Havanský psík

Havanský psík patří do skupiny šesti bišonků, malých, chlupatých, veskrze společenských psíků. Vedle havanského psíka do této skupiny řadíme boloňského psíka, maltézského psíka, kadeřavého bišonka, lvíčka a Cotona de Tuléar. Vzdálenou historii mají všichni bišonci stejnou a její kořeny je možné najít až ve starém Řecku. V období renesance byli všichni malí dlouhosrstí bišonci velice oblíbení a žádaní. Zejména díky španělskému námořnictvu se rozšířili téměř po celém světě.

Kde se vzal, tu se vzal

Základní typ havanského bišonka byl vyšlechtěn zřejmě v západním Středomoří v 17. nebo 18. století a následně bylo několik jedinců odvezeno na Kanárské ostrovy. Tady však jejich pouť nekončila, neboť byli španělskými dobyvateli odváženi zejména od italských obchodníků dál do Střední a Jižní Ameriky a také na Karibské ostrovy. Dělali společníky na dlouhých plavbách španělským obchodníkům i pirátům a čím dál častěji se stávali darem zámožným domorodcům u cíle jejich plavby. A tak se také začali objevovat na Kubě. Právě zde se stali velmi oblíbenými a vyhledávanými typy psů a jejich vzhled se začal ustalovat. Tedy nejpravděpodobněji je původ havaňáčka italský.

V jednu dobu panoval názor, že se jedná o původní plemeno přímo kdysi dávno vzniklé v Havaně. Tomuto názoru nahrávalo tzv. tabákové zbarvení srsti, které se vyskytovalo nejčastěji a které se připisovalo výhradně chovatelům z Havany. Ovšem brzy se ukázalo, že tento úsudek byl zcela chybný. Existuje však i další blíže specifikující názor, že jeho zakládajícími předky jsou maltézský a boloňský psík, jehož kříženci byli dovezeni na Kubu italskými námořníky. Vyskytují se i jiné více či méně pravděpodobné úsudky, které například předpokládají vývoj v Argentině nebo Jižní Americe a následný import na Kubu. Jak vidno, historie havanského psíka je opřena o různé názory a postoje odborníků, nikoli jasně podložená písemná fakta.

Dlouho však nebyl havanským psíkem, jakého známe dnes, ale drobným, kolem 2,5 kg vážícím čistě bílým psem s hedvábně jemnou a rovnou srstí. Říkalo se jim „blanquito de la Habana“. Překlad by zněl: „havaňáček bělásek“, „bělásek z Havany“ a existuje i překlad „bílý kubánec“. Začaly je chovat a vlastnit téměř výhradně zámožné kubánské rodiny. V 19. století však došlo k prvnímu velkému zvratu. Na Kubu kromě španělských obchodníků začali přijíždět také Francouzi, kteří se zde začali usídlovat. S sebou přiváželi mimo jiné i své oblíbené psy – pudly. Pravděpodobně z důvodu jakési jednotvárnosti blanquita a pro ně tehdy exkluzivity pudlů se začali kubánští chovatelé uchylovat ke křížení svých výhradně bílých malých psů s různobarevnými pudly francouzských osadníků. Nastala plynulá proměna blanquita na havanského psíka. Začali se objevovat trochu větší a hlavně různobarevní dlouhosrstí psi. Původní forma „blanquito de la Habana“ začas nadobro zmizela a vzniklo nové plemeno v nejrůznějších barvách – havanský psík. Na jeho vzhledu zanechal větší odraz blanquito nežli pudl, a i když je škoda, že „původní havaňáček“ zanikl, nechal ze sebe v dnešním havanském psíkovi to nejlepší.

Vliv politické situace

Kdysi patřil „blanquito de la Habana“ mezi nejoblíbenější psy nejvyšších společenských vrstev na Kubě, zejména v Havaně, později už coby moderní havanský psík se vyskytoval i u širší veřejnosti. V jednu dobu byl tak populární, že se objevil i na kubánské poštovní známce. Ovšem přibližně od druhé poloviny 20. století zájem o něj výrazně uhasínal. Přisuzováno je to komunistickém převratu v čele s Fidelem Castrem, neboť byl údajně v havanském psíkovi viděn symbol tzv. buržoazního přežitku. Jestli je to však skutečně pravda, těžko říci, neboť v tu dobu vlastnily havanské psíky všechny vrstvy lidí. Každopádně s Castrovým režimem od roku 1959 došlo k většímu množství emigrace Kubánců zejména do USA. Většina emigrantů vlastnících havaňáčka si jej vzala s sebou. Mezitím se počet havanských psíků na území Kuby dostal takřka na hranici zániku. Celosvětově panuje názor, že na Kubě nezůstal jediný původní havaňáček. Jak se však s odstupem času zdá, není to pravda. Po celé 20. století bylo a nadále je na Kubě několik málo chovatelských stanic havanských psíků, i když jejich propagace za hranicemi je mizivá a početnost odchovů je velice malá.

Emigrace Kubánců však havaňáčkovi přinesla dostatečnou popularitu, třebaže nějaký čas trvalo, než se dostal do povědomí širší veřejnosti. Ta si jej začala všímat až v 70. letech 20. století, kdy v USA bylo k dispozici pro chov pouze 11 čistokrevných havaňáčků. Tito psíci naštěstí učarovali Dorothy Goodaleové. Ta se pustila do vyhledávání a kupování pravých havanských psíků a založila jejich čistokrevný chov. V roce 1979 stála při založení prvního Amerického klubu pro havanské psíky. Dorothy Goodaleovou lze označit za zachránkyni plemene, neboť sice nebyla jediným chovatelem, ale byla největším propagátorem a vyvíjela celkově velkou iniciativu, aby havanský psík postupně nezanikl.

V roce 1991 byl na Kubě založen Kubánský klub havanských psíků (bišonků) se zkratkou CCBH a byl ustanoven určitý genetický program na udržení zdravých havaňáčků. Ve stejném roce uznal Kennel Club havanského psíka za samostatné plemeno. Kubánský klub chovatelů havanských bišonků je v rámci kubánské kynologické organizace členem FCI. Bohužel standard tohoto plemene je jiný v Evropě a jiný v Americe. To komplikuje situaci při celosvětovém posuzování plemene a spolupráci chovatelů z různých světadílů. V některých zemích není například uznána černá barva srsti.

Každopádně by se dalo říci, že mlživé informace podávané některými výraznými zeměmi o chovu, množství a i politice kolem havanských psíků na Kubě chovu těchto psíků nikdy neprospívaly, naopak. Je však pravda, že první havaňáčci se do Evropy dostali právě z Ameriky, kde doposud jsou početně poměrně velmi výrazněji zastoupeni, a na území České republiky se první havanský psík dostal z Německa.

Výchova malého chlupáče

Jeho výchova je jednoduchá a zvládne ji i úplný začátečník. Dobře a snadno se učí různé cviky poslušnosti. Baví ho to, poslouchá a spolupracuje rád. Protože je vhodný i k výcviku poslušnosti a obratnosti, bývala tato jeho přednost využívána v cirkusech, kde rád ze sebe dělal klauna a předváděl nejrůznější kousky. Je to však prima pes, hodící se i na agility nebo dog dancing. Zajímavé také je, jak má dobrý čich. Společně s jeho ochotou spolupracovat a s jeho vytrvalostí může být dobrým stopařem nebo ještě lépe – majitel se s ním může věnovat terénnímu vyhledávání předmětů i lidí např. v sutinách. Hry a nějaký děj má rád, i když to na soutěžní úrovni zrovna být nemusí.

Je dobře ovladatelný a svému pánovi nedělá ostudu. Je laskavý, okouzlující a přívětivý. Tresty nepřipadají v úvahu, stačí zvednout hlas. Je vnímavý a citlivý na tón hlasu, který je k vysvětlení, co ano a co ne, při výchově dostačující.

Havanský psík je přirozeně šťastný, přizpůsobivý pes, který si při osobním kontaktu kdekoho získá. Dokáže se velmi dobře přizpůsobit snad každé situaci a snadno se smíří se změnami. To z něj dělá i výborného cestovatele. Má rád výlety, je houževnatý a vytrvalý, rád absolvuje výlety do hor a vydrží šlapat i celý den, ale stejně tak dobře jednou začas rád prolenoší den u televize nebo procestuje celý den v autě jako spolucestující.

Nepotřebuje mnoho pohybu, ale jakkoliv dlouhou procházkou nebo jakýmkoliv programem nikdy nepohrdne. Velmi lpí na svém pánovi, a tedy ani nemá tendence daleko odbíhat. Proto obavy z prohánění zvěře v lese majitel mít nemusí.

Havaňáček v rodině

Jeho ubytování připadá v úvahu samozřejmě pouze celoročně v domě. Má rád teplo a pohodlí. S tím však jistě každý nový majitel počítá a nebude litovat. Je to pes, který se brzy naučí, jak se v domě chovat. Rád se nechává rozmazlovat, ale nezneužívá toho. Zajímavostí je, že někteří jedinci poměrně nahlas chrápou, jiní odmítají jíst o samotě.

Havanský bišonek může žít jak s osamoceným seniorem, tak v početné domácnosti. Děti má rád a snaží se jim vycházet vstříc. Je to okouzlující společník, který vydrží hrát si a běhat s dětmi dlouhé hodiny. Pro děti školního věku je tak výborným kamarádem. Díky své velikosti se o něj (pod dozorem rodičů) také mohou starat, chodit s ním na procházky, krmit ho i česat. Má velice rád svou rodinu a nebývá plachý ani agresivní. K úplně malým dětem není příliš vhodný, a to pro svou dlouhou srst, za kterou ho malé děti rády tahají a trápí ho. Tichou a klidnou domácností rozhodně také nepohrdne.

A jaký vlastně je?

Rád je středem pozornosti, má radost ze života a veselost z něj doslova září v každém okamžiku. Je to milý, přítulný, mírný a citlivý psík, který snad nikdy nemá špatnou náladu. Zároveň je činorodý, středně temperamentní, zvědavý a také poměrně podnikavý. Pohybově se rád přizpůsobí programu rodiny.

Havanský psík je na svou velikost ostražitý, bystrý a odvážný. Pokud se mu zdá něco podezřelého, neváhá na to upozornit. Někteří jedinci všech plemen bišonků mají sklony ke zbytečnému štěkání a nemusí to mít s ostražitostí zrovna nic společného. Je potřeba se na toto ve štěněcím a mladém věku zaměřit a včas to zakazovat či omezovat, aby se ze zbytečného štěkání nestal zlozvyk.

Někteří havaňáčci mohou být trochu nedůvěřiví či poněkud rozpačití k cizím lidem. Tento typ nedůvěry však poměrně rychle vyprchá, neboť je to pes velice společenský. Bývá zadobře snad s každým živým tvorem. S ostatními domácími zvířaty nemá problém. Nemá tendence venku stopovat, lovit či prohánět zvířata. Netoulá se, chce být co nejblíže svému pánovi. Přesto není výrazněji žárlivý, s nepřiměřeným citovým rozpoložením se tedy u něj nesetkáte. Jsou však jedinci, kteří mají potřebu si pozornost vynucovat štěkáním. Pak je nutné zasáhnout a takové nevhodné chování hned na počátku (jak již bylo jednou řečeno) zarazit. Nemá však tendence se prosazovat, tedy konfrontace ve „smíšené druhové smečce“ nehrozí. Nevyhledává rvačky s ostatními psy, snaží se k nim chovat kamarádsky, bez ohledu na jejich velikost. Dobře vychází i s kočkami a domácími hlodavci či ptáky.

Chov havanského psíka

Chov havanských psíků je u nás na velmi vysoké úrovni. Jistě není ani troufalé napsat, že bez nejmenších problémů je většina našich odchovů velkou konkurencí nejlepších psů po celém světě. K nám se první havaňáček dostal v roce 1992. V roce 1993 byl u nás odchován první vrh po rodičích importovaných z Německa a v roce 1996 parta nadšenců založila první český klub pro chovatele havanských psíků. První samostatná výstava pro toto plemeno se konala 21. 3. 1998. Čeští chovatelé havanských psíků se i nadále sdružují v Klubu chovatelů málopočetných plemen a v Klubu chovatelů havanských psíků.

Momentálně, vlastně i dlouhodobě, všechny dlouhosrsté psíky drtí v České republice velká popularita jorkšírských teriérů. Přesto se havanský psík drží v povědomí, i když nikdy nijak zvlášť neprorazil. Rozhodně je to však pes, který má co nabídnout a velice špatně se na něm hledají záporné stránky. Proto je velká škoda, že se zatím nenašel výrazný propagátor tohoto plemene, neboť z povahy havanského psíka by jistě byl snad každý nadšený.

Ovšem konkurence v dlouhosrstých společenských plemenech na celém světě je velká a celosvětově je havaňáček málopočetné plemeno. Přesto např. v roce 1997 byl v Německu vyhlášen psem roku a v roce 1993 a 1994 na kubánské výstavě všech plemen získali tituly Nejlepší pes výstavy a Nejlepší štěně výstavy právě havanští psíci.

Je podobný např. maltézskému psíkovi (ten je však vždy pouze bílý), snadno si jej můžeme splést zejména s Cotonem de Tuléar nebo s nestříhaným lvíčkem. Záměna s jinými plemeny je spíše nepravděpodobná. Můžeme se setkat s různými názvy havanského psíka: havanský bišonek, Bichon Havanais, Havanese, Havana Silk Dog, Bichon Habanero, nebo dokonce třeba havanský pinč (což jde rozhodně o mýlku) nebo s nejrůznějšími zdrobnělinami od slova Havana.

Jak o něho pečovat

K běžné péči musí patřit i kontrola čistoty uší a ve většině případů se havaňáčkům prsty vytahují uvolněné chlupy z vnitřní strany zvukovodů. Dále je nezbytné pravidelné zastříhávání drápků a kontrola chrupu, zda se na něm ve větší míře neobjevuje zubní kámen.

Asi nejčastějším problémem u havanských psíků, respektive bišonků celkově, bývají výtoky z očí. Jak výrazně budou oči slzet, hodně záleží na genetice, tedy na utváření slzných kanálků. Existuje mnoho přípravků k čištění očí (postačí i borová voda), stejně tak jsou k mání přípravky vybělující hnědou srst od slz kolem očí. Při hodnocení havanských bišonků na výstavách tmavá srst od slz obvykle nemá na hodnocení žádný vliv, ale samozřejmě na první pohled líbivější je pes bez těchto skvrn na srsti. Také je vinna dlouhá srst padající do očí, které pak dráždí. Možnosti, jak tento problém co nejvíce eliminovat, jsou dvě. Buď srst na hlavě ostříhat, nebo ji povětšinou stahovat gumičkou do jednoho nebo dvou culíků. Protože se u výstavních jedinců vyžaduje pěšinka uprostřed hlavy, upřednostňují se culíky dva, aby se srst na hlavě pěkně dělila a sepnutí čupřiny do gumičky bylo všestranně efektivnější.

Havanský psík je genetickými defekty zatížen velice málo. Není známo žádné častěji se vyskytující onemocnění. Přesto někteří chovatelé bohužel experimentují s příbuzenskou plemenitbou. Ta může časem vést ke zdravotním problémům tohoto plemene.

Občas se vyskytnou ve vrhu krátkosrstí jedinci či jedinci tzv. polodlouhosrstí. Zda je to způsobeno pouze příbuzenskou plemenitbou, či nikoliv, není zcela jednoznačně prokázáno. Tato mutace nese označení shavaneser a objevila se už v několika zemích světa bez ohledu na pokrevní příbuznost. Každopádně však platí, že tito krátkosrstí jedinci nemůžou působit v chovu a ani nemůžou být považováni za typické havanské psíky, neboť byť se nejedná o „křížence“, nejedná se ani o standardního jedince. Rozhodně to není „nové plemeno“. Je však otázkou pro chovatele a poradce chovu, jestli by fena, která dává štěňata v tomto typu, dál měla být využívána k chovu.

Efektní krásná srst stojí hodně času

Je to sice pes vhodný i pro začátečníky, ti se však nesmějí bát častého česání dlouhé srsti. Péče o srst, má-li vypadat krásně, je náročná. Je nutné ji minimálně dvakrát až třikrát týdně důkladně pročesávat, je-li jeho srst ponechána přirozeně dlouhá. Toto plemeno nelíná, byt tedy není plný chlupů, ale uvolněná srst se zastaví o ostatní srst na jeho těle. Důležité je ji nenechat zplstnatět, pak většinou nezbývá než srst nechat ostříhat a dlouhé měsíce čekat, než opět doroste do délky typické pro toto plemeno.

Na česání a manipulaci s jeho tělem je nutné havaňáčka zvykat od nejútlejšího věku, i když v tu dobu srst česání ještě nepotřebuje.

Jeho srst se neupravuje stříháním, a co může být značnou výhodou, nedosahuje po celé délce těla až k zemi. Jeho krycí srst je dlouhá u dospělého psa asi 12 až 18 cm a je jemná a měkká. Veškeré úpravy srsti na výstavu jsou zakázané, jen úprava konečků srsti na tlapkách a mírné zastřihnutí srsti na čele jsou povolené, nikoli však nutné.

Havanský psík by se měl koupat kvalitním šamponem přibližně jedenkrát za měsíc. Před i po této proceduře musí následovat precizní vyčesání srsti po celém těle. Aby srst byla co nejkvalitnější, používají se nejrůznější kosmetické přípravky, ať už pro posílení síly a hebkosti jednotlivých chlupů, zvýraznění lesku, potlačení lámavosti srsti, nebo pro snazší rozčesávání srsti atd. K běžné údržbě srsti nejsou až tak nutné, ale nejlepší výstavní jedinci se bez nich již neobejdou.

Jak již bylo řečeno, na hlavě se udržuje přesná pěšinka, ta se však také udržuje na hřbetě i na nose. Ve výstavním kruhu má být vidět jeho přirozená krása bez stříhání a havaňáček nesmí mít ani culík či jinak sepnutou srst.

Havanský bišonek má jednu velkou výhodu mezi ostatními bišonky. Paleta barev jeho srsti je velice rozmanitá, čímž se zpravidla stává nezaměnitelným a lidé si jej pořizují právě pro tuto neopakovatelnost.

Jak by měl havanský psík vypadat?

Hlava havaňáčka je ze všech stran téměř rovná, čtvercová, vzadu zaoblená. Tlama se jen lehce zužuje směrem k nosu, ale nikdy není špičatá či kuželovitá. Nosní houba je černě nebo hnědě zbarvená. Skus má havanský psík vždy nůžkový a žádoucí je úplný chrup. Tolerována je absence premolárů 1 (PM1) a 3. stoliček (M3). Oči jsou dosti velké, mandlového tvaru, hnědé, co možná nejtmavší barvy. Okraje víček musí být tmavě hnědé až černé. Uši má nasazeny relativně vysoko, spadají podél lící a vytvářejí nevýrazný záhyb, který je trochu zvedá. Jejich konec je mírně zaoblen. Jsou pokryty srstí s dlouhými pramínky. Nejsou ani otevřené (odstávající do strany), ani přiléhající k lícím.

Hřbetní linie rovná, mírně klenutá v bedrech. A záď je viditelně skloněná. Délka trupu je o málo větší než výška v kohoutku. Pánevní končetiny jsou jen mírně zaúhlené. Tlapky jsou lehce podlouhlého tvaru, malé, s těsně přiléhajícími prsty. Ocas je vysoko nesený, buď ve tvaru spirály, nebo nejlépe stočený nad hřbetem. Je osrstěn dlouhou hedvábnou srstí.

Jeho podsada je vlnitá a nepříliš vyvinutá, často zcela chybí. Svrchní srst je dlouhá, měkká, rovná nebo vlnitá a může vytvářet kadeřavé prameny. Barva srsti je zřídkakdy úplně čistě bílá, častěji béžová v různých odstínech (mírně černý překryv – overaly – se připouští), černá, havana–hnědá, srnčí, tabáková, červenohnědá. Skvrny ve zmíněných barvách jsou povoleny. Hnědožluté skvrny jsou povoleny ve všech zabarveních.

Výška v kohoutku se pohybuje od 23 do 27 cm. Toleruje se však i o 2 cm menší nebo naopak větší.