Leonberger

Nádherný a důstojný pes připomínající lva patří mezi největší psí plemena. Ačkoliv jeho vzhled a velikost vzbuzují respekt, leonberger je dobrácký kliďas, kterého jen tak něco z míry nevyvede.  Spojuje v sobě klid a nadhled s velkou houževnatostí a vytrvalostí.  

Leonberger je výborný rodinný pes, není divu, že popularita plemene je stále na vzestupu. 

Zařazení FCI: Skupina 2 - Pinčové a knírači, molossové a švýcarští salašničtí psi,  Sekce 2.2 - Molossové horského typu, číslo standardu: 145

Historie

V první polovině 19. století dostal Heinrich Essig, městský radní v německém městě Leonberg, zajímavý a ambiciózní nápad. Rozhodl se, že zkusí vyšlechtit takové plemeno psa, které by svým vzhledem co nejvíce připomínalo lva, erbovní zvíře města.

Jako první pokus spojil černobílou fenu novofoundlandského psa (z dnešního pohledu šlo tedy spíše o landseera) s Barrym, záchranářským psem mnichů z kláštera v Grand St. Bernhard, tedy vlastně s předchůdcem dnešních bernardýnů. Následně přikřížil ještě pyrenejského horského psa. Výsledky jeho snah se dostavily a roku 1846 spatřili světlo světa první skuteční leonbergeři.

Obliba leonbergerů se rychle šířila a v  70. letech 19. století vlastnili několik jedinců i příslušníci panovnických rodů, například císařovna Alžběta, zvaná Sissi. Roku 1895 byl ve Stuttgartu založen mezinárodní chovatelský klub, ovšem pak přišly dvě světové války a leonberger se ocitl na pokraji vyhynutí.  Od roku 1948, kdy vznikl chovatelský klub přímo v domovském Leonbergu, se naštěstí plemeno opět rozvíjí a získává na oblibě.  

Povaha

Leonberger je nekomplikovaný, přátelský a klidný pes. Příjemný společník, který se snadno vychovává,  nechybí mu sebejistota a hravost.  

Vzhledem k jeho poněkud medvědí postavě a velikosti není vhodný pro vrcholový sport nebo náročné pohybové aktivity. Běžné procházky a výlety má rád, uvítá také výběh na zahradě, ovšem s přístupem do domu. 

Výcvik

Pokud zcela nezanedbáte socializaci ve štěněcím věku, můžete si být téměř jisti tím, že budete mít klidného a spolehlivého psa, který nepotřebuje nijak složitý a rafinovaný přístup.

Leonberger rychle chápe a snadno se učí, respektuje všechny členy rodiny, včetně odrostlejších dětí. Navzdory jeho velikosti je tedy vhodným plemenem i pro začátečníky. 

Krmení

Před pořízením takto velkého psa je zapotřebí zvážit, zda jsme ochotni investovat po deset i více let nezanedbatelné finanční prostředky do kvalitní stravy, které při své velikosti potřebuje velké množství. Šetřit na jídle se však nevyplácí, u velkých a těžkých psů je vliv (ne)kvalitní stravy na růst a vývoj více než patrný.  

Vhodným zdrojem živin jsou granule pro velké a obří psy (alespoň v mládí, kdy pes nejvíce roste, by to měly být granule superprémiové), podávat lze také domácí stravu, ovšem za předpokladu, že majitel má potřebné znalosti i čas na to, aby krmení obsahovalo všechny potřebné živiny v patřičném množství a poměru. 

Srst a péče

Leonberger je před nepřízní počasí dobře chráněn středně měkkou až hrubou srstí. Chlupy jsou poměrně dlouhé, těsně přiléhající, i při velmi husté podsadě by měly být zřetelné obrysy těla, pes tedy nepůsobí jako „hromada chlupů“.  Na krku a hrudi tvoří srst zejména u samců nápadnou hřívu, na předních i zadních nohou jsou praporce delší srsti.  

Typickou barvou je lví žlutá, červená, červenavě hnědá, také písková (světle žlutá) a všechny jejich kombinace. Vždy je přítomna černá maska, černé konce chlupů jsou sice povoleny, ale černá nesmí být převládající barvou. Drobný bílý znak na hrudi nebo prstech končetin se toleruje.

Péče o Leonbergera není náročná, až na pravidelné vyčesávání. Vhodná je také občasná kontrola čistoty uší a délky drápů, zejména pátý dráp může zarůstat, protože se neobrušuje při chůzi. 

Zdraví / nemoci

Vedle dysplazie kyčlí a loktů, ortopedických problémů typických pro velká a obří plemena, sužuje chov leonbergerů dědičně podmíněná polyneuropatie, zkráceně LPN. Jedná se o neurologické onemocnění, u kterého se objevují pohybové a dýchací potíže končící zhusta ochrnutím. V současné době jsou dostupné genetické testy na dva typy onemocnění, které sice neposkytují úplnou jistotu, protože nepostihují všechny možné příčiny, ale významně snižují riziko vzniku nemoci. Proto je vhodné chovat pouze na psech, kteří mají negativní výsledky těchto testů.