Kolie dlouhosrstá
Historie dávno minulá Ve Skotsku se kolie chovají minimálně pět století. Ovšem písemné zmínky, které jsou garancí pravdivosti historie plemene, pocházejí až z 19. století. Údajně předkové kolie byli dovezeni z Islandu. Jiní autoři hovoří o původním plemeni, či psu, který přišel s Kelty a do jehož krve byl přimíchán německý, belgický či francouzský ovčák nebo dokonce špic.
Historie plemene před začátkem 19.stol.
Stejně tak je nedokazatelné přikřížení barzoje a irského setra či gordon setra, o kterých se téměř každá literatura zmiňuje. Spekulace o barzoji ve velké míře pramení z nabízející se odpovědi na otázku: jak dnešní kolie přišla k tak dlouhé lebce a čenichu s plochým čelem? Ovšem kolie nemá až tak dlouhou lebku, jak by se mohlo na první pohled zdát. Má ji však poměrně úzkou, což vyvolává dojem větší celkové délky.
Nakolik jsou tyto informace pravdivé, můžeme pouze spekulovat. Rozborů, proč by tomu tak mohlo být či nemohlo, je mnoho. Avšak nic, co proběhlo do 19. století, zatím nejsme schopni prokázat. I když k možnému přikřížení barzoje mohlo dojít právě až v 19. století či začátkem 20. století, ani to s jistotou nemůžeme potvrdit či vyvrátit. Proč by barzoj předal mnoho ze svého exteriéru, ale nepředal náruživost k lovu?! Chov psů rozhodně nebyl bedlivě střežen, kontrolován, ani podrobněji zaznamenáván. Třeba nám to genetická věda časem pomůže rozlousknout. Avšak nyní jsme ponecháni pouze dohadům, odhadům a domněnkám.
Písemných dokumentů není tolik, kolik bychom si přáli (a to snad u žádného plemene). Je mnoho věcí, které se chovatelé snažili zakrýt či nechtěli i z finančních důvodů prozradit. Každý chovatel chtěl mít ty nejlepší odchovy, nejlepší výsledky na výstavách, a tím i vysokou cenu za štěně. V dřívějších dobách nebylo nic zakázáno. Tedy cestu ke svému úspěchu si každý volil sám, bez větších ohledů na další vývoj plemene coby „celosvětového“ celku.
Až do poloviny 19. století nebylo toto plemeno mimo svou domovinu téměř známo. Do té doby se výhradně používali u stád ovcí. Hlídali je, pomáhali zahánět či udržovat pospolu. Bravurně vyhledávali ztracené ovce v horách a přiháněli zpět do stáda.
Chov a vystavování kolie v 19. století
První výstava psů v Anglii byla v roce 1859 v Newcastlu. Na té však chyběla třída odpovídající pro kolii. Byla to výstava ve znamení loveckých plemen. Ovšem v roce 1860 na výstavě v Birminghamu byla již třída vhodná i pro kolie vyhlášena. Ukázalo se na ní pět psů. Cenu však dostala pouze jediná fena. Dalších deset let však o koliích nebylo téměř slyšet. Ovšem přišel rok 1867 (některé zdroje uvádí rok 1868) a narodil se pes jménem Old Cockie. Když se poprvé v roce 1870 objevil na výstavě, sklidil velký úspěch. Měl krásnou hlavu, silnou kostru, byl hustě osrstěn. Byl tmavě hnědý s bílými znaky (jiné zdroje uvádí zbarvení tmavě sobolí). Nyní je považován za praotce všech dnešních kolií.
V roce 1876 představil Mr. S. E. Shirley fenu Maude (její otec byl Old Cockie), a dva psy Charlemagne (jeho matkou byla Maude a Trefoil) a Trefoila. Trefoil a Charlemagne se posléze stali asi nejlepšími plemeníky všech dob. Charlemagne byl zbarvený zlatožlutě s bílým límcem a zejména on se zasloužil o rozšíření tohoto zbarvení. Měl vztyčené uši a jen konce byli lehce sklopené. Trefoil byl v barvě trikolor.
Koncem 19. století byly určeny tři chovné linie. Vedli je psi: Old Cockie, Marcus (narozen 1870, téměř celý černý) a Trefoil (narozen 1873, byl v barvě tricolor).
Od počátku existovaly kolie dlouhosrsté i krátkosrsté. Na některých výstavách se zpočátku rozdělovaly do tří kategorií: dlouhosrsté, krátkosrsté a psi se zkráceným ocasem. Jakmile se stala kolie moderní, doslova vytlačila dlouhosrstá varianta méně působivou Kolii krátkosrstou. Ta si musela počkat mnoho desetiletí, aby nakonec byla uznána jako samostatné plemeno.
O vyzdvihnutí dlouhosrsté kolie do podvědomí veřejnosti se postaralo hned několik významných osobností a událostí. Nejdříve to byla královna Viktorie, která když v roce 1860 poprvé kolie uviděla, hned si je velice oblíbila. Údajně nejraději měla kolie bíle zbarvené a krátkosrsté varianty. Ovšem na začátku 20. století si dlouhosrsté kolie oblíbila královna Alexandra, která je aktivně chovala i vystavovala. První chov v Anglii byl založen v královském psinci ve Windsdoru a první klub pro chovatele kolií byl v zemi původu založen v roce 1885.
Pravděpodobně díky chovu kolií královnou Viktorií na konci 19. století, se stalo toto plemeno prvním, u kterého cena za štěně vyšplhala na 1000 liber. Což v tu dobu byly opravdu už velké peníze. Bylo to dáno tím, že urození měli pocit, že majitelstvím takového plemene budou znamenat něco více.
Slavná kolie kam jen oko pohlédne
Dalším významným bodem v popularizaci tohoto plemene bylo několikeré filmové zpracování kultovního „Lassie se vrací“. Filmové i knižní zpracování jistě zná každý a to nemusí být majitelem tohoto milého a chápavého psa. A právě po uvedení filmu Lassie se vrací, se kolie v dlouhosrsté formě po roce 1945 stala módním psem. Film o Lassie rozpoutal peněz chtivost některých rádoby chovatelů, protože o kolie byla obrovská poptávka. Tito rádoby chovatelé odchovávali štěňata bez ohledu na kvalitu spojení, a tak množství narozených štěňat, z často zcela náhodných spojení, přineslo do chovu mnoho problémů v podobě atypických a problémových jedinců jak v exteriéru, tak i v povaze. Dalo hodně práce a stálo mnoho času, než se kolie zase dostala do toho správného, obdivování hodného stavu, ve kterém se kloubí krása s výborným charakterem.
Ovšem „Lassie se vrací“ není jediný příběh, ve kterém je hlavním hrdinou kolie. Všechny zkazky však obdivují její věrnost, citlivost vnímání a učenlivost.
Pracovní vlohy kolie v jiné sféře než-li pasení, začali jako jedni z prvních ve větší míře využívat Němci, a to už v roce 1888. Ve válce sloužila jako sanitární a spojařský pes. Už od počátku 20. století byl skotský ovčák v různých částech světa vyhledávaným pracovním psem, stejně jako společenským – rodinným plemenem.
V roce 1908 začala v New Yorku policie používat psy a mezi prvními byly i kolie. Také ve Francii byli skotští ovčáci využíváni u policie. S jejich výkony byli v tu dobu spokojeni. Rychle se učili a pracovali svědomitě.
Před 100 lety u nás a jak je to s bílou barvou srsti
Na území České republiky se první kolie objevily již na začátku 20. století. Údajně před 1. světovou válkou byly kolie u nás nejrozšířenějším plemenem. Za nejkrásnější kolii v počátcích chovu kolií u nás je možné bezesporu označit psa jménem Jack Chevoit Royal, který vyhrál nejednu velkou výstavu. V první polovině 20. stolení byla kolie vedle slovenského čuvače nejpoužívanějším pasteveckým psem. Přesto je možné konstatovat, že cílevědomější chov u nás započal až přibližně od roku 1925, kdy k nám bylo importováno několik jedinců z Maďarska. Po zveřejnění filmu „Lassie se vrací“ na českých obrazovkách došlo i u nás na velký „boom“ a objevilo se nemálo množitelů dlouhosrstých kolií. V nejvyšší čas byl na území dnešní ČR založen Klub chovatelů kolií (v roce 1947), který se vší silou snažil o zvýšení kvality chovu a odchovů kolií. Postupem času se i u nás dostaly kolie exteriérově i povahově na velmi dobrou úroveň.
Ještě v knize Plemenné standardy užitkových psů od F. Horáka z roku 1954 se o zbarvení kolií píše: „Barva – jakákoli, není důležité. Může být zlatožlutá, černá, černohnědá s celým nebo přetrženým bílým límcem, s bílými odznaky na krku i na špičce ocasu. Jsou bílé collie i trojbarevné apod. Nejvzácnější zbarvení je modrobílé (blue merle). U takto zbarvených jedinců smí být jedno nebo obě oči bílé nebo porculánové barvy.“
Bílé kolie se však v Anglii začaly považovat za degeneraci a tak jednoho dne přestaly být zařazovány do chovu. Tato barva se stala doslova zakázanou. Ovšem ihned se objevili příznivci bílého zbarvení a nenechali takto zbarvené kolie zmizet ze světa. Vzniklo tak nové plemeno – White Collie – bílá kolie. Nejedná se však o plemeno uznané FCI.
Kterak ke svému názvu přišla
Kolii dlouhosrstou najdeme také pod zmiňovaným pojmem skotský ovčák. Což označuje místo, odkud kolie jako taková pochází. Nezřídka se používá i její originální název Collie. Ten však už není přesný, neboť již máme mezinárodně uznanou kolii dlouhosrstou a zvlášť kolii krátkosrstou. Přesnější by tedy bylo Collie Rough, aby se předešlo zbytečným komplikacím.
Jak ke svému pojmenování přišla, také není zcela jasné. Ovšem po výčtu všech možností stejně téměř vždy skončíme u slova „černý“. Asi nejpravděpodobnější se zdá být názor, že ke svému pojmenování přišla díky ovcím s černou hlavou, kterým se říkalo „colleys“. O ty se také celý život starala. Pojmenování ovcí a posléze psa lze odvodit od černé barvy (hlavy ovce), barvy černé jako uhlí (coal). A proč by měl její název pocházet od ovcí? V Anglii dostávali psi své názvy často podle zvířete či práce, se kterou měli nejvíce co dočinění. Několik příklad plemen z mnoha: deerhound, otterhound, foxhound … Tak tedy pojmenování Collie se doslova nabízí. Ostatně kolie bývaly sice v nejrůznějších barvách srsti, ale nejčastěji se jednalo o tmavé zbarvení, černé s bílými či tříslovými znaky. Tedy „černá v názvu“ je jaksi ještě potvrzena. Ovšem je také možné, že její název pochází z keltského slova vyznačující užitečnost. Což kolie při pasení ovcí bezesporu byla.
Co od kolie můžeme čekat
Dalo by se říci, že je to dokonalý rodinný pes. Hodí se do každé rodiny, která psovi bude věnovat svůj čas a přijme ho za právoplatného člena. Může být výborným kamarádem dětí, chápajícím spolubydlícím u seniora, či doprovodným členem aktivního mladého páru. Věk jeho pána není žádný problém. Kolie si nemusí nic dokazovat. Ráda splní každé pánovo přání hned napoprvé, jestliže ví, jak na to. Je to však velmi citlivý a vnímavý pes, a proto se vůbec nehodí do tzv. italské domácnosti. Časté hádání a hluk ji doslova ničí. Potřebuje harmonickou rodinu bez přehnaných emocí.
Ke své rodině je velice přítulná a milá, k cizím lidem většinou odtažitá a rezervovaná. Na procházkách se k lidem chová nevšímavě. Protože není hned s každým kamarád, je dobrým hlídačem. Nedá se sice čekat, že by nevítanou návštěvu agresivně napadla, ale rozhodně se bude snažit ji svým štěkotem držet od rodiny a jejího obydlí co nejdál. Je poměrně ostražitá. Přesto doslova hlídač autobazarů to rozhodně není.
Nemá sklony k toulání, ani k utíkání při puštění z vodítka. Nehledá každou díru v plotě, ani nezneužívá nepozornosti svého pána. Chce být se svou rodinou, kterou bezmezně miluje, ať je jakákoliv. Na procházkách má často snahu obíhat „své stádo dvounožců“ a udržovat je tak pospolu. Kolie se lehce podřizuje a nebývají s ní tedy problémy s dominancí v rodině. Nikdy není agresivní.
Je hravá a veselá až do vysokého věku. Ani na stáří nebývá rozmrzelá a protivná. Je ochranitelská, velmi společenská a pokud je jí při socializaci věnován dostatek času, je bezproblémovým průvodcem kdekoli. Je neuvěřitelně vnímavá na atmosféru a nálady okolí. Pozná, koho její pán má rád a o čí přítomnost nestojí. Nezřídka se pak chová k těmto lidem stejně.
Potřebuje pohyb. Nespokojí se jen s nutným vyvenčením u domu a hned zpátky k televizi. Potřebuje zábavu, nějaký děj nebo delší procházky. Není to však nutné denně. Je velice přizpůsobivá a nevynucuje si neustálou pozornost.
Bývá bezproblémová k jiným zvířatům i k ostatním psům. Nevyhledává šarvátky, ale ani nestojí stranou, když ji známí psi vybízejí ke hře. V lese nemá tendence pytlačit a lovit zvěř. A když se přece jen začichá do nějaké voňavé stopy, poměrně snadno se z ní dá odvolat.
Zda je pro ni lepší žít celoročně venku nebo v bytě, názory se rozcházejí. Jednoznačná odpověď je těžká, neboť povaha kolie říká být co nejblíže u lidí, tedy v domě, ovšem hustý kožich s dlouhými chlupy naopak radí celoroční ubytování venku. Každopádně to není pes, který by byl spokojený v uzavřeném kotci. Ráda se podílí na rodinném dění, a proto je jí lépe v domě, než-li o samotě na zahradě, ať je zahrada sebevětší. Má-li být delší dobu sama (přece jen chodit do práce je většinou nutností), je vhodné jí pořídit psího kamaráda nebo jiné zvíře. Jsou to psi, kteří mají rádi jakoukoli společnost a neradi se nudí. V domě se chová velmi klidně a snaží se nepřekážet.
Pes vhodný i pro začátečníka
Kolie je skromná, jemná, dobromyslná, mírná a dobře ovladatelná. Je to pes s jemnými způsoby, ale je to pořád pes, nikoli člověk vtělený do psa. Nerodí se vychovaná. Potřebuje tedy výchovu s důsledností, ale i s dostatečnou dávkou citu. Protože se ráda učí, dovádí, a zároveň je pracovitá a snaživá, je vhodné formulovat výcvik do hry. Má většinou ráda míčky a aportování, tedy stimulace je ideální právě za pomoci např. tenisáku. Tvrdý výcvik doslova nesnese, stane se plachou, nevstřícnou, nervózní a velmi nešťastnou. Velmi dá na hlasovou intonaci. A právě pochvala či rozumné hlasové pokárání jsou pro kolii dostatečným vysvětlením, co je špatné a co dobré. Je velice tvárná a učenlivá. Výchova musí probíhat v „dobrém“, neboť si hněv svého pána bere moc k srdci. Její výchova a výcvik není náročný a je vhodná i pro úplného začátečníka, který není výbušného typu.
Jak bylo zmíněno, jsou výbornými rodinnými psy, avšak ve své podstatě je to plemeno pracovní, schopné se neustále učit novým věcem a pracovat radostně. Uvítá téměř jakýkoliv sport. Výborně se hodí na agility, tanec se psem, flyball či frisbee, obedienci, tedy i různé cviky poslušnosti. Má velmi dobrý čich a je možné využít i stopařských zkoušek a nebo se věnovat záchranářskému výcviku. Vlastnosti kolie jsou pro záchranářský výcvik a také canisterapii přímo znamenité. Naopak obrana pro ně není zrovna ideální oddíl. Ovšem je několik kolií, které splnily zkoušku ZM či ZV1. Má spoustu energie a je vytrvalá, tak ani caniscross nebo náročnější výšlapy po horách pro ni nejsou problém. Dalo by se říci, že je neúnavná a díky poslušnosti je vhodná jako doprovodný pes k jezdci na koni nebo k bruslaři na kolečkových bruslích apod. S dobrými výsledky bylo vycvičeno i několik jedinců coby průvodců nevidomých. Její pastevecké sklony ji ani do dnešního dne neopustily a je možné i dnes s ní tuto práci či sport provozovat.
Tento pes nemá rád nudu a nekonečné povalování se. Potřebuje zábavu či zaměstnání. Dlouhá procházka je příjemným uvolněním pro obě strany. I když je ideální pro aktivní rodinu, nedělá mu problém si přivyknout na pohodlnější styl života.
Je se srstí hodně práce?
Péče o srst je nutná, ale ne tolik, jak se na první pohled může zdát. Stačí jednou týdně pročesat „až na kůži“ nejproblémovější místa na zacuchání jako je oblast za ušima, místa pod lokty, srst na stehnech a ocas. Jen tak se předejte tvorbě chuchvalců. Celé tělo pak stačí pročesat jednou za čtrnáct dní. Česat samozřejmě můžete i mnohem častěji a nebo naopak méně často. Podle toho pak při celkovém pročesávání strávíte méně či více času. Záleží co je pro vás přijatelnější. Také záleží na ročním období a zda máte psa v domě či venku. V době línání je času na pročesání třeba více. Jestliže máte psa v domě, tak čím častěji jej budete kartáčovat, tím méně budete mít doma chlupů.
Srst má tzv. samočistící a není tedy nutné ji často koupat. Naopak, čím méně ji koupeme, tím méně budeme mít práce s pročesáváním. Srst je velmi kvalitní a dobře chrání tělo před nepřízní počasí.
Chovatelům na zdraví kolie záleží
Jako každé plemeno i kolie může mít nějaké zdravotní problémy. Koliáři se tím naštěstí netají a dokonce jsou i webové stránky, kde najdete databázi výsledků různých vyšetření jednotlivých kolií. Je to dobře, neboť se pak dá s možným rozšiřováním zdravotních problémů bojovat. U plemen, u kterých chovatelé tvrdí, že jejich plemeno nemá nikdy žádné zdravotní problémy, je těžké rozšiřování genetických poruch zastavit či zmenšit.
Právě tímto přístupem, kdy si chovatelé nehrají na slepou bábu, se podařilo výrazně zmenšit procento nemocných zvířat. Většina genetických nemocí je u kolií s průkazem původu sledována a možné negativní následky pro chov jsou včas řešeny. U kolií se provádí např. vyšetření DKK, DLK, DNA na CEA, PRA a MDR1.
U tohoto plemene se může dnes spíše ve výjimečných případech vyskytnout „progresivní atrofie sítnice“ (zkratkou PRA). Toto oční onemocnění je již výrazně potlačeno díky pečlivému sledování v chovu. I když je v souvislosti s koliemi často vyslovováno, není třeba se ho již tolik bát jako v minulosti. Známou nemocí kolií je i „anomálie oka kolií“ (AOK). Ovšem to proto, že název tohoto plemene se objevuje v pojmenování nemoci, přestože anomálií oka kolií trpí více plemen. U kolie byla tato nemoc odhalena nejdříve. AOK mohou trpět již štěňata, ale onemocnění snadno odhalí veterinář oftalmoskopem. U kolie, stejně jako u všech ostatních velkých plemen, se může vyskytnout dysplazie kyčelního kloubu nebo dysplazie lokte. V neposlední řadě je vhodné upozornit na možnou citlivost na ivermectin (přípravek proti cizopasníkům). Což by měl však každý veterinář vědět a koliím jej nepředepisovat. Touto zvýšenou citlivostí mohou trpět všechna plemena, u kterých se vyskytuje zbarvení merle.
Plemenný standard kolie dlouhosrsté
Celkový vzhled: jeví se jako pes obrovské krásy, stojící s klidnou důstojností; přičemž žádná část není v nepoměru k celku.
Charakteristika: tělesná stavba na bázi síly a aktivity, bez náznaku tuposti a bez známek hrubosti. Nejdůležitější je výraz. Pokud vezmeme v úvahu poměrné hodnoty, jsou dosaženy perfektní vyvážeností a souhrou mezi lebkou a čenichovou partií, velikostí, tvarem, barvou a uložením očí, korektním nasazením a nesením uší.
Povaha: přátelská povaha bez náznaku nervozity nebo agresivity.
Hlava a lebka: proporce hlavy mají velikou důležitost, musí být ve vztahu k velikosti psa. Při pohledu seshora nebo ze strany se hlava podobá dobře otupělému souměrnému klínu, se suchými vnějšími liniemi. Lebka je plochá. Strany se zužují postupně a hladce od uší ke špičce černého nosu, aniž by vystupovaly lícní kosti nebo se vyostřoval čenich. Při pohledu z profilu, linie lebky a linie čenichu jsou dvě paralelní a rovné linie stejné délky, oddělené lehkým, ale znatelným stopem nebo přechodem. Středový bod mezi vnitřními koutky očí (který je zároveň i středem korektně umístěného stopu), je středem rovnováhy v délce hlavy. Konec hladkého, dobře zakulaceného tupého čenichu, není nikdy hranatý. Spodní čelist silná, jasně formovaná. Hloubka lebky od nadočnicových oblouků po okraj spodní čelisti není nikdy přílišná (ne celkově hluboká). Nos je vždy černý.
Oči: velice důležitý rys, dávající sladký výraz. Středně velké (nikdy příliš malé!) poněkud šikmo uložené, mandlového tvaru a tmavě hnědého zbarvení, kromě případu zbarvení blue-merle, kdy jsou oči (jedno nebo obě anebo jejich část) modré, či modře skvrnité. Výraz plný inteligence, s bystrým, ostražitým (pozorným) pohledem při naslouchání.
Uši: malé, nasazené na vrchu lebky ani ne příliš blízko u sebe, ani ne příliš na straně lebky. V klidu jsou neseny položené vzad, ale při vzrušení jsou přeneseny vpřed a neseny polovztyčeně; to jest, že přibližně dvě třetiny ucha stojí vztyčené a horní jedna třetina ucha se přirozeně překlápí dopředu, pod vodorovnou linii překlopení.
Tlama: zuby dobré velikosti. Silné čelisti s perfektním, pravidelným a úplným nůžkovým skusem; tj. horní zuby těsně přesahují spodní zuby a jsou vsazeny kolmo do čelistí.
Krk: svalnatý, silný, dobré délky, dobře klenutý.
Hrudní končetiny: lopatka (rameno) šikmá a dobře úhlená. Přední končetiny rovné a svalnaté, ani s lokty vybočenými nebo vbočenými, se středně silnými kostmi.
Trup: nepatrně delší v porovnání s výškou, hřbet pevný, nepatrně klenutý v bedrech; žebra dobře vyklenutá, hrudní koš hluboký, dostatečně široký (prostorný) za rameny.
Pánevní končetiny: pánevní končetiny osvaleny na stehnech, vespod suché a šlachovité, s dobře zaúhlenými klouby. Hlezna správně spuštěna (kolmo) a silná.
Tlapy: oválné; dobré polštářky. Prsty klenuté a sevřené. Na zadních končetinách poněkud méně klenuté.
Ocas: dlouhý s kostmi sahajícími minimálně ke hleznům. V klidu je nesen dolů, ale s lehce zdvihnutou špičkou. Při vzrušení může být nesen zvesela, ale nikdy nad hřbetem.
Chůze a pohyb
Významný znak tohoto plemene. Zdravý pes nemá nikdy vybočené lokty, přesto má při pohybu přední končetiny poměrně blízko sebe. Mimochod, křížení nebo kymácení jsou vysoce nežádoucí! Při pohledu zezadu jsou zadní končetiny od hlezenního kloubu rovnoběžné, ale ne příliš blízko; při pohledu ze strany je pohyb klidný, plynulý. Pánevní končetiny jsou silné s vydatnou akcí (posunem). Přiměřeně dlouhý krok je žádoucí a měl by být lehký a bez znaku námahy.
Srst: přizpůsobuje se vnější linii těla, velmi hustá. Vrchní (krycí) srst rovná a drsná na dotek; podsada měkká, furry a většinou velice těsně zakrývá kůži; hříva a náprsenka velmi bohatá, maska a obličejová část hladké, uši hladké na špičkách, ale ke kořenům více osrstěné, bohaté praporce na předních končetinách, pánevní končetiny hojně osrstěné nad hlezny, ale pod hlezenním kloubem hladké. Srst na ocase velice hustá.
Zbarvení: tři uznané barvy – sobolí (zlatá) a bílá, trikolórní a blue-merle. Sobolí – jakýkoli odstín od světle zlaté po sytě mahagonovou nebo odstín sobolí. Zbarvení světle slámové nebo krémové jsou vysoce nežádoucí! Trikolórní – převládající černá se sytě tříslovými znaky (pálením) na končetinách a na hlavě. Rezatý nádech ve vrchní srsti je vysoce nežádoucí! Blue–Merle – převládající jasná, stříbřitě modrá barva, s černými skvrnami nebo černým mramorováním. Upřednostňuje se syté pálení, ale jeho absence by neměla být penalizována. Velké černé znaky, břidlicové zbarvení, či rezatý nádech buď ve vrchní srsti nebo v podsadě jsou vysoce nežádoucí!
Bílé znaky: všechna výše pospaná zbarvení by měl nést rovněž bílé, pro kolie typické znaky ve větší či menší míře. Následující znaky jsou obvyklé – bílý límec, úplná nebo částečná bílá náprsenka, končetiny a tlapky, bílá špička ocasu. Na čenichu nebo lebce či obojím, se může vyskytnout bílá lysina.
Velikost: výška v kohoutku – psi: 56 až 61 cm, feny 51 až 56 cm.
Váha: psi 20,5 až 29,5 kg, feny 18 až 25 kg.
Vady: jakákoli odchylka od výše popsaných bodů by měla být považována za vadu a míra závažnosti (důležitosti), se kterou se pohlíží na vady, by měla být v přesném poměru k stupni jejich odchylky.
Poznámka: psi musí mít dvě zřetelná varlata normální velikosti, úplně sestoupená v šourku.
