Americko-kanadský bílý ovčák

První bílý ovčák, téměř v podobě jakého známe dnes, byl předveden na výstavě v Hannoveru již v roce 1882. Samozřejmě byl ve skupině společně s německým ovčákem, neboť to zkrátka Německý ovčák byl. Jmenoval se Greif. V roce 1888 na výstavě v Hamburku byla předvedena jako první bíle zbarvená fena německého ovčáka, fena jménem Greifa. Majitelem obou bíle zbarvených ovčáků a ještě neméně známého bílého psa Greifa II. byl baron von Knigge.

V roce 1899 uviděl Arthur Meyer na výstavě zajímavého psa a upozornil na něj Maxe von Stephanitze. Když se Stephanitz jel na tohoto psa podívat, doslova byl z něho nadšen a bez váhání jej koupil. Jmenoval se Hektor Linksrhein (záhy byl přejmenován na Horanda von Grafrath) a byl v barvě tmavě vlkošedé. Horandův “dědeček” byl Greif, tedy německý ovčák bíle zbarvený a Horand tedy ve svém dědičném základě nesl i gen pro bílou barvu. Dědičnost bílého zbarvení byla v počátcích chovu velmi silně rozšířena. Přestože poměr bíle zbarvených ovčáků k jiným barvám byl údajně 3:2 ve prospěch bílých ovčáků, byl do “chovné knihy” jako první bíle zbarvený jedinec zapsán Berno von der Seewiese, který se narodil až v roce 1913.

Tvůrce německého ovčáka jízdní důstojník Maxim von Stephanitz nejdříve proti bíle zbarveným německým ovčákům nic neměl, avšak pod nátlakem mnoha velkých chovatelů tohoto plemene svůj názor postupně změnil.

Bohužel bíle zbarveným jedincům velice uškodilo i válečné období, neboť pro své výrazné zbarvení nebyli ve válce pracovně využíváni. Opovrhování bíle zbarvenými německými ovčáky velkými a výraznými chovateli došlo až tak daleko, že po 2.sv.válce na něj začali svalovat důvod výskytu nejrůznějších nemocí a “nedobrých” povah. Protože stejně jako dnes se i tehdy vyskytovali bíle zbarvení jedinci s vybledlejší nosní houbou a světlými drápy, byli všichni bíle zbarvení němečtí ovčáci neprávem považováni za albíny, kteří jsou obecně spojováni se zdrojem nekonečné řady neduhů. Avšak bíle zbarvený německý ovčák potažmo Americko-kanadský bílý ovčák není albín! Má pouze bílou srst, jako mnoho jiných plemen. Bílí jedinci se vyskytovali “odjakživa” a nebyli a nejsou to žádní mutanti, předávající špatné vlastnosti a nemoci. Právě bílá barva, a to je nevyvratitelně prokázáno, je prastará barva srsti ovčáckých a pasteveckých psů.

Jediný, kdo se na šíření zášti k bíle zbarveným německým ovčákům nepřipojil, byl kanadský Kennel Club a v roce 1964 v Sacramentu a Kalifornii vznikl první klub pro bíle zbarveného německého ovčáka. Přesto v roce 1968 již žádný z klubů a svazů, ovšem kromě zmiňovaného Kennel Clubu, bíle zbarvené ovčáky do plemenných knih nezapisoval. V Evropě se o bíle zbarvených německých ovčácích dlouho nemluvilo a mělo se za to, že po nekompromisním vyřazení všech bílých ovčáků se ztratil v řece času. Nakonec se do Evropy “vrátil” až v roce 1970. Jednalo se o psa narozeného v roce 1966 se jménem Lobo. Byl importován z USA Švýcarkou p.Burchovou, která v USA žila a bílé ovčáky velmi dobře znala. V osmdesátých létech 20.století se našel další velký nadšenec pro bílé ovčáky - Švýcar J. Epprecht. Především on se postaral o poměrně velký rozmach, tentokrát již ne německého ovčáka, ale americko-kanadského bílého ovčáka v celé Evropě.

Protože jsou stále v Kanadě a Americe (Kennel Club) uznávané u německého ovčáka všechny barevné varianty, je tedy u nich i bíle zbarvený ovčák stále německý ovčák. (To také vysvětluje, proč se v některých atlasech a encyklopediích objevují u plemene “německý ovčák” i jedinci bílí, krémoví…, či také dlouhosrstí). Přesto i na americkém kontinentě jsou založeny kluby jen pro majitele a příznivce bíle zbarvených německých ovčáků a někteří chovatelé se zaměřují pouze na chov bíle zbarvených jedinců. Dlužno podotknout, že se zde nachází i několik chovatelských stanic zaměřujících se výhradně na celočerně zbarvené německé ovčáky.

Jeho chov se rychle šířil téměř po celé Evropě. Prvního bílého ovčáka - Banju von Wolfsgehege od zákazu chovu bílých ovčáků v SV (Klub chovatelů německého ovčáka) do naši země importovala V.Hesová z Libně. Banja byla posléze prodána na slovenské území A.Bomborovi z Prievidze. První vrh štěňat “s českými papíry” se narodil feně Anně von Haina v chovatelské stanici “Acabo Czech” Věry Peckové.

Často se pro americko-kanadského bílého ovčáka používá zkratka AKBO, nebo také AC. Doposud patří mezi “neuznaná - národní plemena FCI”.
Vystihnout pravou povahu kanaďana je opravdu velmi složité. Je to totiž jedno z mála plemen, u kterého se vyskytují jak temperamentní, tak převelice klidní jedinci, jak bázlivější, tak sebevědomější, kamarádští i nedůvěřiví, snadno se učící a s několika zkouškami a naopak i typičtí “psi společenští”… Vytvořit tedy výstižný obraz tohoto plemene je opravdu nelehké.

Každopádně se jedná o plemeno, které je při dostatečné socializaci velmi pohodové. Na procházce se chová klidně a lze jej velmi dobře zvládnout. Je absolutně neagresivní a dominance je u bílého ovčáka vyloženě výjimečným jevem. Někteří jedinci mohou být až příliš citliví a nedůvěřiví, ale ve většině případech je to dáno ošizenou socializací. Je velice vnímavý a učenlivý. Někdy až vyloženě mazaný.

Americko-kanadský bílý ovčák je výborný hlídač a nezdráhá se zaštěkat na cokoliv podezřelého. Přesto není příliš hlučný. Také není žádný velký “trhač”, proto se není třeba obávat, že by někoho nedopatřením pokousal. Kupodivu spíše výjimečně se jedná o vyloženě kamarádského psa. K cizím je většinou rezervovaný nebo je přehlíží. Naopak pro svou rodinu udělá cokoliv a je k ní velice vlídný. Je to ideální rodinný pes, s dětmi velký kamarád a většinou je ochoten poslouchat i je. Stejně příjemným společníkem bude i důchodcům, kteří touží po velkém psovi a mají dostatek vitality jej vychovávat a chodit s ním na procházky. Kanaďan je ke všem rodinným příslušníkům velmi přítulný a dalo by se s klidným svědomím říci, že je v rodině nekomplikovaný. Jeho dobrá povaha se však projeví pouze tehdy, žije-li v úzkém kontaktu s rodinou.

Typicky vždy milé a vyrovnané chování získáte pouze za dodržení každodenní řádné socializace v jeho štěněčím věku. Jejich citlivost a vnímavost z něj dělají v mladém věku poněkud problematičtější štěně. Nezřídka se coby mladý pes před vším co je pro něj neznámé (ať zvuky tak věci) schovává a utíká. Proto je opravdu důležité si pořídit štěně pouze za předpokladu, že na zvuky a dotyk lidských dlaní bude štěně zvykané již u chovatele a následujících alespoň osm měsíců budete mít každý den (až) několik hodin času kanaďana vodit na rušná místa, protože nedostatek těchto záležitostí se nepříznivě odrazí na povaze v dospělosti. Zdůrazňuji, že jsou nutné pozitivní zkušenosti, protože jakýkoliv negativní zážitek, který se nám může zdát malicherný, s největší pravděpodobností na kanaďanovi zanechá neblahé následky po zbytek jeho života. Procházky na rušných místech provádějte zásadně na vodítku. Nesmí se vám stát, že by před něčím utekl!

Americko-kanadský bílý ovčák si většinou rád hraje a spolupracuje se svým pánem. Je velice oddaný a snaží se splnit každé jeho přání. To jej předurčuje ke snadnému výcviku v poslušnosti. Ano, výcvik poslušnosti bílému ovčákovi většinou nedělá nejmenší problémy. Totéž by se dalo říci i o pachových pracích. Kanaďani jsou velice pečliví, proto zbrklost jim výsledky kazí jen zřídkakdy. Výcvik musí probíhat zásadně formou hry a klidného opakování. Ke cvičení nutně potřebuje pochvalu. Jak již bylo řečeno, učí se rychle, takže s dobrým psovodem výcvik kanaďana v poslušnosti a na stopách je velmi příjemný, pohodový a dobré výsledky se dostaví poměrně brzy. V žádném případě se nehodí do rukou “tvrdšího” psovoda, kterého rozhodí každá maličkost. Také by si jej neměl pořizovat člověk s příliš velkými ambicemi, protože kamenem úrazu bývají často obranářské práce. Bílí ovčáci většinou nejsou žádní razantní obranáři. Dalo by se říci, že koušou jen proto, “že to po nich chce jejich páníček”. Zákusy do rukávu nejsou vesměs pevné a nezřídka se stává, že se z rukávu takříkajíc utrhnou. Naopak pouštění rukávu na povel - pro kanaďana žádný problém. V obraně potřebuje spíše pomoci, než-li krotit. I obranu je vhodné učit formou hry, nikoliv drážděním k agresivitě. Výcvik obrany se nesmí uspěchat a psovi je nutné ponechat čas - ať se sám rozhodne, kdy začne s figurantem spolupracovat. V žádném případě ho nesmí figurant kudlit či tahat za ucho “aby něm vyvolal obranný reflex”. Kanaďan by se stáhl do sebe a už nikdy by se kousání na rukáv nedalo naučit. Pro bílého ovčáka je nutné pečlivě vybírat velice zkušeného a vyrovnaného figuranta, který bude s povahou AKBO obeznámen a bude si trpělivě a klidně vyšlapávat cestičku k jeho citlivé duši.

Ale proč vlastně americko-kanadský bílý ovčák nevyniká svou neohrožeností a kvalitními zákusy jako většina německých ovčáků, když se vlastně jedná o totéž plemeno? Vysvětlení je prosté. Když se před desítkami let bíle zbarvených německých ovčáků klub a chovatelé zřekli, ujali se jich většinou lidé bez chovatelských a výcvikářských ambicí, kteří si byli vědomi toho, že na většinu zkoušek z výkonu je zapotřebí mít psa s průkazem původu, který povětšinou bílí ovčáci neměli. Kdo tedy chtěl psa na všestranný výcvik, sáhl po “standardním” německým ovčákovi či jiném služebním plemeni. AKBO byl tedy chován pouze jako čistě rodinný pes, u kterého byla vyžadována mírná povaha a maximální ovladatelnost. Snahy o jeho všestranný výcvik započaly poměrně nedávno.

Doposud se u nás kanaďani cvičí jen zřídkakdy. Je to velká škoda, protože někteří jedinci s dobrým vedením mají velké šance ve výcviku uspět. Nutno podotknout, že v zahraničí je výcvik bílých ovčáků poměrně běžný a je ho také o poznání častěji vidět na zkouškách z výkonu a na soutěžích. Například v Rakousku nejsou výjimkou ani americko-kanadští bílí ovčáci se složenou zkouškou SchH3. Každopádně i u nás se najdou jedinci s několika složenými zkouškami, a to dokonce i se ZVV3.
Kanaďan však může vynikat i v záchranářských pracích a svou ovladatelností a klidem je předurčen i jako pomocník pro lidi různě postižené. Právě jeho bílé zbarvení je velmi vhodné pro lidi se zbytky zraku. První vycvičený bílý ovčák pro nevidomého člověka byl v České republice vycvičen a předán do Mimoně v roce 1996. Dokonce bývá, i když spíše ojediněle, využíván v saňovém sportu. Není vyloučeno ani agility. Ovšem na trati není dostatečně rychlý (temperamentní), aby se umístnil např. před border koliemi. Proto agility ano, ale spíše jako zpestření a pro radost.

Je třeba si uvědomit, že jeho srst je bílá, tedy udržet ji v sychravém počasí zcela čistou je nemožné. Na druhé straně je až k neuvěření, že jakmile nastane přívětivější počasí i bez koupání jeho srst bude opět pěkně bílá. V žádném případě se nedoporučuje časté koupání. Pokud to není bezpodmínečně nutné, koupání s šampónem postačí 1-3x do roka.

Je to plemeno obdélníkového formátu, výška psa v kohoutku se pohybuje mezi 60 - 66 cm a u fen mezi 55 - 61 cm. Odchylka 1 cm nahoru i dolů je tolerována. Hlava kanaďana je jasně řezaná, výrazná a neměla by působit těžkopádně. Stop je nevýrazný. Oči jsou mandlového tvaru, položeny lehce šikmo, duhovka zbarvená hnědě, přičemž se upřednostňuje tmavší odstín. Uši jsou vzpřímené, při pozornosti vysoko nesené, jejich velikost musí být úměrná velikosti psa. Skus je nůžkový. Nosní houba by měla být tmavá a sytý pigment je žádoucí, ale vyloučen není ani “sezónní-proměnlivý nos” (např. v zimním období může vystupovat narůžovělé zbarvení). Krk je silný, poměrně dlouhý, bez volné kůže, hrudník je mohutný a vyklenutý vpřed. Kohoutek je vysoký, hřbet rovný, silný, od kohoutku po záď je poměrně krátký. I když standard popisuje dlouhou a svažující záď, jako je tomu u dnešního moderního německého ovčáka, chovatelé AKBO dbají na to, aby hřbet a záď kanaďanů byli rovné a v jedné linii. Končetiny jsou velmi dobře osvalené, stehna široká, tlapy krátké s klenutými prsty. Preferují se tmavě zbarvené drápy. Ocas je vždy huňatě osrstěn, volně dolů visící, u posledního obratle lehce zahnutý, při pozornosti nesen výše, ale nikdy ne nad linii hřbetu. Zbarvení srsti je vždy bílé, bez skvrn. Existuje jak krátkosrstá, tak poměrně málo rozšířená dlouhosrstá varianta.

Velmi děkuji chovatelce AKBO Věře Peckové (chov. st. Acabo Czech), Řipská 872, Mělník, 0606/317253, za poskytnuté materiály a dohled nad uvedenými informacemi.