Bernský salašnický pes
Kde se vzal, tu se vzal. Že se selští psi typu bernského salašnického psa vyskytovali před schválením prvního standardu jen ve Švýcarsku, se nezakládá na pravdě. Stejně tak není prokázáno, že se jedná o původní švýcarské plemeno. Psy velmi podobného exteriéru v dnes typickém trikolórním zbarvení nalezneme např. na obraze pocházejícího z roku 1651 od holandského malíře Pauluse Pottera. A protože P. Potter nikdy neopustil svou zemi, respektive Haag, museli se tito psi nacházet tedy i tam.
Každopádně Bernský salašnický pes, jak ho známe dnes, je chovatelským výsledkem vybraných psů zejména z předalpských oblastí a části švýcarského středozemí v okolí Bernu.
Do poloviny 19. století byli švýcarští selští psi početní, žádaní a svým způsobem i vážení. Často pracovali jako tažní psi malých vozíků s mlékem, hlídali statky, bylo-li třeba, pomáhali s naháněním skotu. Nebyli ustáleni v typu, zbarvení ani struktuře srsti. Byli to pracovní psi a tak se na ně i pohlíželo. Ovšem ohromnou silou se začali prosazovat bernardýni, novofundlanďané a leonbergeři. Salašničtí psi byli natolik odstrkáváni, až se téměř ocitli na pokraji zániku. Když v roce 1883 byla založena Švýcarská kynologická společnost, byl očekáván celkově obrat k lepšímu. Ta však salašnické psy neuznávala. Ani na výstavách pro ně nechtěla otevřít žádnou třídu. Nadále byli švýcarští salašničtí psi zcela přehlíženi.
V roce 1892 se je snažil prosadit hostinský Franz Schertenleib z Burgdorfu. Začal vyhledávat psy podobného typu a jeho zapálení neznalo konce. Svým nadšením stáhl i několik dalších chovatelů. Přesto to bylo stále málo. Dlouho chyběla osobnost, která by povznesla tyto salašnické psy do výstavních kruhů a do výraznějšího zájmu širší veřejnosti. Psi sedláků z okolí švýcarského Bernu byli pro chovatele jiných plemen příliš obyčejní. Naštěstí si jich výrazněji začal všímat obdivovatel a chovatel novofundlandských psů a také významný všestranný kynolog profesor Albert Heim. A bez nadsázky právě jemu bernský salašnický pes vděčí za zachování své existence do dnešní doby. Dalším výrazným chovatelem a obdivovatelem bernských salašnických psů na přelomu 19. a 20. století byl také kavárník F. Probst z Bernu.
Přelom 19. a 20. století stěžejní?
Asi první výstava, na které se objevili první tři zástupci švýcarských salašnických psů, byla v roce 1899. K zapsání prvních jedinců bernských salašnických psů do švýcarské plemenné knihy došlo až na výstavě pořádané společností zvané Berna v roce 1904. Jednalo se o psy jménem Brinz, Phylax, Rinffi a fenu Belline.
I když pro někoho možná překvapivá informace, ale ještě ani na začátku 20. století nebyl rozhodně příliš rozšířen a ke všemu nesl označení Dürrbächler nebo také Dürrbachshund. Je to vlastně místní označení odvozené podle malé švýcarské osady u Riggisbergu, kde se vyskytoval nejčastěji. Zde se nacházel jeden z prvních chovatelů ještě zdaleka neprošlechtěných psů bernských, majitel noclehárny a hostince Dürrbach pan Hoffman. Bernským salašnickým psům se však říkalo různě. Často se využívalo pojmenování podle rozložení bílých znaků. Můžeme narazit na pojmenování např. Bäri, Bläs, Gelbbäckler, Ringgi či Vieräugler.
V roce 1907 byl založen klub s názvem Švýcarský klub dürrbachských psů. V témže roce vznikl první podrobnější popis těchto salašnických psů. Již 24. 4. 1910 se na velké speciální výstavě v Burgdorfu hlásilo k bernským salašnickým psům rekordních 107 jedinců. A právě zde je posuzoval legendární profesor Heim. V roce 1913, na žádost A. Heima, byl dürrbachský pes přejmenován na bernského salašnického psa a stejně tak i podle něj byl upraven název klubu. Tak či tak se berňáci velmi těžko prosazovali. V té době byl stále ve velké oblibě Svatobernardský pes a k tomu byli pro svou velikost, a tedy i menší spotřebu krmení dlouho ve větší oblibě appenzellští salašničtí psi. Zhruba však ve 20. letech 20. století obliba bernských salašnických psů předběhla jak appenzelly, tak o asi 15 let později i svatobernardské psy.
Do roku 1940 byli zařazováni do chovu i psi bez původu. Sem tam se objevila příbuzenská plemenitba a také byla znát nevyváženost povah. Nelze se nezmínit i o přikřížení Novofundlandského psa Pluta v. Erlengut, s fenou Christiane v. Lux. Zda bylo náhodné, nebo úmyslné, je dnes už vedlejší. Každopádně všichni potomci z tohoto spojení (narozeni v roce 1948) byli veskrze podobni novofundlandskému psovi a měli údajně výbornou povahu. V dalším chovu byla použita fena jménem Babette a připuštěna bernským salašnickým psem Aldem v. Tieffurt. Z tohoto spojení působila v chovu Christine v.Schwarzwasserbächli. Byla ideálně trikolorně zbarvená a s výbornou povahou. Připuštění této feny už znamenalo chovatelský úspěch, neboť po spojení se psem jménem Osim v. Allenluften se narodila fena Bella a pes Alex. A právě Alex v. Angstdorf se brzy stal interchampionem a v roce 1956 i světovým šampionem. Stal se vyhledávaným plemeníkem a chov bernských salašnických psů výrazně ovlivnil. Přikřížení novofundlandským psem mělo oboustranný dopad. Vzešlo mnoho dobrých psů, ale také mnoho jich nemohlo být zařazeno z nejrůznějších důvodů (především exteriérových) do chovu. Největším problémem po mnoho generací bylo nestandardní zbarvení. Ale to nejen v liniích po přikřížení novofundlandského psa.
Vycestování za hranice domovského státu
Přestože se jedná o u nás tak známé a rozšířené plemeno, mimo svou domovinu se prakticky dostal až v 60. letech 20. století. Do té doby byly jeho vývozy za hranice spíše ojedinělé. V 70. až 80. letech 20. století bylo plemeno díky nevhodnému výběru chovných jedinců po stránce povahových vlastnosti velmi nevyrovnané a zdecimované. Jen díky zavedení povahových testů a přísnému posuzování a následnému vyřazení z chovu se opět plemeno může pyšnit vyrovnanou a příjemnou povahou.
Ve 21. století je bernský salašnický pes velmi oblíben snad po celém světě a v zemi původu má nejpočetnější klubovou základnu ze všech plemen. Ve Švýcarsku mohou být do chovu zařazeni jen jedinci postižení maximálně prvním stupněm DKK a DLK. Dodnes se tam s berňáky provozuje carting (tahání vozíků) a drafting (tahání jako takové).
Klub švýcarských salašnických psů byl v České republice založen v roce 1986. Sdružuje všechna čtyři plemena salašníků. Prvního bernského salašnického psa přivezl v roce 1977 ing. J. Šlosárek a první vrh se narodil o dva roky později.
Ke komu a k čemu
Jsou to psi na první pohled velice půvabní, roztomilí a snad nejsou hezčí štěňata než právě bernského salašnického psa. Berňáci jsou přátelští a nekomplikovaní, v dospělosti zpravidla klidní a rozvážní. Mají velmi výraznou mimiku a jejich pohledy umí sdělit momentální náladu a pocity. Chtějí dělat radost a jsou právem považováni za spolehlivé rodinné a doprovodné psy. Nemají tendence přebírat vedení v rodině, a tedy ani nebývají problémy s agresivním chováním k některému členu rodiny. Nepřekypují zbytečným temperamentem a jsou poměrně přizpůsobiví a tolerantní. Někteří jedinci mohou být mírně tvrdohlaví, což někdy výchovu trochu znesnadňuje.
Je to dobrosrdečné plemeno, s vyrovnanou nekomplikovanou povahou, vhodné do každé běžné rodiny. I jen průměrně vychovávaný bernský salašnický pes se na veřejnosti chová vhodně a takřka bezproblémově.
Pro zaměstnání bernského salašnického psa platí, že od všeho kousek je ideální. Umí správně využívat svého čichu a dělá to rád. Hodí se dokonce pro záchranářský lavinový i sutinový výcvik, k vyhledávání osob, ale také zvládne rozlišovat předměty či sledovat stopu člověka. Je skoro předurčen k canisterapii. Zvládne se naučit základním cvikům poslušnosti i skákání přes překážky. Většina jedinců tohoto plemene celkem ráda aportuje. Nadšeně zdolává trasu agility, ale protože jeho rychlost není nijak závratná, příliš se nehodí pro závody tohoto zaměření. Ke všem rychlostním sportům je nevhodný, protože nikdy v nich nemůže konkurovat např. belgickým nebo německým ovčákům. Bude však dělat rád cokoliv, co bude s ním rád dělat jeho pán. I úspěšný výcvik obrany je možný, ale protože se toto plemeno vyvíjelo tak, aby veškerá agrese, razantní obrana a lov byly potlačeny, obrana u berňáka není doporučována.
Dokáže se naučit mnohým cvikům, ale výcvik musí probíhat v klidu, hravou formou a bez přehnaných emocí. Tvrdý nátlak velmi špatně snáší. Dlouho trvající cvičení ho nudí a jeho smysly se tak otupují. Následně ho to nebaví, odmítá spolupracovat a tváří se utrápeně.
Rád tahá sáňky a malé vozíčky. Samozřejmě hmotnost nákladu nesmí být přehnaná. Berňák tahání miluje, a je-li ta možnost, dopřejte mu to. Existují i soutěže v tahání kárek, pořádané převážně ve Švýcarsku a v Německu. Tyto kárky (vozíčky) jsou krásně a precizně vyzdobené. V soutěži jde o to, projet bez chyby překážkovou dráhou. Psy to velice baví a většinou něco zkazí jen svou horlivostí.
Bernský salašnický pes nemusí jen tahat. Může třeba i nosit. Existují speciální batohy a tašky, které psi nosí na svých zádech. Chvilku sice trvá, než si pes na batoh zvykne, ale potom rád ponese jídlo nebo náhradní oblečení v přiměřeném množství (a hmotnosti) třeba i pro celou rodinu. Na hmotnost obsahu si pes musí zvykat postupně. To je však možné až po úplném vývinu pohybového aparátu, dejme tomu kolem dvou let věku. Samozřejmě, na batoh si může zvykat již v mladém věku, ale náklad může nosit až po kompletním tělesném dozrání.
Je však pravdou, že v takovém počtu existujících jedinců se najdou i povahy ne zcela odpovídající správnému berňákovi. Avšak mnoho dělá výchova a celkový přístup rodiny, ve které pes žije.
Bernský salašnický pes je výborným rodinným psem, chápajícím společníkem a skvělým partnerem i pro děti. Jsou velice citliví na vnímání atmosféry kolem sebe, nikdy však nebývají podráždění.
Většina živých tvorů nemá ráda přílišný hluk. Přesto bernský salašnický pes je shovívavý i k hlučným dětem, které se samozřejmě musí jinak ke psu vhodně chovat. I berňák potřebuje mít trochu klidu a času pro sebe. Děti je proto nutné učit se chovat ke psu s respektem.
K domácím a hospodářským zvířatům se zpravidla chová kamarádsky. Bez problémů může žít i po boku s kočkou, ale samozřejmě je třeba je na sebe zvykat pomalu. U některých dominantnějších povah se může během puberty objevit snaha se povyšovat nad ostatní psy. Toto je nutné nepodcenit a vhodnými výchovnými opatřeními naučit svého psa situace zvládat bez vyvolání konfliktu.
Výhody a nevýhody krásného kožichu
Přestože má hustou, poměrně dlouhou srst, není potřeba každodenní péče. Ideální je jedenkrát za týden, někdy i méně často, vykartáčovat místa s jemnější srstí, a to je za ušima a pod lokty. Hrudník a zadní část stehen postačí jednou za dva až tři týdny, zbytek těla pak jedenkrát za měsíc. Předejde se tak zacuchání srstí.
Je vhodné zejména v zimních měsících vystříhávat dlouhé chlupy mezi polštářky na tlapkách. Srst je tu totiž zpravidla poměrně dlouhá, lepí na sebe sníh, ze kterého se teplem těla vytvářejí ledové hrudky, a následně chůze psovi působí velkou bolest a v extrémních případech i drobná zranění.
Časté mytí v šamponu se rozhodně nedoporučuje. Zaschlé bláto je snadné vyčesat a další výraznější starostlivost o vzhled psa není nutná.
Srst je polodlouhá a krásně hustá. Přímo předurčená do chladného počasí. Bernský salašnický pes sníh miluje a zima mu nedělá nejmenší problém. Naopak v horku je zapotřebí dát pozor na přehřátí a psovi zajistit dostatek vody a častou možnost se schovat do stínu. I s fyzickou zátěží v letních měsících se to nesmí přehánět.
Pes na zahradu a do přírody? Většinou žádný problém
Někteří jedinci rádi myškaří. Tedy loví myši. Nejsou však tak náruživí, aby kvůli tomu rozhrabali celou zahradu. Ale vidí-li na poli myš, ihned po ní skočí. Přesto téměř postrádají lovecký pud a není potřeba se obávat pouštět psa z vodítka, jestliže zvládá přivolání v jednoduchých situacích. Vypozorujete-li přesto u vašeho psa chuť do lovení, je potřeba se na odstranění možnosti pronásledování divoké zvře zaměřit a cíleně tuto vlastnost psa dostat zcela pod kontrolu.
Nejspokojenější jsou, mohou-li celoročně volně běhat po zahradě, ale přitom být v častém kontaktu s rodinou. Nemají tendence ničit zahradu, ale samozřejmě, že nudícího dorostence může napadnout krátit si chvíli úpravou záhonků a rozhrabováním krtčích kopečků. Ani sebevětší zahrada nemůže nikdy nahradit procházky, jakoukoliv práci, a už vůbec ne kontakt s rodinou.
Příliš mnoho neštěkají, ale většina berňáků má tendence v dospělém věku hlídat. Neznamená to však, že každý berňák se opře o plot a agresivně bude štěkat na potencionálního nepřítele. Většinou jen jednou nebo dvakrát štěkne směrem k místu, odkud hrozí nebezpečí, a vyčkávavě sleduje, co se bude dál dít. Zpravidla nejostražitější a průbojnější je tehdy, kdy rodina není doma a zodpovědnost za majetek tak padá jen na něj. Není však ostrým hlídačem, který by hned každého pokousal. Navíc je nutné počítat s tím, že jeho vzhled budí spíše pozitivní reakce, než aby působil odstrašujícím dojmem. Další výhodou také je, že nemá sklony k toulání a nezneužívá nedokonalosti plotů.
Berňáček coby štěně
Štěňata mají poměrně dlouho modré oči. Ty se však zpravidla věkem zbarví dohněda. Také se často rodí s nedopigmentovaným nosem. Pigmentace je zpravidla dotvořena až v desátém týdnu věku. Štěně, s ohledem na jeho velikost v dospělosti, rozhodně nepřetěžujte. Dlouhé celodenní procházky po lese nebo horách rozhodně nejsou pro štěně a mladého bernského salašnického psa rozhodně vhodné. Ani dlouhotrvající hry se psy nebo běhání za míčky a skákání byť malých překážek berňákovi do jednoho roku věku neprospívá.
Vyváženost kvalitní stravy je velice důležitá a největší pozornost jí je třeba věnovat v období růstu, tedy přibližně do jednoho a půl roku věku. Berňáka v jakémkoliv věku rozhodně nepřekrmujte, ale ani nešiďte na kvalitě potravy. Může to přinést či podpořit zdravotní problémy.
Zdraví
Za velkou popularitu bernský salašnický pes i jeho obdivovatelé platí velkou daň, a to v podobě možných zdravotních problémů. Žádné plemeno není dokonalé a u tohoto plemene je problémem častější výskyt dědičných nemocí.
Někteří jedinci trpí na dysplazii kyčelních kloubů nebo dysplazii loketních kloubů. Obojí je dnes sice pečlivě sledováno, ale tato oblast není celosvětově doposud dostatečně probádaná a není možné zjistit, nakolik je dysplazie dědičná a nakolik získaná nevhodnou stravou či pohybem.
Občas se u tohoto plemene může vyskytnout entropium a ektropium. Jedná se vlastně o deformaci očních víček, přičemž se stáčí buď směrem na duhovku a bělmo, nebo naopak se příliš od oka odchlipují. Obě postižení jsou většinou zřetelná již ve štěněčím věku. Někdy je entropium (zjednodušeně uvolnění spodního víčka) natolik malé, že nebude činit v dospělosti žádné problémy a ani nebude považováno za vadu, jindy může později vyžadovat i chirurgický zákrok.
Tak jako většinu velkých plemen se širokým hrudním košem může postihnout torze (přetočení) žaludku, nemusí se vyhnout ani bernskému salašnickému psovi. Proto je vhodné krmnou dávku celoživotně rozvrhnout na dvě denně, a po nakrmení i větším přísunu vody ponechat psovi alespoň hodinový odpočinek bez běhání a skákání. Rovněž je vhodné přizpůsobit boudu tak, aby se nenaučil na ni vyskakovat.
A v neposlední řadě je potřeba upozornit na občas se vyskytující potravinovou alergii, atopii a možnost přetržení křížového vazu. Někdy ve spojitosti s bernským salašnickým psem můžeme slyšet o nemoci zvané Hypomyelinogenéza. Jde však o nemocnění, které se zatím vyskytuje jen ve Velké Británii.
Rozhodně to však neznamená, že je nějakým onemocněním postižena většina bernské populace! Jde spíše o to, na ně upozornit, aby noví majitelé hledali štěňata po zdravých jedincích, a snažili se tak vlastní iniciativou co nejvíce předejít koupi nemocného jedince. Problémy se více týkají těžkých či obézních psů.
Některé linie se dožívají 10 až 11 let, ale většina berňáků se dožívá 8 až 9 let.
Zkrácený standard
Celkový vzhled: dlouhosrstý, tříbarevný, více než středně velký, silný a pohyblivý pracovní pes se silnými končetinami; harmonický a vyrovnaný.
Důležité proporce: poměr výšky v kohoutku k délce těla měřené od hrudní kosti k vrcholu sedací kosti je asi 9:10; spíše kompaktní než obdélníkový pes. Kohoutková výška je k hloubce hrudníku v ideálním případě v poměru 2:1.
Chování a charakter (povaha): spolehlivá, pozorná, ostražitá a nebojácná v každodenních situacích; dobromyslná a příchylná vůči osobám, které dobře zná; vůči cizím sebejistý a přátelský; střední temperament, dobrá ovladatelnost.
Hlava: silná. Velikost harmonicky ladí s celkovým vzhledem, nepříliš těžká.
Lebka: při pohledu zepředu a z profilu málo klenutá. Málo vyjádřená středová rýha.
Stop: výrazný, avšak ne nadměrně vyjádřený.
Nosní houba: černá.
Tlama: silná; středně dlouhá; hřbet nosu rovný.
Pysky: přiléhající, černé.
Čelisti a zuby: úplný, silný nůžkový skus (na M3 se nebere zřetel). Klešťový skus se toleruje.
Oči: tmavě hnědé, mandlového tvaru, s dobře přiléhajícími očními víčky, ne příliš hluboko uložené a nevystupující. Povolená víčka jsou vadou.
Uši: zavěšené, středně velké, vysoko nasazené, trojúhelníkové, lehce zaoblené, v klidu ploše přiléhající. Při vzbuzené pozornosti psa je nasazení ucha vzadu vzpřímené, přičemž přední okraj ucha zůstává přiložen k hlavě.
Krk: silný, svalnatý, středně dlouhý.
Trup: horní linie z profilu - od krku lehce přechází dozadu dolů do kohoutku, poté probíhá rovně a vodorovně.
Hřbet: pevný, rovný a vodorovný.
Partie beder: široká a silná; při pohledu shora lehce vtažená.
Záď: měkce zaoblená.
Hruď: široká, hluboká, dosahující až k loktům, s vyjádřeným předhrudím; hrudní koš co nejdelší, širokého oválného průřezu.
Dolní linie z profilu a břicho – od hrudního koše k pánevním končetinám lehce stoupá.
Ocas: huňatý, dosahující nejméně k hleznu, v klidu visící, v pohybu plovoucí, nesen ve výši hřbetu nebo lehce nad ní.
Končetina: silná stavba kostí.
Hrudní končetiny: při pohledu zpředu rovné a rovnoběžné, spíše široko postavené.
Plece: lopatky silné, dlouhé, šikmo postavené, tvořící s pažní kostí nepříliš tupý úhel, přiléhající a dobře osvalené.
Nadloktí: dlouhé, šikmo postavené.
Loket: dobře přiléhající, není vytočen ven, ani vtočen dovnitř.
Předloktí: silné, rovné.
Přední nadprstí: při pohledu ze strany stojí téměř svisle, je pevné; při pohledu zepředu postavené svisle a tvoří prodloužení předloktí.
Tlapy hrudních končetin: krátké, kulaté, s těsně navzájem přiléhajícími a dobře klenutými prsty. Nejsou vytočené ven ani vtočené dovnitř.
Pánevní končetiny: při pohledu zezadu jsou rovné a rovnoběžné a nejsou postaveny příliš úzce.
Stehna: dostatečně dlouhá, silná a dobře osvalená.
Kolenní klouby: výrazně zaúhlené.
Lýtka: dlouhá, dobře šikmo postavená.
Hlezno: silné, dobře zaúhlené.
Zadní nadprstí (nárt): téměř svisle postavené. Paspárky se musí odstranit (s výjimkou zemí, ve kterých je odstraňování pasapárků zákonem zakázáno).
Tlapy pánevních končetin: trochu méně klenuté než tlapy hrudních končetin; nejsou vtočené dovnitř ani vytočené ven.
Chody: ve všech chodech prostorný, plynulý pohyb; prostorný, volný pohyb vpředu a dobrý posuv vycházejí z pánevní končetiny. V klusu při pohledu zepředu a zezadu se končetiny pohybují rovně a rovnoběžně.
Srst: dlouhá a lesklá, hladká nebo lehce zvlněná.
Barva: temně černá základní barva se sytým hnědočerveným pálením na tvářích, nad očima, na všech čtyřech končetinách a na hrudi; s bílými znaky na místech, jak je následovně uvedeno.
• Čisté, symetrické, bílé znaky na hlavě: lysina, která se směrem k čenichu oboustranně rozšiřuje v bílé zbarvení mordy. Lysina nesmí nikdy sahat až k červenohnědým skvrnám nad očima a dosahuje nejvýš k ústním koutkům.
• Bílá, přiměřeně široká průběžná kresba na hrdle a hrudi.
• Žádoucí: bílé tlapy a špička ocasu.
• Toleruje se: malá bílá skvrna na šíji, malá bílá skvrna v řitní krajině.
Velikost: kohoutková výška u psů: 64 až 70 cm, ideální velikost 66 až 68 cm, KV u fen: 58 až 66 cm, ideální velikost 60 až 63 cm.
Chyba: jakákoliv odchylka od výše uvedených bodů se musí považovat za vadu, jejíž hodnocení musí být v přesném poměru s odchylkou.
• Nejisté chování.
• Jemná stavba kostí.
• Nepravidelné postavení řezáků, pokud zůstává zachován skus.
• Chybění jiných zubů než nejvýše dvou PM1 (prvních třenových zubů), na M3 se nebere zřetel.
• Osrstění: vysloveně kadeřavá srst, chyby kresby a barvy, chybějící bílá kresba na hlavě, příliš široká lysina nebo bílé zbarvení mordy, které zřetelně přesahuje přes koutky pysků, bílý límec, velká bílá skvrna na šíji (největší průměr přesahující 6 cm), skvrna na řiti (největší průměr přesahující 6 cm), bílá na hrudních končetinách výrazně přesahující polovinu nadprstí (holínky), rušivě asymetrická kresba na hlavě nebo na hrudi, černé skvrny a pruhy na bíle zbarvené hrudi, nečisté bílé znaky (silně vystupující pigmentové skvrny), hnědý nebo rezavý nádech základní černé barvy.
Vylučující vady: agresivita, bojácnost, vyslovená plachost. Rozštěp nosu. Podkus, předkus, zkřížený skus. Jedno nebo obě modré oči („břízové oko“). Entropium, ektropium. Zalomený ocas, zatočený ocas. Krátká nebo patrová srst. Chybějící trojbarevné zbarvení. Základní barva jiná než černá. Psi vykazující patrné psychické abnormality nebo projevující vady chování musí být diskvalifikováni.
Poznámka: Psi musí vykazovat dvě očividně normálně vyvinutá varlata, nacházející se zcela v šourku.
