Francouzský buldoček

Obsah
  1. Historie nejvzdálenější
  2. 130 let existence bez výraznější změny
  3. 20. století na území českém
  4. Od přírody rodinný klaun
  5. Složitý a jednoduchý zároveň
  6. Péče o zdraví
  7. Zkrácené znění standardu

Kde je začátek historie francouzského buldočka, nelze vlastně určit. Jistou část má společnou s anglickým buldokem a ještě delší s plemeny, např. stafordšírský bulteriér, americký stafordšírský teriér, bulteriér, boxer a ještě několik dalších. I když se nám to dnes může zdát skoro neuvěřitelné, jeho kořeny sahají ke psům určeným k boji. K boji s býky, k boji s ostatními psy.

Historie nejvzdálenější

Psi typu bul, neboli buldoka, jsou známi již několik století. Do konce 15. století existoval pod označením Alan, případně Alouentz. Až poté přišel název Boldogge a Bond–dogge. Označení bylo odvozeno od toho, že psi tohoto typu museli být drženi na vodítku. Následovalo „přejmenování“ na Bulldog, které se asi poprvé objevuje začátkem třicátých let 18. století v jednom dopise, ve kterém se mimo jiné píše, že si je dopisovatel chce pořídit za účelem chytání býků. Bylo tím asi myšleno boj psa s býkem v aréně, což v tu dobu bylo v módě a zároveň lukrativním podnikáním. Ovšem již v roce 1802 parlament tyto boje zakázal. Neznamenalo to však, že tajně nebyly dále provozovány …

Podle španělských kynologů je Francouzský buldoček potomkem činča buldoka, pocházejícího ze starého Peru, a jeho historie by tak byla sáhodlouhá. Ovšem k činča buldokovi se hlásí chovatelé mnohých plemen, aniž by existovalo něco více než jen domněnka a částečná podobnost. Tedy sice může být francouzský buldoček považován za potomka činča buldoka, ale na stavbě kostry těchto dvou psů shledáme výrazné rozdíly. To vede k velkým otazníkům a vzdalování se od tvrzení, že tito dva mají mnoho společného.

Verzí vzniku francouzského buldočka je mnoho. Je tomu tak i proto, že prokazatelně nevzešel z cílené příbuzenské plemenitby, jak tomu je u mnohých plemen, ale nekontrolovaně, bez písemného podložení a obrazového materiálu, se samovolně utvářel.

Jeho základ můžeme pravděpodobně hledat v nejmenších verzích anglických buldoků, kterým se říkalo „toy buldok“, nebo také „trpasličí buldok“. Na druhou stranu někteří kynologové tvrdí, že vznikl zcela samostatně ve Francii, coby pes určený ke psím zápasům. I to je dosti pravděpodobné, že ano. Vznikal možná ve Francii, ale základem byli psi typu anglických buldoků, kteří v nemalém množství přijížděli s přistěhovalci z Anglie, kteří i se svými psy odjížděli do okolních zemí za prací. Jejich majitelé je používali často k lovení krys, kterých v jejich příbytku v tu dobu bylo více než dost, a protože potřebovali dobré lovce, křížili je i s neuniformními teriéry. Nepodloženou, ale zdá se dost pravděpodobnou, domněnkou je, že přikříženi byli také mopsové.

Zajímavostí je, že od počátku své existence (myšleno doby, kdy se ustálil v typu), se ponejvíce vyskytovali v barvě žíhané nebo barvě bílé s žíhanými plotnami. A to tak zůstalo do dnešní doby.

130 let existence bez výraznější změny

Psi se stojatými ušními boltci se začali objevovat až ve druhé polovině 19. století. Velmi známí byli lovečtí buldočci hraběte Le Coultexe. Několik jedinců z jeho chovu bylo také chováno v ZOO v Paříži, a to od roku 1867 do 1895. Chov však povětšinou všude kolem pokračoval neplánovaně a buldočci se chovali dle představ toho kterého chovatele. Proto je až neuvěřitelné, k jaké jednotnosti se nakonec většina chovatelů dobrala. Jak již bylo řečeno, nevzešlo toto plemeno za pomoci příbuzenské plemenitby na pár jedincích. Je však jisté, že někteří chovatelé používali ve svých chovech úzkou příbuzenskou plemenitbu. Dlouho však chyběl cílený chov ve větším měřítku, a tedy chybí záznamy, jak plemeno vzniklo, a jaká plemena byla kdy přikřížena.

Angličtí i francouzští buldočci si šli svou cestou již od 19. století. Nejvíc populární byli v Anglii, Belgii a Francii. Údajně chovatelé anglických buldoků o vývoji (vzniku) francouzských buldočků několik desítek let vůbec nevěděli. Jakmile se však dostával francouzský buldoček do širokého podvědomí lidí, začala jim jejich existence vadit. Na výstavách nebyly mezi francouzskými buldočky a toy anglickými buldoky velké rozdíly. Hlavním rozlišovacím znakem byly stojící velké uši francouzských buldočků a malé klopené růžičkovité uši anglických buldoků. Problém byl v tom, že francouzští buldočci dlouho neměli vlastní standard. Proto byli vystavováni společně s anglickými buldoky v jednom kruhu. A to pro ně nebylo zrovna přínosné.

V roce 1880 byl v Paříži založen první spolek pro toto plemeno. Ale první oficiální klub francouzského buldočka vznikl až v roce 1885 s názvem „Bouledogue Club Francois“. Ani v datech, kdy vznikl první standard, nepanuje shoda. Údajně první vypracovaný standard byl v roce 1885, v době, kdy byla založena první plemenná kniha. K uznání standardu pak došlo o rok později, přičemž tento standard vešel v platnost v roce 1888. V tu dobu se jim říkalo „Terier-Boules“. Na druhou stranu byl údajně v roce 1888 uveřejněn první popis plemene, ve kterém nalezneme přirovnání francouzského buldočka k „malému Herkulesovi“, a prý na jeho základě teprve vznikl standard. Dle prvních popisů a standardů je tvar a nesení ucha možný jak stojící, tak svinutý do růžičky. O to více složité bylo pak rozdělování jednotlivých psů na buldoky a buldočky.

Nejvýznamnějším plemeníkem v počátcích čistokrevného chovu byl tmavě žíhaný pes jménem Loupi, chovatele Riviéra. Měl stojící uši, uzlovitý ocas a kaprovitý hřbet, přičemž měl rovné nohy a ideální tvar hlavy. V tu dobu byl kapří hřbet doslova vyžadován. Tento pes se vyskytuje snad ve všech rodokmenech francouzských buldočků. Také se ví, že Loupiho otec pocházel z Belgie. Syna Loupiho, Rabota de Beaubourg, koupil za velmi vysokou částku, tehdejších 3 000 franků, vetešník Michael Mangés. Později ho však prodal Ruffierovi a Jaquelinovi. Dalším významným jménem byl pes Ch. Roger. Ten se objevil v roce 1887 poprvé na výstavě a od počátku byl velmi úspěšný. Celkově byl Loupi dobrým plemeníkem, který předával kvalitu i na své potomstvo.

Do USA se francouzský buldoček dostal již v roce 1888 za pomoci pana Harissona. V Americe se velmi líbil a ještě v 19. století zde byl založen klub pro toto plemeno. O co se s větším nepochopením v Evropě setkával francouzský buldoček se stojícím zaobleným uchem, o to větší nadšení tento pes vyvolával v Americe. I když se v Evropě ještě preferovalo růžičkové ucho, v Americe chtěli uši pouze stojaté – netopýří. Naopak v Anglii dlouho vedli boj proti takovým velkým uším.

Ovšem Pierre Mégnin, v tu dobu nejuznávanější kynolog, z francouzského buldočka nebyl příliš nadšen, a dával to patřičně najevo. Navíc docházelo ke konfrontacím mezi chovateli Anglického buldoka a francouzského buldočka. A když se k tomu ještě přidal původ, tedy že byl chován převážně chudým lidem, těžko se tento pes dostával k uznání. I Gordon Bennet (známý balonový letec) se snažil francouzského buldočka dostat do podvědomí všech třídních vrstev. Avšak do těch nejvyšších se to podařilo až anglickému králi Eduardovi VII., který zakoupil bílého psa se žíhanýma ušima jménem Buffalo I.

Nakonec se přece jen francouzský buldoček dočkal a v roce 1898 byl uznán coby právoplatné psí plemeno. Téměř do všech evropských států se dostal na přelomu 19. a 20. století. Chov i v tu dobu byl velmi těžký. Vrhy byly málopočetné, štěňata se nezřídka rodila mrtvá, a ke všemu byla všudypřítomná psinka.

Na začátku 20. století již byly stojaté uši geneticky upevněny a vyhledávány. Říkalo se jim netopýří uši, a i když byly často terčem posměchu a vtípků, byly chtěné a vyhledávané. Od konce 19. století do dnešní doby se téměř nezměnil. Podíváme-li se na jeho fotografie z přelomu 19. a 20. století, uvidíme pramálo rozdílů.

20. století na území českém

Dlouhou historii má však také v českém chovu. Málokteré plemeno se může pochlubit tím, že bylo chováno na českém území již za Rakouska–Uherska. Francouzští buldočci byli chováni na zámku Chanovice v Čechách rytířem Paulem von Goldeggem z Vídně. Ten také založil chovatelskou stanici „von Chanowitz“ a ještě v 19. století se v této chovatelské stanici narodila první „česká“ štěňata francouzských buldočků. Velký rozmach těchto psíků začal po první světové válce. V tu dobu měl také „Spolek pěstitelů psů trpasličích plemen sídlem v Praze“ ve svém znaku hlavu štěněte strakatého francouzského buldočka.

Druhá světová válka chov výrazně poškodila. Časté uchylování k příbuzenské plemenitbě, neboť jiná možnost ani nebyla, a finanční problémy vedly k velkým škodám v chovu. Lidé se o buldočky pomalu přestávali zajímat. Dokonce ještě na konci 70. let 20. století bylo na území naší republiky méně než 50 jedinců tohoto plemene.

V roce 1979 došlo k založení Klubu chovatelů buldoků a mopsů a sem spadal i francouzský buldoček. Znak tohoto klubu vystihoval francouzského buldočka a nakreslil ho známý malíř M. Trojan. Tento znak pozdější samostatný klub tohoto plemene převzal. Až osmdesátá léta znamenala pro buldočka několik velkých významných kroků vpřed. Začali se ze zahraničí dovážet noví jedinci a uskutečnilo se několik zahraničních krytí.

Až do roku 1995 byla barva zvaná fawn, tedy barva plavá, neuznávaná. Před tímto datem bylo plavé zbarvení nestandardní a změnou standardu se stala barvou, dalo by se říci základní, od které se odvíjí ostatní barevné rázy. Od počátku své existence je francouzský buldoček v této barevné kombinaci znám a často i vyhledáván. Po roce 1995 se plavá barva stala téměř víc než jen právoplatným barevným členem rodiny francouzských buldočků. Popis škály barev se o plavém zbarvení nezmiňuje jen jednou. Stačí nahlédnout do standardu a zjistíme, že je rozlišováno celkem osm barevných kombinací, přičemž velkou, ne-li hlavní roli, zde hraje původně zatracovaná plavá barva. První jedinec tohoto zbarvení k nám byl dovezen z Holandska.

Od přírody rodinný klaun

Je to veselé a poměrně temperamentní plemeno. Velmi rád se mazlí a je typickým rodinným psem s výrazným smyslem pro humor. Je to čistě společenské plemeno a nevyužívá se k ničemu jinému než k tomu, aby dělal společnost a byl dalším členem rodiny. Nemá však rád napětí v rodině, hádky a křik, nesnese hlučně tvrdou rodinu a dril. Pak velice trpí. Ocení harmonickou pohodu.

Jeho rodina je pro něj vším. Je milý a dobrácký. Při mazlení se sice povětšinou chová tak trochu jako slon v porcelánu, ale jinak je velice pohyblivý. Je odhodlaný svou rodinu doprovázet kdykoli a kamkoli. Je zvědavý, podnikavý, nekonfliktní a značně přátelský. Zpravidla jim přítomnost cizích lidí nevadí, naopak, jsou nadšeni z každé návštěvy. Není to pes potřebující jen jednoho pána, ale nikdy nezapomíná, k jaké rodině patří. Má rád všechny členy jeho lidské smečky. Je to laskavý a jemný společník, který je sice ostražitý, ale ne typický hlídač. I když zaštěká, aby oznámil cizí osobu v blízkosti jeho bydliště, rozhodně zbytečně, ani dlouho neštěká.

Snadno se přizpůsobí velikosti bytu, kde bydlí. Velice se hodí do městského bytu. Je spokojený s osamoceným důchodcem stejně jako s početnou rodinkou. Má rád jak lenošení, tak procházky. Obojí by mělo být vyvážené, a to i s ohledem na počasí. V žádném případě to není pes vhodný do kotce, ani k celoročnímu ubytování na zahradě. Velké vedro i zima nejsou jeho kamarádi.

K dětem je celkově velice tolerantní a nezkazí žádnou legraci. Jeho očka se rozzáří, když může skotačit s dětmi. Náladu k hrám mají snad neustále, a tak dříve oni utahají děti, ne naopak. Nechají si, dokonce s nadšením, oblékat čepičky a oblečky, vozit se v kočárku, nebo hrát roli v dětském divadelním představení. Při těchto hrách však musí rodiče dohlédnout, aby nebylo psíkovi nevědomky ubližováno, ale o psí důstojnost není potřeba se bát. Francouzský buldoček opravdu rád ze sebe dělá komedianta. Je to pes, který miluje pozornost, a to jakoukoliv.

Mají velmi výraznou až neuvěřitelnou mimiku. Je pověstný spoustou grimas. Také má rozmanitý hlasový repertoár. Funí, chrochtá, brble a chrápe. Mimo to má výraznou empatii. Zpravidla je nekonfliktní a nebývá agresivní.

Složitý a jednoduchý zároveň

Někdy je poměrně tvrdohlavý, a jindy přehnaně klaunský. Proto jeho výcvik není nikdy 100 %. Když si vezme něco do hlavy, jen tak jej nepřesvědčíte o vaší představě správnosti. Při výchově potřebuje trpělivost a porozumění, ale také opravdovou důslednost. Bez té se rozhodně při výchově a výcviku neobejdete. Jinak je poměrně poslušný, chápavý, vnímavý a chytrý, ale i vychytralý, a ví jak si podmanit páníčka, aby ho poslouchal. Fenky se cvičí a přizpůsobují zpravidla lépe.

Může běhat agility nebo cvičit cviky poslušnosti, ale vše jen na úrovni zábavy a momentální nálady. Cvičí sice rád, neboť je to jistý druh pozornosti člověka k jeho psí osobnosti, ale nemusí vždy s jistotou poslouchat. Proto se nehodí pro jakékoliv cvičení na soutěže. Výjimkou jsou výstavy, kde se předvádí zpravidla velmi rád.

I když možná působí pomale a zavalitě, ve skutečnosti je velice živý a dobře pohyblivý temperamentní pes. Jeho potřeba pohybu je průměrná a může kolísat. Někteří jedinci, kteří se po dlouhou dobu velmi nudí, a není jim věnovaná dostatečná pozornost, mohou začít ničit zařízení bytu, nebo i „okusovat“ sama sebe. Ale jedná se spíše o výjimky.

Miluje hračky, míčky, pískací věcičky. Ale neznamená to, že je dokáže, či chce aportovat. Chce do nich žduchat, kousat, poodnášet … U takového typu hraní dokáže vydržet velice dlouho.

Procházky uvítá jakkoliv dlouhé, ale s ohledem na počasí. Zima a výrazné vedro mu činní problémy. Proto při vysokých či příliš nízkých teplotách procházky zkraťte na nutné minimum. Patří mezi brachycefalická plemena se ztíženým dýcháním - mají malé nozdry a krátké nosy.

Nevadí mu chodit po městě ani se prodírat lesním porostem. Půjde kamkoliv, kam se dostane jeho páníček. Většina francouzských buldočků však nechce do vody, hlavně ne do větší hloubky, protože neumí plavat. Ale samozřejmě, můžou se najít výjimky.

K ostatním zvířatům je kamarádský, ale pozvolné seznamování je nutností, jako u každého jiného plemene. Někteří buldočci však mají ještě dosti výrazně zakódovaný lovecký pud malých hlodavců. Proto pozor u morčat, křečků, potkanů či činčil. Nemá sklon k toulání ani k běhání za divokou zvěří. Samozřejmě, může mu připadat zábavné vyplašit a honit kočku, ale není to o tom, že by ji chtěl lovit. K jiným psům, i zcela cizím, je zpravidla nevšímavě sebevědomý a nemá sklony začít vyvolávat šarvátky. Pokud je však vyprovokován on, neváhá se bránit. Nejvíce si rozumí s dogovitými plemeny a druhou zvláštností také je, že mají sníženou citlivost vůči bolesti.

Péče o zdraví

Co se týče srsti, je samozřejmě s ohledem na její krátkou formu péče minimální. Rozhodně to však není bezúdržbový pes. Některé výrazné vrásky v obličeji mohou bez patřičného ošetřování způsobit zdravotní obtíže. Udržuje se v nich totiž vlhko. Tyto záhyby je tedy nutné udržovat v suchu a dle potřeby vytírat. Je možné využít i zásypového dětského pudru, který poté společně s vlhkem vytřeme do sucha. U některých jedinců tento problém začne vyvolávat i záněty. Uši nepotřebují žádnou výraznou péči, ovšem velké a lehce vystouplé oči musíme kontrolovat, a v případě potřeby čistit, abychom v co největší míře předešli očním zánětům. K očním problémům některých jedinců patří i tzv. juvenilní zákal.

Chov francouzského buldočka se čas od času může potýkat s předčasnou degenerací meziobratlových plotének, epilepsií a sklonem k různým alergiím. Při návštěvě veterináře je potřeba nechat občas zkontrolovat zubní kámen a při větších zákrocích je nutné dbát zvýšené opatrnosti při narkóze, protože mohou nastat nestandardní reakce. Někteří jedinci mívají problémy s ucpáváním análních žlázek nebo s trávením. Na kvalitu potravy je toto plemeno poměrně náročné.

Celkově jsou všichni francouzští buldočci citliví na přehřátí, a nezřídka jsou problémy u porodu, protože štěňata mají poměrně velké hlavičky. Císařský řez není žádnou výjimkou.

A poslední perlička: stisk čelisti francouzských buldočků je neuvěřitelně silný. Ve výjimečných situacích se stane, že se pes zakousne například do hračky, a čelist mu tzv. ztuhne. Nějakou dobu se mu nedaří mordu pootevřít a následně zavřít. V takových případech je potřeba zachovat klid a počkat, až čelist sama povolí.

Zkrácené znění standardu

Celkový vzhled: typický moloss malého formátu. I přes svoji malou velikost silný, v každém ohledu krátký a kompaktní, podsaditý pes s krátkou srstí, krátkým tuponosým obličejem, vztyčenýma ušima a přirozeně krátkým ocasem. Musí působit dojmem živého, bystrého, velmi svalnatého zvířete, kompaktní struktury a solidní stavby kostry.

Hlava: hlava musí být velmi silná, široká a kvadratická. Kůže, která ji pokrývá, tvoří skoro symetrické záhyby a vrásky. Hlava buldočka se vyznačuje vtaženou oblastí horní čelistí a nosu. Lebka je o to širší, o co ztratila na délce.

Lebka: horní partie lebky široká, téměř plochá, se silně klenutým čelem. Vystupující nadočnicové oblouky jsou rozděleny rýhou, která je obzvlášť vyvinutá mezi očima. Rýha nesmí pokračovat na čele. Týlní hrbol velmi málo vyvinutý.

Stop: Velmi silně vyjádřen.

Nosní houba: široká, velmi krátká, ohrnutá. Nosní dírky jsou dobře otevřené a souměrné, šikmo dozadu směrované. Sklon nosních dírek a ohrnutého nosu („pršáček“) musí však dovolit normální dýchání nosem.

Hřbet nosu: velmi krátký, široký; jsou na něm soustředně symetrické vrásky, které sbíhají dolů na horní pysk (délka: 1/6 celkové délky hlavy).

Pysky: silné, trochu visící a černé. Horní pysk se setkává s pyskem dolním uprostřed a úplně zakrývá zuby, které nikdy nesmí být vidět. Horní pysk je v profilu spadající a zaoblený. Jazyk nikdy nesmí být vidět.

Čelisti: široké, kvadratické, silné. Spodní čelist probíhá širokým obloukem a končí před horní čelistí. Při zavřené tlamě je předsunutí spodní čelisti (předkus) zmírněno tím, že průběh křídel spodní čelisti je zahnutý. Tento ohnutý tvar je nutný, aby se zabránilo příliš silnému předsunutí dolní čelisti.

Zuby: řezáky dolní čelisti nesmějí v žádném případě stát za řezáky horními. Spodní oblouk zubů je zaoblený. Čelisti nesmějí být stranově posunuty ani stočeny do stran. Vzdálenost mezi horním a dolním obloukem řezáků nelze přesně stanovit. Rozhodující podmínkou je, aby horní pysk a dolní pysk na sebe doléhaly tak, aby úplně překrývaly zuby.

Líce: svalstvo tváří je dobře vyvinuté, ale nevystupuje.

Oči: bystrý výraz: hluboko posazené oko dosti daleko od nosní houby a především od uší; tmavé barvy, poměrně velké, krásně kulaté, lehce vystupující a bez jakékoliv stopy po bělmu, když se zvíře dívá dopředu. Okraj víček musí být černý.

Uši: středně velké, u kořene široké a na špičce zaoblené. Posazené vysoko na hlavě, ale ne těsně u sebe. Neseny vzpřímené. Boltec je otevřen dopředu. Kůže musí být tenká a na dotyk měkká.

Krk: krátký, lehce klenutý, bez laloku.

Horní linie trupu z profilu: horní linie stoupá stále až po bederní krajinu, a potom rychle klesá k ocasu. Příčinou tohoto tvaru, který je velmi žádoucí, jsou krátká bedra.

Hřbet: široký a svalnatý.

Bedra: krátká a široká.

Záď: šikmá.

Hruď: válcovitá a velmi hluboká. Žebra jsou sudovitá, silně zaoblená.

Předhrudí: široce otevřené.

Spodní linie z profilu a břicho: vtažené, ale ne jako u chrta.

Ocas: krátký, na zádi hluboko nasazený, přiléhající k hýždím, v nasazení široký.
Přirozeně zalomený nebo zauzlený; ke konci se zužující. I při pohybu musí zůstat pod horizontálou. Je přípustný relativně dlouhý ocas (ale ne sahající až k hlezennímu kloubu), zužující se zalomený ocas je přípustný, ale ne žádoucí.

Hrudní končetiny: končetiny rovné a svislé jak při pohledu ze strany, tak zepředu.

Plece: krátké, silné. Vystupující, pevné svalstvo.

Nadloktí: krátké.

Loket: bezpodmínečně přiléhá k tělu.

Předloktí: krátké, dobře odsazené, rovné a svalnaté.

Zápěstí a přední nadprstí: silné a krátké.

Pánevní končetiny: jsou silné a svalnaté. Jsou trochu delší než hrudní končetiny a zvyšují tím zadní část těla. Jak při pohledu ze strany, tak i zezadu jsou rovné a svislé.

Stehna: svalnatá, pevná, nepříliš zaoblená.

Hlezno: skutečně hluboko posazené, ne přehnaně zaúhlené, především však také ne příliš strmé.

Nárt: silný a krátký. Buldoček nesmí mít od narození žádné paspárky.

Tlapy: přední tlapky jsou kulaté, malé, tzv. „kočičí“. Dobrý styk se zemí, lehce vytočené. Prsty jsou velmi kompaktní, drápy krátké, silné a dobře odsazené. Polštářky jsou tvrdé, silné a černé. U žíhaných psů musí být drápy černé. U barvy „caille“ = křepelka (plavá žíhaná se střední bílou strakatostí) a „fauve“ = plavá (plavá se střední nebo převládající bílou strakatostí) jsou upřednostňovány tmavé drápy, ale světlé se nepostihují.
Zadní tlapky jsou velmi kompaktní.

Chody: průběh pohybu je volný, končetiny se pohybují souběžně se středovou rovinou těla.

Srst: krásná, hustá, lesklá a měkká krátká srst.

Barva: rovnoměrně plavá, žíhaná nebo nežíhaná, nebo s omezenou strakatostí. Plavá žíhaná nebo nežíhaná se střední nebo převládající strakatostí.
Všechny odstíny plavé barvy jsou přípustné, od červené až po barvu bílé kávy. Úplně bílí psi se přiřazují k barvě plavé žíhané s převládající strakatostí. Pokud má pes velmi tmavou nosní houbu a tmavé oči s tmavými okraji víček, pak lze u obzvlášť krásných exemplářů výjimečně tolerovat jistou depigmentaci obličeje.

Velikost a hmotnost: u buldočka v dobrém stavu nesmí být hmotnost menší než 8 kg a nesmí přesahovat 14 kg, přičemž velikost je úměrná k hmotnosti.

Vady: jakákoliv odchylka od výše uvedených bodů se musí považovat za vadu, jejíž hodnocení musí být v přesném poměru s odchylkou.

•Úzký nebo sevřený nos (chroničtí chrápalové).
•Vpředu chybějící uzavření pysků.
•Depigmentované pysky.
•Světlé oči.
•Lalok.
•Vysoko nesený ocas; příliš dlouhý nebo abnormálně krátký ocas.
•Volné lokty.
•Strmý nebo dopředu vysazený hlezenní kloub.
•Nekorektní způsob pohybu.
•Tečkovaná srst.
•Příliš dlouhá srst.

Těžké vady:

•Při zavřené tlamě viditelné řezáky.
•Při zavřené tlamě viditelný jazyk.
•„Bubnující“ pes (toporný pohyb hrudních končetin).
•Depigmentovaná místa v obličeji, s výjimkou psů plavých žíhaných se střední bílou strakatostí („caille“) a u psů plavých se střední nebo převládající strakatostí („fauve“).
•Nadměrná nebo nedostatečná hmotnost.

Vylučující vady:

•Nosní houba jiné barvy než černé.
•Rozštěp pysku („zaječí pysk“).
•Psi, u kterých se spodní řezáky zavírají za horními.
•Psi, jejichž špičáky jsou při zavřené tlamě stále vidět.
•Různobarevné oči.
•Uši nesené nevzpřímené.
•Uši, ocas nebo paspárky kupírované.
•Paspárky na pánevních končetinách odstraněné nebo existující.
•Bezocasost.
•Barva srsti černá s pálením, myší šeď a hnědá.

Poznámka: psi musí mít dvě očividně normálně vyvinutá varlata, která se nacházejí zcela v šourku.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (7x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře