Tibetská doga

Je na úvaze každého jednotlivého člověka, od jakého stadia bude chápat historii daného plemene. V případě tibetské dogy to může být pět různých období. Nejstarším by byla doba, kdy vzešli velcí tmaví psi z mongolského vlka, či pradávná doba před naším letopočtem, kdy Aristoteles popisoval ohromné asijské psy jako tvory vzniklé z křížení divokých psů a tygrů. Dalším mezníkem je období těžkých válečných psů středověku, kde se stále tento typ psů vyskytoval. Probádanější je začátek 19. století – odtud pocházejí první nezvratné písemné a obrazové dokumenty o existenci tibetské dogy dnešního typu – a v neposlední řadě někdo může chápat začátek historie tibetské dogy až od doby, kdy byla oficiálně mezinárodně uznána jako plemeno, tudíž od 20. století. Všechna tato období mohou sloužit jako záchytné body pro určení délky její existence, ale kynologičtí historikové a odborníci se nemůžou shodnout na mnoha detailech ani na době jejího vzniku.

Jak to asi bylo…

Historie dnešní tibetské dogy může být stará několik desetiletí až staletí, stejně jako tisíciletí. Je těžké rozhodnout, která verze je správná. Rozhodně stojí za to nahlédnout do pradávné historie tohoto plemene, abychom hledali a našli souvislosti. Pak si každý sám může udělat úsudek: „Ano, tady již tibetská doga byla tibetskou dogou…“

Lidé kdysi plně využívali schopností psů. A proto je zřejmé, že velcí psi molosoidního typu, kteří v sobě měli výrazný obranářský pud, sloužili lidem i během válek. Když bylo válčení u konce, lidé si tyto psy prozíravě dále ponechali, protože i mimo válečná období existovalo nemálo predátorů a situací, kdy potřebovali ochranu. Takto možní prapředkové tibetské dogy proplouvali staletími. Samozřejmě i tehdy existovala selekce – především pokud jde o zdraví a povahu. Přitom je více než jasné, že nebylo možné psy krmit vyváženou a kvalitní stravou, neboť sloužili především obyčejným, a tedy chudým lidem. Proto byla vyžadována od předchůdců tibetských dog skromnost a houževnatost. V neposlední řadě zde byly také nároky na samostatné jednání psů bez výcviku a povelů. Lidé tak jednoduchými zvyklostmi a selekcí nacházeli ve psu spolehlivého člena a ochránce svých rodin.

Mnozí významní kynologičtí spisovatelé zastávali názor, že tibetská doga je praotcem všech molosoidních, nebo dokonce pasteveckých plemen psů. Někteří se svými úvahami neváhali jít tak daleko, že byli přesvědčeni, že za pomoci přikřížení dalších psů stály tibetské dogy u zrodu téměř všech ovčáckých, loveckých a společenských psů Evropy a Asie. Ovšem mnohem pravděpodobnější je, že stejně jako základ tibetské dogy vznikl v jedné oblasti z vlka obývajícího Tibet, mohly se tyto základy vyvinout na nejrůznějších místech světa z jiných vlků. Tudíž by některá plemena měla mít zcela jinou základnu vzniku, přičemž se vyvíjela časově přibližně souběžně, jen v různých koutech světa.

Neznámý Tibet

Tibet, země střední Asie o rozloze 1 228 400 km2, s 2–3 obyvateli na 1 km2 a průměrnou výškou 4 900 m n. m., dává všem ve světě tušit, že se jedná o zemi výjimečnou, a to nejen z geografického hlediska. Počasí je zde proměnlivé, nestálé, teploty během 24 hodin výrazně rozdílné. Je důležité podotknout, že nepřístupnost Tibetu je věhlasná, a nejenže takový byl celou nekonečnou minulost, ale i přes veškeré současné technické vymoženosti je málo prozkoumán dodnes.

Tato výrazná a téměř neprolomená izolace uchovala nedotčenou jak přírodu, tak všechny, kteří v ní žili a žijí. Tudíž i psy. Proto je více než jisté, že tibetští psi chovaní na náhorních plošinách Tibetu jsou původním plemenem a že jsou dodnes na mnohých částech Tibetu v prakticky nezměněné formě. Určitý dopad soužití s člověkem je sice samozřejmě znát, ale typ psa (plemeno), i když třeba s drobnými změnami, si dosud udržel ráz přírodního vzhledu a chování.

Už to, že tito psi pocházejí z Tibetu, dává tušit, že z tak uzavřené země nemůže přijít příliš mnoho informací o jejich minulosti. Podložené informace s určitostí hovořící o velkých tibetských psech tak máme jen za posledních přibližně 150 let. Přesto je nezpochybnitelné, že tento typ psa existuje již mnoho století. Rozhodně je třeba si uvědomit, že mnohé existující informace jsou pouhou domněnkou nebo názorem. Ze střípků informací je poskládána historie různými kynology tak, aby dávala smysl. Avšak znamená to, že se přece jen v mnoha bodech odborníci neshodnou.

Doga, mastif, pastevecké plemeno…?

Někteří dnešní významní kynologové se domnívají, že se nejedná o mastifa v pravém slova smyslu, nýbrž o psa pasteveckého. Že je to mohutný pes z hor, je více než jasné, a že označení plemene nemusí vždy znamenat typ psa, vidíme i na jiných plemenech. Typickým příkladem je tibetský teriér, který není teriérem, nebo tibetský španěl, který není španělem. Rozhodně spor, zda se historickým vývojem jedná u plemene „tibetská doga“ o mastifa, nebo pasteveckého psa, nelze jednoduše vyřešit.

Dlouho panoval názor, že tento pes, tibetská doga, je prapředkem všech dog a molosů. Protože zastáncem tohoto tvrzení byla celá řada legendárních kynologických historiků, dlouhou dobu o tom nikdo nepochyboval. Časem se však ukázalo, že je pro toto tvrzení velmi málo důkazů, a existují-li nějaké, tak pouze nepřímé či nepodložené. V současnosti se naopak tíhne k názoru, že tibetská doga je typickým horským pasteveckým psem, nikoli psem dogovitým. Tudíž by pak nemohla být přímým předkem všech dogovitých a molosoidních psích plemen. Nelze si pak nevšimnout určité podoby např. s ruskými pasteveckými plemeny psů…

Zkoumání původu tibetské dogy otevírá mnoho otázek týkajících se původu a pojmenování mnohých dog, které nepochybně nejsou ani tak dogami jako pasteveckými psy. Název „molosoidní“, tak často používaný u mnohých těžkých, velkých, hustě osrstěných psů, tedy nemá představovat ani tak „dogovitý“ původ, jako typ psa – velký, silný, mohutný, s dobrými ochranářskými reakcemi, s minimem loveckého pudu, dobře osrstěný.

V různé oblasti Tibetu byly oblíbené a vyhledávané různé barvy srsti. Někde neuznávali šedou nebo zlatou, jinde naopak byly tyto barvy oblíbené a zároveň upřednostňované. Nejčastěji však byla oblíbena černá, v některých oblastech s bílým znakem na hrudi, a především černá barva se znaky. Tibeťané věřili, že dvě rezavé tečky nad očima mají moc vidět, i když pes spí. Říkali, že je to pes se čtyřma očima. Je pravdou, že světlé znaky nad očima z větší dálky působí jako otevřené oči, třebaže pes spí. Zajímavým zjištěním bylo, že se tu a tam, poměrně vzácně, údajně měli objevovat velcí tibetští psi s modrýma očima. Barva srsti či očí zpravidla nebyla u pastevců ničím extra důležitým, přesto pokud si mohli vybrat, v každé oblasti tíhli k určitým barvám, zřejmě ze zvyku. Ovšem i přes různé zbarvení a částečně i velikost byli používáni na tutéž práci. Délka srsti, v určitých partiích krátká a na jiných dlouhá a velmi huňatá, byla u všech psů téměř stejná. V mnohých oblastech byla věnovaná velká pozornost tzv. vlčím drápům na pánevních končetinách. Proč, není známo. Přestože se v jednotlivých oblastech Tibetu od sebe tito psi lišili, rozhodně se jednalo o stejný druh psa, jehož exteriér nebyl tak ustálený, jak jsme zvyklí dnes.

Nutno myslet také na to, že v Tibetu a jeho okolí neexistoval jediný druh psa. Nacházeli se zde honiči, špicové i psi ovčáčtí, v neposlední řadě také psi společenští. Proto popisy tibetských dog se vztyčenými ušními boltci, jak někteří cestovatelé také zmiňují, ještě nutně nemusí znamenat, že se jednalo o tibetské dogy.

Jistě stojí za pozornost rozdělení tibetských pasteveckých psů – dog – uznávaným kynologickým historikem, chovatelem a spisovatelem Streblem do tří skupin. První skupinu tvořili velcí, těžcí a silní tibetští bojoví psi (myšleno na boj proti útočícím divokým zvířatům), kteří měli být bezesporu již od pohledu větší než dnešní tibetské dogy. Druhou skupinu tvořili asyrští bojoví psi a třetí skupinou „tibetských dog“ byli psi používaní k hlídání a k lovu.

Tibetská doga se řadí do 2. skupiny plemen dle FCI (Mezinárodní kynologická organizace se sídlem v Bruselu). 2. skupina je tvořena pinči, knírači, molosoidními plemeny, švýcarskými salašnickými psy a horskými psy. Tibetská doga spadá do sekce „molosoidní plemena, psi horského typu“.

Co se od nich očekávalo?

Po staletí byli velcí tibetští psi používáni k tomu, co bylo zrovna potřeba. A protože Tibeťané na náhorních plošinách žili prakticky jen jako pastevci dobytka, práce jejich psů spočívala především v hlídání stáda před predátory, hlídání obydlí před nezvanými hosty a při přemísťování za pastvou i v nošení nákladu. Protože život a živobytí pastevců často závisely jen na odvaze a instinktech jejich psů, byli mezi psy vyhledávání a cenění co nejostřejší a nejagresivnější jedinci. K takovému chování dopomáhalo i uvazování psů na řetěz ke vchodu obydlí, a to platilo i pro štěňata. Pro nás nemyslitelné, pro ně nutné a zároveň zcela samozřejmé. Nejen proto, aby psa podpořili v teritoriálním pudu, ale aby zamezili možnosti, že by se pes začal toulat. Uvazování psů bylo však i určitou výhodou cestovatelů a obchodníků, kteří při svém cestování na tibetské pastevce narazili nebo od nich potřebovali pomoc. Neuvázaní psi pro ně byli velmi nebezpeční. Dlouhou dobu byly tibetské dogy proslulé tím, že napadaly a vážně zranily cizince či cestovatele, kteří se objevili tam, kde neměli. Odvolat tibetskou dogu nebylo snadné, zpravidla spíše nemožné. Když se jednou rozhodla a vyhodnotila situaci jako ohrožení své rodiny a svěřeného majetku, ostře a nekompromisně jednala. Proto když psi začali štěkat, lidé hned vyběhli ze svých domovů podívat se, co se děje. Pokud měli své psy na volno a člověka včas spatřili, hned se snažili své psy chytit a držet. Protože většina tibetských dog byla opravdu velká a silná, někteří jejich menší či slabší majitelé je udrželi jen tak, že na ně sedli.

Pastevci rozhodně chtěli, aby jejich psi vypadali zle. Kolem krku jim uvazovali obojky po celém obvodu s připevněnou dlouhou rezavě červenou srstí jaků. Zvýraznilo to jejich osobnost, mohutnost a majestátnost. Psi byli podporováni v tom, aby napadali vše, co je cizí. Nikdy nebyli vedeni k tomu, aby chránili a útočili na povel. Vše bylo ponecháno instinktu a rozlišovacím schopnostem. Je zákonité, že čím dál byli pastevci se svými psy od civilizace, tím méně často se setkali s cizími lidmi. Proto i pro psy takové setkání bylo rozhodně něčím podezřelým, nikoli šťastným setkáním.

Každá rodina měla jednoho, výjimečně dva takové psy. Štěňata odchovávali jen výjimečně. Nikdy je neprodávali, a tak štěňata přicházela na svět jen tehdy, když některý z dobrých psů zemřel.

S tibetskými dogami bychom se však setkali i u klášterů, kde sloužily obdobně – hlídaly jejich vchody. Tito psi tak byli roztroušeni po celém Tibetu, ve vysokých i nižších polohách a dostali se i do okolních států. Čím blíže byli civilizaci, tím více se lišili v typu i velikosti.

Podstatná velikost

Dnes, stejně jako kdysi, se vedou spory o velikost těchto psů. Mnohým lidem imponují velcí psi a nezřídka jsou tito velcí psi považováni za nejsilnější a nejlépe obranyschopné. U tibetských dog tomu nebylo jinak. Ovšem po staletí různí cestovatelé přinášeli zprávy o různě velkých tibetských dogách. Jedni je popisují jako obrovská monstra, jiní jako běžně velké, ne-li průměrně velké psy. Proč někteří cestovatelé popisují tibetské dogy jako ohromné chlupaté mastify a jiní jako středně velké pastevecké psy? Odpověď může být zcela jednoduchá: záleží na tom, kam až se cestovatelé dostali a kolik kilometrů v Himálaji prozkoumali. Vysvětlení se pak zdá být jednodušší, než si myslíme.

Jak již bylo řečeno, tibetské dogy existovaly v různých velikostních kategoriích, především v nižších částech Himálaje. Velké a mohutné typy byly velmi ceněny, ale těch bylo poměrně málo. Na vině může být nedostatek kvalitní stravy, příbuzenské křížení nebo přikřížení menších psů tohoto typu. V Tibetu bylo a je běžné, že psi byli kastrováni. Důvody byly hned dva. Jednak bylo časté, že kvůli opožděnému zániku růstových chrupavek dosahovali tito psi větších velikostí, a také proto, že kastrovaní psi byli věrnější a závislejší na stádu a rodině, netoulali se po divočině při hledání partnerek.

V dnešní době se tibetská doga neřadí mezi obří plemena. To, že se píše o tibetských mastifech jako obrovských psech, však ještě neznamená, že by to nebyla pravda. Ani přirovnání k oslu či jinému velkému zvířeti nemuselo být příliš nadnesené. Je potřeba si uvědomit, že lidé před několika staletími byli výrazně menší nežli my dnes. Jejich velikost se tak mohla pohybovat kolem 150–160 cm, v některých koutech světa i méně. Proto ve srovnání s nimi psi o velikosti kolem 70 cm v kohoutku každopádně působili impozantně. Když se k tomu ještě přidá mohutné osrstění a „zlá a divoká povaha“, pohled na psa se ještě více zdramatizuje. Navíc je samozřejmé, že cestovatelé budou vyzdvihovat jen nejzajímavější setkání a příhody z cest. Menší, a tak možná méně zajímaví psi snadno vyklouznou z paměti téměř každého cestovatele. Někteří lidé samozřejmě mají sklony ke zveličování, aby jejich historky byly poutavé. To vše mohlo z velkého psa udělat obřího. Navíc není nemožné, aby kdysi žijící tibetské dogy nebyly o několik centimetrů větší než ty dnešní…

Historie do konce 18. století

Třebaže se jedni kloní k přímé návaznosti tibetské dogy na velkého černého vlka, nutno podotknout, že tento vlk se nachází v Severní Americe v oblasti Aljašky a Yukonu. Proto se nabízí jiná alternativa, a to vlk mongolský, jinak také vlk tibetský. Jeho zbarvení je různé, většinou závislé na ročním období. Je spíše střední velikosti a jeho výskyt je téměř v celém Himálaji, Tibetu, Číně, jihozápadním Rusku atd. Zajímavostí je, že jeho srst je krátká na uších, vnějších stranách končetin a na bocích. Každopádně testování DNA P. Savolainem ukázalo, že tibetská doga je potomkem vlka.

První zmínky a náznaky existence předchůdce tibetské dogy poukazují na dobu 100 až 1 000 let před naším letopočtem. Popisy a malby jsou velmi nepřesné, až bájné, ale zmínky o jeho velikosti, zatočeném ocase, a dokonce i zbarvení odpovídají předchůdci dnešní tibetské dogy. Za nejstarší důkaz existence předchůdce tibetské dogy je považován hraniční kámen z období přibližně 1 000 let př. n. l., na kterém je vyobrazen velký, mohutný pes se zatočeným ocasem, stejným, jaký je typický pro tibetské dogy.

Zajímavostí je, že velmi dlouho se věřilo, že velcí tibetští psi vznikli křížením psa a tygra. S touto myšlenkou, nebo ještě lépe tvrzením, přišel věhlasný Aristoteles. Aristoteles (384–322 př. n. l.), nejznámější řecký filozof, byl přesvědčen, že velikost a vlastnosti velkého tibetského psa, tedy předpokládáme, že se jednalo o prapředka tibetské dogy, nemohou být způsobeny jen psími geny.

Někteří autoři, ze současných např. dr. Dieter Fleig, považují tibetskou dogu za původní, ba dokonce nejstarší a nejcennější bojové plemeno, které bylo používáno během válek v boji ještě před začátkem našeho letopočtu.

Obrovské, silné a zlé psy z Tibetu popisuje také Marco Polo (1254–1324). Marco Polo byl setkáním s velkými tibetskými psy přímo nadšen. Byl uchvácen jak jejich vzhledem, tak povahou. Tyto psy přirovnává k velikosti osla. Mnozí autoři však jeho přirovnání zpochybňují. Ovšem když připustíme, že by se mohlo jednat o divokého osla, čili nejmenšího osla žijícího v tamním prostředí, proč hned vyloučit možnost, že tito psi kdysi byli výrazně větší než dnešní tibetské dogy? Popis agresivních psů obrovských rozměrů, větších než bernardýni, totiž přineslo mnoho dalších autorů, např. dr. Sven Hedin. Své poznatky dal Marco Polo sepsat svým spoluvězněm Rustichelem. Nakonec celé své dílo pojmenoval Milion. Je tak dost možné, že v některých částech líčení svých cest zveličoval, aby vzbudil větší pozornost a obdiv nad životem cestovatele. Údajně Marco Polo dovezl do Evropy tibetskou dogu jako první. Dnes už nelze dokázat, nebo vyvrátit, nakolik byly jeho vzpomínky pravdivé. Ovšem poté nastává dlouhá odmlka a o těchto psech se začíná psát mnohem později.

Velmi podrobný popis tibetské dogy podal v díle Cesta z Tibetu (Notizie istoriche del Thibet) italský jezuita, Toskánec Ippolito Desideri (1684–1733). Toto dílo vzniklo v letech 1712–1728 (některé publikace uvádějí 1712–1721, kdy prý obýval Tibet, jiné uvádějí dobu sepsání pamětí v letech 1727–1728). Avšak veřejnost text spatřila až v roce 1904. V tomto díle, dalo by se říci cestopisu, popisuje velké tibetské psy jako černě zbarvené, ale zdůrazňuje hlavně jejich sílu, odvahu, dravost, hrdost a neuvěřitelně silný ochranitelský pud. Popsal je jako „prapodivné a divoké“. Uvedl, že pokud psa zavčasu jejich majitel neodvolal, pokousání i s tragickými následky byly nevyhnutelné. Obdivoval také to, jak málo těchto psů bylo zapotřebí k ohlídání velkého pozemku, velkého množství zvířat a lidí. Jejich hlas byl prý tak silný, že naháněl hrůzu širokému okolí. Tibeťané již tehdy své psy krmili masem a mlékem a považovali je, jistě právem, za nepostradatelné. Popsal, jak si přáli, aby jejich psi budili hrůzu, i to, že nosili obojky s červenými jačími chlupy. Další zmínka a tibetské doze pak pochází z roku 1774 z díla zvaného Tibet, z pera Bogleho.

Matoucí neustálenost typu

Od počátku 19. století jsou popisy tibetské dogy sice velmi přesné, přesto rozdílné. Tito psi se od sebe lišili především podle lokality výskytu. Za posledních 200 let existovaly a existují v Tibetu tři typy těchto psů. K nim se řadí bara–benghali, lahauli a bharmouri. Rozděluje je především zbarvení, ale rozdílní jsou také v typu.

Cestovateli v Tibetu jsou tito psi často přirovnáváni k novofundlandským psům obrovských rozměrů, avšak s mimořádně velkými hlavami a s mohutným osrstěním. Podrobný a významný popis tibetských dog koncem 19. století podal Brooke, který se snažil o vývoz tibetských dog z jejich země na přelomu 19. a 20. století. Brooke popisuje zbarvení tibetských dog jako černé se znaky, občas i celočerné, ale prakticky jako asi jediný do té doby zmiňuje možnost červeného zbarvení srsti. Černé zbarvení popisuje jako neuvěřitelně lesklé, odlišné od černého zbarvení novofundlandských psů. Co je z jeho zpráv také důležité, že jako jeden z mála zmiňuje rozdílné typy psů podle místa výskytu. Psy vyskytující se v nižších oblastech popisuje jako drobnější a menší, blíže se podobající ovčáckým či pasteveckým plemenům. Zde bychom tedy mohli hledat odpověď na otázku, jak je možné, že před několika staletími měly být bájné tibetské dogy obřích rozměrů, kdežto dnešní tibetské dogy velikost německých dog či bernardýnů nepřipomínají. Brooke, stejně jako většina dávných kynologických odborníků (Martin, Youatt, Megnin, Beckmann, Siber, Strebel, Bylandt a další, kteří se tibetskou dogou pečlivě zabývali), byl přesvědčen o jasném zařazení pravé tibetské dogy k mastifům. Je to však vcelku zarážející, neboť již jeho dovážené tibetské dogy dosahovaly 60–65 cm. Jedním z jeho nejznámějších psů byla tibetská doga jménem D’sama. Tento pes se dožil krásných 14 let, přestože téměř všichni psi dovezení z Tibetu velmi brzy umírali. H. C. Brooke píše: „Na hranicích Tibetu a v sousedních oblastech se vyskytuje typ psů značně proměnlivý, připomínající spíše pastevecké psy. Skutečný typ tibetských velkých psů je typ mastifa.“

Jsou však i kynologové, kteří si stojí za svým názorem, že tibetská doga nejenže není doga ani mastif, ale ani že není tisíce let stará. Že dnešní typ tibetské dogy vznikl sice ze starého, ale zároveň velmi nesourodého chovného materiálu.

Koncem 19. století Max Siber neváhal jet do Tibetu, aby se dozvěděl co nejvíce pravdivých informací. Přijel sice zklamán, protože psi, které viděl, nebyli příliš velcí, a dokonce typově neodpovídali mastifům. Jistě je však zajímavé, že v roce 1897 vydal publikaci Der Tibethund – tibetští psi.

Sydney Gordon, který navštívil Tibet v roce 1960, popisuje tibetské dogy jako vcelku nejednotné v typu – jak střední velikosti, tak obrovské, 100 kg psy připomínající bernardýny. I zbarvení popisuje jako nejednotné, někteří jedinci mu dokonce připadají jako hovawarti.

Exporty z Tibetu

Získat, ale také přepravit mimo střední Asii tibetskou dogu bylo velmi složité, a tudíž se těchto psů na evropskou či americkou pevninu moc nedostalo. V tu dobu nebylo možné si tibetskou dogu koupit. Bylo možné ji jen dostat darem. První tibetské dogy se do Evropy, přesněji do Anglie dostaly v 19. století, avšak v tu dobu byly zavírány v klecích a ukazovány veřejnosti jako divoká zvířata. Abnormální změny podmínek způsobovaly, že se první importovaní jedinci dožívali velmi nízkého věku, a také, že se nedařilo jejich rozmnožování.

Pokud paměti neklamou, první tibetskou dogu v Evropě dostal v roce 1828 anglický král Jiří IV. Ten ji však následně věnoval londýnské zoo, kde brzy uhynula. Další významnou osobností, která se dočkala od lorda Hardinga (indický místokrál) vzácného daru v podobě tibetské dogy, byla v roce 1847 královna Viktorie. Další královská rodina, kde se objevila tibetská doga, patřila Edwardovi VII., princi velšskému, který v roce 1874 přivezl do Anglie hned dva psy, které dostal darem v Indii. V roce 1876 se dostali do londýnské zoo. Tito psi byli vyobrazeni, a tak nám mohli zanechat zprávu, že vypadali tak jako dnešní tibetské dogy. Do Anglie první tibetské dogy importoval také dr. Wallich z tehdejšího hlavního města Tibetu – Diggarschee.

Přestože počátek tibetských dog mimo jejich domovinu směřuje do Anglie, první zapsaný vrh tibetských dog se narodil v roce 1898 v Německu, v berlínské zoologické zahradě. To, že psi po téměř celé 19. století nakonec vždy skončili v zoo, asi nebylo tím, že jejich majitelé mysleli na blaho veřejnosti a chtěli, aby taková stvoření viděli všichni. Je pravděpodobnější, že s těmito psy byly potíže, těžko se přizpůsobovali anglickému chování i místu pobytu. Nedokázali se dobře adaptovat. Jejich držení a chov byl opravdu velmi svízelný. Nejen jejich nestandardní chování, ale i zdravotní stránka dělaly majitelům velké starosti. Byli to psi po staletí chovaní a zvyklí nejen na zcela jiný život, ale i jiné podnebí. Najednou žít a rozmnožovat se o 4 000 metrů níže jim vůbec neprospívalo. Tyto problémy rozhodně neunikly možným dalším zájemcům o toto plemeno a jen velmi málo lidí chtělo vložit finance, čas a lásku do takového risku a starostí. Někteří chovatelé se snažili hledat co nejvyšší možnou nadmořskou výšku k jejich držení a chovu, ale dlouhé roky to nepřinášelo žádné zásadní změny. Změna přišla až po několika generacích.

Major Dougall, muž, který v roce 1904 vedl tibetskou expedici, byl také zkušeným kynologem a neopomněl podat svědectví o tibetských dogách. Sám vlastnil psa tibetské dogy jménem Bhotean, kterého se mu i přes předchozí zkušenost s výchovou psů nepodařilo vychovat v ovladatelného doprovodného psa. Jak sám uvedl, jeho základními vlastnostmi bylo samostatné uvažování, divokost, stoprocentní obranářský a strážní pud a neuvěřitelná věrnost svému pánovi.

Velkou propagační službu plemeni udělala hraběnka Széchenyi, která několik tibetských dog vlastnila a vystavovala je. Na její zámek v Uhrách je ze svých cest po Tibetu přivezl hrabě Szechenyi již v roce 1901.

A. E. Brehm nakreslil ve svých dílech o psech tibetskou dogu, která byla v 19. století importována do Anglie. Je zajímavé, že popisek pod obrázkem přímo píše: „Dogue du Thibet.“ Takže označení „doga“ se občas vyskytovalo i před 150 lety.

Původní povaha? Stále není jasno

V Tibetu a okolí existuje hodně písemných dokladů z přelomu 19. a 20. století a téměř celého 20. století, kdy tibetská doga vážně pokousala a dost často i usmrtila člověka, který se dostal, ať už úmyslně, nebo náhodně, na její území. Nebyly ani rozdíly mezi pohlavím a věkem, a pokousání psem bylo jednou z nejčastějších lékařských zásahů v horách. Ovšem bylo i několik takových cestovatelů, kteří psali a mluvili o dobrotivosti těchto psů, vyrovnané povaze bez napadání a vyčítali ostatním, že informace zkreslují. Rozhodně by bylo chybou si vykreslovat tibetskou dogu jako bestii obrovských rozměrů, ale i jako dobrotivého domácího psíka. Lze se tak spíše domnívat, že tibetské dogy byly rozdílných typů.

Cestopisné poznámky z Tibetu však většinou potvrzovaly opravdovou obranu jejich majetku, zejména pak při setmění a v noci. Tibeťané vyžadovali ostré psy, jen tak mohli existovat. Čím víc byl pes zlý, tím byl cennější. Bydleli ve velmi řídce osídlené oblasti a museli při své mírumilovnosti mít zajištěnou ochranu. Upřednostňovali černé psy, protože chtěli, aby je nebylo v noci vidět. Někdy jejich psi byli na volno, jindy přivázáni u domu na řetěz. Sloužili jako zvonek a zámek současně. Měli pověst zlých, urputných a nemilosrdných hlídačů.

Tibetská doga byla v Tibetu velmi ceněna a její usmrcení považováno za trestuhodné. Přesto při obsazení Tibetu Čínou v 50. letech 20. století museli majitelé všechny své tibetské dogy zabít. Zachována byla jen hrstka v nejodlehlejším koutě Tibetu. (Tibet dnes spadá pod svrchovanost Číny.)

Současnou existenci tibetských dog tak zachránili jedinci, kteří byli včas ze země vyvezeni. Především Nepál, Bhútán, Indie či Burjatsk, kam se dostalo větší množství velkých tibetských psů z hor, pomohly při rozvoji světového chovu tibetských dog. Že jich však nebylo moc, dokazuje fakt, že tibetští pastevci vlastnící velké mohutné psy nikdy neprodávali ani neměli tendence odchovávat štěňata. Vždy je brali jako členy rodiny, výrazné osobnosti a měli je velmi rádi.

Velmi těžké začátky chovu

Irma Baylei v roce 1924 importovala z Tibetu do Anglie 4 tibetské dogy. Pes Shekar Tomtru byl černý s pálením, druhý pes Shekar Rapka červenohnědý, jedna fena Gyapon byla zlatě zbarvená a poslední ze čtveřice, fena Shekar Gyandru, byla černá s pálením. Ze spojení Rapka a Gyapon se v roce 1928 narodila první oficiální registrovaná štěňata tibetských dog. Byl to unikát, protože do té doby nejenže se štěňata nerodila, ale všechny tibetské dogy se z neznámého důvodu dožívaly velmi nízkého věku. Bylo to připisováno změně klimatu. Bohužel všechna štěňata ve věku čtyř let zahynula. Více štěstí měl vrh ze stejného spojení, narozený v roce 1933. Narodila se sice jen dvě štěňata, ale jedno z nich, fenka Tonya, kterou vlastnil pan Bates, byla velmi úspěšně vystavována na výstavách a po jejím prvním krytí nově importovaným psem jménem Gyamdruk se jí narodilo 8 štěňat. Z tohoto spojení vzešel legendární pes Bru, vítěz mnoha výstav. Tonya byla ještě čtyřikrát připuštěna právě tímto psem, avšak bohužel kvůli absenci dalších importů již nebylo možné pokračovat v chovu.

Když se v 50. letech 20. století vrátil princ Orleánský společně s G. Bonvalotem z Himálaje, vyprávěli, jak potkali tibetské hlídací a pastevecké psy, které na první pohled bylo možné rozdělit do tří typů různých velikostí. Největší údajně měřili i 90 cm, naopak nejmenší působili jako středně velcí pastevečtí psi.

Krásného představitele plemene vlastnil také nepálský šerpský horolezec Tenzing Norgay. Společně s Edmundem Hillarym jako první lidé zdolali 29. května 1953 vrchol Mount Everestu.

V roce 1958 dostal pár tibetských dog z Nepálu tehdejší (34.) prezident USA Dwight David Eisenhower. Tomuto páru tibetských dog se narodil jeden vrh. Jaký byl další osud štěňat, není bohužel známo. Pravý chov tak začal až několik let poté.

První tibetská doga, která byla zapsána do plemenné knihy, se narodila v roce 1967, pocházela z Nepálu a byl to pes jménem Jumla’s Kalu of Jumla. Do USA se z Nepálu dostalo v 70. letech 20. století větší množství tibetských dog. Bohužel velmi neetickým způsobem. Do Ameriky byly transportovány v bednách, v jejichž dnech byly ukryty drogy. Aby celníci bednu se psem příliš neprohlíželi, vybírali drogoví pašeráci k těmto úkolům zlé a agresivní psy. Možná i to bylo důvodem, proč bylo zpočátku velmi těžké najít nové majitele pro narozená štěňata tibetských dog. První registrovaný vrh štěňat v USA se narodil až v roce 1975.

Chov už tak byl velmi těžký a problémů snadno mohlo ještě přibýt. Z řad chovatelů tibetských dog byl totiž vznesen návrh, aby byl připuštěn do chovu pes z Afghánistánu, jehož původ a jasné příslušenství k plemeni nebylo známo, byl zlaté barvy, s kupírovanými ušními boltci a ocasem. Jediným důvodem, proč si ho chtěli někteří chovatelé pustit to chovu, bylo zmenšení koeficientu příbuznosti tibetských dog v Americe a podobnost v typu tibetských dog. Naštěstí se proti tomu velmi výrazně postavila významná chovatelka Anna Rohrer a Kachook do chovu nebyl připuštěn.

Zajímavostí je, že tibetské dogy si z Nepálu dovezl i slavný herec Alan Delon. Tím také tyto psy dostal do většího podvědomí veřejnosti, a co víc, jeho psi byli nejednou použiti v chovu. Velmi dlouho trvalo, než se tibetská doga aklimatizovala na evropské prostředí a nebyl problém odchovávat štěňata. Třebaže si tibetské dogy dovezli do Evropy či Ameriky i různě významní lidé, odchovat zdravá štěňata, která se dožijí věku běžného pro její velikost, bylo opravdovou vědou celé dvě třetiny 20. století. Chov v dnešní podobě se rozvinul až v 80. letech 20. století. Do té doby byla tibetská doga spíše velkou neznámou a odchovávat štěňata se příliš nedařilo.

Standard, který se dostal v platnost až v roce 1982, sestavila dlouholetá německá chovatelka a výrazná propagátorka plemene Mary Täuber.

Není velkým tajemstvím, že chov tibetských dog je postaven na poměrně blízké příbuzenské plemenitbě. Nepříbuzných linií je pramálo. Z toho důvodu, i proto, že tibetských dog je celkově poměrně málo, je nutné, aby chovatelé na celém světě vzájemně spolupracovali. Jen tak se může plemeno zdárně rozvíjet.

A perlička na závěr. Poměrně nedávno byla zaplacena zřejmě nejvyšší kupní cena za tibetskou dogu. Jednalo se o červeně zbarveného, téměř ročního psa jménem Bic Splash. Koupil jej jeden čínský podnikatel v přepočtu za bezmála 2 miliony korun.

Česká republika

Chov tibetských dog v České republice začal v roce 1991. V tomto roce bylo přivezeno 6 importovaných štěňat. V roce následujícím jich bylo dovezeno dalších 5. První tibetská doga se v naší republice objevila díky Ing. J. Černochové. Jmenovala se Fuji–Asia des Mille Vallées z chovu J. Pilat z Francie. Klub tibetské dogy byl založen v roce 1991. První český vrh tibetských dog se narodil v roce 1992 v chovatelské stanici Alatna (dnes známá jako Zangao) ze spojení Fuji–Asia des Mille Vallées a psa Flash Mask des Mille Vallées. Tibetské dogy z České republiky byly základem pro slovenský chov tibetských dog.

U nás se s celočernou tibetskou dogou setkáme spíše výjimečně, ale toto zbarvení ve světě rozhodně není výjimečné. V České republice je však nemálo modrých jedinců se znaky zlatých tibetských dog. Bezkonkurenčně nejběžnějším zbarvením je u nás černá se znaky.

Příběh o výstavě v Himalájích

Příběh, který se stal na přelomu 70. a 80. let 20. století, je vykládán na mnoho způsobů. V žádném však nechybí pozvednutí výborného charakteru i vzhledu tibetských dog. Tehdy se Hedy Nouč vydala se svou skupinou do pohoří Himálaj hledat typické představitele tibetských dog, u kterých chtěla kromě typu pozorovat jejich pravou povahu. Dostala se až k obrovské skupině tibetských psů, kteří sloužili v okolí Palamperu (3 000 m n. m.) především jako hlídači ohromných stád ovcí a koz, hlavně před medvědy a levharty. Třebaže na lidi neútočili, když měli pocit, že se nějaký cizí člověk přiblížil ke střeženému stádu příliš blízko, zbystřili a přiběhli stádo bránit i před nimi. Z této expedice také pramení doposud nevídané a nepodložené rozdělení tibetských mastifů do tří skupin, jak je rozdělovali sami pastevci. První skupinu tvoří psi černí s tříslovými znaky s označením Bharmouri, celočerní psi Bara–Bengali a jedinci zlatě zbarvení s označením Lahauli. Všichni přítomní psi, a to jich bylo přes čtyřicet, byli zdraví, dobře živení, bez kožních problémů (se kterými se chovatelé od prvních dovozů věčně potýkali), ke všemu byli vyrovnaní, klidní. Přitom jejich hlavní stravou byly kukuřičné placky a kozí a ovčí mléko. Přítomní psi však byli ve čtvrtině případů kastrovaní. Zato nešlo přehlédnout, že právě kastráti byli výrazně větší než ostatní psi. Navíc výhodou kastrátů pro jejich pastevce byl fakt, že se drželi u stáda a neměli snahu a snad ani potřebu se toulat, nebo dokonce následně trvale žít v divočině bez spolupráce s člověkem.

Kastrování zvířat, tedy i psů, není v Tibetu ničím neobvyklým, ale v chovu jsou zcela bez přínosu. Každopádně, ač se bezesporu jednalo o velkolepou akci, která by nikdy neměla být zapomenuta, chovu tibetských dog přímo nepomohla. Krásné bylo také pozorovat celkové dění v místě pořádání akce, neboť většina pastevců nepřivedla jen své psy, ale i celé rodiny a svá stáda dobytka. Opravdový mumraj.

Součástí této velkolepé akce byla výstava psů s výběrem nejlepších jedinců. Vítěz měl být odměněn krásným plemenným beranem ovce merino, ovšem neobdržel ho nakonec nejlepší pes, protože se jednalo o kastráta. Výhru si odnesl majitel nejlepšího nekastrovaného psa.

Název, pojmenování

Třebaže pojem tibetský mastif měl zaniknout a uchytit se mělo označení tibetská doga již na začátku 20. století, dodnes jsou na celém světě různě používány oba tyto názvy. Ovšem nejen tyto. Zcela běžné se objevuje původní název Do khyi. Překlad tohoto označení vystihuje situaci, která je v Tibetu u těchto psů běžná – „přivázaný pes“.

Cestovatelé o psech pastevců tibetského Himálaje hovoří zpravidla jen jako o tibetských psech. Slovo doga nebo mastif se do 20. století vyskytovalo jen ojediněle. Například v prvním překladu Brehmova atlasu zvířat do češtiny koncem 19. století, v knize Život zvířat, Brehm tohoto psa označil tarač tibetský. Avšak např. ve francouzském atlase ještě v 19. století se objevilo označení Tibeth Dogue. Kdežto v anglické literatuře jej najdeme častěji pod označením tibetský mastif.

Setkáme se i se slovem docpi, což je totéž jako Do–khyi. V České republice je toto označení používáno asi 20 let, ale po celou dobu, co se o tomto psovi v české literatuře píše, jej najdeme pod všemi třemi základními pojmenováními: tibetská doga, tibetský mastif a do khyi.

Na jedné čínské známce z roku 1972 můžeme najít tibetskou dogu s označením „nebeský lev“. A staročínský slovník Erh–Ya popisuje tibetskou dogu jako „ao“.

Především výborný hlídač

Tibetská doga výborně hlídá. To je pro ni smyslem života. Bdělá je zejména za soumraku a v noci. Při hlídání je zcela nekompromisní a opravdu jde z ní strach. Štěká málo, a když štěká, má k tomu vážný důvod. Její hlas je velmi hluboký a mocný. Než začne štěkat, dost často začne nízkým tónem a hrdelně vrčí. Nemá tendence hned bezhlavě útočit. Snaží se protivníka nejdříve zastrašit a zastavit. Pokud však má pocit, že to nestačí, přistoupí k dalšímu, razantnějšímu a zcela otevřenému kroku.

Má silný ochranářský instinkt. Ráda vyhledává místa, odkud má nejlepší přehled po svém teritoriu. Tam často i spí, avšak nikdy ne tak tvrdě, aby jí něco uniklo. Ráda po očku pozoruje, co se děje kolem, ale pro každou drobnost se nezvedne. Vycítí, kdy hrozí nebezpečí. Nemá tendence stále něco prověřovat. Je ideálním psem–hlídačem, pro klidného a vyrovnaného člověka, který zároveň oplývá přirozenou autoritou a chce klidného hlídače a věrného kamaráda.

Jak na tibetskou dogu pohlížet

Je to plemeno, jehož vlastnosti musí být nejen zachovány, ale i brány takové, jaké jsou. Pochopit tibetskou dogu není vždy snadné, pokud její povaha je pro toto plemeno typická. Ovšem je to plemeno úchvatné, majestátní a zajímavé. Tibetská doga je psem, jehož povaha člověka buď ohromí, nebo ji nepochopí. Je uzavřena tak trochu do sebe, má ráda klid a určitý druh stereotypu. Na nic nespěchá. Jediné, co je rychlé, je obrana jejího teritoria. Umí sice vesele skákat i rychle běhat, ale chová se celkově tak, že „má na všechno spoustu času“. Cítí se dobře v klidném prostředí a nemá ráda změny. Každopádně je to pes, který se nevnucuje, rád polehává na místě, a je sám sebou. Působí velmi klidně. Je z ní cítit jistota, síla i jistá hrdost a důstojnost. Chce být rovnocenným partnerem s nárokem na vlastní názor. Je rozvážná, nedůvěřivá, opatrná, ale nikdy ne plachá.

Je ztělesněním hrdosti, a proto jakoukoliv nespravedlnost nese velmi těžce a pak nechápe lidské počínání. Tibetská doga musí věřit svému majiteli, jen tak je možné s ní něco pořídit. Bude v rozumné míře spolupracovat na úrovni rovný s rovným. Nechce být mazlíkem ani poslušným, vděčným psíkem. Vede si sama svůj život, po boku člověka. Její povaha se blíží nejvíce samostatnosti pasteveckých plemen. Je velice nezávislá, což dává najevo i své rodině, kterou má však ráda. Nevtírá se a nevynucuje si pozornost. Na druhou stranu je velmi ráda v přítomnosti své rodiny a je ráda u všeho, co její lidská smečka zrovna dělá.

Jsou to psi tvrdohlaví, velmi samostatní a silní. Rozhodně jejich povaha není tuctová ani jednoduchá. Nebo možná jednoduchá je, jen lidi její výraznou nezávislost často nechápu. Je však pravdou, že ne všechny tibetské dogy jsou povahově stejné. Je to tak u většiny plemen, ale rozhodně hodně tohoto psa ovlivňuje výchova a socializace. Na to je nutné myslet a předem se na to připravit, a to zejména časově.

Má ráda procházky, ale na pohyb není příliš náročná. I když je lepší ji mít na mnohých místech na vodítku, rozhodně nemá silný lovecký pud ani sklony k toulání. Jen to přivolání není často podle představ jejího člověka. Je výrazně teritoriální, věrná místu a rodině. Především psi však mohou využít nedokonalostí plotu a obhlížet si blízký terén. Proto není dobré spoléhat na to, že pes ví, kde jsou hranice jemu svěřeného pozemku. Cestování spíše strpí, než by z něj byla nadšená.

Štěňata dost často nejsou tak kontaktní, jak by člověk očekával. Jsou milá a klidná, ale již v raném věku očividně sebevědomá. Extrémně introvertní nebo velmi dominantní jedinci jsou spíše výjimkou, každopádně takoví jedinci jsou poměrně složití i pro zkušeného kynologa. Štěňata tibetských dog jsou celkově méně aktivní, než je běžné. Přesto jsou hravá, někdy si hrají i sami od sebe. Příchod večera již štěňata vnímají jako začátek nového dne. Tehdy jsou zpravidla nejčilejší. Tibetská doga dospívá poměrně pozdě, až kolem třetího roku života. Do té doby se vyvíjí a nemá zcela upevněné návyky a reakce. Rozhodně je důležité vybírat štěně u chovatele, který se o štěňata stará po celou dobu, a tak má dobře zvládnutou fázi vtiskávací a začátek socializace. Pro konečnou podobu povahy psa je první rok vedení jeho života extrémně důležitý.

Chování k živým bytostem

Tibetská doga je v rodině příjemným a milým společníkem, ovšem musí ji být jasné, jaké místo v žebříčku hierarchie rodiny je její. Pokud to neví, nebo jí to není zcela jasné, u dominantnějších jedinců by mohl nastat problém. Svou rodinu pokaždé nadšeně vítá. A i když se tak tváří, není absolutní samotář. Netouží sice po hlučné rodině, ale lidskou společnost svých blízkých vyhledává.

Tento pes vyžaduje respekt, nemůže mít slabého, poddajného nebo nerozhodného pána. Pro začátečníky, pro lidi s ne úplně dokonalou důsledností a s nevýraznou vrozenou autoritou jsou zpravidla lepší feny. Přesto určitou duševní sílu i znalosti plemene musí majitel tibetské dogy mít. Kdo je však přesvědčen, že by mohl psa zvládnout a chce opravdu impozantního krásného hlídače, pes tibetské dogy ho jistě nezklame. Psi jsou zpravidla dominantnější než feny, a proto potřebují opravdovou důslednost a přirozeně autoritativní vedení. Jsou v přemlouvání a prosazování svých názorů urputnější a někdy jsou výrazně žárliví. Snaha prosadit se ve smečce, tím je myšleno v té lidské – v rodině, nesmí být nikdy naplněna. Každopádně není psem pro každého a majitel nesmí být očarován tajuplným vzhledem krásného medvídka. Bez znalostí a pochopení povahy tibetské dogy rozhodně tohoto psa nekupujte.

Pokud je v přítomnosti svého člověka, který nevykazuju nervozitu či obavu, chová se klidně a nevšímavě. Je-li sama, o situaci, je-li pro ni nebezpečná a nepříjemná, či nikoli, rozhoduje sama. Má tendence nedůvěřovat. S cizími lidmi i mimo své území se kamarádit příliš nechce. Chová se zdrženlivě, lhostejně a povrchně. K cizím je podezřívavá a často dlouho trvá, než někoho přijme za přítele rodiny.

K dětem se chová dobře, ale měla by s nimi být obeznámena během socializace, tedy v mladém věku, pokud s nimi přímo nevyrůstá. Žije-li v rodině, kde děti jsou, při soužití tibetské dogy a dětí nebývají problémy. Toleruje je a je trpělivá. Ovšem cizí děti akceptovat nemusí. Každopádně je potřeba obě strany od začátku učit, kde jsou hranice, jak se k sobě chovat, a samozřejmě na ně dohlížet.

S domácími a hospodářskými zvířaty zpravidla nemají tibetské dogy problémy, tolerují je, nebo dokonce s nimi kamarádí. Ani k cizím neprojevuje negativní emoce, někdy jsou trochu rezervované, ale nikdy ne agresivní. Ovšem záleží na tom, zda se s nimi řádně seznámily v mladém věku v rámci socializace.

Jiných psů si nevšímá, pokud oni si nevšímají jí. Někteří jedinci, zejména psi–samci, mají tendence být dominantní k jiným psům. Většinou však rvačku nezačínají, nemají tendence útočit. Rozhodně však z boje nikdy neutíkají a berou spory s jinými psy velmi vážně.

Většinou je nemyslitelné, že by do jejího teritoria vstoupil jiný pes. Proto může být někdy těžké začleňování nového dospělého psa do její smečky. Lepší je vždy seznámení na neutrální půdě, dál od jejího domova.

Socializace, výchova a výcvik

Potřebuje klidnou, láskyplnou, ale také důslednou, srozumitelnou a hierarchii akceptující výchovu. Výchově je zapotřebí věnovat velkou péči a dost času, protože se jedná o plemeno plně respektující rozložení hierarchie. Tibetská doga musí být od počátku přesvědčená, že si její člověk zaslouží být vůdcem smečky (rodiny).

Hrubé zacházení při výchově, stejně jako rozmazlování, u tohoto psa rozhodně není namístě. Tvrdá metoda výchovy či výcviku spíše vede k disharmonii, nesnášenlivosti a k nepochopení. Dobrá výchova a socializace z ní udělá klidného, vyrovnaného psa, který není mimo své teritorium nebezpečný a je relativně poslušný. Přestože bude vědět, jak ohlídat své teritorium, bude zvladatelný po boku svého člověka i doma, když přijde zvaná návštěva. Pokud se má v dospělosti chovat k lidem a okolí hezky, musí se v mladém věku v takovém prostředí často pohybovat. Má-li být psem, který se bude pohybovat ve společnosti a na výstavách, ne jen po zahradě, musí se hned po přivezení domů dostávat na hlučná místa plná lidí a zvířat, psy nevyjímaje. Netřeba se bát, že tím ztratí schopnost hlídat. Hlídat bude tak či tak. Je to její přirozenost. Ve svém teritoriu bude stále chápat svoji roli, jen v cizím prostředí se bude chovat přiměřeně a prakticky bezproblémově, pokud v mládí pochopí, co se od ní žádá.

Při výcviku poslušnosti potřebuje hodně rozumné a chytré důslednosti, porozumění, respektu a tolerance. Třebaže základní cviky poslušnosti zvládne, rozhodně není psem vhodným k výcviku. Také je zapotřebí začít ve štěněčím věku, neboť po překonání psí puberty má již jasno, co je pro ni a její rodinu dobré a výhodné a co ne. To platí i pro socializaci. Není psem, který by rychle poslechl na slovo. Někdy se člověku až zdá, že ho musí prosit, nebo dokonce přemlouvat. Je to pes, který chce v určitých situacích rozhodovat sám, pomalu, a považuje za samozřejmost, že nepotřebuje rady svého pána. Pracuje a chce pracovat samostatně, v tom vidí smysl.

Opravdu nemůžete při koupi tibetské dogy počítat s tím, že ji vycvičíte tak, aby vás poslouchala. Nikdy nebude poslouchat na slovo, třebaže se naučí a bude znát několik cviků poslušnosti. Člověk na ni nemůže mít velké nároky. Není sice vzorem poslušnosti, není možné ji stavět na roveň služebních plemen typu německého ovčáka či dobrmana, ale může být dobrým přítelem. Jen ji musí člověk pochopit a chtít hledat společnou cestu.

Není rozhodně psem určeným ke sportování a už vůbec ne ke kynologickým sportům. Netouží aportovat nebo nějaký cvik provádět dvakrát. Nechápe, proč by stejný cvik měl být proveden ještě lépe, metodicky přesně, znovu. Nikdy nebude cvičit přesně ani nebude reagovat bleskurychle.

Cvičit by se měla jen tehdy, když má ochotu spolupracovat a učit se. To totiž není vždycky. Při dobrém a rozumném vedení dokáže dodržovat základní pravidla vycvičenosti a je ochotna poslechnout. Než k tomu však dojde, potřebuje poměrně hodně času. Nejdříve si musí promyslet, nakolik je důležité, i prospěšné, uposlechnout. Poslouchá tehdy, když v tom vidí smysl.

Výcvik by měl být jen rozšířená výchova. Výchova je upevňování zvyků. Tedy krátce a důsledně provádět stále totéž, dokud se to nestane samozřejmostí, nikoli cvikem.

Kde je jí nejlépe?

Je to plemeno, kterému nevadí žádné počasí. Po staletí se musela vypořádat jak s teplotami kolem 30 °C, tak s teplotami pod bodem mrazu. Velké kolísání teplot během 24 hodin je v Himálaji zcela normální. Měla by mít možnost schovat se před deštěm a větrem, stejně tak samozřejmě před přímým sluncem, ale zároveň jí nevadí nechat se zasypat padajícím sněhem. Různá teplota vzduchu pro ni není problém, ale vlhké počasí a déšť nemá moc v oblibě.

Nejvíce vděčná a šťastná bude při celoročním ubytování volně venku na zahradě. Moc ráda však uvítá, když několik hodin týdně bude moci obývat dům společně se svou rodinou. I když v domě téměř celý čas prospí nebo probdí, bude tak šťastná. Rozhodně však není psem do bytu, stejně tak ani do kotce. Je-li často uzavírána do kotce, nebo jinak odloučena od své rodiny, snadno se stane problémovým zvířetem s následky na celý její život. Miluje prostor, čerstvý vzduch, zahradu, volnost. Zahradu nemá tendence ničit. Nevyšlapává pěšinky ani nehrabe díry. Je velmi otužilá, houževnatá a často se ani v těch největších mrazech nejde schovat do boudy. Její srst je pro ni nepropustnou izolací a její vlastnost „hlídat za všech okolností“ ji do boudy dovede až v krajních případech.

Minimální, ale důležitá péče

U štěňat je zapotřebí krmit kvalitní stravou, v nepříliš velkých porcích, aby se tak zajistil správný vývin kostry, silných kostí a kvalitních kloubů. Pozor – nepřekrmovat! Přece jen se jedná o mohutné stvoření, které potřebuje zdravý základ. Také přetěžování pohybem v mladém věku je na překážku. Může to v druhé polovině psího života zkomplikovat různě závažnými zdravotními problémy kosterního aparátu život nejen sobě, ale i majiteli.

Ve štěněčím věku se krmí 3–4× denně, asi od 7 měsíců 2× denně. Aby se předešlo torzi žaludku, je dobré zachovat krmení ve dvou dávkách denně celoživotně. Někdy pes sám některou z dávek nedojí nebo se jí vůbec nedotkne. Není potřeba se tím nechat znepokojit. Jen málokterá tibetská doga je opravdu žravá. Ani při své velikosti toho moc nesní, jí pomalu a jakoby s rozmyslem. Tibetská doga musí mít na krmení chuť i čas. Je skromná.

Srst nemá tendenci plstnatět, takže údržba takové huňaté a krásné srsti není náročná, jak by se mohlo na první pohled zdát. Běžně stačí občasné překartáčování, zvýšenou pozornost je třeba věnovat jen místům za ušima a na ocase. Srst tibetské dogy má tu vlastnost, že i když se zašpiní např. od bláta, po jeho zaschnutí se rychle samo ze srsti vydrolí a pes zase působí čistě, aniž by potřeboval péči člověka.

Některé linie mají srst delší, jiné kratší, hustota je často odrazem kvalitní stravy, ročního období a místa, kde tibetská doga žije. Nejkrásnější – nejchlupatější – jsou v zimě, naopak nejméně srsti mají po prvním línání, pár dnů před porodem a pár týdnů po něm. Štěněčí srst je jemnější, snadněji se zacuchává než u psů dospělých. Potřebuje tedy paradoxně více péče o srst v mladém věku nežli v dospělosti. Každopádně štěně a mladý pes se musí na manipulaci a česání zvykat, přece jen je období, kdy se i srst tibetské dogy musí pořádně vyčesat. Tito psi totiž nelínají celoročně, ale s příchodem léta – teplých měsíců. Línání je pak opravdu vydatné a česání je zapotřebí i několik dní v týdnu. K největšímu línání dochází před začátkem léta v prvním roku života.

Tibetskou dogu není zpravidla nutné koupat častěji než 1–2× ročně. Pokud se však má účastnit výstavy, vykoupání za pomoci kvalitního šamponu je vhodné. Koupání před výstavou se nesmí provádět na poslední chvíli, ale asi 7–10 dní před akcí. Srsti se tak včas vrátí její přirozenost a pružnost. Žádná zvláštní péče o srst před výstavou se neprovádí. Je to přírodní plemeno a naštěstí je na ně tak na výstavách pohlíženo.

Další péče, kromě občasného zkontrolování čistoty uší, očí a také délky drápků, není potřeba. Celkově se jedná o nenáročného, spíše skromného psa.

Zvláštností tibetských dog je hárání jen 1× ročně, a to zpravidla na podzim nebo v zimě. Štěňata jsou tak k mání jen v určité části kalendářního roku. Jen výjimečně hárají 2× ročně.

U tibetských dog se zásadně používají kožené nebo nylonové obojky. Ani obojky řetízkové s velkými oky, které působí na tibetské doze impozantně, není třeba zatracovat. Ovšem řetízkové obojky s malými oky se u tibetských dog nikdy nepoužívají. Ty ničí jinak krásnou hřívu – srst na krku.

O zdravotních problémech tibetských dog se prakticky nemluví. Přesto ani ony rozhodně nejsou proti dědičným či jiným nemocem imunní. Vyskytuje se dysplazie kyčelních a loketních kloubů, entropium a ektropium, kožní onemocnění včetně alergií. Chovatelé mají před sebou velmi těžký úkol. Upevnit typ, skloubit dobrou povahu a pevné zdraví a zároveň se snažit uniknout blízké příbuzenské plemenitbě.

Jak by měl vypadat ideální představitel plemene?

Již od prvního pohledu je zřejmé, že se jedná o mohutného, silného a impozantního psa důstojného a vznešeného vzhledu. Je vhodný k práci ve všech klimatických podmínkách. Pohyb je plný síly, ale vždy lehký a pružný. V chůzi vypadá velmi rozvážně. Pes je schopen pohybovat se po nejrůznějších terénech velmi vytrvale a pružně.

Hlava tibetské dogy je široká, těžká a silná. U dospělých psů mohou probíhat vrásky z oblasti nad očima až ke koutku tlamy. Mozkovna měřená od vrcholku týlního hrbolu ke stopu odpovídá délce tlamy od stopu ke špičce nosu, ale tlama může být i poněkud kratší. Týlní hrbol je silně vyjádřen, stop je dobře definován. Nosní houba je široká a co nejtmavší v závislosti na barvě srsti. Konec tlamy je čtvercový. Tlama je dosti široká a dobře vyplněná. Pysky jsou dobře vyvinuté a překrývající dolní čelist, skus je nůžkový a s kompletním chrupem. Klešťový skus je přípustný. Oči má tibetská doga středně velké, jejich zbarvení je v jakémkoliv odstínu hnědé barvy a v souladu s barvou srsti. Každopádně platí, že čím tmavší, tím lepší. Jsou posazené široko od sebe, oválné a mírně šikmo vsazené. Oční víčka těsně obepínají oční bulvu. Uši má středně velké, trojúhelníkové, převislé, nasazené na úrovni mozkovny a oka, spadající dopředu a těsně přiléhající k hlavě. V pozornosti stočeny dopředu. Ušní boltce jsou pokryté jemnou a krátkou srstí. Krk je silný, s nepříliš výrazným lalokem, pokrytý hustou, odstávající hřívou, která však u fen není tak výrazná. Trup je silný, délka trupu mírně přesahuje kohoutkovou výšku. Hřbet je rovný, svalnatý, záď široká a spíše plochá. Hrudník je hluboký, střední šířky, dosahuje až pod úroveň loktů. Ocas je středně dlouhý, nasazený vysoko v přímém prodloužení horní linie. Při pozornosti nebo za pohybu psa je nesen vysoko, volně zatočený nad hřbetem. Je pokryt bohatými třásněmi. Již osmitýdenní štěně má mít stočený ocas nad hřbetem. Končetiny jsou rovné a silných kostí, stehna poměrně dlouhá, pánevní končetiny mohou mít, ale nemusejí, paspárky. Tlapy jsou poměrně velké, silné, kulaté a kompaktní, mezi klenutými prsty dobře osrstěné. Kvalita srsti je důležitější než její množství. Srst je na omak tvrdá, silná, rovná a odstávající, nikdy není hedvábná, zvlněná ani vlnitá. Krk a plece osrstěné bohatou srstí podobající se hřívě. Psi mají výrazně bohatší srst než feny. Krycí srst není příliš dlouhá, má však hustou a spíše vlnitou podsadou v chladných měsících, která je řidší v teplejších měsících. Ocas je huňatý a s výraznými třásněmi, pánevní končetiny s bohatými třásněmi v horní části vzadu. Barva srsti může být buď sytě černá, s tříslovými odznaky nebo bez nich, nebo modrá, s tříslovými odznaky nebo bez nich, nebo i zlatá od syté žluté po tmavě červenou, sobolí. Všechny barvy musí být co nejčistší. Tříslová je v různých odstínech od sytě kaštanové po velmi světlé barvy. Bílá hvězda na hrudi je přípustná. Minimální bílé znaky na tlapách jsou přijatelné. Tříslové znaky se nacházejí nad očima, v dolní části končetin a na spodní straně ocasu. Tříslové znaky na tlamě podobné brýlím kolem očí se tolerují. Pálení (tříslové znaky) rozhodně není povinné a věkem zpravidla světlá.

Kohoutková výška psů musí dosahovat výšky minimálně 66 cm a fen minimálně 61 cm. Psi jsou výrazně mohutnější a budí větší respekt. Za vážné vady je považováno například: výrazný lalok, lehká hlava, volně visící pysky, těžké vrásky, přehnané nebo naopak strmé úhlení pánevních končetin.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (3x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře