Shih-tzu

Abychom našli pravdu o historii shih-tzu, musíme se vrátit o několik století zpět, do Tibetu. Tibet byl však po staletí jednou velkou neznámou pro celý svět a dodnes ještě v mnoha ohledech je. Rozpoznat tak pravdu od smyšlených příběhů z dostupných informací, co z historie Tibetu máme, není mnohdy nic snadného. Tibet byl od počátku plně soběstačný a izolovaný, měl svoji kulturu a vystačil si s tím, co jeho země nabízela. Vzdálený prapředek shih-tzu zde měl také důležitou roli. Tento poměrně malý, ostražitý a dlouhosrstý pes na tibetských horách zastával ovčáckou práci u stád hospodářských zvířat. Ale byl užitečný i v dalších ohledech…

Tajuplný Tibet

Buddhismus, který ovládal mnohé dění v Tibetu, vznikl v Indii, a to přibližně mezi 6. a 4. stoletím před naším letopočtem. Tím se stal nejstarším univerzálním náboženstvím. Za zakladatele této filozofie je považován Siddhártha Gautama – Buddha (podle théravádové verze žil v letech 623–543 př. n. l.). Ve svých 29 letech se vydal do světa, aby pochopil lidské utrpení, našel na ně lék a dosáhl osvobození z utrpení. Podle legendy měl s sebou malé psy, předchůdce dnešních shih-tzu, kteří se stali jeho společníky na dlouhých cestách, a když bylo potřeba, přeměnili se ve lvy, aby svého Buddhu ochránili. Toto vysvětlení spojitosti shih-tzu s Tibetem nabídli zástupci lamaistických klášterů, kteří se stali odnoží buddhismu v 7. století. Lamaisté věří v reinkarnaci, tedy převtělování. Proto se od té doby tito malí psi těšili velké úctě a oblibě, třebaže nebyli považováni za posvátné.

Možná právě odtud pochází označení „tibetský lví pes“, což by mělo odpovídat pojmu shih-tzu-kou (š'-c'kou). Spojitost tibetských lvích psů se lvem se údajně objevila v historii buddhismu ještě jednou. Tentokrát se jednalo o Buddhu Manjuśrí (bůh učení). I ten měl být na svých poutích doprovázen malým dlouhosrstým psem. Tomu se neřeklo jinak než hapa. Hapa se měl také přeměnit ve lva, aby svého Buddhu na cestách po širém kraji nesl na svém hřbetě, kdykoli to bylo potřeba. Vyobrazení Buddhy Manjuśrí na lvu je mnoho, ale jeho vyobrazení se psem chybí. Neznamená to však, že by malé dlouhosrsté psy neměl či že v té době nebyli.

Obliba lvů v Tibetu je zřejmá i při pohledu na jejich vlajku, kde najdeme vyobrazení hned dvou těchto šelem. Přesto v Tibetu nikdy opravdoví lvi nebyli. Je ale nesporné, že se předchůdci shih-tzu v tibetských klášterech po dlouhá staletí nacházeli. Jakou funkci však opravdu měli, zůstává také na úrovni spekulací. Jako nejpravděpodobnější se zdá, že jejich prvotní úlohou byla zmiňovaná práce u stád s dobytkem. Pomáhali ovce a kozy udržovat hromadě a přemísťovali je z místa na místo, aby měli dostatek pastvy v chudých horách Tibetské náhorní plošiny, která v průměru dosahuje 3 000 m n. m., místy i více než 4 000 m n. m. Když zrovna nepomáhali u stád, bydleli v klášterech a dělali mnichům společnost. Zároveň byli alarmem, který vzbudil velké hlídací psy, když se ke klášteru blížil někdo podezřelý. Občas se uvádí, že poháněli modlitební mlýnky. S ohledem na jejich předpokládanou tehdejší velikost je to však nepravděpodobné. Navíc neexistuje žádný záznam ani vyobrazení této domnělé činnosti předchůdců shih-tzu. Proto je spíše nepravděpodobné, že by k tomuto účelu sloužili. Na druhé straně bývají často vyobrazeni s čímsi v malé tlamičce. Nelze však přesně identifikovat, co to je. Pravděpodobně šlo o nějaký posvátný předmět.

První písemné dokumenty a malby dokazující existenci dlouhosrstých, poměrně malých psů v Tibetu se začaly objevovat až od 7. století. Informace do té doby nemáme vůbec žádné. Kdy a jak se malí dlouhosrstí psi dostali do Tibetu, tak musí prozatím zůstat nezodpovězeno.

Byli to rychlí, pracovití a poměrně výrazně temperamentní psi. Mniši jim neřekli jinak než „apso“. Tito psi dali základ hned třem plemenům. Vedle shih-tzu z tohoto tibetského dlouhosrstého psa později vzešel i Lhasa Apso a také Tibetský teriér. K jejich jasnému rozdělení však došlo až ve 20. století.

Tito malí dlouhosrstí psi po staletí žili nedotčeni jinou civilizací vysoko v horách záhadného Tibetu. Nejčastěji byli chováni v barvě zlaté, zřejmě v návaznosti na pověst o převtělování se do lvů. Obliba zlaté barvy se držela po staletí. Mnichové se v klášterech snažili, aby se odchovy jejich psů co možná nejvíce podobaly zmenšenině lva. Již tehdy byli velmi jednotní v typu, neboť byli chováni v uzavřené komunitě, bez přílivu jiných psů cizích zemí. Existují i záznamy o vyměňování chovných psů mezi kláštery. Údajně v nám dnes neznámé zemi Fu-Lin byli kolem 10. století chováni malí dlouhosrstí psi měřící pouhých 19 cm. Ti také mohli být jedním z předchůdců dnešního shih-tzu. Jestli to však byla pravda, nelze dokázat.

Tributum pacis – poplatek za mír

Tibet po tisíciletí sousedí s velkou Čínou a to pro něj nebylo zrovna jednoduché. Tibet vždy věděl, že se svou válečnou silou nikdy nemůže rovnat Číně, kdyby ho jednoho dne napadla. A proto zvolil cestu nejmenšího odporu a po staletí platil poplatek za mír. Poplatky za mír platil s malými pauzami prakticky neustále. Většinou karavany s dary cestovaly až deset měsíců, než na čínský dvůr dorazily. Tyto dary sloužily jako poděkování, že na Tibet Čína neútočí. Čína vždy pro Tibet představovala nebezpečného souseda, zejména svou velikostí. Snaha Tibetu o mír je tedy pochopitelná.

Přesto neshody mezi Tibetem a Čínou byly skoro odnepaměti. Někdy malé, jindy větší. Tibet se však snažil udržet klid a mír za pomoci vlídnosti a předávání darů. Některé dary byly i živé, jako třeba malí dlouhosrstí apso, které tibetští mnichové začali označovat za „dárky štěstí“. Byli cenní pro Tibet, ale také pro Čínu. Doprovázela je pověst, že nosí majiteli štěstí. I proto si jich na čínském dvoře velmi považovali. Z Tibetu dlouhá staletí odcházeli tito cenění psi pouze jako dary. Mnichové je nikdy neprodávali.

Údajně přesně v roce 624 se dostal první pár dlouhosrstých psů z Tibetu na čínský císařský dvůr. První klášterní psi z Tibetu se tak do Číny dostali s největší pravděpodobností za dynastie Tchang (618–906). Další písemná zmínka o dovozu psů z Tibetu jako daru Pekingu spadá do roků 990–994. Avšak Tibet to nikdy neměl jednoduché a často se potýkal s nájezdníky. Ovšem ani Čína neměla v tomto ohledu klid. Ve 13. století byla zotročena mongolskými nájezdníky a několik let trvalo, než se k moci opět dostali čínští domorodci. Je tak zřejmé, že dary Číně nepřicházely od Tibetu pravidelně po celá staletí. V roce 1720 čínský císař Kang-si osvobodil Tibet od nájezdníků a převedl jej pod čínskou svrchovanost. Z písemností z tohoto období vyplývá, že od této doby dalajlama opět posílal Číně dary, mezi nimi i malé dlouhosrsté apso, jako poděkování a následné udržení dobrých vztahů.

Stih-tzu v zemi draka

Čína nedostávala psy z Tibetu příliš často. Nebyli automatickým artiklem v mírových karavanách. Že si na čínském dvoře tibetských psů považovali, dokazuje také skutečnost, že psi z Tibetu dostávali u císařského dvora různé hodnosti a ceny. Nejčastější hodností malých psů bylo „K'ai Fu“, které však dostávali jen psi. Feny pak byly „jejich manželky“. Když si uvědomíme, jakou čest jim prokazovali, je zřejmé, že se jim dostávalo i nejlepšího jídla, lože a péče.

Čínská vrchnost si však zakládala také na pekingském palácovém psíkovi neboli čínském lvím psu. Třebaže se při pohledu na tři plemena pocházející z Tibetu a na pekingského palácového psíka přímo nabízí, že shih-tzu je jasným potomkem křížení tibetských apso a pekingských palácových psů, jak se zdá, nebude to úplně pravda. Rozhodně nelze vyloučit, že shih-tzu v některé generaci Pekingský palácový psík neovlivnil. Ale je pravděpodobnější, že shih-tzu je z velké části původní tibetský pes, který se k dnešní podobně dopracoval selekcí, za použití minimálního množství přikřížení čínských lvích psů. Pekingský palácový psík má totiž krátkou srst v obličeji a také na končetinách. Celkově jeho tělo vykazuje značné rozdíly oproti plemeni shih-tzu. Navíc, jak dokumenty dokládají, především v 19. a 20. století se velmi dbalo na čistokrevnost pekingských palácových psíků a shih-tzu, přičemž tyto dva typy psů různých národností byly drženy a chovány odděleně.

V 19. století byli v Číně v módě malí psi. Čím menší, tím lepší. A tak začalo docházet k nelidskému zacházení, k držení psů v malinkých klecích a bylo jim úmyslně podáváno velmi nevhodné krmení. To měly být prostředky k dosažení stále menších a menších jedinců. Říká se, že tomuto trýznivému chovu řekla „dost“ císařovna–vdova Cch'-si (1835–1908), která vlastnila přes 100 pekingských palácových psíků. Zdalipak to tak opravdu bylo, když císařovna vdova byla velký uzurpátor, manipulátor, byla rozmařilá, milovala luxus a vůbec ji nezajímaly pocity druhých, se asi nikdy nedozvíme. Ať to bylo, jak chtělo, každopádně zájem o malinké psy pomalu upadal a šanci dostali opět zdraví, přirozeně malí psi. Císařovna vdova Cch'-si dlouho chovala jen pekingské palácové psíky. Lpěla na psech s co nejkratšími čenichy a trvala na tom, že její psi musejí být v jídle vybíraví, stejně jako ona.

Na začátku 20. století, přesněji v roce 1908, daroval Jeho Svatost dalajlama císařovně-vdově několik malých dlouhosrstých psů, tibetských apso. Je pravděpodobné, že se v tu dobu na císařském dvoře žádní tibetští lví psi nevyskytovali. Císařovna si daru velmi vážila. Od počátku tibetské lví psy držela od svých pekingských palácových psíků odděleně a snažila se o čistokrevný chov. V chovu apso z Tibetu však mnoho neudělala, neboť několik měsíců po jejich získání zemřela. Co bylo dál s darovanými shih-tzu, není zcela jasné. Jedna verze říká, že se o ně nadále starali její věrní eunuchové, a jiná, že psi byli rozdáni vysokým představitelům císařského dvora.

Každopádně tibetští psi se zjevně neztratili, neboť po roce 1912, kdy se Čína stala republikou, byl zaznamenán první import těchto psů. Shih-tzu se stále nacházeli u vládních představitelů a docházelo ke snahám o jejich chov. Byli dáváni hostům čínského dvora, čímž se postupně dostali do světa. Nelze nezmínit neuvěřitelně poetický až květnatý čínský popis shih-tzu, který vznikl v Pekingu: „Jeho hlava vypadá jako hlava lva, tělo medvěda, tlapy jako kopyta velblouda, ocas jako péřová prachovka, zuby jako rýže, uši ve tvaru palmových listů, jazyk jako perlový okvětní lístek a jeho pohyb je jako zlaté rybky.“

Třebaže měla Čína snahu o rozvoj plemene, k systematickému chovu a rozdělení tří tibetských dlouhosrstých typů psů došlo až v Anglii. Tibet je doposud považován za jejich domovinu, ale patronát nad shih-tzu má Velká Británie.

Cesta z Číny

Údajně poprvé se do Velké Británie dostali dlouhosrstí tibetští psi již v roce 1904. Zůstali však bez většího povšimnutí a organizované propagace a chovu. Dokonce se ani neví, ke kterému z tibetských malých plemen tyto psy bylo možné přiřadit. Navíc není žádný důkaz o tom, že po skončení první světové války by v Evropě nějaký tibetský lví pes byl.

Proto je za prvního cizince, který vlastnil a následně vyvezl mimo Čínu shih-tzu, považován generál Douglas Brownrigg s manželkou. Nejdříve dostali fenku, která bohužel záhy zemřela. Nenechali se však odradit a sháněli jinou dlouhosrstou fenku tibetského lvího psa. Za pomoci Koo Wellingtonové získali černobílou fenku Shu-ssa. Podle popisu se jednalo o ideální představitelku vyvíjejícího se plemene shih-tzu. O něco později D. Brownrigg koupil od místního Francouze psa jménem Hibou. Generál však nebyl jediný cizinec, kterému v Číně učarovali dlouhosrstí tibetští psi. Ve stejnou dobu se o ně vehementně zajímala také E. M. Hutchinsová, které se podařilo získat psa jménem Lung-fu-ssu a fenku Mei Mei. Zřejmě díky psům se E. M. Hunchinsová a D. Brownrigg seznámili, a když se pak v roce 1930 vracela paní Hunchinsová do Anglie, vzala s sebou všechny čtyři následné zakladatele anglického chovu plemene shih-tzu. Fenky Shu-ssa a Mei Mei a psy Hibou a Lung-fu-ssu. Již tehdy byla v Anglii zavedena karanténa pro všechny příchozí psy a museli v ní po dobu několika měsíců pobývat i tito čtyři jedinci. Ještě během karantény se Shu-ssa narodila ve spojení s Hibou štěňata. Byl to první vrh shih-tzu v Anglii a zároveň i první mimo Tibet a Čínu. Bohužel Mei Mei při odchodu z karantény napadl cizí pes a ona poté uhynula. Jedinou tibetskou fenou tak zůstala Shu-ssa. Ta byla příště nakryta psem Lung-fu-ssu a v roce 1932 opět psem Hibou. Rozjezd chovu shih-tzu však měl i určité složitosti …

Stih-tzu ve Velké Británii

V obdobnou dobu, v roce 1928, dovezl plukovník Bailey do Anglie také několik dlouhosrstých psů z Východu. Zpočátku nikdo netušil, nebo možná přehlížel, že z Východu tak byla dovezena dvě rozdílná tibetská plemena. Angličané všem těmto, i dalším z Číny dovezeným psům, zpočátku říkali „apsos“. Poměrně brzy si chovatelé i posuzující na výstavách začali všímat rozdílů a neoficiálně malé tibetské dlouhosrsté psy začali rozdělovat na lhasa apso a shih-tzu. Nebylo ovšem jasné, zda jde o varianty jednoho plemene, anebo se opravdu jedná o dvě či tři samostatně se vyvíjející plemena. Chvíli byli shih-tzu považováni a následně vedeni jako „typ lhasy apso“. Nějaký čas se řešilo, zda se jedná o „křížence“ lhasa apso, nebo o samostatné plemeno.

V roce 1933 byla uspořádána první výstava pro tibetské dlouhosrsté psy. Protože se na ni sjelo poměrně velké množství jedinců, již od prvního pohledu bylo zřejmé, že se jedná o minimálně dva typy psů. Úlohy posuzujícího se zhostil plukovník Bailey. Ten od počátku poukazoval na rozdílnost v typu jednotlivých psů a konstatoval, že je přesvědčen, že psi s velmi krátkým nosem byli v Číně kříženi s pekingským palácovým psíkem. Navíc že vidí jasnou rozdílnost mezi jím přivezenými lhasa apso a jedinci s výrazně krátkým nosem shih-tzu. Mohlo by se zdát, že tak je vše vyřešeno, ale třicátá léta 20. století byla u chovatelů tibetských dlouhosrstých psů ve znamení neustálých sporů, tahanic a slovíčkaření. Přestože bylo zřejmé, že se jedná o několik typů tibetských plemen, někteří chovatelé o tom nechtěli ani slyšet a chtěli sloučení. Zajímavostí bylo, že třebaže se jednotliví chovatelé oficiálně nedokázali domluvit, na výstavách již nějaký čas vystavovali své psy podle typu – „délky nosu“ – odděleně.

Nakonec byl shih-tzu v roce 1934 uznán jako samostatné plemeno a dočkal se i svého standardu. Následně již byl od lhasy apso a v tu dobu ještě neznámého tibetského teriéra chován odděleně. Následovalo založení The Apso and Lion Dog Clubu. V roce 1940 se shih-tzu dočkal samostatného registru a byla vedena samostatná plemenná kniha Kennel Clubem. K oficiálnímu oddělení lhasy apso od tibetského teriéra pak došlo v roce 1937.

Rozvoj plemene zcela zastavila druhá světová válka. Kvalita shih-tzu, kteří se objevili po skončení války, byla velmi různorodá. Avšak z důvodu udržení variability krevní základny se v chovu zpočátku využívalo snad všech jedinců hlásících se k plemeni shih-tzu. Opět nastaly zmatky se zařazováním jednotlivých psů k různým tibetským plemenům, což trvalo až do 50. let 20. století.

FCI plemeno plně uznalo až v roce 1946. Když už by se zdálo, že vše je na dobré cestě, v roce 1949 bylo přijato nařízení čínské vlády, že všichni psi musejí být zabiti. Tudíž psi, již se dostali úspěšně za hranice, byli po roce 1949 jedinými, kteří mohli plemeno udržet při životě. Nebylo jich sice moc, ale na zachování existence to stačilo.

V 50. letech 20. století došlo také ke zkřížení shih-tzu a pekingského palácového psíka chovatelkou Fredou Evansovou. Přestože to byl krok bez svolení klubu chovatelů a vyvolal velké nesouhlasy, zřejmě z důvodu, že Evansová měla v chovatelství psů velký vliv, byli někteří jedinci z následujících odchovů zaregistrováni a dál zařazeni do chovu. Jednalo se možná o trochu neuvážené a zároveň kontroverzní křížení, ale přineslo jak negativní, tak pozitivní následky. Zřejmě nejvýraznějším nedostatkem, který byl předáván po spoustu generací a i dnes se občas objevuje, je chybné postavení hrudních končetin.

Manželka sira Douglase Brownrigga, lady Brownriggová, se v klubu až do roku 1969 také velmi angažovala. Zejména byla její snaha vidět při obnově plemene po skončení druhé světové války.

A všude jinde ve světě

Do Ameriky se první tibetští psi dostali ve 30. letech 20. století. Ovšem i zde nastal zmatek se zařazením psů a vůbec s pojmenováním jednotlivých plemen. Když v roce 1936 přijal americký Kennel Club žádost o registraci shih-tzu, usoudil, že se jedná o „Lhassa Terrier“ a spojil shih-tzu a lhasa apso v jedno plemeno. I přes protesty z Velké Británie, přesněji z British Tibetan Breeds Association, byli všichni tibetští dlouhosrstí psi, respektive i shih-tzu, následně zapisováni až do 50. let 20. století pod společné „lhasa apso“. AKC plemeno shih-tzu uznalo až v roce 1969.

V roce 1932 se také první shih-tzu dostal do Norska. Do Švédska a Francie v roce 1950, do Finska v roce 1955, do Německa v roce 1960… Do České republiky se jako první shih-tzu dostala z tehdejšího východního Německa fena Chanell vom Tadsch Mahal v roce 1978 díky Kateřině Štroblové (chovatelská stanice Sluneční svit). Český chovatelský klub pro toto plemeno vznikl do pár měsíců po dovezení zmiňované první feny.

Jeho obliba výrazně začala stoupat v osmdesátých letech 20. století. Dnes už je téměř všude na světě považován za běžné, moderní plemeno. Tato „chryzantéma z Východu“ se stala nejoblíbenějším a nejčastěji chovaným psem tibetského původu. Například v Americe se po dlouhou dobu nachází v první patnáctce nejoblíbenějších psů.

Je velmi přizpůsobivý

Shih-tzu rozhodně není líný, jak by se mohlo od takového chlupáče očekávat. Není typickým „gaučovým psem“. Rád si hraje, rád se projde, a to klidně i několik kilometrů daleko. Není to však pes do lesa a divoké přírody. Dostat z jeho srsti jehličí, listí, bláto… to je nadlidský výkon. V tomto případě však může k zachování krásné dlouhé srsti pomoci vhodný obleček. Při pobytu venku se snaží být čistotný, pokud je to alespoň trochu možné, vyhýbá se blátu a loužím. Rozhodně platí, že čím aktivnější pes, respektive rodina, tím víc trpí srst a hůře se udržuje krásná a dlouhá.

Je to pes vitální, který se rád proběhne i si rád zasportuje. Je rychlý a velmi obratný. Velmi dobré výsledky může podávat na dráze agility, což ho baví. Navíc je až neuvěřitelně vytrvalý. Přesto by tyto informace neměly svádět k tomu, že se jedná o typického sportovního psa. Správnou definicí je univerzálnost pro běžnou rodinu. Není hyperaktivní a nepotřebuje mít mnoho pohybu. Rád se bude účastnit běžného rodinného dění běžné rodiny.

Je to pes, kterého můžete vzít kamkoli s sebou. Nevadí mu cestování v autě, dobře se bude chovat v restauraci, bez problémů bude absolvovat rodinný výlet třeba po krásách České republiky nebo spořádaně počká pár hodin v hotelu, než se rodinka vrátí z divadla. Je houževnatý a nic si nedělá ze špatného počasí. Každopádně nikde není na obtíž a umí se chovat. Svého pána, svou rodinu chce však všude doprovázet. Dokáže celé dny ležet na sedačce a vystačit si jen s venčícími procházkami a pak třeba trávit dovolenou se svou rodinou na horách s každodenní turistikou. Nemá vyvinutý lovecký pud, a tudíž se zpravidla na procházkách zbytečně nevzdaluje. Nemá sklony se toulat, ale ani nemá potřebu uposlechnout na každé zavolání. Je po stránce pohybu nenáročný a zároveň zcela přizpůsobivý.

Má klidný, vyrovnaný a příjemný temperament. Pokud chce jeho člověk aktivního psa, bude ho mít, pokud chce tak trochu lenocha, i takový může shih-tzu být. Je velmi přizpůsobivý celkovému charakteru dané rodiny.

Když je jeho člověk doma a má spoustu práce u počítače nebo si potřebuje odpočinout u televize, rád si klidu, ticha a pohody bude užívat také. Nevtírá se, nechodí si každou chvilku pro pohlazení ani nežadoní po ulehnutí na klíně. Vyčká a pozná, co je pro danou situaci nejlepší. Vůbec mu nevadí ulehnout do pelíšku nebo na polštář pár metrů do svého pána a tam si několik hodin zdřímnout.

Umí se velmi dobře vžít do nálady svého člověka a podle toho se chová. Je plně oddán svému pánovi, ale na druhou stranu umí každému neustále připomínat, že je na všech zcela nezávislý. I když má rád celou rodinu, opravdu tíhne jen k jednomu člověku.

Bez sebemenšího rozmrzení bude pobývat celý den se svou paničkou na zahradě a bude se dívat na okopávání zahrádky. Nenapadne ho pomáhat s hrabáním, ale ani utíkat ze zahrady za zábavou. Ani na chvíli se nebude tlačit do domu a hledat pohodlnější místo na ležení, než je tráva u záhonku. Spokojí se s čímkoli, kde zrovna je jeho nejbližší člověk. Je silně vázán na svého pána, který je pro něj vším. Fenky jsou na svém člověku výrazněji závislejší.

Rádi se uvelebí na měkkém, nejlépe vyvýšeném místě. Nejraději mají polštáře a spaní v posteli berou jako samozřejmost. Lze je označit za odpočinkové psy. Nikoli že by si sami chtěli dopřávat častý odpočinek, ale být v jejich těsné blízkosti je uklidňující a přináší to člověku blahodárný odpočinek.

Od všeho trochu

I když je to okouzlující pes s podmanivým výrazem, nikdy se nesmíte nechat okouzlit příliš. Shih-tzu musí být veden k vychovanosti a základní poslušnosti. Poslouchat na slovo však nebude nikdy. To je v přímém rozporu s jeho nezávislou povahou. Není vyloženě poslušný, má svou hlavu a je rád, že je občas i po jeho. Je pořád nad věcí a to mu vyhovuje. Přesto, nebo právě proto, potřebuje důslednou a trpělivou výchovu.

Je sice milý, ale také mazaný, citlivý, ale zároveň výrazně sebevědomý, přirozený, ale také s arogantními gesty. Nervozita, hysterie, agresivita, přílišná plachost či nervová labilita se u normálně vychovávaných jedinců tohoto plemene nevyskytují. Je otevřený a silně emotivní. Takový malý aristokrat, který jak vypadá, tak se i chová. Je žárlivý a dokáže se urazit i na několik dní. Někdy se umí chovat nafoukaně, až povýšeně, přičemž umí podávat výborné herecké výkony. Překvapeně zírá, proč se na něho páníček zlobí, vždyť on jsou přece za všech okolností bezchybný… Je trošku sebestředný, ale svým projevem si dokáže získat snad každého.

Jeho výchova není náročná, i přes značnou samostatnost, určitou tvrdohlavost, nezávislost a hrdost. Může si jej pořídit i začátečník, který se těší na péči o krásnou dlouhou srst a věrného přítele. Patří do rukou těch, kteří ho chtějí rozmazlovat, hýčkat a denně se o něj starat. Vzájemné pouto je pak neuvěřitelně silné. Avšak rozmazlování nesmí být přehnané. I tento roztomilý pes potřebuje mít nastolená pravidla a hranice. Musí vědět, co je dovoleno a co ne, a že tato pravidla se neporušují. Některé výraznější osobnosti, zejména psi-samci, mohou mít občas tendence se v příliš benevolentní rodině nevhodně prosazovat, ale jedná se spíš o výjimky. Psi jsou oproti fenám zpravidla tvrdohlavější, impulzivnější, méně poddajní, možná i trochu vzpurnější, ale také emocionálně stálejší, rozhodnější, povahově pevnější, a co je nemálo důležité, mají často kvalitnější a na práci méně časově náročnou srst.

Shih-tzu v bytě

Může bydlet v jakkoli malém či velkém bytě. Má však rád pohodlí, tudíž bere jako samozřejmost, že může spát v peřinách či na sedačce. Pokud není na výběr, spokojí se i s měkkým pelíškem. Může se stávat, že nebude mít náladu si hrát a bude chtít mít chvíli klidu pro sebe. Proto potřebuje mít svůj pelíšek na klidném místě, kam se může kdykoli odebrat, když bude chtít být sám. Takových momentů však moc není, zpravidla je nerad sám. Přesto nemá sklony ničit zařízení bytu, i když zůstane na pár hodin osamocen. Celou dobu se těší se na svého pána, což po jeho příchodu dá hlasitě najevo. Ani štěňata netíhnou k okusování nábytku, pokud mají dostatek zajímavých hraček a jsou vedena k tomu, co jsou jejich hračky. Také se rychle naučí čistotě. Stačí dostatečný počet venčících procházek.

Je velice zvědavý a zajímá ho snad všechno. S velkou oblibou se dívá z okna. Je ostražitý, odvážný, a podezřelé situace a osoby patřičně ohlásí. Ale neštěká příliš často ani dlouho. Naopak se řadí k poměrně tichým a klidným plemenům.

Přestože je označován za přátelské plemeno, zejména venku, mimo svůj domov, kontakt s cizími lidmi nevyhledává. Při snaze navázání kontaktu cizím člověkem se shih-tzu se chová spíše rezervovaně či nevšímavě. Jen málokterý zástupce tohoto plemene má radost z osobního kontaktu s cizími lidmi. Nekamarádí se s každým a často dává najevo určitou aroganci. Spíše výjimečně se chová nedůvěřivě.

Přijde-li návštěva, některý shih-tzu ji uvítá, jiný pouze pozoruje. Po krátkém přezkoumání situace se chová k návštěvě vlídně a přátelsky. Rád se nechá hladit a rozmazlovat cizími lidmi, ze kterých vyzařuje pohoda. Jen výjimečně, když nemá zrovna náladu, se chová zcela nevšímavě.

Může žít i ve dvojici nebo smečce dalších psů. Málokdy dochází k šarvátkám. A když už, tak ne příliš vážným. Venku má tendence se s jinými psy kamarádit. Nepatří ke konfliktním plemenům. Někdy se před ostatními psy předvádí. K jiným domácím zvířatům se chová kamarádsky nebo je přehlíží.

Pro koho se hodí a pro koho ne

Je to pes vhodný do středně aktivní rodiny a také pro cestovatele, kteří jej budou brát všude s sebou. Krásně zapadne i do prostředí osamoceného, třeba i hůře pohyblivého seniora. Jak již bylo řečeno, do určité míry je velmi přizpůsobivý.

K dětem má poměrně dobrý vztah. Klíčem k úspěchu je však nejen výchova psa, ale i vhodná výchova dětí a jejich vedení ke správnému chování ke psu a respektování toho, že sice možná shih-tzu vypadá jako krásná plyšová hračka, ale je to živá bytost s potřebami živého tvora, náladami a nárokem na trochu klidu. Protože se toto špatně vysvětluje batolatům, která láká tahání za jejich dlouhou srst, nedoporučuje se shih-tzu k velmi malým dětem. Naopak již těm odrostlejším může být výborným kamarádem, budou-li obecné psí chování akceptovat. I když nemá příliš rád křik a hádky, pokud se může v klidu kdykoli odebrat na své místo, kde nebude rušen, je ochoten tolerovat i dětské sourozenecké šarvátky a hlučnější rodinu.

A jak by měl vypadat ideální představitel plemene?

Pohyb shih-tzu je sebevědomý, plynulý, přední končetiny dosahují daleko dopředu. Vyžadován je dobrý posun zadních končetin, které v pohybu ukazují polštářky.

Jeho hlava je široká, kulatá, s daleko od sebe posazenýma očima. Bohatá, dlouhá srst spadá přes oči. Vyvinuté vousy a knír a vzhůru rostoucí srst na nose dodávají obličeji vzhled chryzantémy. Srst na hlavě nesmí ovlivňovat schopnost vidět. Stop je vyjádřený, tlama je dostatečné šířky, kvadratická, krátká, bez vrásek, plochá a osrstěná. Její délka dosahuje přibližně 2,5 cm od špičky k stopu. Pigmentace tlamy je co nejjednotnější. Čelisti jsou široké, s mírným předkusem nebo klešťovým skusem. Nosní houba má černou barvu, u játrově zbarvených psů nebo u psů s játrovými znaky je zbarvena tmavě játrově. Vrchol nosní houby by měl být v linii se spodním okrajem očí nebo mírně pod ní. Dolů směřující nos je značně nežádoucí. Nozdry jsou široce otevřené, přičemž úzké nozdry jsou velmi nežádoucí. Oči jsou velké, tmavé, kulaté, posazené daleko od sebe, ale nevystupující, s vřelým výrazem. U játrově zbarvených psů nebo u psů s játrovými znaky je povolena světlejší barva očí. Oční bělmo nemá být viditelné. Uši jsou velké a poměrně dlouhé a jsou neseny zavěšené. Jsou nasazené mírně pod vrcholem lebky a tak bohatě osrstěné, že splývají se srstí na krku. Krk je elegantně prohnutý a umožňuje hrdé nesení hlavy. Hřbetní linie je rovná, hrudník široký a hluboký. Ocas je bohatě osrstěn, je nesen vesele nad hřbetem a také je vysoko nasazen. Výška ocasu odpovídá přibližně úrovni výšky hlavy a vytváří tak vyváženou siluetu. Končetiny jsou co možná nejrovnější, v souladu s prostorným hrudníkem. Tlapky jsou zaoblené, pevné a dobře osrstěné.

Krycí srst je dlouhá, hustá a není kudrnatá. Lehké zvlnění je povoleno. Nacházející se podsada nemá texturu vlny. Délka srsti nesmí omezovat pohyb. Všechny barvy srsti jsou povoleny, bílý znak na čele a bílá špička ocasu jsou vysoce žádoucí u vícebarevných jedinců.

Výška v kohoutku je povolena do 27 cm. Typ a charakteristické znaky plemene jsou důležitější a v žádném případě nesmějí být obětovány pouze výšce. Délka od kohoutku ke kořeni ocasu je delší než kohoutková výška. Ideální hmotnost tohoto plemene se pohybuje od 4,5 do 7,3 kg.

(Příště povídání o srsti, zdraví a chovu tohoto roztomilého plemene.)

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (2x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře