Čínský chocholatý pes

Čínský chocholatý pes
Čínský chocholatý pes
Čínský chocholatý pes
Čínský chocholatý pes
Čínský chocholatý pes
Čínský chocholatý pes
Čínský chocholatý pes
Čínský chocholatý pes
Čínský chocholatý pes
Čínský chocholatý pes
Čínský chocholatý pes
Čínský chocholatý pes
Čínský chocholatý pes
Čínský chocholatý pes
Obsah
  1. Historie téměř bez důkazů
  2. Velmi těžké začátky
  3. O plemeno se postarala Amerika a Anglie
  4. Jaký je čínský chocholatý pes?
  5. Ke komu se hodí?
  6. Sportovní pes
  7. Jak se vyznat ve standardech…
  8. Chov čínského chocholatého psa
  9. Povídání o naháčích…
  10. Pes pro alergiky?
  11. Úprava srsti
  12. Zdraví čínského chocholatého psa
  13. Jak by měl vypadat typický představitel plemene?

Existují dvě teorie o dávné historii tohoto plemene. Jedna praví, že vznikl zcela samostatně v Asii díky zmutovaným genům, druhá, že vznikl za přispění psů bez srsti z jiných světadílů. Je nesporné, že psi bez srsti se začali objevovat a vyvíjet se v různých částech světa zcela nezávisle na sobě a nevznikli z jediného psa nebo z pár ojedinělých jedinců za přispění člověka. Pes bez srsti je hříčkou mutace, poškození chromozomů.

Historie téměř bez důkazů

Protože nejstarší záznamy o existenci lysých psů pocházející z Číny, dlouho se mělo za to, že čínský chocholatý pes je prapředkem všech „naháčů“. Bývá uváděno, že první zmínky o psech bez srsti pocházejí z Číny a jsou staré 1 200 let.

Odhaduje se, že již více než 1 000 let existuje rozdělení čínských chocholatých psů do dvou skupin. Ti malí, do 7 kg váhy, byli uctívanými „svatyňovými psy“, kteří například léčili neduhy. Ti větší měli zcela jiný osud. Byli určeni ke konzumaci.

Psi bez srsti se opravdu vyskytovali na několika místech světa současně. Každo­pádně se však díky poměrně čilé lodní dopravě dá očekávat, že se psi bez srsti mohli z různých koutů světa navzájem ovlivnit. Tito psi na lodích lovili hlodavce a v přístavech se pak s nimi obchodovalo.

Údajně existují záznamy, že byli chováni rodinami dynastie Han v Číně a měli hlídat pokladnice. V Číně je tak tento pes znám jako „strážce pokladnice“ – Treasure House Guardian. Větší typy měly být používány jako lovečtí psi. Tyto informace jsou však velmi pochybné, neboť ani vzdáleně jejich tehdejší uplatnění neodpovídá jejich dnes tak ceněné povaze.

Ze 13. století pocházejí informace, že se tomuto plemeni v Číně říkalo „koníček“, kterému se do dlouhých chlupů na krku zaplétaly cenné nefrity uchycené pravými zlatými či stříbrnými nitěmi. Už tehdy byli naháči oblékáni do kožešinových oblečků a byla jim věnována velká péče. Bavíme se však o těch nejmenších jedincích.

Po dlouhou dobu se věřilo v tajemné schopnosti naháčů, podle některých uctívačů psích naháčů uměli léčit nemoci, podle jiných předpovídat budoucnost. Odpradávna byl znám jako „léčitel“, neboť jeho vyšší teplota těla byla příjemná při onemocnění člověka a zároveň prý měla vliv na labilní lidské povahy, které svou přítomností a přítulností naháč uklidňoval. Psy bez srsti chovali buddhističtí mniši v klášterech. V neposlední řadě se věřilo, že tento pes umí předpovídat budoucnost. Buddhističtí mniši pokládali psům otázky, a to údajně občas i v písemné formě, a podle reakcí psa dělali závěry. Tak přišli k označení „svatyňoví psi“.

V historii měl různou cenu i uplatnění. Záleželo i na jeho velikosti. Jak je známo, v Asii bylo a je pojídání psího masa vcelku běžnou záležitostí. Z doby 16. a 17. století pochází záznamy o psech bez srsti plujících na lodích z Asie do Ameriky a Evropy, kteří sloužili jako „čerstvé maso“, když byl čas jídla. Za jasný písemný důkaz o existenci bezsrstých psů je považován text nacházející se v díle Roberta Plota z roku 1686 „Přírodopis Staffordshiru“, kde se autor o naháčích zmiňuje.

Po velmi dlouhou dobu byli malí, celkem drobní psi bohatými lidmi v Číně velmi ceněni a patřičně hýčkáni. Byli zdobeni drahými kameny a bylo jim dopřáváno veškeré pohodlí a dobrá strava. Úplným protipólem byli velcí jedinci naháčů, kteří vážili přes 10 kg a ke všemu neměli líbivé dlouhé chlupy na hlavě ani ocasu. Těmto psům se říkalo „jedlí psi“ a opravdu sloužili ke konzumaci.

Psi bez srsti, díky „výhřevnosti“, byli oblíbeni i u indiánů. Ti podle nich měřili zimu. Čím více psů potřebovali na ohřátí svého těla, když leželi ve vigvamu, tím větší podle nich byla zima. Odpověď na otázku, jaká je venku dnes zima, tak mohla znít: „Dnes je zima na dva až tři psy.“

Velmi těžké začátky

Ve druhé polovině 18. století malá varianta čínských chocholatých psů z Číny zcela vymizela. O obnovení chovu se museli přičinit jedinci vyvezení do jiných států a převážně jiných světadílů, jako je zejména Amerika a Anglie. V Anglii byl poprvé vystavován čínský chocholatý pes v roce 1881 v Maidstonu. Byl v majetku W. K. Tauntona. V roce 1902 byl zapsán první čínský chocholatý pes do plemenné knihy. Jed­nalo se o fenu jménem Fatima, byla černé barvy a uváděná jako „severní chocholatý číňan“. Ne­měla však žádné potomky.

V Americe se poprvé objevili chocholatí psi z Čí­ny na výstavě psů v ro­ce 1885 ve West­min­steru. Podruhé se na výstavě psů ukázali až po skoro 40 letech, tentokrát ve Fila­delfii. To se psal rok 1926.

Chybou v chovu dlouho bylo, že chovatelé z něj vyřazovali powder puff a do chovu pouštěli jen psy bez srsti. Osrstěné jedince utráceli již při narození. Tím docházelo k velkým úhynům ve vrhu a chov byl téměř nereálný, po pár generacích neschopný života. Nedostatky v chrupu tohoto plemene byly a jsou známy odpradávna.

O plemeno se postarala Amerika a Anglie

O chov čínského chocholatého psa se v první polovině 20. století nejvíc zasadily Ida Garrettová a Debora Woodová. Plemeno ze všech sil nejen propagovaly, ale také vynakládaly nemalé finanční prostředky, aby do chovu použily nejlepší jedince z celého světa.

Od roku 1959 byli čínští chocholatí psi registrováni Americkým klubem psů bez srsti pod záštitou American Kennel Clubu (AKC). Do té doby, respektive od roku 1930 až do roku 1968 (do své smrti), vedla velmi podrobnou „plemennou knihu“ Debora Woodová, vlastnící chovatelskou stanici „Crest Haven“.

Bohužel v 60. letech 20. stolení chov čínských chocholatých psů stagnoval a početně tohoto plemene výrazně ubývalo. K tomu se do chovu prodraly i nepatřičné lidské vlastnosti. Místo spolupráce docházelo mezi lidmi ke zbytečným rozepřím. Registrace všech naháčů se v 70. letech 20. století v Americe zmítala v problémech. AKC oznámil, že pro malý zájem a vývoj plemene prozatím nepřijme toto plemeno pod svá křídla. AKC čínského chocholatého psa nejen odmítla registrovat, ale vyloučila všechna plemena bez srsti ze svých řad.

Od roku 1979 začala v Americe nová éra tohoto plemene, neboť došlo k založení Amerického klubu čínských chocholatých psů s jasným cílem: dovést plemeno k uznání AKC. Jedním z jejich cílů bylo přijetí čínského chocholatého psa za plemeno AKC. Nakonec opravdu v roce 1985 prozatímně AKC uznala čínského chocholatého psa za plemeno a od února 1986 se mohl začít účastnit výstav psů. K plnému uznání se toto plemeno dostalo v roce 1990.

Chov se v Anglii rozvinul až v 60. letech 20. století, kdy Ruth Harissová importovala hned několik jedinců z Ameriky, z chovatelské stanice Crest Haven, od chovatelky D. Woodové. V roce 1969 byl v Anglii založen klub jen pro toto plemeno a byl vypracován prozatímní standard. Ten jasně definoval existenci jeleního typu naháče a hairless cooby. Zapomnělo se však na celoosrstěné jedince – powder puff, ti tudíž „jako by neexistovali“ a nemohli se vystavovat.

Osrstěná varianta byla oficiálně uznána až v roce 1984 a dopsána do standardu. Přesto už o rok dříve poprvé v historii dostal powder puff na výstavě titul „vítěz plemene“. Zařazení powder puff plemeni velmi pomohlo. Jednak si je začali pořizovat i lidé, kteří nechtěli psa bez srsti, ale vyhovovala jim jejich povaha – a zlepšil se nejen exteriér odchovů, ale také zdraví.

V roce 1986 vznikl „Klub pro čínské chocholaté psy ve Velké Británii“. V dřívější době bylo toto plemeno též známo pod označením „čínský naháč“ a několik desetiletí se používalo i označení „čínský jedlý pes“.

Jaký je čínský chocholatý pes?

Jeho povaha je bezproblémová a tím si získává srdce mnohých lidí, přestože ne každému se nahé psí tělíčko líbí. Může vyvolávat velmi rozdílné emoce. Někoho uchvátí a zamiluje se na první pohled, někomu je pohled na tohoto psa nepříjemný a vidí v něm „nemocné“ nebo nechutné zvíře, na které nemá odvahu sáhnout. Kdo je však bez předsudků a hledá především bezproblémového psího kamaráda, toho čínský chocholatý pes svou přizpůsobivou povahou okouzlí. Jeho povaha je opravdu velmi příjemná a přitažlivá.

Touží se mazlit a choulit ke svému člověku. Je až extrémně přítulný. Vyhle­dává co nejtěsnější kontakt se svým člověkem po co nejdelší dobu. Pokud by mohl neustále spát jen v jeho klíně nebo náručí, spát ve stejné posteli a následovat ho na každém kroku, bude nejšťastnějším psem na světě. Nadevše svého člověka miluje a je mu velmi věrný. Doma je stále ve střehu a nechce u ničeho chybět. Sleduje pohyb každého člena rodiny, zejména svého nejoblíbenějšího člověka.

Je velmi citlivý na domácí atmosféru a na náladu člověka. Čínský chocholatý pes je velice empatický a chce sdílet starosti člověka, aby se staly menšími a člověk veselejším. Je to pozitivní živel, který je veselý a šťastný téměř každou hodinu svého života. Má velmi výraznou mimiku, kterou bravurně používá. Není těžké odhalit, co si zrovna myslí.

Jsou jedinci, kteří mohou být plašší. Ti potřebují ze strany člověka pochopení a více pozornosti. Agresivita a jiný druh ostrosti, jako zloba či nepřátelství, se u tohoto plemene neprojevují. S nikým a ničím nemají problémy. Jsou opravdu ve všech ohledech zcela nekonfliktní. Cizích lidí na procházce nebo na návštěvě si však zpravidla nevšímají a nemají ani snahu odpovídat na snahu o kamarádství a hlazení.

Většina čínských chocholatých psů má tendenci hlídat a oznámí příchod cizího člověka. Není to sice velký hrdina a ochránce, ale je ostražitý, se smyslem pro „držení se svou lidskou smečkou“.

Nejraději si hraje se psy stejného plemene. Bezpečně je pozná. Přesto je zcela nekonfliktní a kamarádský ke všem přátelským psům. Rvačky nevyhledává, naopak je ten, kdo agresorovi raději ustoupí. Nemá problémy s žádnými domácími zvířaty. V kamarádství bude ve stejné domácnosti žít jak s kočkou, tak s papouškem nebo třeba s morčetem. Hospodářských zvířat si nevšímá, z míry ho zpravidla nevyvedou ani pobíhající slepice. Bez náležité socializace to však nejde.

Na procházkách nemá tendenci odbíhat daleko od svého člověka. Toulání a běhání za divokou zvěří ho ani nenapadne. Tudíž nejsou problémy ani s tím, že by na zahradě hledal v plotě díry, kudy by se mohl vydat za dobrodružstvím okolního světa. Rád se učí i rád poslouchá. Jeho výchova je proto snadná a je vhodný pro všechny věkové kategorie.

Autor textu Eva Nohelová
Autor fotografií Kateřina Dobrovská