Parson Russell teriér

I když se jedná o plemeno uznané teprve nedávno, jeho historie je bezmála 150 let stará. Sahá na začátek 19. století, kdy se začaly formovat jednotlivá plemena dle jejich využívání. V tu dobu byli všichni lovečtí teriéři „jedno plemeno“, a kdo si to mohl dovolit, začal šlechtit v určité oblasti uzavřenou skupinu psů dle svých požadavků a potřeb.

Historii psal J. Russell
Za zakladatele plemene Parson Russell teriéra je označován John Russell, kterému se neřeklo jinak než Jack Russell. Narodil se v roce 1795 v Darmouthu v Devonu. V době studií, při jedné cestě směrem k Marstonu, potkal mlékaře, kterého doprovázela fenka jménem Trump. Ta se Russellovi natolik zalíbila, že ji od mlékaře koupil. V očích J. Russella byla dokonalá. Exteriérově i povahově. A právě tato fena se stala jednou ze zakladatelek loveckého plemene Parson a Jack Russell teriéra. Údajně dodnes se nachází v Marstonu hostinec s označením The Jack Russell.


John Russell se po studiích stal farářem (vikářem). Nebyl nenápadným duchovním, kterého by zajímala jen jeho fara. Účastnil se lovů, rád jezdil na koni a jeho nadšení směrovalo k chovu a využitelnosti loveckých teriérských psů. Stal se uznávaným znalcem teriérů a je označován nejen za otce Parson a Jack Russell teriérů, ale také foxteriérů v Anglii. Údajně se mu říkalo „Hunting Parson“, tedy „lovící farář“. Většinu svého života působil na velké farnosti Swymbridge v Devonu, kde byl uznávaným a oblíbeným duchovním mezi bohatými i chudými. Byl to člověk, který měl rád řád a šel si tvrdě za svým cílem. I v chovu psů měl jasnou představu. Byl nekompromisní a striktní.


Pro Russella nebyl exteriér psů moc důležitý. Chtěl mít náruživého loveckého psa, dostatečně ostrého na škodnou zvěř, ale zase ne moc, nesměl mít příliš dlouhé nohy, aby se vešel do liščí nory, a ani příliš krátké, aby stíhal rychlost jezdců na koních. Russell skupoval nejnáruživější krátkonohé teriéry ze širokého okolí, kteří by se hodili k lovu škodné. Aby jeho odchovy byly ostřejší na škodnou zvěř, údajně přikřížil i Bulteriéra, a rychlost a vytrvalost se prý snažil zvětšit přikřížením Bígla. Mluví se i o jezevčících, sealyham teriérech a velškorgi. Přikřižování jiných plemen Parsonova teriéra však spíše poškodilo, než vylepšilo. Proto zájem o ně byl velice kolísavý a neustálený.


Ovšem vše ohledně chovu a křížení jednotlivými plemeny jsou jen odhady, protože faráři Russellovi šlo jen o dobře upotřebitelné lovecké psy. Nic víc. Proto se ani nikdy neobtěžoval nějakými záznamy o chovu. Z exteriéru ho zajímala snad jen barva srsti. Někteří lidé se domnívají, že ze sentimentu k Trump, která byla také bílá s malými znaky na hlavě a u kořene ocasu. Ovšem od přímočarého člověka, jako Russell bezesporu byl, čekat, že by bílou barvu upřednostňoval ze sentimentu k feně Trump, to by bylo bláhové. I bílé zbarvení mělo čistý podtext upotřebitelnosti. Bílého psa lovci v tom shonu lovu nezaměňovali za lovenou zvěř.


J. Russell se věnoval jen nenáročnosti, využitelnosti, houževnatosti a loveckým pudům plemene. Nejenže nevedl záznamy o chovu, ale ani se se svými psy neúčastnil výstav. Údajně byl se svými odchovy na výstavě pouze jednou, a to v roce 1863. To však neznamená, že by J. Russell byl chovatelský barbar. Byl jedním ze zakládajících členů anglického Kennel Clubu (v roce 1873) a byl jejím členem až do své smrti roku 1883. Obraz jeho první feny Trump dodnes visí v zámecké sedlovně Sandringham.



Uznávaný, ale bez oficiálního uznání
O první uznání plemene se pokusil v roce 1925 Arthur Heinemann. Uznávaný kynolog, který zaplnil místo po smrti Russella a dál se snažil o zušlechťování jeho plemene. Bohužel pokus o uznání tehdy Parson Jack Russell teriéra nevyšel a potom dlouhá desetiletí se o to nikdo jiný nepokusil. Parson Russell teriér tak další dlouhá desetiletí existoval ve své neoficialitě a vedl si dobře. Byl žádaným loveckým psem a veřejnost žijící výstavami o něm pomalu neměla ani tušení. Přesto tu byl a prospíval, v počtu až skoro zarážejícím.


Ve 20. století byly výstavy velmi oblíbené, chovatelé se rádi ukazovali se svými psy, se svými odchovy, rádi srovnávali a srovnávají své psy s konkurencí, ale Parson Jack se na výstavě objevil jen párkrát. Je až zvláštní, jak dlouho se tento pes udržel v nezměněné formě a v celkově vyrovnaném exteriéru, když se o vyrovnanost vzhledu nikdo po asi 150 let nějak výrazněji nestaral.


Až v roce 1975 byl v Anglii založen speciální klub pro toto existující, ale neuznané plemeno. Trvalo dalších 15 let, než byl prozatímně uznán. Nejdříve 22. ledna 1990 anglickým Kennel Clubem a 2. 7. 1990 byl předběžně uznán i FCI. V tu dobu však byl Parson Russell teriér a Jack Russell teriér plemeno jedno, pod společným označením Parson Jack Russell teriér. Chovatelé i rozhodčí často vedli boj o to, zda je krátkonohá nebo dlouhonohá forma „správnější“. Rozdělení Russellových teriérů na dvě výškové varianty v jednom standardu nedělalo dobrotu, a tak v roce 1999 bylo rozhodnuto, že se tyto dvě varianty osamostatní a tedy vzniknou plemena dvě, na sobě zcela nezávislá. Jednalo se sice jaksi o politický tah, ale rozdělení nebylo až tak špatné, neboť již mezi sebou nesvádí boj zastánci krátkonohé a dlouhonohé formy. Každé plemeno si teď jde samo vlastní cestou. Stávající název Parson Russell terrier byl plemenu udělen britským Kennel Club v roce 1999 a plemeno bylo definitivně uznáno FCI dne 4. 6. 2001. K důkladnému přepracování znění standardu došlo 28. 11. 2003, kdy byl již nadobro Jack Russell teriér oddělen. Poslední aktuální znění standardu má datum 26. 3. 2009.


Proto je pochopitelné, že momentálně snad žádné jiné plemeno nestojí ve stínu svého bratra tak, jako Parson vedle Jacka. Početně je asi úspěšnější jack, ale protože jsou to psi téměř v ničem se nelišící, je zřejmé, že lidé momentálně dávají přednost „kapesnímu vydání“ těchto veselých tajtrdlíků.


Nyní se hojně nachází na celém světě, a to včetně afrických států. Z Anglie do Austrálie se první Parson teriér dostal neuvěřitelně brzy, už v roce 1880. Do České republiky byla jako první přivezena fena jménem Zara fon Rohringmoos, a to v roce 1990 Ing. Arch. Z. Zábrodskou. Jednalo se o fenu Parson Jack Russell teriéra původem ze Švýcarska, která přivedla na svět jeden vrh v chovatelské stanici jménem „Interris“. Tato chovatelská stanice však dále importovala z Rakouska fenu Meggie v. d. Heulisse a psa Clarka v. d. Heulisse. Zvlášť Parson Russell teriér a Jack Russell teriér se do plemenné knihy zapisují až od roku 2003.



Zábavný, ale jen pro akční typy lidí
Jeho tak nějak voříškovitý vzhled upoutá pozornost roztomilou „obyčejností“. Částečná rozmanitost barev a různá struktura srsti zaručuje, že každý Parson bude jiný, ale povahově jsou velmi vyrovnaní.


Je to pes, který má smysl pro humor, je neustále veselý a pořád něco vymýšlí. Neunavitelný temperament je na něm vidět na první pohled. Je hravý, velmi učenlivý a také velmi dobře ovladatelný. Z ničeho si nic nedělá a je rád v centru pozornosti. Odvaha mu rozhodně nechybí a do všeho jde bezhlavě a často nečekaně. Razí heslo: „Čím víc lidí, tím víc zábavy“, a proto návštěvy sice nejdříve ohlásí štěkotem, ale pak je nadšen, že je vidí. Parson teriér je přátelský, nezkazí žádnou legraci a dychtivě očekává, s čím novým jeho páníček zase přijde. Není to žádný povaleč a rozhodně se nespokojí jen s kratičkou procházkou před domem. Chce zábavu, sport, akci.


Výborně se hodí na agility, udělá mu radost coursing nebo jakékoliv jiné sporty, kde zapojí své mrštné tělo a mysl. Mezi ostatními psy se cítí dobře, rád se s nimi seznamuje nebo kamarádí a rozhodně nemá tendence vyvolávat spory. Jsou nesmírně společenští po všech stránkách a nadšeně vítají přítomnost dalšího psa v rodině. Celkově se ke všem zvířatům zpravidla chová nevšímavě nebo přátelsky. Často je ho vidět mezi koňmi, soužití s nimi mu nedělá nejmenší problémy. Problém však může nastat s kočkami a hlavně s hlodavci. Pokud je na ně zvykán od štěněčího věku, je schopen s nimi žít v harmonii. I když nechat spolu Parson teriéra a morče, křečka, činčilu nebo i králíka o samotě – bez dozoru, to se rozhodně nedoporučuje, i když je s nimi dobře seznámen od štěněčího věku. Stejně tak žije-li v harmonii s kočkou, ještě to neznamená, že bude dobře vycházet se všemi kočkami. Přeci jen pořád je to lovecké plemeno každým coulem a k chovu je dokonce zapotřebí splnění lovecké zkoušky.


Doma je zpravidla klidný, milý a přítulný, ovšem za předpokladu, že každodenně má venku připravenou vhodnou zábavu. Je výborným společníkem v aktivní rodině, kterého brát kamkoliv s sebou neznamená u dobře vychovaného Parson teriéra ostudu a problémy. Problémy nastanou, nemá-li dostatečné vytížení. Z nudy může začít honit auta a cyklisty, překopávat zahradu, upravovat nábytek, hledat kdejakou skulinku v plotě, aby se mohl vydat na průzkum, může to přehánět i s hlídáním a být přehnaně hlasitý, či dokonce se snažit přebrat vedoucí postavení v rodině. Ve všech těchto a dalších neřestech je ho zapotřebí držet zkrátka a nenechat je rozvinout. Výchovu je nutné nepodceňovat, protože je velice vnímavý. Kdo věnuje výchově dostatek času, důslednosti a nervů do jednoho roku jeho věku, ten bude mít po zbytek dlouhých let Parsonova života výborného chápavého společníka, kterému postačí jen gesta, aby přáním svého pána porozuměl.


Milují hry s míči všech velikostí a také aportování. Většina jedinců tohoto plemene jsou výbornými lovci myší a potkanů. Pořízení Parson teriéra by však měli zvážit vášniví zahradníci s dokonalou zahrádkou, protože Parson Russell teriér má silné sklony k norování a prohrabávání hlíny, a k zmiňovanému lovu hrabošů včetně krtků.


Je to odolný, drsný a univerzální přírodní pes, který se přizpůsobí všemu, jen ne nudnému životu v bytě. S nadšením bude splavovat řeky s vodáky nebo doprovázet pěší turisty po horách, výborně se hodí na aktivní psí hru flyball, nebo jako partner pro „tance se psem“ a nadšeně bude cvičit cviky poslušnosti. Naštěstí jsou většinou ochotní, ba přímo nadšení, mohou-li svému pánovi udělat radost, protože ho spolupráce těší. Ale není to s ním tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. U některých cviků je netrpělivý a je to nevyčerpatelná studnice nápadů jak cviky „vylepšit. Navíc má poměrně nezávislého ducha a v kombinaci s jeho dalšími vlastnostmi, které působí jako výhoda – třeba vnímavost a chytrost – z něj mohou činit oříšek při výcviku. Je totiž natolik bystrý, že v nejednom případě převeze i svého pána.


Většina Parsonů ráda plave a s rozběhem skáče do vody. Jsou houževnatí, neúnavní, někdy zbrklí a do práce horliví. Je až zarážející jejich vynalézavost a činorodost. Některé jejich nápady se zdají být až neuvěřitelné. Je to zábavný pes, který stále vymýšlí něco nového, něco, čím vás nutně musí překvapit. Má neutuchající radost ze života a tu také rozdává na všechny strany. Je to antistresový pes, ze kterého vyzařuje nakažlivý optimismus, a kterého není možné si neoblíbit.


Může dělat společníka jezdcům na vyjížďkách na koni, ale samozřejmě pouze je-li dobře ovladatelný. Je to akční pes, který potřebuje akčního pána. Je schopný celý den běhat. Je to otužilý sportovec, pro kterého žádné počasí není nevlídné. Jen jeho sebejisté chování potřebuje důsledného a sebejistého pána.


Většina z nich jsou dobrými hlídači - oznámí, co se kde šustne, přesto jsou k lidem přátelští. Je to malý, ale nebojácný a sebevědomý teriér.


Děti mají rádi, rádi se s nimi účastní lumpáren, ale rozhodně nemají rádi, když jsou plyšovou hračkou na hraní. Nešetrné zacházení opravdu nesnesou. I když je kamarádem dětí, nestrpí jejich nepříjemné popichování. Proto k malým dětem se nedoporučuje, ale k dětem školního věku se náramně hodí.


J. Russell se držel hesla: „Krásný je takový pes, který krásně pracuje“. A přesně takový Parson Russell teriér je. Sice dnes už se lovecky příliš nevyužívá, ale nadále je výborným pracovitým loveckým psem. Využít v lese je ho možné nejen na škodnou, ale také na pernatou zvěř. Na zvěř je ostrý, ale ne příliš. Neběhá zpravidla zmateně po lese a snaží se udržovat kontakt se svým pánem.



Zdravý a celkem nenáročný
Parson Russell teriér se těší pevnému zdraví a dlouholetosti. Bez problémů a v plné čipernosti se dožívá 15 let. Patří ke zdravým plemenům, minimálně zatíženým genetickými defekty. U celobílých jedinců je nutná kontrola, zda netrpí hluchotou, neboť gen hluchoty je na bílou barvu vázán. Ale protože tento problém se může u zcela bílých jedinců objevit, je kladen důraz na malé barevné fleky na hlavě a u kořene ocasu. Ty jsou jakousi zárukou, že daný pes nebude hluchotou postižen. Stejně tak spíše výjimečně se u něj může objevit luxace pately, nebo oční problémy.


Parson může být v drsnosrsté a hladkosrsté formě. Dokonce se obě varianty mohou narodit v jednom vrhu, protože se nejen společně vystavují ve stejné třídě, ale i se vzájemně „kříží“. Poznat, jaké štěně bude, se sice dá přibližně v 5 až 6 týdnech věku štěněte, ale ještě to není jistota. Dokonce jsou psi, u kterých to není stoprocentní ani ve věku osmi týdnů, neboť existuje i mnoho mezitypů – mezistupňů, tzv. „broken“. Žádný typ srsti se nepreferuje ani nepenalizuje.


Údržba hladkosrstých se omezuje jen na občasné překartáčování, aby se odstranily uvolněné chlupy. U drsnosrsté varianty je zapotřebí (velmi vhodné) jedenkrát ročně srst přetrimovat – uvolněnou srst vyškubat. Avšak trimování, respektive drsná srst, má i velkou výhodu. Líná mnohem méně než srst hladká.


Problémem v chovu Parsonů je správně klopené ucho. To se u některých štěňat musí podlepovat a masírovat, aby se včas podchytil jeho správný tvar. Správné uši Parson teriéra jsou klopená dopředu a pěkně přilehlá k hlavě. Takové je však nemá bohužel každý pes od přírody. Kdo chce mít typického Parson Russell teriéra, musí se správnému tvaru postavení uší ve štěněčím věku věnovat. Někdy méně, jindy více. Samozřejmě jsou jedinci, kde jakákoliv pomoc ze strany majitele není zapotřebí.


Rozdíl mezi Parsonem a Jackem je zejména ve velikosti – kohoutkové výšce, a dále pak v hloubce hrudníku a postavení uší. Tato plemena však od sebe byla roztržena poměrně nedávno, a tak rozdíl ještě není výrazný, ani na něj není vyvíjen výrazný nátlak.


Za to, že se Parson a Jack Russell teriéři stali tak oblíbení, může i reklama. V jednu dobu se v reklamních spotech objevovali velmi často.



Zkrácený standard

Celkový vzhled: pracovitý, aktivní a obratný pes, stavěný pro rychlost a vytrvalost. Celkové ztělesnění harmonie a pružnosti. Jizvy získané při práci jsou povoleny.
Důležité proporce: tělesná stavba je dobře vyvážená. Celková délka trupu poněkud přesahuje kohoutkovou výšku psa. Délka od nosu ke stopu je mírně kratší než délka od stopu k týlnímu hrbolu.
Chování a povaha: je to v zásadě pracovní teriér se zvláštní schopností pracovat pod zemí (norovat) a lovit s honiči. Je odvážný a přátelský.
Mozkovna: plochá, středně široká, k očím se postupně zužuje.
Stop: nevýrazný.
Nosní houba: černá.
Čelisti a zuby: čelisti jsou silné a svalnaté. Zuby s dokonalým pravidelným a úplným nůžkovým skusem, to znamená, že horní zuby těsně překrývají dolní zuby a jsou kolmo vsazené do čelistí.
Oči: mandlového tvaru, dosti hluboko vsazené, tmavé, s živým výrazem.
Uši: malé, ve tvaru písmene V, překlápějí se směrem dopředu, nesené těsně u hlavy; Konec ucha musí dosahovat k očnímu koutku; ohyb ucha nemá být výše, než je vrchol mozkovny. Kůže boltce je střední tloušťky.
Krk: krk má čisté linie, je svalnatý, dostatečně dlouhý, směrem k plecím se rovnoměrně zesiluje.
Trup: dobré proporce. Celková délka trupu poněkud přesahuje kohoutkovou výšku psa.
Hřbet: silný a rovný.
Bedra: mírně klenutá.
Hrudník: nepříliš hluboký, nepřesahuje hloubkou úroveň loktů; průměrně velké ruce by jej měly za plecemi obepnout. Žebra nejsou příliš klenutá.
Ocas: obvykle bývalo zvykem ocas kupírovat.
Ocas kupírovaný: délka je ve správném poměru s trupem, a umožňuje dobré uchopení rukou. Je silný, rovný, středně vysoko nasazený, za pohybu nesen vzhůru vztyčený.
Ocas nekupírovaný: je středně dlouhý a co nejrovnější, doplňuje celkový vzhled psa, je silný u kořene a ke konci se zužující. Středně vysoko nasazený, za pohybu nesen vzhůru vztyčený.
Hrudní končetiny: silné, musí být rovné, klouby nejsou vtočené ani vytočené.
Lopatky: dlouhé, šikmé, dobře uložené vzad, umožňující volný pohyb v kohoutku.
Lokty: přiléhají k tělu, volně se pohybují podle boků.
Pánevní končetiny: silné, svalnaté, s dobrým úhlením.
Kolena: dobře zaúhlená.
Hlezna: nízko postavená.
Zadní nadprstí: Rovnoběžná, přinášející velký hybný moment.
Tlapy: kompaktní s pevnými polštářky, nejsou vtočené dovnitř ani vytočené ven.
Chody a pohyb: volný, správně koordinovaný; oba páry končetin se pohybují v ose.
Kůže: Musí být silná a volná.
Srst: Přirozeně drsná, uzavřená a hustá, ať už je hladká nebo tvrdá. Břicho a spodek těla dobře osrstěné.
Barva: zcela bílá nebo převážně bílá s plavými, citrónovými či černými znaky, nebo s jakoukoliv kombinací těchto barev, přednostně omezenými na hlavu anebo kořen ocasu.
Velikost: psi – ideální výška v kohoutku 36 cm, feny – ideální výška v kohoutku 33 cm. Tolerance je plus minus 2 cm.
Vady: všechny odchylky od výše uvedeného musí být považovány za vady a musí být penalizovány podle stupně jejich závažnosti a jejich vlivu na celkový zdravotní stav a pohodu psa.
Diskvalifikován musí být každý pes, u kterého se zřetelně projevují fyzické abnormality nebo poruchy chování.
Poznámka: Psi musí mít obě normálně vyvinutá varlata kompletně sestouplá v šourku.

 

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (0x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře