Jezevčík


Již ve starověkém Egyptě byl znám jezevčík nebo alespoň nízkonohý pes jezevčíkovi podobný. V Německu, odkud jezevčík pochází, najdeme první zmínky o jeho výskytu koncem 16. století. Roku 1840 byl vydán první díl plemenné knihy hladkosrstých a dlouhosrstých jezevčíků, v roce 1890 byl přidán i drsnosrstý ráz a roku 1902 byli zapsáni i první trpasličí jezevčíci. Na výstavě v Berlíně byl v roce 1878 poprvé předveden právě jezevčík. První chovatelský klub byl vytvořen roku 1881 ve Velké Británii, německý Teckelclub vznikl až roku 1888.

U nás byl ještě ve 30. letech 20. století jezevčík jakousi vzácností. Z Klubu norníků se v roce 1937 vyčlenili jezevčíci a byl založen Klub pěstitelů jezevčíků. Paní Ludmila Laufbergerová usilovala o zobjektivnění posouzení exteriéru, a tak vypracovala „Biometriku jezevčíků“, kde se zaměřila na pět hlavních znaků – délku mordy, délku hlavy, obvod hrudi, délku těla a hmotnost. Díky tomu bylo zjištěno, že za posledních 35 let chovu se jezevčík, co se rozměrů týče, téměř nezměnil.
Nejstarším typem je Jezevčík hladkosrstý v barvě černé s pálením. Křížením s německou brakou bylo dosaženo červeného zbarvení. Dlouhosrstí jezevčíci vzešli z přikřížení se španěly a možná křepeláky. Hrubosrstý jezevčík vznikl přikřížením drsnosrstých plemen, jako byl Vydrař, teriéři a snad i knírač, který byl použit hlavně ke zvýšení ostrosti. Miniaturní rázy byly šlechtěny pro vyhánění králíků z nor, ke zmenšení byl použit pinč a další trpasličí plemena.



Standard
Standard plemene byl vypracován roku 1879. Typický je pro jezevčíka protáhlý trup a krátké nohy, je to lovecký pes pro práci na povrchu i pod zemí. Dle FCI je řazen do IV. skupiny – jezevčíci, s pracovní zkouškou. Chová se ve třech velikostních rázech, a to standardní, kde se horní hranice hmotnosti pohybuje okolo 9 kg a obvod hrudníku musí být větší než 35 cm, a poté ve dvou miniaturních rázech. Ve věku 15 měsíců se určí, zda patří daný jedinec mezi jezevčíky trpasličí (obvod hrudníku 30 až 35 cm), nebo mezi králičí (obvod hrudníku do 30 cm).


Vyskytují se u nich i tři druhy osrstění – krátkosrstí (hladkosrstí), dlouhosrstí a drsnosrstí (hrubosrstí). Krátkosrstí a dlouhosrstí jezevčíci mohou být jednobarevní, dvoubarevní nebo tygrovaní. Jednobarevní mohou být červení, červenožlutí, žlutí, všechny odstíny s černou příměsí nebo bez ní. Dvoubarevní mohou být sytě černí nebo hnědí s rezavohnědými či žlutými odznaky (pálením). U tygrovaných neboli skvrnitých je základní barvou vždy tmavá (černá, červená, šedá). Žádoucí jsou nepravidelné šedé, ale též béžové skvrny. Drsnosrstí jezevčíci se vyskytují nejčastěji v barvě divočáka, přípustná je i barva suchého listí (červenožlutá) a další již uvedené u krátko a dlouhosrstých. Není přípustné krýt jezevčíky standardní velikosti s miniaturními, stejně jako není dovoleno křížit mezi sebou jedince s různým druhem osrstění.



Chov
Chov jezevčíků u nás zastřešuje Klub chovatelů jezevčíků České republiky, vydává zpravodaje, každý rok aktuální seznam chovných psů a každoročně také chovatelskou ročenku, kde je úplný přehled všech zapsaných jedinců do plemenné knihy. Pravidelně také pořádá tři klubové výstavy, chovatelská rada poskytuje členům chovatelský servis a případné poradenství. V klubu je sdruženo asi 1 500 členů. Český klub je členem světového sdružení zabývajícího se chovem jezevčíků – Welt Unin Teckel (WUT) a má tak možnost se spolupodílet na vývoji plemene po stránce exteriérové i pracovní. Ročně je zapsáno do plemenné knihy kolem dvou tisíc jedinců, nejrozšířenějšími jsou jezevčíci drsnosrstí standardní. Patří mezi dlouhověká plemena, patnáctiletý jezevčík není žádnou raritou. Štěňátek se rodí zhruba pět, ale není to žádným pravidlem, záleží na stáří fenky, pořadí porodu (prvničky mívají štěňat méně) a dalších okolnostech. Jezevčice bývají dobré matky a většinou rodí bez problémů i za nepřítomnosti majitele. Dříve byl počet štěňat regulován, dnes je tomu tak, že feně ponecháme tolik štěňat, kolik jich dokáže uživit, případně můžeme začít dříve přikrmovat apod.


Chovné podmínky pro standardní ráz zahrnují minimálně dvě pracovní zkoušky, jednu v práci pod zemí a jednu s prokázanou hlasitostí na povrchu, z hlasu musí pes dosáhnout min. známku 3. Poté absolvování nejméně jedné výstavy s oceněním výborný nebo velmi dobrý, chovný jedinec musí být plnochrupý a po jednom roce života musí podstoupit výběr do chovu před komisí rozhodčích, specialistů na plemeno. Maximální hmotnost pro zařazení do chovu je 9 kg u fen a 9,5 kg u psů. Miniaturní rázy musí úspěšně absolvovat jakoukoli zkoušku uvedenou ve zkušebním řádu Českomoravské myslivecké jednoty (ČMMJ), případně kontaktní norování v zahraničí. Dále musí získat ve věku min. 15 měsíců na výstavě ocenění výborný nebo velmi dobrý, ze zubů mohou chybět dva (z kategorie P1, M3) a po 15 měsících věku též absolvují výběr před komisí.



Zkoušky
Jezevčík je všestranně použitelný lovecký pes, nejčastěji se používá k norování, dále při naháňkách a dohledávkách. Převážná část jich pracuje ráda, a proto pro složení základních zkoušek nepotřebují žádný velký trénink. V roce 1893 se v Německu konaly první barvářské zkoušky jezevčíků. Při mnohých výstavách se zároveň pořádaly i zkoušky z norování, což je důkazem toho, že jezevčík je od počátku psem pracovním. Podle současného zkušebního řádu jsou zkoušky pro jezevčíky společně s teriéry, kde se zkouší přirozené vlohy a lovecké schopnosti. Mezi zkoušky, které mohou jezevčíci skládat, patří zkoušky vloh, speciální zkoušky z vodní práce, podzimní zkoušky, lesní zkoušky, barvářské zkoušky, všestranné zkoušky, barvářské zkoušky honičů pro teriéry a jezevčíky, honičské zkoušky pro teriéry a jezevčíky a v neposlední řadě bezkontaktní norování.



Co se o něm píše
Obecně se jezevčík považuje za plemeno inteligentní, statečné, mazané, paličaté a sebevědomé. Často se také dočteme, že je obtížně cvičitelný, zde je však zapotřebí si uvědomit, že byl dlouhou dobu šlechtěn pro takovou práci, při které se musel rozhodovat samostatně, proto má občas pocit, že sám si dokáže poradit lépe, než mu velí jeho pán. Avšak kromě dobrých loveckých vlastností, je to i pes společenský, velice oblíbený u všech věkových kategorií, myslivců i lidí, kteří chtějí jen chlupatého kamaráda. Jezevčíci jsou svéhlaví a rádi si prosazují svou. Mezi jejich vlastnosti též patří vynalézavost, chytrost a i určitá mazanost. Ví, jak dosáhnout svého, hlavně co se týče vlastního pohodlí.


Je poměrně nenáročný na potravu a prostor, nicméně vyžaduje porozumění. Pokud nemá nějakou špatnou zkušenost s dětmi, vychází s nimi poměrně dobře, je vhodné, když ho berou jako rovnocenného partnera. Výchova jezevčíka vyžaduje hlavně trpělivost, důslednost a rozvahu. Tento chlupáč je temperamentní, zdatný, ale dovede se také pořádně urazit nebo dokonce truchlit.



Jaký opravdu je
Jezevčíci jsou zkrátka individualisté, jsou sví a ne nadarmo se říká, že v malém těle se ukrývá velké srdce. Nemyslím si, že by byl až tak těžce cvičitelný, jen je samostatný více než jiná plemena, nečeká pokaždé na příkaz svého pána, zkrátka pokud má pocit, že ví a umí danou situaci vyřešit sám, tak to udělá. I přes to všechno mají rádi lidi a nechtějí být dlouho sami, jsou přítulní a veselí, proto jsou to např. i oblíbení společníci starších lidí. I při výcviku jezevčíka se dá užít spoustu legrace, když jsem byla mladší, okoukala jsem něco od svého otce a chtěla jsem to také vyzkoušet. Rozhodla jsem se, že naučím našeho jezevčího dorostence aportovat, podle vzoru jsem si vždy vzala klacík, ukázala psovi, poplivala ho a hodila kousek od sebe. Opravdu dlouhou dobu trvalo, než jsem mu vysvětlila, co po něm chci, někdy jsem mu to i sama předváděla a domů jsem se často vracela s koleny od bahna a rukama propíchanýma jako od jehliček (protože pořádné zuby ještě neměl). Nicméně jsem se při tom hodně zabavila, naučila a musím potvrdit, že jezevčík je skutečně velmi veselý a hravý. Základem výcviku u každého psa by mělo být přivolání, což je u jezevčíka opravdu oříšek. Volat na něj v případě, když někam uteče, se vyplácí až poté, co si bystrý majitel (a díky takovému rošťákovi se vám smysly skutečně zbystří) povšimne, že se již vrací sám. K inteligentnosti, mazanosti a šikovnosti bych řekla asi toto, doopravdy takový je a mám řadu důkazů. Klasickou ukázkou těchto vlastností je zdlouhavé přemýšlení, co vše je ochoten předvést za jeden jediný piškot. Jezevčík vždycky pozná, zda piškot skutečně máme, pokud ho nemáme, odchází s vyčítavým výrazem pryč a my se mu samozřejmě za tento podvod musíme omluvit, takže nakonec získá piškot bez větší námahy. I když ho máme, tak po provedení každého cviku zvažuje, zda jich za jeden piškot nebylo už dost a jestli není vhodnější zachovat si důstojnost a už ze sebe nedělat dál kašpara. Většina našich šikulů se po prvním ukázání naučila sama obratně trhat v lese maliny či ostružiny. Měli jsme i takové přeborníky, kteří se dokázali dostat do koše, odtud vytáhnout např. kelímek od jogurtu nebo termixu, donést si ho na gauč a tam ho tak poctivě umýt, jako by právě vypadl z výrobní linky. Někteří z nich ještě měli jakési ekologické cítění a měli pocit, že je třeba odpad pečlivě roztřídit po celém bytě od papíru, plastu až ke kopičce s biologickým odpadem.


Mezi jezevčíky jsem vyrostla a můj názor na vztah jezevčík a dítě je takový, že pokud s nimi nemá nějaké špatné zkušenosti, tak spolu vycházejí výborně. Naší specialitou (dodnes nevím proč) bylo vždycky pořídit si štěně v zimě a samozřejmě jen strašný necita by takovou malou roztomilou chlupatou kuličku hned strčil ven do kotce. Určitou dobu tedy musel vždycky ten malý chudáček bydlet doma, kde jsem mu jako malé dítě četla pohádky. Číst jsem sice ještě neuměla, knížku jsem držela vzhůru nohama (pohádky jsem znala nazpaměť), ale poctivě jsem mu každý den předčítala na dobrou noc. Ve všech našich albech z dětství se najdou fotky, kde psíky vláčíme, taháme za uši nebo balíme do dek a oni s trpělivým výrazem v očích čekají, co nás ještě napadne. Takže pokud dítě psíka vyloženě netýrá či jinak nezlobí, tak může bez problémů vycházet i s jezevčíkem.


Jezevčík poměrně brzy dospívá, během puberty nenechte tomuto „tvrďákovi“ nic projít, ale chovejte se k němu přátelsky. Pozor na přehnané překrmování, příliš obézní jezevčíci mají potíže s klouby a ploténkami. Je třeba odmalička částečně korigovat jejich pohyb, měli bychom dohlížet na to, aby příliš neskákali, rovněž není dobré nechat je běhat po schodech. Někteří jezevčíci skutečně berou své zdraví vážně, před schody se zastaví, čekají na zvednutí do náruče a při tom se koutkem oka poohlíží po okolí, zda někdo vidí, jak dokonale mají vycvičeného svého páníčka. Kromě potíží s páteří a klouby občas mívají jezevčíci oční problémy, z toho důvodu je zapotřebí nechat je vyšetřit na PRA (progresivní atrofii sítnice), což je choroba dědičná.


Nakonec stejně vždycky dospějete k tomu, že jste neměli pravdu vy, nýbrž váš jezevčík. Že je samozřejmě ten koberec krásnější bez zbytečných třásní, že odpadkový koš je mnohem lepší nechat třeba na chodbě a že na televizi mnohem lépe vidíte z pohodlného koberce než z toho tvrdého gauče, kde on sám chudák musí ležet. A přesně takový je život s jezevčíkem …

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (7x):

1
2
3
4
5


Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře