Grifonci – belgický, bruselský a brabantský

Další fotografie (7)

Historie těchto malých belgických pinčů, kteří byli známí již ve středověku, není příliš podrobně zachycena. Je to dáno tím, že již ve středověku existovali psi, pinčové, jejichž výška se zpravidla pohybovala okolo 30–40 cm a kteří byli využíváni k lovu potkanů, krys a myší ve stájích. Vyskytovali se především na území Německa, Belgie, Holandska. „Psů krysařů“ bylo zapotřebí snad ve všech koutech střední a západní Evropy, přičemž všude měli svou lokální podobu. Byli hladkosrstí nebo hrubosrstí. Ano. I malí grifonci vývojově patří do velké skupiny pinčů, třebaže dnes nemají s nimi na první pohled mnoho společného.

Základem jsou stájoví pinčové

Hrubosrstí a hladkosrstí pinčové byli po dlouhá staletí v Evropě natolik běžní, že většině starých autorů nepřišli ničím zajímaví, a proto o nich neexistují téměř žádné záznamy. A tak psi, kteří zaujali nezbytné, a tak nějak samozřejmé místo v tehdejší společnosti, mají velmi mlhavou minulost. Ví se pouze, že se vyskytovali v různých zbarveních a délkách srsti. Jejich historie navazuje na venkovské psy běžně se vyskytující převážně ve stájích a venkovských usedlostech. Občas se jim tak říkalo „stájoví grifoni“ nebo „stájoví pinčové“. S griffony, loveckými psy, však nemají vůbec nic společného. Mají nejblíže k pinčům a ke kníračům, třebaže plemenné povahové znaky jsou v dnešní době již velmi rozdílné. Slovo „griffon“ totiž označuje skupinu hrubosrstých psů, kteří z vývojového hlediska nemusí mít nic společného. A zřejmě pro tuto hrubou srst a malou postavu se grifonkům říká grifonci.

Že před několika staletími již existovali malí hrubosrstí grifonci v různých barvách srsti, má dokazovat obraz pod názvem „Giovanna Cenamia Giovanni Arnolfini“, který zachycuje manžele Giovanni a jejich malého hrubosrstého psíka velmi připomínajícího grifonka. Obraz pochází z roku 1434 a namaloval jej Jan van Eyck. Jen o pár let později se obdobný psík objevil na obraze od Albrechta Dürera anebo také malíře Jacopo da Empoli (Jacopo Chimenti). I když psíci zde ztvárnění jsou hrubosrstým variantám grifonků opravdu velmi podobní, nelze s jistotou říci, že se jedná o grifonky. Ale bezesporu tito a jim podobní psi byli podkladem k utváření bruselského a belgického grifonka. Postupem času, během 19. století, se podle místa svého výskytu začali pinčové a knírači formovat do jednotlivých plemen.

Druhá polovina 19. století byla dobou šlechtění nejrůznějších plemen. V okolí Bruselu se vyskytovali poměrně malí hrubosrstí psi a těmto rozcuchaným pomocníkům se říkalo Griffons d´Ecurie (drátosrstí stájoví psi). A právě na jejich základu byl vytvořen grifonek, kterého zušlechťování zastihlo ve stejnou dobu. Do chovu se vybírali velikostně malí, hrubosrstí psi vhodných povah a v nejrůznějším zbarvení srsti.

Nic není jisté

Hodně se mluví o tom, z jakých plemen grifonek vznikl a jaká plemena byla ještě přikřížena. Některá, jako je jorkšírský teriér, opičí pinč či později mops, jsou pravděpodobnými plemeny, která zasáhla do konečné podoby plemene. Přece jen zmenšování či udržení malé výšky bylo žádané, upevnění barvy, kvality srsti, zmenšování velikosti, změna v utváření hlavy, mírná povaha, to vše měli chovatelé jako cíl. I když chovatelé v 19. století povětšinou nebyli příliš vzdělaní v oboru genetiky, těžko si lze představit, že by drsnosrsté plemeno, které chtěli zachovat v této kvalitě srsti, přikřižovali dalšími plemeny, jež neměla dostatek požadovaných exteriérových vlastností, které by grifonkům mohla předat. Teď je řeč např. o kavalír king charles španělovi, barbetovi, holandském smoushoundovi či irském teriérovi. Drsno­srstých stájových pinčů bylo hodně, nebylo bezpodmínečně nutné přimíchávat další a další plemenné rasy.

Jistě ještě stojí za zmínku, že někteří historikové si myslí, že grifonci vznikli křížením tzv. belgického uličního psa a mopse. Známý kynolog Richard Strebel naproti tomu zastával názor, že grifonek vznikl zkřížením opičího pinče a mopse. Strebel také neuznával žádného jiného grifonka nežli červenožlutě zbarveného, tedy bruselského. Nazýval ho belgickým opičím pinčem. Ano, není vyloučeno přikřížení opičího pinče, ani dokonce to, že grifonek přímo vzešel z opičího pinče. Ale stejně tak nelze vyloučit, že opičí pinč vznikl z grifonka. Avšak ani jejich velká podobnost nemůže být důkazem, že tato plemena vznikala vzájemným křížením. Drsnosrstých pinčů existovalo v Evropě velmi mnoho a lišili se většinou výrazněji pouze ve zbarvení srsti. Zajímavostí je, že malý knírač (drsnosrstý pinč) se na konci 19. století vyskytoval také v barvě plavé.

Jediné plemeno, které s jistotou bylo k zušlechťování použito, je mops. Zřejmě díky mopsům došlo nejen ke zkrácení nosu a vzniku brabantíka, ale i k uklidnění jejich povahy. Právě jeho přikřížení dopomohlo ke vzniku nového, třetího grifonka – brabantíka. Za své pojmenování vděčí provincii Brabant, jejímž přirozeným historickým centrem je současné hlavní město Belgie, tedy Brusel. Do té doby se uznávala jen hrubosrstá varianta, kterou na belgického a bruselského grifonka rozděluje jen zbarvení srsti.

Od roku 1880 je v Belgii oficiálně znám jako Griffons Bruxellois – bruselský grifonek. V tomto roce se také poprvé objevil na výstavě v Bruselu a hned získal titul „Nejlepšího psa výstavy“. Uznán byl v roce 1883, ale standardy všech tří grifonků spatřily světlo světa až v roce 1905. První grifonci byli zaregistrováni v L.O.S.H. (Union Royale Cynologique Saint–Hubert – plemenná kniha sv. Huberta). Jednalo se o grifonky Topsy (č. zápisu 163) a Foxine (č. zápisu 164). Přesto je za jednoho ze zakládajících plemeníků považován pes Garcon.

Krátkosrstí jedinci byli zpočátku vyřazováni z chovu. V roce 1889 byl v Bruselu založen Klub bruselského grifonka a zhruba tou dobou byli krátkosrstí psi přeřazeni do zvláštní variety pod jménem Griffon Brabancon – brabantík. Poté, až do počátku 21. století, byli z chovu vyřazováni černě zbarvení jedinci brabantíků.

Přestože se jednalo o vesnické plemeno, byl často oblíbeným psem panovníků. Světové války zdecimovaly mnoho plemen, ale u grifonků tomu bylo naopak. Ve válečném období i mezi dvěma světovými válkami jejich obliba stoupala.

Neoslní svým vzhledem, ale povahou

Nepatří mezi krasavce. Pů­sobí zamračeně a možná i mrzutě a přitom jsou to psíci veselé povahy a snad neustále dobře naladění. Vzhled ale není to, proč si ho lidé kupují a proč stoupá jeho popularita. Jejich krása je schovaná uvnitř duše. Téměř nikoho si nezískají svým vzhledem, ale kdo osobně pozná jejich povahu, stanou se pro ně neodolatelnými. Pro většinu lidí je opravdovým pokladem povaha. Je to plemeno neuvěřitelně něžné, citlivé a s nevídanou závislostí na člověku. Až extrémně přilnou ke svému člověku, kterého se snaží doprovázet na každém kroku, a to i v bytě. Taková závislost na pánovi je až neuvěřitelná. Někomu jeho chování však může připadat groteskní a „nepsí“.

Miluje svého člověka natolik, že z něj oči nespustí ani na okamžik. Když je jeho střed světa v křesle, grifonek chce být v křesle na klíně, když jde vařit, grifonek jde taky, když jde spát, grifonek chce taky spát v posteli, namáčknutý co nejtěsněji, když se někam jede autem, ani u toho grifonek nesmí chybět. Má nutkavou potřebu být všude se svým člověkem. Zkrátka chce být svému pánovi neustále co nejblíže. Dokáže vydržet sám doma, aniž by něco provedl, ale pak si svého pána chce opravdu užívat. Ovšem ne každému může být neustálá přítomnost takového psa příjemná.

Pro koho se hodí

Je okouzlujícím společníkem vhodným jak pro důchodce, tak pro mnohočetnou rodinu. Je mazlivý, přítulný a upíná se k jednomu člověku, i když má rád celou svou rodinu. Dalo by se bez nadsázky říci, že je to skvělý společník pro všechny věkové kategorie. Je to pes pro každého, kdo se cítí být osamělý a kdo chce mít u sebe neustále někoho nablízku. Potrpí si na lidskou společnost. Nebývají dominantní a v rodině rádi přijmou nabídnuté místo v žebříčku hierarchie. Chce patřit do rodiny stůj co stůj.

S dětmi si obvykle dobře rozumí. Miluje děti a je trpělivý a vlídný. Rodiče by však měli dohlédnout, aby děti tyto malé psy v žádném ohledu netrápily. Grifonek je neúnavný malý klaun, který nechce kazit žádnou zábavu. Je to neobyčejně jemný, citlivý, mazlivý, přítulný, zkrátka výborný rodinný pes. Na druhé straně je to nepřehlédnutelný, skotačivý, čilý, dovádivý a stále dobře naladěný uličník. Ochotně se účastní dětských her, pokud mu nejsou nepříjemné. Takže výborný kamarád dětí. Ovšem nehodí se na drsné hry malých dětí. Protože jsou tak malí, doporučují se k malým dětem až od čtyř let, kterým je možné již vysvětlit, jak se chovat k živému tvorovi a jak je důležitá opatrnost a cit. Pes není hračka, pro děti ani dospělé. Na to by měl myslet každý.

Báječná volba i pro začátečníka

Jsou klidní, ale temperament z nich číší. Nepotřebují však pohyb a zaměstnání, aby nadměrnou energii vypustili. Jsou velice přizpůsobiví programu a stylu života rodiny. Grifonci jsou plní empatie a okamžitě vycítí náladu svého člověka. Přetrhli by se, aby se zavděčili nebo svého člověka rozveselili.

Rádi vyhoví svému pánovi, proto ani začátečník s jejich výchovou nebude mít větší problémy. Jsou bystří, dobře se učí a jsou schopni a ochotni se naučit různým legračním i užitečným kouskům. Potřebuje výchovu jako každý pes, ale ve výchově odpustí člověku i nějakou tu chybičku. Je nečekaně učenlivý a je ochotný poslouchat i děti školou povinné.

Je zvědavý, mile rozpustilý a nechce u ničeho chybět. Je plný hravosti až do vysokého věku. Má očividnou radost ze života, miluje hry, zábavu, řádění a běhání. Zkrátka, když se něco děje. Není líný, ale přijme cokoli, na co má jeho člověk náladu.

Nepotřebuje příliš prostoru a je výbornou volbou i do malého bytu. Nemá tendenci ničit věci. Hodí se do bytu, kanceláře, na vesnici, na cestování, na výlety, kamkoli. Je neuvěřitelně přizpůsobivý. Je to pes, který chce být brát všude s sebou. A rozhodně si to zaslouží. Má rád i dlouhé procházky nebo i třeba letní treky na horách. Výlety má rád a potřebuje jich tolik, kolik mu jeho člověk dopřeje.

Právě touha vyhovět a nadšení ze všeho ho vychovávají, aniž by to dalo člověku hodně práce. Dobře se učí a poslouchá. Stačí jen důslednost a laskavý přístup. Jsou vnímaví a citliví na intonaci hlasu. A ten také zcela postačí pro výchovu a výcvik. Je nutností používat jen pozitivní metody učení. Za pamlsek zvládne snad cokoli. Dril a křik z něj udělají ustrašeného chudáčka, který se bude všeho bát. Rád splní, co člověku na očích vidí, protože rád dělá radost. Proto není potřeba se jeho výchovy bát.

Jeho vazba na rodinu je velmi silná. Nemá sklony utíkat ze zahrady, toulat se ani vyhledávat stopy divoké zvěře. Na procházkách se neustále drží v blízkosti své rodiny a naučit přivolání je tak jeden z nejlehčích cviků výchovy. Je dobromyslný a velmi dobře vychází s domácími zvířaty včetně koček. Jsou nekonfliktní ke všem. Pokud jeho socializace a výchova nejsou vyloženě zanedbané, s jinými psy si rozumí. Nechová se agresivně a nevyvolává konflikty. Neperou se mezi sebou. Někteří jedinci, zejména je-li jich více pohromadě, mají sklony štěkat na cizí psy, pokud se jim zdá, že je ohrožují. Cílevědomou výchovou k tomu ale docházet nikdy nemusí.

Grifonek je překvapivě obratný a pohotový, proto se hodí i pro mini agility. Přesto není tak výrazně rychlý, aby v nich nějak obzvlášť vynikal. Zvládnou spoustu psích sportů, protože jsou učenliví a poslušní. Může jak sportovat, tak celé dny doma polehávat. Nic z toho pro něj není problém. Říká se o něm, že je antidepresivní pes. A proto není divu, že se někteří jedinci používají i pro canisterapii. Pro svou snadnou cvičitelnost je vhodný i třeba k dogdancingu nebo výcviku základní poslušnosti. Ale pozor. Někteří jedinci mají tendence hrabat anebo prohánět hlodavce.

Ve vztahu k cizím lidem je to různé. Grifonci jsou zpravidla k cizím většinou zpočátku nedůvěřiví, ale známou návštěvu radostně uvítají. Netrpí přehnanou důvěrou a horlivým kamarádstvím k cizím lidem ani je k životu nepotřebují. Jsou to spíše introverti. Mají nekonfliktní a vyrovnanou povahu. I přes svou milou povahu jsou neuvěřitelně odvážní a sebevědomí, ale nikdy ne hysteričtí. A to z nich dělá dobré hlídače, kteří oznámí vše podezřelé. Někdy působí až drze. Přesto není bojovný ani vznětlivý, ani nervní, kousavý či agresivní. A i přes tendenci hlídat štěkají poměrně málo a potichu.

Tři a přitom jeden

Každý ze tří samostatně uznaných grifonků má vlastní standard a je belgickým národním plemenem. Zbytečnost tří standardů je na první pohled zřejmá, neboť se od sebe navzájem liší pouze zbarvením, strukturou a délkou srsti. Navíc, přestože jsou vedeni jako jednotlivá plemena, mohou se mezi sebou vzájemně křížit. V rozřazení grifonků vládne tak trochu chaos. Každý stát, respektive mezinárodní klub, to může mít jinak. Někde mají své standardy, ale mohou se křížit, jinde jsou považováni za samostatná plemena, a dokonce je zde i možnost rozdělení jen na krátkosrstou variantu a hrubosrstou variantu. Jednotlivé rázy se vystavují odděleně, ale vzájemně se mohou křížit. Tak například v AKC (v Americe a Anglii) jsou považováni a uznáni za jedno plemeno, belgický a bruselský grifonek se vůbec od sebe neoddělují a všichni tři mají jeden společný standard.

Povahově je to stále stejný pes, se stejným povahovým základem, kdy se jednotlivci od sebe liší jen délkou srsti, strukturou srsti a zbarvením. Drobné výkyvy v povaze jsou pak dílem náhody, bez ohledu na variantu. V jednom vrhu se může objevit každá ze tří variant. Hrubá srst dominuje nad krátkou srstí, přesto se krátká srst vyskytuje u ve vrhu dvou hrubosrstých jedinců. To pak znamená, že se při krytí sešli dva jedinci, kteří mají vedle vlohy pro hrubou srst i vlohu pro srst krátkou. Většina bruselských grifonků se rodí s černou maskou, ale jen několika málo z nich jim tato černá barva v obličeji zůstane. Po narození nelze hned poznat, které štěně bude krátkosrsté a které hrubosrsté. Poznat je to až mezi 4.–5. týdnem věku podle vousků. Výjimečně si u brabantíků příroda zahraje s genetickým fondem a narodí se brabantík v barvě čokoládové se světlejším pálením. Ač je to zbarvení velmi zajímavé a líbivé, dle standardu je nepřípustné.

Úplný a nejpodrobnější standard má pouze bruselský grifonek. Povoleny jsou dvě hmotnostní kategorie. A to „malý velikostní ráz“ s hmotností do 3 kg a „velký velikostní ráz“ do 4,5 kg (u fen do 5 kg). Kohoutková výška „velkého rázu grifonků“ nepřesahuje 28 cm. Malý ráz je přibližně o 4 cm menší. Toto plemeno má však sklony k přerůstání.

Je celosvětově poměrně vzácným plemenem, i když je několik málo států, kde je jejich chov početnější. Bruselského grifonka proslavil oscarový film z roku 1997 s Jackem Nicholsonem v hlavní roli. Grifonek jménem Verdell byl i coby herec vážně okouzlující. Nutno však podotknout, že Verdella v tomto filmu hrálo 6 různých grifonků. A právě bruselský sifonek Verdell ve filmu „Lepší už to nebude“ se postaral o zvednutí tohoto plemene do povědomí široké veřejnosti v mnohých částech světa.

Belgický grifonek je vzácnější než bruselský a vyskytuje se ve 2 variantách zbarvení. Vousy má delší a celkově je struktura jeho srsti trochu jiná než u bruselského grifonka. Belgického grifonka je možné si i dnes splést s opičím pinčem. U opičího pinče se ještě v roce 1917 vyskytovalo 60 % jiného zbarvení než černé. Až od roku 1976 je uváděno, že začalo být 100 % černého zbarvení srsti. Oproti opičímu pinči má velmi krátký nos. To je na první pohled jasné poznávací znamení rozdílnosti černě zbarvených belgických grifonků a opičích pinčů.

Zdraví grifonků

Krátký čumáček je možná roztomilý, co však může některým majitelům grifonků vadit, jiným naopak připadat velice roztomile, je to, že hlasitě chrápou. Také mají větší problémy s přehřátím než plemena s běžným nosem. Malá velikost má zase blíže k podchlazení, než je tomu u větších plemen.

Pro grifonka jsou typické velké a kulaté oči, které však u většiny jedinců potřebují pravidelnou, nezřídka každodenní péči. Především dlouhá srst dráždící oči je problém. Ale i tvar hlavy napomáhá ke stlačení slzných kanálků, které se pak snadno ucpávají a oči slzí. Slzy se tak dostávají do kožního nosního záhybu (pokud jej psík má), a pokud se tento záhyb neudržuje suchý, může se zde vytvořit zánět. Očím i kožní řase na nose je tedy nutné věnovat pozornost.

Všechny tyto problémy jsou však poměrně běžné i u téměř všech dalších malých plemen s krátkým čumákem a lehce vypouklýma očima.

Chov grifonků je problematický, neboť fenky nepravidelně hárají, špatně zabřezávají a často je při porodu nutný císařský řez. Většina porodů se neobejde bez pomoci chovatele nebo nezřídka i veterináře. Rodí se velká štěňata a to znamená i těžkosti s porodem. Dalo by se říci, čím více štěňat, tím je porodní váha menší, a tak je porod snazší. Občas se štěňata rodí v zadní poloze a z porodních cest jdou naopak. Dosti často se u tohoto plemene vyskytuje pupeční kýla. Jak vrozená, tak získaná. Také se u štěňat objevuje fontanela. Někdy větší, jindy menší. Během vývinu jedince však sroste bez dalších následných problémů. U některých jedinců se objevuje zalomený ocásek, což dotyčného jedince vylučuje z chovu. Častý problémy jsou se štěňaty do 3 týdnů věku, kde je poměrně velká úmrtnost. Až jedna třetina štěňat. Fenka s předkusem není schopna protrhnout plodový obal, což je jeden z dalších důvodů, proč je nutná pomoc zkušeného chovatele u vrhu. Feny jsou však velmi starostlivé matky.

U grifonků se může objevit onemocnění očí známé pod zkratkou PRA, dále syringomyelie a mnoho majitelů svým psům, zejména určeným k chovu, nechává vyšetřit stav patel.

Grifonci se běžně dožívají 15–16 let a po celou dobu, i ve stáří, jsou veselí a době pohybliví.

Péče o grifonka

Jak již bylo zmíněno, důležitá je péče o oči, která mimo jiné zahrnuje opatrné vystříhávání dlouhých chlupů kolem očí, které mají tendence oči dráždit. Dále je potřeba udržovat kůži a srst suchou. U hrubosrsté varianty je potřeba udržovat v čistotě vous, a to především po každém krmení. Další péče spočívá v kontrole a udržování čistoty zvukovodu a kontrole a krácení drápků.

U všech variant je potřeba čas od času překartáčovat a pročesat srst. Samozřejmě hrubosrstá varianta péče potřebuje více. Neupravený hrubosrstý grifonek vypadá jako rozčepýřený voříšek. Na to, aby vypadal pěkně a úhledně, ale také proto, aby jeho srst a kůže byly zdravé, je zapotřebí, aby byla upravovaná minimálně dvakrát ročně trimováním. To znamená „vyškubáváním“ uvolněné staré srsti, kdy již roste pod ní srst nová. Správné trimování psa nebolí a vede k tomu, že pes téměř samovolně nepouští chlupy – nelíná. Kvalitní hrubá srst je odolnější vůči počasí.

Správné trimování dělá srst úhlednější, kvalitnější a výraznější. Ovšem je nutné i správné načasování. Pro výstavní účely i pro krásnější vzhled je zapotřebí i dalších drobných úprav. Tlapky se zastřihují do kulata, dle potřeby se vystříhávají i chlupy mezi prsty na tlapkách, chlupy na ocase tak, aby jeho tvar byl úhledný a elegantně upravený, dále se srst upravuje kolem řitního otvoru, případně na stehnech. Dostříhává se silueta těla i správný „sluníčkový“ tvar hlavy. Každopádně na úpravu a manipulaci je nutné psa zvykat od štěněte.

Hrubá srst se nesmí stříhat. Ničí se tím kvalita – hrubost srsti a bledne barva. Jsou však jedinci, kteří mají jemnější srst. Ty je možné a vhodné po výstavní kariéře začít upravovat stříháním.

Jak by měl vypadat ideální představitel plemene?

Nejcharakterističtější a nejnápadnější částí celého těla grifonka je jeho hlava. Je poměrně velká a dle názoru zastánců tohoto plemene má téměř lidský výraz. Mozkovna je široká a kulatá, čelo klenuté, stop je velmi výrazný. Nos je posazen ve stejné úrovni s očima a je černě zbarvený. Špička nosu je skloněná dozadu, takže v profilu jsou líce, nos a čelo ve stejné rovině. Tlama včetně nosu je velmi krátká, nesmí přesahovat 1,5 cm. U brabantíka tlama vypadá delší, protože je bez ozdobné srsti. Nevýrazná tlama, stejně jako nos, jehož horní linie leží pod linií spodní části očí, způsobují velmi špatný výraz a obojí jsou závažné vady. Horní a spodní pysky jsou černé, jsou v těsném kontaktu a těsně přiléhají. Pokud je horní pysk příliš volný, ruší žádoucí výraz. Spodní čelist se stáčí vzhůru, je široká, nikoliv špičatá a vybíhá před horní čelist. Plemeno má předkus a řezáky v obou čelistech mají být pravidelně uloženy v rovné řadě, s horními a spodními zuby zcela rovnoběžnými. Je třeba dávat pozor, aby nechyběly žádné řezáky. Tlamička musí být těsně sevřená, neukazující ani zuby, ani jazyk. Jazyk stále viditelný při zavřené tlamičce je vylučující vadou z chovu. Šířka a vybíhání brady jsou velmi důležité. Oči jsou posazené daleko od sebe, velké a kulaté, nikdy však vypouklé. Hnědé, co nejtmavší. Oko má být lemováno černě a bělmo by nemělo být vidět. Malé, oválné či světlé oči jsou vadou. Uši jsou malé, vysoko nasazené, s dostatečným prostorem mezi nimi. Nezkracované uši jsou neseny polovztyčeně a klopené dopředu. Příliš velké uši jsou nežádoucí, stejně jako uši spadající po stranách hlavy. Krk je střední délky a přechází harmonicky v plece. Délka trupu se prakticky rovná výšce v kohoutku. Celkově působí dojmem malého, kvadratického a silného psa. Kohoutek je mírně zvednutý, hřbetní linie je rovná, krátká, silná. Hrudník je široký, dobře dosahuje do úrovně loktů. Záď je široká a plochá nebo jen velmi mírně spáditá, břicho mírně vtažené a slabiny dobře vyznačené. Ocas je nasazen vysoko i nesen docela vysoko. Kupírovaný ocas je zkrácen o 2/3 délky. Nekupírovaný ocas je nesen vysoko se špičkou obrácenou k hřbetu, ale aniž jej dosáhne nebo je zatočený. Vrozeně krátký, zlomený nebo zatočený ocas jsou závažné vady. Hrudní končetiny jsou rovnoběžné, s dobrou kostrou, uložené dostatečně široce od sebe. Tlapky jsou malé, kulaté, nevytočené ani ven, ani dovnitř, mají těsně přiléhající prsty. Srostlé prsty jsou nežádoucí. Polštářky jsou co nejvíce tmavé, drápky černé. Pánevní končetiny jsou zcela rovnoběžné, zaúhlené v souladu s hrudními končetinami. Paspárky nejsou žádoucí.

Bruselský grifonek a belgický grifonek jsou hrubosrstí a mají podsadu. Srst je přirozeně hrubá, mírně vlnitá, nikoliv kudrnatá. Upravuje se trimováním. Srst musí být dostatečně dlouhá, aby mohla být ohodnocena její struktura. Příliš dlouhá srst narušuje siluetu a je nežádoucí. Hedvábná nebo vlněná srst je závažnou vadou. Brabantík je krátkosrstý. Srst je hrubá, přiléhající a lesklá, maximálně 2 cm dlouhá. U hrubosrstých grifonků ozdobná srst na hlavě (vousy a knír) začíná pod osou nos–oči, jde od jednoho ucha k druhému a pokrývá tlamu a líce hustou srstí, která je delší než srst na zbytku těla. Nad očima musí být srst delší než na zbytku lebky, čímž vytváří obočí. Bruselský grifonek má srst červenou, trochu černé je tolerováno na ozdobné srsti na hlavě. Belgický grifonek má srst černou anebo černou s pálením. Pálené znaky musí být čisté a barevně stálé. Jsou umístěny na hrudních končetinách od tlapek k nadprstí, na pánevních končetinách od tlapek k hleznu. Pokračují nahoru po vnitřní straně nohou. Jsou také umístěny na hrudníku, lících, bradě, nad očima, uvnitř ucha, pod ocasem a kolem řitního otvoru. Černá může být smísena s červenohnědou, která je tolerována, ačkoliv čistá černá a černá s pálením jsou upřednostňovány. A konečně srst brabantíka, ta je stejná jako u hrubosrstých grifonků. Má však tmavou masku. Šedá nebo stříbrná v masce u starších psů není penalizována. U všech tří plemen je tolerováno několik bílých chloupků na hrudníku, avšak není to považováno za žádoucí. Bílé skvrny jsou také vyřazující vadou z chovu.

Hmotnost grifonků se pohybuje mezi 3,5 a 6 kg. Výšku v kohoutku standard neuvádí.

Další fotografie k článku

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře