Jezevčík

Další fotografie (8)

Krátkonozí lovečtí psi pracující v norách se vyskytovali už v období středověku, jak dokazují ornamenty na různě starých předmětech. Ovšem historie krátkonohých loveckých psů lovících v norách sahá ještě dál, do dob starého Egypta. Důkazem jejich existence nám jsou sošky, rytiny a později i malby jasně vystihující konkrétní děj. Tyto náznaky, ale i důkazy existence jezevčíkových prapředků se objevovaly neustále a již tehdy existovaly snahy o maximální využití vloh těchto psů.

Cesta ke vzniku

Samozřejmě ještě velmi dlouho se nedalo mluvit o plemeni ani o ustáleném typu psa apod. Všichni chtěli jen lovecky využitelné psy bez dalších nároků. Jejich název byl dlouho neustálený, ale vždy označoval psa, který projevuje svůj lovecký instinkt pod zemí – v norách.

Jako první byli zřejmě jezevčíci hladkosrstí většího typu a z nich se vytvářely další a další varianty. Původní hladkosrstý jezevčík byl celkově větší a těžší a byl nejpravděpodobněji potomkem hladkosrsté bracky. Protože bylo zapotřebí psů do nor, začala snaha o využití menších a menších jedinců. Chov ani zdaleka nebyl na dnešní úrovni. Chyběla znalost genetiky, neexistovalo očkování ani nebyly sepsány metody výcviku... Chov byl věcí velké náhody a alespoň trochu cíleně se mu mohli věnovat jen zámožní lidé.

Třebaže je hladkosrstá varianta považována za původní, i drsnosrstí nízkonozí psi se objevovali již ve 14. století a dlouhosrstí norníci v 17. století. Dlouhosrstá varianta vznikla za přispění některých psů španělů a často se uvádí, že nejvíce se o její vznik zasloužil lesník knížete Johana Georga II. Anhalt Dessau na přelomu 17. a 18. století, když k lovecky vedeným hladkosrstým psům jezevčíkovitého typu přikřížil starý typ německého křepeláka. Nevylučuje se však ani přikřížení dalších lovecky vedených španělů, kteří zmenšovali jejich velikost, ale zároveň se udržel nízkonohý jezevčíkovitý pes v typu.

Drsnosrstí jezevčíci měli zřejmě obdobnou historii, v jejímž začátku stál lovecký pes na nízkých nohách používaný k práci v norách – prapředek jezevčíka. K němu byl zřejmě přikřížen hrubosrstý stájový pinč neboli knírač (tehdy byli jen ve střední velikosti) a také dandie dinmont teriér. Nejsou vyloučeni ani další teriéři, ale zdá se být pravděpodobné, že tato plemena byla stěžejní. Zajímavá je ilustrace z roku 1755 francouzského přírodopisce Buffona, který zachytil psa s označením „le Basset á Jambes Droites“. Jeho vyobrazení velmi připomíná typického drsnosrstého jezevčíka.

Jezevčíkem od 19. století

Třebaže je zřejmé, že psi v typu jezevčíků existují již několik století, o jezevčících jako plemeni se může mluvit až od 19. století. Možná proto je také jako první vyobrazení jezevčíků uváděna ilustrace E. C. Asha, vyhotovená až v roce 1876. A teprve v tuto dobu přišly na řadu menší velikosti jezevčíků, neboť do té doby se vyskytovali jezevčíci odpovídající dnešnímu standardnímu typu. Na konci 19. století se totiž velmi rozmohli divocí králíci a bylo nutně zapotřebí norníků malých rozměrů, kteří by se vešli do jejich nor. Pro urychlení procesu zmenšování byla přikřížena plemena malých rozměrů. To však s sebou neslo nejen ničení typu jezevčíka, ale také to snižovalo potřebnou ostrost a loveckou vášeň. Proto se naštěstí včas od přikřižování jiných plemen upustilo a chov se vrhl na selekci na nejmenší jedince. Tak vznikla králičí a trpasličí forma a zároveň byla zachována standardní varianta. Protože bylo důležité, aby se jezevčík vešel do králičí nory, byla měřítkem ideální (vhodné) velikosti nikoli váha či výška, ale obvod hrudníku. Tato velikost je však velmi malá, a mezi králičím a standardním typem tak vznikli jedinci v mezitypu. Těmto se dnes říká trpasličí a byli využíváni zejména do nor lišek, neboť se do králičích nor většinou nevešli. Od roku 1908 jsou malé formy jezevčíků zapisovány do plemenné knihy. Podmínkou bylo dosažení jednoho roku věku a rozhodující pro zařazení k velikostní variantě byl obvod hrudníku, stejně jako je tomu dnes.

V Anglii byli jezevčíci populární už na přelomu 18. a 19. století, měl je totiž v oblibě princ Albert von Sachsen-Coburg-Gotha, manžel anglické královny Viktorie, což zajišťovalo, že o jezevčíky bude mít zájem i šlechta. A tak se stalo, že první chovatelský klub jen pro jezevčíky nevznikl v Německu, jak by se dalo předpokládat s ohledem na to, že to je zemí původu, ale v Anglii, v roce 1801.

První kniha (která není považována za plemennou knihu), která vedla záznamy o původu jezevčíků, v té době jen hladkosrstých a dlouhosrstých, vznikla v roce 1840 v Německu. Drsnosrstá varianta se začala zapisovat až o padesát let později, přesněji od roku 1891. Poprvé se jezevčíci začali ukazovat na výstavách od roku 1878, přičemž poprvé to bylo na výstavě psů v Berlíně. V Německu byla za nejvýznamnější chovatele 19. století považována rodina Daakeových. Zajímavé je, že až v roce 1888, za přispění Emila Ilgnera a hraběte Clause von Hahna, byl založen klub pro chovatele jezevčíků v Německu. První německý klub měl označení „Deutsche Teckelklub“. Ten je také považován za první „oficiální“ klub pro jezevčíky. Přesto se loveckému prověřování jezevčíků na vyšší úrovni věnovala jiná německá organizace pod názvem Gebrauchsteckel Klub. Přes jisté neshody se nakonec tyto dva kluby v roce 1935 sloučily.

První standard byl sestaven a schválen v roce 1879. Ovšem ve třech možnostech typů srsti a třech velikostech, jak ho známe dnes, se začal oficiálně ukazovat až od roku 1967. V roce 1880 byla v Německu založena první oficiální plemenná kniha pro jezevčíky a hned při jejím založení do ní bylo zapsáno přes tři sta jezevčíků z více než padesáti chovatelských stanic. Na konci 19. století bylo zapsáno jen několik málo jedinců s dlouhou nebo drsnou srstí. Bezkonkurenčně vévodila hladkosrstá varianta. Až od roku 1935 byly vedeny všechny varianty srsti zvlášť.

Vzrůstající popularita

Přestože Anglie začala s organizovaným chovem a jezevčíka na začátku 19. století zpopularizovala, za přispění dvou světových válek zde chov během 20. století výrazně upadl. Ten, kdo choval jezevčíky v době druhé světové války, byl totiž v Anglii považován za sympatizanta s Němci. I přesto se někteří chovatelé nedali zastrašit a chovu jezevčíků se dál plně věnovali. A tito chovatelé, kteří jsou dnes prakticky téměř neznámí, z velké části zachránili variabilitu genetiky pro dnešní dny. Nemálo jezevčíků se do USA dostalo s americkými vojáky po skončení 2. světové války. Velmi rychle si zde jezevčíci získali popularitu a jsou v top 10 v žebříčku nejoblíbenějších plemen několik desetiletí.

Nejznámějším pojmenováním jezevčíků bylo Dachsel a Erdhunde, ale také jamník. První kniha o jezevčících vznikla již v roce 1885 a vzešla z pera R. Corneliho. Jezevčíci jsou od 20. století celosvětově velmi oblíbeni. Jsou vděčnými náměty při výrobě různých užitkových či ozdobných předmětů, dodnes se objevují v knihách, filmech, jsou symbolem některých firem nebo se objevují v reklamách. Sošek a kreseb, včetně karikatur, bylo vyrobeno nespočet.

Přestože je hladkosrstá varianta rozhodně nejznámější a zřejmě nejpůvodnější, je za posledních 60 let nejméně odchovaných a zapsaných jedinců v této variantě srsti. Po první polovině 20. století, kdy byli oblíbení hladkosrstí jezevčíci, byla ve většině významných zemí, kde jsou chováni, nejpopulárnější dlouhosrstá varianta. Ovšem i ta byla na konci 20. století odsunuta z prvního místa, neboť lidé se přiklonili k drsnosrsté variantě, která svou početností dnes má až desetinásobně větší oblibu. Dlouhosrstá varianta si svou oblibu nakonec uchovala téměř výhradně jen v Británii, kde je dodnes nejoblíbenějším jezevčíkem trpasličí dlouhosrstý.

Drsnosrstý jezevčík je ovšem chovatelsky nejnáročnější. Doposud se bojuje s kvalitou srsti a v jednom vrhu se objevují různě kvalitní štěňata. Dokonce není až tak úplnou výjimkou, že se po drsnosrstých rodičích narodí téměř hladkosrsté štěně. Je to dáno ještě poměrně nedávným přikřížením jezevčíka hladkosrstého do chovu jezevčíka drsnosrstého, za čímž se očekávalo zlepšení celkového typu.

Jezevčíci na našem území

Údajně již v roce 1603, kdy se v Praze konala první neoficiální výstava loveckých psů šlechty, byla ze 480 přihlášených psů na této výstavě přibližně polovina „jezevčíků“. I v celém 19. století, kdy se o výstavách hovořilo pomalu už běžně a na našem území vznikaly kluby a plemenné knihy, všude se mihl i jezevčík.

