Anglický kokršpaněl

Podle mnoha milovníků psů je kokršpaněl majitelem nejdojímavějšího pohledu ze všech plemen. Oči má velké, výrazné, přesto nejsou vypoulené, okraje víček dobře přiléhají.  Jejich barva je sytě hnědá, v tónech od oříškově hnědé po temně čokoládovou. Spolu s dlouhýma hedvábnýma ušima dodávají kokřímu výrazu zvláštní a nezaměnitelné kouzlo.

Zařazení FCI

Skupina 8 - Retrívři, slídiči a vodní psi, Sekce 2 - Slídiči, číslo standardu: 5

Chovatelské kluby

V České republice zastřešují chov anglických kokršpanělů dva chovatelské kluby: 
Cocker Club CZ o.s. a Klub chovatelů loveckých slídičů

Domovem kokršpanělů je Velká Británie, kde se španělé rozvíjeli a postupně diferencovali do několika typů. První rozdělení odlišovalo španěly polní a vodní, podle toho, v jakém terénu pracovali. Kokršpaněl patřil mezi malé polní španěly a za předponu „kokr“ ve svém názvu vděčí sluce lesní (anglicky woodcock),  kterou často slídil, odtud tedy „cocking spaniel“.  

K podrobnějšímu rozdělení španělů přibližně do dnešní podoby došlo až ve druhé polovině 19. století, roku 1873 byl založen chovatelský klub kokršpanělů, plemeno bylo oficiálně uznáno o deset let později.

Španělé jsou jedním z nejstarších typů loveckých plemen, existenci podobných psů dokládají záznamy a kresby již ze starověku. Kdy se poprvé dostali do Anglie není přesně známo, ale zmínky o španělech nacházíme již v dokumentech z 10. století.  Víme však, že plemeno se šířilo z oblasti Makedonie díky obchodníkům, nejprve na Pyrenejský poloostrov. Odtud také název této skupiny, slovo „španěl“ má svůj původ ve francouzském „espaignol“, tedy znamená psa pocházejícího ze Španělska.

Který ze španělů je kokršpaněl?

I když lovečtí španělé existují bez nadsázky více než dvě století, první zmínku o španělích, ukrytou pod označením „Colwyn“ (později přeloženo jako španěl), najdeme v „Knize zákona“ krále Walesu, pocházející až z neuvěřitelného roku 948. Zde je španěl popsán coby výborný lovecký pes, jehož hodnota se rovná ceně jezdeckého koně. Poté se však o španělech po dlouhá léta, ba přímo staletí mlčí. Podrobnější informace o rozdělení španělů a jejich využití pochází až ze století šestnáctého. Přesto rozhodně není možné tvrdit, že se v těchto záznamech hovoří výhradně o kokršpanělech.
Mnozí milovníci kokršpanělů rádi uvádějí, že jeho původ je mnoho století dlouhý. Je třeba si však uvědomit, že španělé sice existují velmi dlouho, ale kokršpaněl, plemeno jako takové, vznikalo pozvolna a jako většina plemen se ustálilo až v 19. století. Vždyť ještě téměř celé 19. století zahrnoval pojem „cocker“ všechny španěly s váhou do 12,5 kg, bez ohledu na využití jejich vlastností. Za kokršpaněla byl tedy považován např. i dnešní kavalír king charles španěl.
Celé 19. století se dělil do dvou variant: „Cob“ a „Settertyp“. Cob představoval poměrně mohutný a podsaditý typ, naproti tomu Settertyp, jak sám název napovídá, připomínal malého lehkého setra. K vytvoření ideálního představitele loveckého španěla – kokršpaněla bylo později přistoupeno i ke křížení s field španělem, anglickým špringršpanělem i anglickým setrem. I díky přikřížení těmito „plemeny“, se nakonec chov vydal ve stopách „Settertypu“. K oddělení kokršpaněla a jemu velmi podobného špringršpaněla došlo až v roce 1892, přičemž hlavním měřítkem byla rozdílná kohoutková výška. Když docházelo k oddělení kokršpaněla od ostatních španělů, bylo ještě použito pro zmenšení velikosti anglických trpasličích španělů. Tedy se zřejmě jednalo o kavalír king charles španěly.
Přestože byl a stále je považován za nejznámějšího a nejběžnějšího zástupce pozemních španělů, u myslivců i přes svou loveckou vášeň a vynikající nos (čich) neměl zrovna dobrou pověst. Vyčítána mu byla zejména těkavost, horší ovladatelnost a vznětlivost. I když se mělo za to, že je chován jen pro svou krásu a milou povahu, stále silněji svým vynikajícím čichem dokazoval, že je výtečným myslivcovým pomocníkem v lese. Tedy jeho prohřešky v poslušnosti během práce v lese mu byly odpouštěny.

Ideál vzhledu kokršpaněla

Zpočátku byli kokršpanělé mnohem delší, než jaké je známe dnes a mimo to byli také přestavění. Dlouhou dobu byl ztělesněním ideálu kokršpaněla pes jménem Obo. Za svou dlouhou výstavní kariéru nebyl nikdy poražen. Šampión Obo a jeho potomci výrazně ovlivnili vzhled i povahu a určili směr chovu kokršpanělů. Za zakladatele chovu moderního kokršpaněla je považován J. J. Farrow, který měl chovatelskou stanici s názvem „Obo“. Další významnou chovatelskou stanicí kokršpanělů zejména na počátku jeho šlechtění byla „of Ware“.

Již na přelomu 19. a 20. století nebyl na téměř celém světě již pouze psem loveckým, ale čím dál více oblíbeným společenským – rodinným psem. Ovšem již v první polovině 20. století se začala objevovat vrozená kousavost a nadměrná nervozita u některých jedinců. Dále dlouhé, nízko zavěšené uši vedly až k deformaci vnitřního ucha, s potížemi uzavřenosti vnějšího zvukovodu. Tím kokršpaněl na čas uvolnil první místa v žebříčku oblíbenosti plemen. Cíleným chovem se však dařily a daří tyto problémy eliminovat. A i když ani nyní nepatří mezi málo chovaná plemena, nutno připomenout, že téměř celou druhou polovinu 20. století byl jedním z nejoblíbenějších plemen na světě.

Anglický kokršpaněl je robustní, ale nikoliv hřmotný pes harmonických proporcí, v pohybu pružný, působí atleticky a silně.

Hlava kokršpaněla je výrazně tvarovaná, výrazný stop se nachází v polovině mezi špičkou čenichu a týlním hrbolem. Morda je čtvercová, s úplným chrupem a nůžkovým skusem. Oči jsou skutečnou ozdobou kokršpanělů. Jsou velké a tzv. plné, ale ne vypouklé. Mají být pokud možno tmavě hnědé, u játrově zbarvených jedinců mohou mít barvu oříšku. Oční víčka musí dobře přiléhat. Uši jsou nasazeny v úrovni očí. Při natáhnutí dopředu dosahují až k čenichu. Jsou zavěšené, tenké, tzv. lalůčkovité, porostlé dlouhou, rovnou a jemnou srstí. Krk suchý a svalnatý.

Trup silný, hrudník dobře vyvinutý, hluboký, ne příliš široký, ale ani úzký. Hřbetní linie pevná, rovná, mírně spáditá od konce beder po kořen ocasu (prutu). Končetiny rovné, suše osvalené, úměrně dlouhé pro dokonalý a vydatný pohyb. Ocas je nasazený pod linií hřbetu, stále se vesele pohybuje a při pohybu či vzrušení je nesen vodorovně. Srst je přiléhavá, hladká, hedvábná, nikdy nesmí být hrubá, příliš hustá, zkadeřená nebo výrazněji zvlněná. Nejdelší srst je na uších, na zadních stranách končetin, na hrudi a břiše.

Zbarvení

Kokršpaněl může být jednobarevný, dvoubarevný (vždy barva v kombinaci s bílou), nebo, přidá-li se pálení, trikolorní. U jednobarevných psů je přípustná pouze malá bílá skvrnka na hrudi, jinak musí být zbarvení jednolité. 

Základní barvy povolené pro kokršpaněly jsou tyto:

Zlatý kokršpaněl

Když se řekne "anglický kokršpaněl", většina lidí si představí právě zlatého psa s hnědýma očima a hedvábnou srstí na dlouhých uších. Zlaté zbarvení může být světlé i tmavší, je-li navíc přítomen ryšavý pigment, mluvíme o červeném kokršpanělovi. Velmi vzácné (v rámci standardu) je i zbarvení sobolí, kdy je zlatý základ doplněn o tmavé uhlování, zejména na hřbetě, vrchní části hlavy a na vnějších stranách nohou.

Zlatá barevná varianta však s sebou ještě nedávno nesla nepříjemný a obtížně vysvětlitelný jev, tzv. syndrom zuřivosti. Poprvé byl popsán koncem druhé světové války a i když byl zaznamenán i u jiných barevných rázů a dokonce i u jiných plemen, u zlatých kokršpanělů se vyskytoval nápadně častěji. Tato porucha chování se projevovala náhlým, ničím nevyprovokovaným útokem nejen na cizí osoby, ale klidně i na členy rodiny. Pravděpodobnou příčinou tohoto jevu byla dědičně podmíněná chemická nerovnováha v mozku, její přesný mechanismus ale nebyl rozluštěn. Těšit nás ale může to, že v současné době se velmi dobře daří tuto poruchu z čistokrevného chovu eliminovat, protože kluby velmi přísně dbají na to, aby do chovu nebyl připuštěn jedinec s byť jen náznakem agresivního chování. 

Hnědý kokršpaněl

Hnědé zbarvení u kokršpanělů popisujeme jako játrové. Pigment musí být sytý a rovnoměrný, okrajové části těla mohou být o něco světlejší, přechod mezi jednotlivými odstíny však musí být pozvolný, takže není patrná přechodová linie. Čistě hnědí kokršpanělé jsou poměrně vzácní, hnědá barva se u tohoto plemene vyskytuje častěji v kombinaci s bílou. 

Černý kokršpaněl

Černí kokři nejsou sice tak oblíbení, jako jejich zlaté protějšky, v posledních letech jsou ale k vidění stále častější. Ačkoliv chovatelská práce plemeno úspěšně sjednocuje, stále jsou partné rozdíly pramenící z historie, kdy se zlatý kokr rychle stal vyhledávaným dekorativním společníkem, zatímco tmavší kokři byli spíše pracovní psi. Nejspíš i proto se v minulosti právě mezi černými kokry často objevovali až příliš mohutní a lymfatičtí jedinci, jejichž tělesná stavba připomínala spíše sussex španěly. 

Nyní to začne být trochu složitější. Přidáme-li k výše popsaným základním barvám bílou, v závislosti na jejím rozložení dostaneme jednu ze dvou bikolorních (dvoubarevných) variant:

Strakáč

Strakáči mají solidní plochy základní barvy a větší či menší množství bílých znaků. Důležité je, že bílé a barevné plochy jsou jasně oddělené, barevné a bílé chlupy se nemísí. 
V závislosti na základním odstínu vznikne například: 

Hnědý (játrový) strakáč (játrová s bílou), černý strakáč, červený strakáč, případně i vzácný sobolí strakáč. 

Bělouš

Bělouš vzniká tehdy, jestliže jsou barevné a bílé chlupy smíšené, vzniká stříkání, které se může slévat i do ploten. Názvy jednotlivých běloušů mohou být trochu matoucí -  pro směs černých a bílých chlupů se používá označení modrý bělouš, pro zlatou až červenou s bílou se, v závislosti na odstínu, používají názvy citronový bělouš, oranžový bělouš a červený bělouš. Pouze označení hnědé se nemění a dostáváme tak  játrového bělouše.

Pálení

Černí, játroví a sobolí kokršpanělé mohou mít i tzv. pálení - tříslové znaky na hlavě, hrudníku a končetinách. Pálení se může objevit jak u jednobarevných zvířat, tak i u strakáčů a běloušů, takže vznikne trojbarevný (trikolorní) kokršpaněl, například modrý bělouš s pálením.

Velikost

Výška psů se uvádí jako vzdálenost od země ke kohoutku. Kohoutek je nejvyšší bod hřbetní krajiny, nachází se těsně za krkem, na vrcholcích lopatek. 
Pro kokršpaněly je kohoutková výška stanovena na 39-41 cm pro psy a 38-39 cm pro feny. 

Váha

Ideální hmotnost kokršpaněla by se měla pohybovat v rozmezí 13-14,5 kg, u psů spíše kolem horní hranice rozmezí, u fen přiměřeně méně.  

Anglický kokršpaněl vyniká svojí energií a chutí do hry i do práce. Jeho typickým znakem je téměř nepřetržitě mávající ocas a nadšený výraz. Je velice přizpůsobivý a tvárný, rád se doma věnuje nicnedělání, ale také miluje výlety a jiné aktivity.
Je psem téměř do každé rodiny. Uvítá rodinu sportovní, i rodinu milující pohodlí domova. Rád bude se samotářem, stejně jakou s početnou, třeba i dvougenerační rodinou. Vše si dokáže řádně vychutnat.
Jeho temperament je střední. Není ani lenoch ani nadmíru energický. Přesto jsou momenty, kdy se opravdu umí neuvěřitelně rozdovádět. To se pak jeho temperament projevuje spíše jako divoký, nevázaný a s překypující energií. I když je spíše výjimkou, že nadměrný temperament vyústí až v hysterii, ale každopádně hysterie není vlastnost pro toto plemeno typická a ani žádoucí. Problémovým rysem, který se ale nemusí objevit u všech kokrů, je nadměrný štěkot, kterým reagují i na nevýznamné podněty.  Dobře se snášejí s ostatními psy, soužití se zvířaty jiného druhu se odvíjí od toho, jak se podaří zvládnout jejich silný lovecký pud.

Štěně kokršpaněla

Štěňatak kokrů jsou velice roztomilá, což může svádět k tomu, že jim odpustíte mnohé prohřešky a lumpárny. Na to však pozor - pod roztomilým čelíčkem je bystrá mysl mazaného psíka, který vaší slabosti rád využije a nedáte-li si pozor, může vám snadno přerůst přes hlavu.

Fena kokršpaněla

Feny jsou v podstatě klidnější a učenlivější. Naproti tomu mají větší sklony ke štěkání a více si vynucují mazlení, než-li pohlaví opačné. Ovšem zase psi – samci, jsou většinou více dominantní. A je-li jim zcela ponecháno jejich vlastní rozhodování a určování pravidel, mohou se stát oříškem pro majitele bez zkušeností, který jednoduše nezvládl či zapomněl na jeho výchovu.

Výchova

Výchovu kokršpaněla zvládne i úplný začátečník, ale musí se jednat o člověka s přístupem ke psu sebevědomým (zdravě autoritativním), s alespoň základními teoretickými znalostmi a s důsledným přístupem ke psu. Při dobré výchově a začlenění psa na správný stupínek hierarchie v rodině je vynikajícím rodinným společníkem. Je třeba zdůraznit, že se již v raném štěněčím věku dokáží dívat smutně až úzkostlivě na svého pána vždy, když se po nich chce něco, co oni nechtějí. Nenechejte se ale ošálit. Pes velmi rychle pozná, že „smutné oči“ na páníčka platí a pak si bude moci dovolit vše.

Výcvik

Kokršpaněl je pes, ze kterého dokáže dobrý psovod udělat výtečného pracanta, společníka i kamaráda dětí, na druhé straně pochybení během socializace nebo zvolení špatných výchovných metod dokáže napáchat nenapravitelné škody na jeho chování.  

Jsou to psi citliví a s dlouhou pamětí. Ideální je spojení důsledné výchovy s pozitivní motivací, velmi dobře se s nimi pracuje například s pomocí klikru, společenští kokršpanělé se relativně snadno naučí i mnohé triky – když budou chtít.

Díky chovatelskému úsilí posledních dvou dekád je dnešní kokršpaněl plemeno s dobrým zdravím, dožívající se v dobré kondici 13 a více let věku. 
Velmi pozitivní efekt mají zejména přísné nároky obou chovatelských klubů na zdraví chovných jedinců.

Dlouhé a bohatě osrstěné ušní boltce zvyšují riziko ušních zánětů, někteří psi na ně trpí chronicky po celý život. Čistotě a zdraví uší tedy věnujeme velkou pozornost a péči, vedle čištění také opatrně vystříháváme dlouhou srst v oblasti zvukovodu, případně odstraníme odumřelé chlupy. 

Nemáte-li výstavní ambice, vystačíte si s pravidelným vyčesáváním, obvykle jednou týdně, v období línání častěji. Srst kokršpaněla má dobrou samočisticí schopnost a s výjimkou dlouhých praporců na nohou, hrudníku a ocase příliš neplstnatí a necuchá se. Péče vynaložená na vyčesávání se vyplatí - více chlupů v kartáči znamená méně chlupů v domácnosti a na oblečení. 

Složitější je to s úpravou na výstavu. Tam již bývá třeba sáhnout po nůžkách nebo trimovacím noži, ovšem pouze tak, aby po dokončení úprav nebyl váš zásah patrný a vzhled psa zůstal co možná přirozený. Ne každému kokršpanělovi je dána kvalitní, hedvábná a dlouhá srst. Střih kokršpaněla není střihem v pravém slova smyslu. Jedná se spíše o doúpravu srsti.

Kokršpaněl miluje vodu, louky i les. Je výborný stopař a slídič. Jeho původním posláním je lov pernaté. Ovšem je loveckým plemenem, které je schopno zastat jak práci slídiče, tak částečně práci barváře a honiče. Je ho tedy možné použít pro všestrannou práci v lese, na poli i ve vodě. Je snaživý, zvláště při práci na stopě zvěře. Má opravdu výborný čich i rychlé, vytrvalé a ochotné vyhledávání. Na škodnou je ostrý, ale ne tolik, jako většina jiných loveckých plemen. Je samostatný, což je typickým rysem většiny loveckých plemen. Používá svůj vlastní rozum. V houštinách mu mohou dělat problémy dlouhé chlupy na uších i jinde na těle. S trendem stále delší srstí po celém těle je použití kokršpaněla v myslivecké praxi poněkud problematičtější.
Hodí se však nejen pro výcvik lovecký, ale dobře si vede i na dráze agility. Někteří jedinci najdou zalíbení ve flyballu, ale i v různém složitějším výcviku poslušnosti. Někteří jedinci se hodí i pro záchranářské práce, stopařskou činnost, ale uplatnění nezřídka najde také v canisterapii. Samozřejmě je také vynikajícím rodinným psem – společníkem. Nutno však podotknout, že jeho lovecký původ a chování může v některých sportech či při výchově rodinného psa činit problémy. Rozhodně neodolá pokušení pustit se za utíkající zvěří nebo po lákavé stopě.

Kokři mívají značný apetit, je třeba dbát na přiměřenou velikost porcí a také na vhodné složení stravy.  

Pokud nemáte dostatek času či znalostí, raději se do domácí přípravy krmných dávek nepouštějte a spolehněte se na kvalitní granule pro střední plemena, případně jsou k dostání i přímo pro kokršpaněly. Nezapomeňte poctivě dodržovat doporučené dávkování, případně konzultujte množství podávané potravy s veterinářem.

Existují dva vhodné a etické způsoby, jak si pořídit kokršpaněla. Níže si je představíme a povíme si, kdy a pro koho je který způsob vhodný.

Chovatelské stanice

Z chovatelských stanic pocházejí štěňata  s průkazem původu. Průkaz původu je doklad o tom, že rodiče štěňete jsou čistokrevní kokršpanělé, kteří odpovídají plemennému standardu, a to jak exteriérem, tak i povahovými vlastnostmi. Psi a feny s průkazem původu mohou (ale nemusejí) navštěvovat výstavy a při splnění všech podmínek mohou být zařazeni do chovu a přivést na svět další štěňata s PP. 

Je smutnou pravdou, že Česká republika je rájem množitelů. Chcete-li se vyhnout pořízení štěněte z nevhodných podmínek, dejte přednost kokršpanělovi s průkazem původu.Anglický kokršpaněl je velmi oblíbené a dobře rozšířené plemeno, chovatelských stanic, které se věnují jeho chovu je proto dostatek a nejspíš tak nebude problém sehnat štěně k odběru. 

Kokršpaněl k adopci

Pokud nemáte výstavní ambice, ani netrváte na 100% čistokrevném kokršpanělovi, můžete ušetřit peníze a ještě udělat dobrý skutek. Vyberete-li si psa či fenu z útulku nebo jiné záchranné organizace, dáte domov věrné psí duši, která vám tuto službu splatí nekonečnou lásku. Výhodou také je, že kvalitní útulky a dočasky se svými svěřenci pracují a dokáží vám tak zodpovědně poradit, zda se pejsek k vám hodí nebo ne, případně jaké jsou jeho silné a slabé stránky. 

Více informací o problematice množení psů bez PP najdete například v tomto článku.