První český klub určený jen pro jezevčíky vznikl v roce 1937 v Praze pod názvem „Klub pěstitelů jezevčíků“. Hlavním iniciátorem byl Jaroslav Rydl. V tu dobu však již existoval klub „Ústřední spolek Norník“, který zastřešoval chovatele a majitele loveckých teriérů a jezevčíků. Až do konce 2. světové války se jezevčík coby německé plemeno na výstavách na našem území z politických důvodů příliš hojně nevyskytoval. Přestože byl v celé naší republice dobře znám, počet vystavovaných jedinců na výstavách nikdy nepřesahoval číslo deset. Až po roce 1945 nastal zlom a již v polovině 20. století se počet vystavovaných jezevčíků pohyboval kolem čísla 50 na každé větší výstavě a jejich počet rok od roku rapidně stoupal.

V českém chovu jezevčíků se výrazně zapsala hraběnka Pavla Kinská (1888–1953). Nejenže byla významnou chovatelkou drsnosrstých jezevčíků (a dalších plemen psů) a vlastnila chovatelskou stanici Stradina, ale také byla uznávanou rozhodčí na výstavách psů. Další velmi významnou chovatelkou a znalkyní jezevčíků byla Ludmila Laufbergerová (1902–1969). Nikdy by nemělo být zapomenuto ani na Vladimíra Antoše (1908–1975), který sestavil mimo jiné např. Zkušební řád v norování pro jezevčíky a byl výborným výcvikářem tohoto plemene. Byl majitelem mnoha výborných jezevčíků, kteří působili v chovu coby krycí psi.

Štěně jezevčíka

Jen opravdu málokterý jezevčík je coby štěně zakřiknutým a klidným stvořením. Srší z něj temperament, vnímavost, je zvídavý a u všeho chce být. Poskakuje a vymýšlí lotroviny, běhá za kdečím a všechno je pro něho zajímavé a dobrým podnětem ke hře.

Jeho roztomilý výraz v období štěněcích dní a následných měsíců vede k zapomenutí na to, že se z něj stává pubertální výrostek, který rád těží z chyb a rozmazlování. Tak jako většina malých plemen dospívá velmi rychle. Malé varianty již v jednom roce stáří, standardní velikost kolem roku a půl. Mladý roztomilý věk uteče rychle a začít vychovávat dospělého jezevčíka je již velmi těžké. Opravdová důslednost a jasně dané a srozumitelné hranice a životní pravidla jsou od štěněcího věku nezbytné.

Třebaže dospívání jezevčíka a nezřídka i štěněcí věk jsou pro majitele poměrně náročné období, je nutná důsledná socializace se zaměřením na všechny živé bytosti, včetně dětí a cizích dospělých lidí. Špatně vychovaných a socializovaných jezevčíků není málo a snadno pak dělají plemeni špatné jméno. Zbytečně. Jistě, kdo dobře zná jezevčíky, ví, že nejsou bez chyby. Ale rozhodně si nezaslouží nálepku „jen protivný a paličatý“, jak je často slyšet.

Jeden jezevčík 100× jinak

Jezevčíci mají spoustu dobrých vlastností. Jsou vynikajícími loveckými psy, ale rozhodně nejsou plemenem pro každého. Rozhodnutí, zda je jezevčík to pravé plemeno zrovna pro toho kterého člověka, je velmi těžké, neboť nejenže je alespoň malý povahový rozdíl mezi velikostními variantami, ale také mezi hladkosrstým, dlouhosrstým a drsnosrstým jezevčíkem. A není se čemu divit, když sice základ mají stejný, ale vlivy přikřížených plemen byly značně rozdílné. Dalším významným bodem je genetický základ. Nejen exteriér, ale i některé povahové vlastnosti se dědí, ale na druhou stranu se ve vrhu najdou rozdílné typy – kamarádští všudybylové i samotáři. A když k tomu všemu přidáme velký vliv prostředí, ve kterém vyrůstá, a způsob socializace a výchovy, těžko by se hledal stejný jezevčík.

Přesto jsou některé povahové vlastnosti a nároky víceméně typické téměř pro všechny jezevčíky. Předně – potřebují zaměstnání nebo alespoň dlouhé procházky. Milují přírodu, často i vodu a bláto, což znamená i zvýšenou péči o srst zejména dlouhosrstého jedince. Najdou se však i individuality, které by v sychravém počasí raději ležely pod dekou na sedačce u televize. Mnozí jezevčíci se rádi vyhřívají na sluníčku nebo naopak hledají ochlazení ve vyhrabané díře. Někdy mají sklony k přejídání, a tedy i k výrazné obezitě, což u tak malých a dlouhých psů může znamenat velký zdravotní problém. Třebaže je zapotřebí jim poskytnout nějakou práci či zábavu, pohyb v přírodě a kvalitní krmení, nesmí se nejen překrmovat, ale ani přetěžovat.

Volný pohyb v přírodě jezevčík miluje, ale je třeba upozornit, že je to vášnivý lovec, který je nejen velmi samostatný, ale také tak trochu paličatý a značně sebevědomý. Proto je poměrně běžné, že je-li ve voňavé přírodě na volno, vnímá jen přírodu a na svého pána na pár hodin tak trochu zapomene. Je poměrně nezávislý, ale svého pána má velmi rád. Fenky jsou zpravidla lépe ovladatelné, tvárnější a méně tvrdohlavé, přesto i ony mají sklony k toulání.

Jezevčík je vychytralý a mazaný zároveň, výrazná osobnost, individualita. Umí se urážet a dávat najevo své názory i nálady. Říká se, že ze všech plemen je právě jezevčík nejvíce urážlivý. Nemluvit se svým pánem dokáže nejen hodiny a dny, ale třeba i celé týdny, či dokonce měsíce. Má velmi výraznou a výmluvnou mimiku, která z něho dělá okouzlujícího psa se šarmem.

Ke psům se většinou chová neutrálně, ale najdou se i jedinci hraví nebo naopak (především samci) rvaví. Opět platí, že částečně to ovlivní výchova a přístup majitele v mladém věku psa, ale mnohé chování je dáno jeho vrozenou silnou osobností, která je neměnná. Často zmiňovaná kastrace v mladém věku může pozitivně ovlivnit vznětlivé chování psa ke psům, ale nikdy to není jistá cesta k úspěchu. A kdo by si myslel, že snad kastrace změní třeba agresivní přístup psa k lidem, ten by se mýlil. Toto může ovlivnit pouze včasná výchova a výběr vhodného chovu.

Jezevčík v rodině

Jezevčík je velmi odvážný, někteří jedinci až na hranici zbrklosti nebo nevychovanosti. Zároveň je velmi vnímavý a pozorný. Někteří jezevčíci mají rádi svůj klid. Proto se můžou některých lidí stranit nebo se jim přímo vyhýbat a dávat zřetelně a nemile najevo, že je pozornost lidí zrovna moc netěší. A to se může jednat i o rodinné příslušníky nebo známé i cizí děti. Takoví jedinci se zpravidla dají poznat již ve štěněcím věku a měli by si je vzít jen určití lidé, kteří jsou sami samotáři nebo mají jen malou rodinu a kteří jim můžou poskytnout zábavu, práci a zároveň minimum pozornosti ze strany cizích lidí. Pak budou spokojení a šťastní všichni. Ovšem i z původně vyrovnaného a kamarádského štěněte se dá udělat samotář, který se upne na svého pána a jasně všem bude dávat na srozuměnou, že nikoho dalšího ve svém životě nepotřebuje. Stačí nevhodná výchova a téměř nulový styk s ostatními lidmi a despota je na světě. Jezevčík se potřebuje naučit žít ve společnosti.

Většina jezevčíků je však při dobré socializaci a výchově vyrovnaná a zdravě kamarádská. Zpravidla sice každého nevítají a nechtějí se na počkání s každým mazlit, ale v kontaktu s cizími lidmi jsou neutrální. Rozhodně to ale neznamená, že by nějaký jezevčík byl rád sám doma. Naopak. Vždy když to jen trochu jde, vyhledává přítomnost svého pána a nemá rád samotu. Potřebuje pozornost svého pána a procházky, kde vidí a cítí mnoho zajímavého. Nezřídka jezevčík poslouchá a uznává v rodině jediného člověka. Přesto dokáže být kamarádský a milý i ke všem ostatním v rodině. Jeho výchova však k tomu musí směřovat. Potřebuje srozumitelná a jasně daná pravidla, která však musí dodržovat celá rodina.

Není ničím výjimečným, že se jezevčík k cizím lidem, ale bohužel i k některým členům své rodiny chová dominantně. Je to dáno zejména tím, že jsou to v jádru sebevědomí psi, a pokud nemají v rodině žádného člena s přirozenou autoritou, ujmou se ochrany i vedení rodiny sami. Berou to jako něco přirozeného a v podstatě to myslí dobře, protože jasná struktura hierarchie mluví jasně: v každé smečce musí být jasný a jistý vůdce. Nejčastěji se takoví jedinci objevují u hladkosrsté varianty a u psů–samců. Proto by především dominantní a příliš sebevědomé jezevčíky měly vlastnit autority se zkušenostmi. Výrazná osobnost jezevčíka s dostatečným sebevědomím je vynikajícím pracovním psem.

Jezevčík potřebuje rodinu, kde je srozumitelná rodinná hierarchie, kde se vhodným způsobem začlení a bude mu zcela jasné, kde je jeho místo. V nejisté a disharmonické rodině bez autority se velmi často ujme vedení sám, což s sebou přináší problémy a následnou zkreslenou představu okolí o povaze jezevčíků jako celku.

Kdo však zvládne dobře výchovu a má ten správný přístup, vychová ze svého (i dominantního) psa vyrovnaného jedince, dostatečně sebevědomého pro všechny životní situace. Jezevčíci rádi cítí svou důležitost, a proto je vhodné dávat jim úkoly či vést je k jakékoliv činnosti, ve které můžou být dobří. Pro mnohé je velmi důležitým úkolem hlídání domova. Tuto roli berou velmi vážně a někteří jedinci mají velké sklony k vytrvalému štěkání. Jsou to ostražití pes, a tedy i výteční hlídači. A je jim jedno, zda hlídají zahradu, nebo byt. Většina jezevčíků má při hlídání tendence k nadměrnému štěkání. Toto se dá včasnou výchovou částečně omezit, ale nikdy ne zcela zakázat. Hlídání berou velmi vážně a nezdráhají se použít i své zuby.

Třebaže je jezevčík hrdý pes s vlastním názorem, velmi pochytí z chování svého pána, pakliže bere jeho slovo jako hlavní. Nezřídka se stává, že je-li jeho pán klidná povaha, je i jeho pes, je-li nedůvěřivý nebo ztřeštěný, je i jeho pes. Kdo však zvládne výchovu jezevčíka, jistě nakonec bude spokojen i přes počáteční peripetie. Paličatostí je znám, ale pakliže se toho jeho majitel nezalekne a naučí se s takovou povahou pracovat, stane se z něj výborný kamarád a navýsost vychovaný pes.

Lovecký pes se vším všudy

Ať chceme nebo ne, každý jezevčík má srdce velkého lovce. Je to lovecké plemeno, třebaže se z něj člověk někdy snaží udělat „jen“ výborného rodinného psa, společníka. To by si měl každý před jeho koupí uvědomit. Jezevčík má velkou touhu pracovat v lese a na poli a vždy, když k tomu má příležitost, neváhá se chopit práce. Po lovecké stránce je to plemeno poměrně všestranné. Pracuje výtečně jak pod zemí, tak na povrchu. Je sice norník, ovšem exceluje i při lovu s využitím hlasitosti na stopě, ať už při naháňkách, nebo při práci na barvě. Může výborně zastat práci na dohledávce drobné zvěře nebo spárkaté, a to včetně divočáků. Někteří jedinci i rádi aportují, třeba také z vody.

Aby se stal z jezevčíka dobrý lovecký pes, běžně trvá i několik let, než se z příkazů a zákazů stane spolupráce, porozumění a oboustranné pochopení.

V České republice je poměrně málo jezevčíků vedeno pracovně. Přesto pro ně existuje mnoho zkoušek a soutěží. I když je jejich hlavním posláním norování, zkoušky loveckých vloh se přezkušují na povrchu. Pro přezkoušení práce v noře by musel člověk se svým psem do zahraničí.

Rozdíl ve variantách

Kdo by tvrdil, že je jezevčík jako jezevčík, hodně by se mýlil. Nejenže je povahový rozdíl mezi jednotlivci, jako je tomu samozřejmě u všech živých tvorů, ale existuje i rozdíl mezi hladkosrstou, dlouhosrstou a drsnosrstou variantou a také mezi jezevčíky standardními a tzv. miniaturními (trpasličími a králičími).

Za prototyp jezevčíků je považován hladkosrstý typ. Přesto jeho výchova bývá častěji více komplikovaná, neboť je zpravidla výraznou osobností, nezřídka s přemírou sebedůvěry. K lidem bývají častěji ostřejší nežli ostatní varianty. Hladkosrstý typ nejčastěji ze všech variant ochotně aportuje. Přesto aportování nikdy není jeho silnou stránkou. Netouží po přesnosti ani po odevzdaném předání aportu do ruky člověka.

Dlouhosrstá varianta je považována za nejlepší ve slídění, což bylo zřejmě záměrem při přikřižování plemen slídičů. Zároveň bývá „nejměkčí“, ale také nejplašší ze všech jezevčíků. Tito psi jsou celkově více citliví, a třebaže jsou většinou méně ostří pod zemí i celkově na škodnou než jejich hladkosrstí a drsnosrstí bratranci, při dohledávce jsou velmi pečliví a spolehliví. Pro tyto vlastnosti jsou dnes velmi oblíbenou variantou při volbě rodinného psa a společníka bez loveckých ambicí. Zajímavostí u této varianty je, že velké množství dlouhosrstých jezevčíků špatně snáší cestování a běžně jim bývá v autě nevolno i v dospělém věku. Proto nejsou ideálním psem pro cestovatelské typy lidí. Zajímavé je, že s cestováním nemá ani hladkosrstá, ani drsnosrstá varianta obecně větší problémy než jakékoli jiné plemeno. Naopak, mnozí z nich velmi rádi cestují a ochotně skáčou do auta snad komukoli.

Drsnosrstá varianta je již po desetiletí nejoblíbenější volbou myslivců. Vyniká vlastnostmi výborného loveckého psa, je při práci spolehlivá a ideálně ostrá na škodnou. Přestože je těchto psů nejvíce zapsaných v plemenné knize, jsou nejméně vidět. Zřejmě proto, že jinde nebývá tolik vrhů bez průkazu původu jako zejména u hladkosrsté varianty.

Menší varianty, trpasličí a králičí, jsou vhodné pro majitele, kteří potřebují psa malé váhové kategorie. Tito jezevčíci jsou také méně nároční na pohyb a potřebu práce a v neposlední řadě jsou velmi skladní a přizpůsobiví. Miniaturní jezevčíci jsou také zpravidla jednodušší na výchovu. Ovšem kvůli jejich malé velikosti mají lidé sklony být méně důslední a více lítostiví, což zrovna nenapomáhá k výchově dobrého psa.

Výchova a výcvik

Špatně vychovat jezevčíka není nic těžkého. I když geny hrají velkou roli, důležitý je i charakter jeho pána a samozřejmě výchova. Majitel jezevčíka, má-li být výchova adekvátní, musí disponovat potřebnou dávnou sebeovládání, důslednosti a klidu a také je zapotřebí přirozené autority, která není na první pohled zřejmá, ale z gest a chování je cítit.

Bez výchovy a alespoň základního výcviku se s jezevčíkem nežije jednoduše, ale protože je jezevčík plemeno učenlivé a vstřícné, při správně zvolené metodě je schopný se naučit nejen základům, ale i mnohým dalším věcem. Jeho chytrost však může být někdy i na škodu, protože z ní pramení i občasné nepochopení jeho chování. Přestože má dobrou paměť a naučí se mnohým cvikům, ne vždy poslechne napoprvé. Rád se nechává přemlouvat a naznačuje, jak má situaci pevně ve svých tlapkách. Je pravda, že jeho výchova není příliš snadná. Napáchané chyby ve výchově se totiž velmi těžko napravují.

Na co člověk nesmí zapomínat, je, že jezevčíka dokáže na dlouhé týdny, nebo dokonce i roky poznamenat jediná negativní zkušenost, která s jeho hrdostí zamává natolik, že se s ní nedokáže vypořádat. Často se to pak odrazí někde, kde to člověk vůbec nečeká.

I přes svou postavu je jezevčík občas k vidění na dráze agility, a dokonce zvládne složit zkoušky všestranného výcviku pro malá plemena a různé zkoušky poslušnosti, jako je ZZO, ZPO apod. Ale pokud je mu umožněn lovecký výcvik a lovecké zkoušky, stává se nejšťastnějším psem na světě.

Je to přírodní pes, který touží po určité volnosti. Přesto v přírodě hrozí, že při pohybu bez vodítka bude mít volnosti víc, než by si jeho majitel přál, neboť se s oblibou vydává na toulky přírodou. Třebaže zná cestu domů, okruh to může být velký a může zavítat i na nebezpečná místa, jako jsou silnice. Pak to může být jeho poslední cesta.

Ubytování

Při volbě, zda jezevčíka ubytovat celoročně venku, nebo v domě, by mělo zaznít jednoznačné: v domě. Ale pokud by byla možnost, aby od jara do podzimu bydlel na zahradě a přes mrazivé měsíce v domě, bude nadmíru spokojen. Při venkovním ubytov       Chov a genetika

Jezevčík je jedním z nejpopulárnějších plemen na světě a Německo je nejen zemí jeho původu, ale zároveň i zřejmě nejúspěšnější zemí jeho chovu. Vedle Německa jsou na vysoké úrovni i chovatelé jezevčíků v Maďarsku. Česká republika je známá vysokou kvalitou hladkosrstých jezevčíků.

Kynologický svět má několik velkých organizací, které zastřešují jednotlivé státy, respektive jejich chovatele. Česká republika, Německo a další evropské, ale i mimoevropské státy spadají pod FCI a mají jednotný standard, který jezevčíky řadí do jedné samostatné skupiny z deseti skupin FCI. IV. skupina je určená jen pro jezevčíky, přičemž chov je podmíněn složením jakékoliv zkoušky uvedené ve Zkušebním řádu jezevčíků a teriérů, případně honičů ČMMJ, popřípadě kontaktním norováním v zahraničí (u nás zakázáno). Standard FCI rozlišuje jezevčíky podle obvodu hrudníku na standardní, trpasličí a králičí, kdežto například ve Velké Británii a v USA jezevčíky rozdělují podle velikosti jen na standardní a miniaturní. Tam můžou vážit až 15 kg, ale u FCI je maximální povolená hmotnost 9 kg.

V každé zemi jsou oblíbené určité barevné varianty. Například u nás u drsnosrstých jezevčíků vévodí barva „divočáka“, ale v jiných zemích je v oblibě třeba barva „uschlého listí“. Třebaže by se neměla žádná barva srsti upřednostňovat, žádoucí je čisté červené zbarvení bez příměsi černých chlupů, což je patrné zejména u jezevčíků dlouhosrstých. A právě čistě červené zbarvení se začalo objevovat až koncem 19. století. Ještě na začátku 20. století se tu a tam objevovali i bílí jezevčíci. Byli spíše raritou a poměrně brzy nebyla tato barevná varianta povolena do chovu, zřejmě z důvodu velkého výskytu hluchoty.

Zajímavá, ale i složitá je genetika, co se týče dědičnosti barev, kterých je u jezevčíků i díky různým odstínům dlouhá řada. Například červené zbarvení je dominantní nad černou se znaky i nad hnědou. Zbarvení také ovlivňuje strukturu srsti a např. pruh černé srsti na hřbetě předznamenává chybějící podsadu v těchto místech. Tedy drsnosrstí jezevčíci v barvě černé se znaky jsou handicapováni.

V počátcích chovu byl preferován překlubní postoj, to znamená křivé hrudní končetiny – do tvaru „S“. Naštěstí se od této deformace hrudních končetin v polovině 20. století ustoupilo. A třebaže se ještě tu a tam nějaký jedinec objeví, rozhodně není standardní.

Občas se objeví jezevčík s vadou na ocasních obratlích. Každý obratel má být zvlášť a zajišťovat tak plynulou pohyblivost celého ocasu. Ocas nesmí vykazovat na první pohled ani po pohmatu zalomení či srůst v jakékoliv míře. Čas od času se objeví jedinec s lysavým ocasem, ušima či nosem. Pokud se tak nestane pro nedostatečnou péči v zimním období (kvůli omrznutí), jedná se o genetické postižení určitým druhem lysivosti.

Celosvětovým problémem je chudozubost. Bohužel jen v málokteré zemi se chovatelé snaží přednostně o chov plnochrupých jedinců, ale Česká republika se stejně jako u většiny ostatních plemen snaží plnochrupost maximálně prosazovat.

Jak je to se zdravím jezevčíků?

Asi nejznámějším onemocněním u jezevčíků je tzv. obrna  jezevčíků (diskopatie), degenerativní onemocnění meziobratlové ploténky, označované někdy zkratkou IVD. Vyskytuje se však i u jiných plemen, přednostně u těch s dlouhým tělem na krátkých nožkách. Je zpravidla věcí genetickou, ale k jejímu propuknutí může dopomoci třeba i obezita a s tím související malá svalová hmota. Zejména hladkosrstí jezevčíci trpí nadváhou, jestliže jim páníček rád dopřává a neodolá jejich toužebným pohledům. K zjevnému propuknutí onemocnění často dochází po prochladnutí nebo rychlém pohybu, ovšem onemocnění zajisté začalo podstatně dříve, aniž by však byly na první pohled zřejmé příznaky. Uvádí se, že postiženo je během svého života více než 40 % jezevčíků. Meziobratlové ploténky se u tohoto onemocnění příliš přiblíží k míše, tlačí na ni a poškozují ji. Obvykle jsou postižena místa bederní oblasti (v přibližně 80 %), ale i krční. Dalším podobným a často zaměňovaným onemocněním je spondylóza.

Onemocnění, která se objevují u i jezevčíků, je celá řada, což je s ohledem na početnost těchto psů jev zcela normální. Setkat se tak můžeme s rakovinovými nádory, epilepsií, chronickými záněty zvukovodu, sníženou funkcí štítné žlázy, přičemž nejčastějším onemocněním je lymfocytický zánět štítné žlázy. Z očních onemocnění to může být katarakta, PRA (progresivní retinální atrofie), u králičího drsnosrstého jezevčíka se v některých liniích může objevit suchý zánět rohovky. Jezevčík není ušetřen ani občasného výskytu luxace čéšky (onemocnění typické pro malá plemena) či dysplazie (typické onemocnění velkých plemen). V malé míře se u jezevčíků mohou objevovat i různé kožní problémy. Může se jednat o mazovou adenitidu, kožní astenii, záněty v záhybech a další. Nejednou se objevilo poškození kůže, které má název Acanthosis nigricans. Není to zatím ještě příliš probádané onemocnění, ale naštěstí se celosvětově objevuje spíše zřídka. I jezevčík patří k plemenům, u kterých se vyskytuje von Willebrandova nemoc a Cushingův syndrom (nadbytek hormonů kortikosteroidů).

Nezřídka se objevuje zubní kámen, z čehož se věkem a bez ošetřování může vyvinout parodontóza. V dospělosti se může potýkat s močovými kameny a v seniorském věku může ohluchnout. Přestože výčet onemocnění se může zdát dlouhý a rozhodně není konečný, jezevčík určitě není plemeno, které by bylo víc nemocné než plemena jiná. Dokonce se dožívá velmi vysokého věku, běžně 14 až 15 let, v některých případech i 18 let.

Ideální představitel plemene

Jezevčík je pes s kompaktní a protáhlou stavbou těla, se směle vyzývavým držením hlavy a pozorným výrazem obličeje. Přestože má v poměru k dlouhému tělu krátké končetiny, je velmi pohyblivý a hbitý.

Jeho hlava je protáhlá, při pohledu shora a ze strany stejnoměrně se zužující až k nosní houbě, ale ne špičatá. Lebka je spíše plochá, pozvolna přecházející v lehce klenutý hřbet nosu. Stop je jen naznačený. Skus je nůžkový, v ideálním případě plnochrupý (42 zubů). Oči jsou středně velké, oválné, dobře široce posazené, s jasným, energickým, a přece přátelským výrazem, nikoli pichlavé. Barva je zářivě tmavě červenohnědá až černohnědá u všech barev psů. Skelné, rybí nebo perleťové oči u skvrnitých psů nejsou žádoucí, ale mají se tolerovat. Uši jsou vysoko, ne příliš vpředu nasazené, ne přehnaně dlouhé, zaoblené, s předním okrajem přiléhající těsně k líci.

Krk je vysoko nesený, bez volné kůže a harmonicky navazuje na výrazný kohoutek a dále dlouhý hřbet. Hřbet je rovný nebo lehce skloněný dozadu, pevný, s poměrně dlouhými bedry a zádí lehce spáditou. Prsní kost je dobře utvářená a tak silně vystupující, že se na obou stranách tvoří lehké dolíky. Hrudní koš je při pohledu zepředu oválný, při pohledu shora a ze strany prostorný. Při správné délce a úhlení lopatky a pažní kosti zakrývá přední běh při pohledu ze strany nejnižší bod linie hrudníku. Břicho je jen lehce vtažené. Ocas není vysoko nasazený a je nesený v prodloužení hřbetní linie. V poslední třetině prutu je přípustné nepatrné zakřivení. Hrudní končetiny jsou rovné a silné, tlapky směřují přímo vpřed. Zápěstní klouby jsou vůči sobě postavené poněkud blíže u sebe než klouby ramenní. Záprstí nemá při pohledu ze strany ani stát strmě, ani nápadně směřovat dopředu. Kolenní a hlezenní klouby jsou silně zaúhleny. Zadní běhy jsou rovnoběžné, ani úzce, ani široce od sebe postavené. Prsty na tlapkách jsou těsně přiléhající, dobře klenuté, se silnými, odolnými a pružnými polštářky a krátkými a silnými drápy. Kůže po celém těle má pevně přiléhat.

Srst u krátkosrstého typu je krátká, hustá, lesklá, hladce přiléhající, pevná a tvrdá, bez neosrstěných míst. Poněkud delší pesíky na spodní straně prutu se nepovažují za vadu. Jeho zbarvení může být jednobarevné: červená, červenožlutá, žlutá, všechny odstíny s černou příměsí nebo bez ní. Přednost je třeba dát čisté barvě a červenou je třeba posuzovat jako hodnotnější než červenožlutou nebo žlutou. Patří sem i psi se silnou příměsí černé. Bílá není žádoucí, ale v ojedinělých malých skvrnách není vylučující vadou. Nos a drápy jsou černé, červenohnědá je také přípustná, ale není žádoucí. Druhou možností je zbarvení dvoubarevné: sytá černá nebo hnědá, obě s rezavohnědými nebo žlutými odznaky (pálením) nad očima, po stranách mordy a dolního pysku, na vnitřním okraji slechů, na prsou, na vnitřních a zadních stranách běhů, na tlapách, kolem řitního otvoru a odtud asi do třetiny až poloviny spodní strany ocasu. Nos a drápy u černých psů jsou černé, u hnědých psů hnědé. Bílá není žádoucí, ale v ojedinělých malých skvrnách není vylučující vadou. Příliš silně rozšířené pálení je nežádoucí. A poslední možností zbarvení u hladkosrsté varianty jsou psi skvrnití (tygrovaní, žíhaní): základní barvou je vždy tmavá barva (černá, červená nebo šedá). Žádoucí jsou nepravidelné šedé, ale také béžové skvrny (nežádoucí jsou velké plotny). Nemá převažovat ani tmavá, ani světlá barva. Barva žíhaného jezevčíka je červená nebo žlutá s tmavším žíháním. Černá barva bez pálení nebo bílá barva s pálením nebo bez pálení jsou vylučující vadou. Jiné zbarvení než vyjmenované mezi barvami je taktéž nepřípustné. Nos a drápy jako u jednobarevných a dvoubarevných.

Srst drsnosrsté varianty s výjimkou mordy, obočí a uší je na celém těle dokonale stejnoměrně přiléhavá, hustá, drátovitá a s podsadou. Na mordě je zřetelně utvářený vous. Obočí je husté. Na uších je osrstění kratší než na těle, téměř hladké. Zbarvení je převážně barva světlého až tmavého divočáka, případně barva suchého listí. Dále platí barvy jako u hladkosrstého typu.

Srst dlouhosrstého jezevčíka je rovná, lesklá, s podsadou, přiléhá k trupu, prodlužuje se pod krkem a na spodní straně těla. Přesahuje slechy, na zadní straně běhů je zřetelně delší osrstění (praporce). Své největší délky dosahuje na spodní straně prutu a tvoří tam úplnou vlajku. Zbarvení je totožné jako u hladkosrstého typu jezevčíka.

Velikost jezevčíka se rozděluje do tří rázů podle obvodu hrudníku. Jezevčík (standard) má obvod hrudníku přes 35 cm. Horní hranice hmotnosti se pohybuje kolem 9 kg. Jezevčík trpasličí má obvod hrudníku přes 30 cm až do 35 cm ve stáří minimálně 15 měsíců. Jezevčík králičí má obvod hrudníku do 30 cm ve stáří minimálně 15 měsíců.

Další fotografie k článku

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře