Dobrman

Další fotografie (8)

Dobrman patří společně například s knírači do vývojové skupiny pinčů. Jejich původ je s největší pravděpodobností evropský. Každý z pinčů má zřejmě základ v německém nebo anglickém chovu. Který z pinčů však byl první nebo které plemeno stálo u zrodu jiného plemene pinčů, to se opravdu zatím neví. Rozhodně však stojí za povšimnutí, že jakýkoli pinč je pro Angličany teriér.

Období jeho vzniku

Německo společně s Anglií má zřejmě nejvíce mezinárodně uznaných a celosvětově známých plemen. Německo je také zvláštní tím, že všechna jeho plemena jsou či měla být pracovně využívána. Nejinak je tomu u dobrmana. Dobrman je plemeno uměle vytvořené, tedy účelně a s jasným cílem. Každopádně se jedná ve srovnání s mnohými jinými plemeny o poměrně mladou rasu psa. Přesto toho o jeho vzniku mnoho nevíme. Jeho historie se začala psát ve druhé polovině 19. století. Prokazatelně prvním chovatelem, a tudíž zároveň zakladatelem chovu dobrmanů byl Karl Friedrich Louis Dobermann.

Pan Dobermann

Karl Friedrich Louis Dobermann (1834–1894) se narodil v Apoldě. Jeho hlavním zaměstnáním bylo vybírat daně, respektive byl zaměstnancem daňového úřadu v Apoldě, ale je známo i mnoho dalších profesí, které během svého života vystřídal nebo prováděl souběžně. Prý byl i nočním hlídačem, obecním strážným, exekutorem, prodavačem vyčiněných kůží a údajně také odchytával toulavé psy. Tím se vysvětluje, na co potřeboval ostrého psa i kde hledal vhodné jedince k chovu. Že se jeho práce mísila a točila kolem chovu psů, je zřejmé, a všemu ještě napomáhaly věhlasné trhy v Apoldě, kterým se také říkalo „psí trhy“. Bylo zde předváděno a zároveň ke koupi nabízeno velké množství psů, a tak K. Dobermann nejen psy choval, ale také prodával a s jinými trhovci vyměňoval i odkupoval. Jeho rukama tak prošlo mnoho psů ze širokého okolí, ať už řazených k některému z již existujících plemen, nebo psů tuláků neznámého původu. Na jeho dvoře se však vyskytovali i jeho oblíbení psi, mezi nimiž měl být tmavě zbarvený řeznický pes (zařazením předchůdce rotvajlera), stájový pinč, či durynský ovčák.

K. Dobermann se chovu ponejvíce věnoval v letech 1865–1870. A právě v tuto dobu údajně vznikl nám dnes dobře známý dobrman. Bohužel K. Dobermann nevedl žádné záznamy o svém chovu, a tak neexistují žádné důkazy, jaká plemena, nebo dokonce konkrétní psi stáli u zrodu dnešního dobrmana. Nám tedy dnes nezbývá než jen spekulovat, zda jeho oblíbení psi byli zakladateli plemene, nebo k vytvoření dobrmana byli použiti zejména cizí psi. A vůbec o jaká plemena se jednalo, pokud se vůbec jednalo o nějaká konkrétní plemena. Můžeme se tak setkat s názorem, že vedle hladkosrstých stájových pinčů, řeznických psů typu rotvajlera, zasáhli určitým dílem do chovu i krátkosrstí ovčáčtí psi a ohaři. Někteří kynologové se nezdráhají být ještě konkrétnější, a tak bývá uváděno, že na jeho vzniku se podíleli pointři, němečtí krátkosrstí ohaři, výmarští ohaři, beauceroni, němečtí pinčové, manchester teriéři, německé dogy, rotvajleři a v neposlední řadě greyhoundi. Některá z těchto plemen však ještě v polovině 19. století neměla čistou plemennou příslušnost a je také málo pravděpodobné, že by se v tu dobu, ve středu Německa, běžně objevovali čistokrevní angličtí psi. I když se později Otto Göller zmiňuje o přikřížení s krátkosrstými loveckými psy, ještě to nutně nemusí znamenat některé z plemen ohařů. Na druhou stranu poměrně výrazný lovecký pud dobrmana, jeho zvednutá přední noha a napjaté celé tělo při extrémní pozornosti, u ohařů označované jako „vystavování“, teoreticky svědčí o blízké příbuznosti s některým z ohařů. Nejpravděpodobnější se zdá být výmarský ohař, neboť svým temperamentem i chováním, zbarvením i místem svého vzniku je dobrmanovi nejblíže.

Podobnost dobrmanů 19. století s beaucerony je vskutku neuvěřitelná, ale také může být náhodná. A přisuzovat spojitost s některými plemeny jen proto, že mohli plemeni dodat zbarvení, je tak trochu pošetilé. Zbarvení opravdu nemůže být směrodatné pro určení možnosti přikřížení jednotlivých plemen. A tak možná byl začátek daleko prostší, než jak je nám dnes předkládáno, a pan Dobermann pouze vybíral nejostřejší, nejagresivnější a nejstrašidelněji vypadající jedince bez potřeby hledět na exteriér či zbarvení. A protože v tu dobu dobrman rozhodně nebyl ještě ani tak hladce krátkosrstý, ani jeho stvořitel neměl potřebu vyhledávat typy psů, které by upevňovaly nějaký exteriérový znak.

Pro svou práci, mezi lidmi samozřejmě velmi neoblíbenou a mezi zloději velmi přitažlivou, K. Dobermann potřeboval co největší ochranu. A tu mu nezajišťovala ani sebelepší střelná zbraň, pokud byl přepaden znenadání. Ale dobrý ostražitý pes, přímo vynikající obranářský pes, s výbornými reflexy a čichem, neměl problém udržet svého pána v bezpečí na několik metrů kolem. Dobermannovi psi začali být proslulí a říkalo se o nich, že se nebojí ani samého čerta. A protože tehdy bylo běžné, že někteří lidé věřili na zlo v podobě čertů, museli mít velkou víru v ochranitelské a hlídací schopnosti dobrmanů. Větší pocty se hlídací pes snad ani dočkat nemůže. Dobermannovi psi byli považováni za nadmíru agresivní, nezvladatelné, strach nahánějící a velice ostražité. K. Dobermann pro zdůraznění ostrosti exteriérových rysů svým psům krátce kupíroval ocasy a uši. Tato tradice se udržela více než 100 let, třebaže konečná upravovaná velikost ušních boltců se postupně zvětšovala.

Protože přelom 19. a 20. století byl plný zlodějíčků, zlodějů a vrahů a život se s lidmi příliš nemazlil, mnozí lidé obdivující Dobermannovy ostré psy je chtěli vlastnit také. Tím byl zajištěn pro nově vznikající obranářské plemeno rozvoj. Nebyl to však ještě zdaleka takový dobrman, jakého známe dnes. Byl ještě poměrně hrubého typu bez elegance, s delší, někdy i lehce vlnitou srstí s podsadou a většinou se světlým okem. Povahově byl až neuvěřitelně zlý, výbušný a ostrý na vše kolem sebe.

Prvním známým psem K. Dobermanna v typu dobrmanského pinče byl Schnuppe. Protože není známo, že by měl nějaké potomky, spekuluje se o tom, že se jednalo o vykastrovaného psa. Další, koho po Schnuppem K. Dobermann používal na svou ochranu, byla fena Bisart (někdy uváděna jako Bismarck). U této feny bylo zaznamenáno, že hned v prvním vrhu dala štěňata i modré barvy. První zápis dobrmana do plemenné knihy se uskutečnil již v roce 1893.

Dobrman na vzestupu

Třebaže K. F. L. Dobermann vymyslel základ a měl vcelku jasnou představu o vyšlechtění z vlastního pohledu „ideálního psa“, zemřel příliš brzy na to, než aby rysy tohoto vznikajícího plemene upevnil a udržel na úrovni, jakou si sám představoval. Našel se však člověk do chovu dobrmanů podobně nadšený, který chtěl navázat na výsledky práce K. F. L. Dobermanna. Byl jím Otto Göller. Ten již v roce 1899 inicioval vznik prvního Národního klubu dobrmanských pinčů v Německu. Také to byl zřejmě on, kdo do chovu v roce 1908 přidal greyhounda. Představou Göllera totiž bylo získat elegantního, ušlechtilého a méně agresivního a naopak více ovladatelného psa. V době vzniku prvního klubu pro dobrmany dostalo toto plemeno svůj do té doby neujednocený název: Dobermann Pinscher. Následovalo uspořádání první výstavy psů zaměřené právě na dobrmany. Standard plemene byl schválen v roce 1910.

Otto Göller měl jako prvního psa Prinze Matzi v. Grönland, který se narodil v roce 1895. Vynikal temperamentem, pracovitostí a odvahou, měl však velmi světlé oči. Tento pes postupně vystřídal tři jména. Je znám i pod jmény Prinz Ilm–Athen a Prinz Humburger. Avšak ani Göller nezanechal téměř žádné záznamy o zušlechťování dobrmanů svého chovu.

Dalšími typickými představiteli, podle nichž byl veden chov, byli Graf Belling, Greif v. Gröland, Junker Slenz v. Thüringen, Hellegrav v. Thüringen, nebo i první odchov O. Göllera Alarich v. Thüringen a další.

Na konci 19. století se jim říkalo durynští pinčové, velcí pinčové a dobrmanští pinčové. Možná i proto je dob dobrmanova největší příbuznost přisuzována německému pinči. Podobnost těchto dvou plemen je i dnes nepřehlédnutelná, třebaže jejich vývoj šel od počátku jinými směry. Teprve v roce 1949 byl přejmenován na dobrmana – a to mu zůstalo dodnes. Ovšem ne všude ve světě.

Dvě světové války

Během 1. světové války bylo hodně dobrých dobrmanů odvezeno do Ameriky a pro velkou bídu psů v Evropě neustále ubývalo. Po skončení války bylo všude v Evropě jen poskrovnu dobrých dobrmanů. Přesto se mnozí chovatelé snažili o rychlý vzestup jejich chovatelské kvality. Dobrmani byli velmi oblíbení, patřili k nejpočetnějším plemenům v Německu a v České republice, i na výstavách se objevovali v hojném počtu a zájemců o ně stále přibývalo. Jakmile začaly mít zájem o psy i nejrůznější ozbrojené složky, mezi prvními adepty na takový druh práce byli dobrmani, němečtí ovčáci a erdelteriérové. Ti také byli jako první zařazeni mezi tzv. služební plemena. Dobrman byl znám dobrými výsledky v poslušnosti, obratnosti, stopách a samozřejmě v obranách. Třebaže se začátkem 20. století snad ve všech zemích kladl důraz na zjemňování postavy i hlavy dobrmana, později Němcům začala taková jemnost vadit a začali zpět vyžadovat mohutnost. Nejúspěšnějším psem mezi světovými válkami byl Fels v. d. Krenzhorst. V tu dobu se upevňovalo vedle černého zbarvení s pálením i zbarvení hnědé, modré a izabel, opět vše s pálením.

Bohužel mezitím přišla 2. světová válka. Protože dobrmani byli velmi často, společně s německými ovčáky, používáni nacisty v koncentračních táborech, při zatýkání, obsazování území apod., sympatie v toto plemeno se změnily v odpor. Němci u nich rozvíjeli nejhrůznějšími metodami agresivitu vůči člověku a dobrman tak získal přívlastek „ďábelský pes“. Pracoval s plným nasazením a byla mu lhostejná strana hranice, barva pleti i politická příslušnost. On chtěl jen dělat radost a pomáhat svému pánovi. V obou světových válkách byl běžným „válečným psem“ a uplatnění našel v mnoha směrech. Byl využíván, zneužíván, ale také hrál důležitou roli v citových vazbách a podpoře vojáků. Poměrně dlouhou dobu po skončení války trvalo, než dobrman opět našel větší množství příznivců a přestalo se na něj hledět jako na tyrana.

Dlouho byli hodně ostří, někteří kousaví, agresivní a nedůtkliví, a ne každý majitel, který si tohoto psa přál a pořídil si ho, si s ním věděl rady. Dlouho trvalo, než se lidé s jeho povahou naučili zacházet a dobrmana chápat. S přemírou agrese se u dobrmanů potýkali chovatelé na všech kontinentech, ale bylo období, kdy nezvladatelnost dobrmanů díky několika lidem vygradovala a dobrman se objevoval stále častěji v novinách, kde jej vylíčili jako největšího agresora. Je pravdou, že nebyly ojedinělé případy, kdy byli lidé dobrmany pokousáni. A novináři se nadšeně chytali každého případu, kde se dobrman objevil. Vše se uklidnilo až koncem 70. let, v některých státech až v 80. letech 20. století, potom co se většina chovatelů snažila špatně ovladatelné a výrazně dominantní jedince vyřazovat z chovu. Zajímavostí je, že v Německu, vlastně v celé Evropě velmi dlouho dobrmany chovali a posuzovali jen (či převážně) muži, v Americe to byly naopak ženy.

Český chov

Že byli dobrmani na našem území známi už na konci 19. století, dokládá fakt, že v roce 1903 byla vydána kniha Václava Fuchse, ve které autor upozorňuje na „psa budoucnosti“, dobrmana. První chovatelský klub pro toto plemeno byl založen na jižní Moravě v roce 1931. V tu dobu byl stále znám jako dobrmanský pinč, ale údajně se mu mělo říkat i „barbuch“. Chov českých dobrmanů měl dobrou pověst, neboť se jednalo o zdravé plemeno s tehdy žádanou povahou. Dobrmani byli často vidět u ozbrojených složek a opravdu svou funkci zastávali na výbornou.

V roce 1952 byl zařazen mezi plemena Svazarmu, ale v roce 1966 převeden do Československého svazu chovatelů drobného zvířectva. Časem opět hrál jednu z hlavních rolí v seznamu pracovně–služebně využitelných plemen Svazarmu a figuroval na seznamu několika málo plemen, která by měla v případě potřeby sloužit pro účely armády.

Čeští chovatelé poměrně brzy začali chovat plemeno liniově nebo alespoň po tom toužili a snažili se, přestože to v druhé polovině 20. století nebylo vůbec jednoduché. Byl velký problém sehnat nějaké zahraniční krytí nebo přímo štěně ze zahraničí. V úvahu, a to jen v omezeném množství přicházelo Rakousko a chovatelské stanice na území tehdejší NDR. Dalším problémem byl v jednu dobu přístup klubu dobrmanů, resp. představitelů klubu, kteří chovatelům prakticky nedávali na výběr a sami určovali podle svého momentálního přesvědčení, kterým psem bude která fena nakryta. Navíc přibylo nařízení, kolikrát ročně může pes nakrýt fenu, což opět brzdilo dobrý rozvoj chovu, neboť ani ti nejkvalitnější jedinci nemohli dostatečně předávat svůj genetický potenciál.

Koncem 20. století byla preferována příbuzenská plemenitba, a to poměrně dlouhou dobu. Přinesla sice krásné a typově velmi vyrovnané dobrmany, ale přinesla i několik negativních následků. Dobrmany však v chovu zasahovala jedna rána za druhou. Když už se dobrman alespoň trochu vymanil z pověsti zlého psa a začala se o něj zajímat i širší veřejnost, byl v 80. letech 20. století zakázán chov modře zbarvených jedinců. Nato v roce 1993 přišel na řadu zákaz kupírování uší. To bylo období, kdy dobrman zřejmě nadobro ztratil největší množství obdivovatelů i chovatelů. Zákaz kupírování uší po vzoru několika okolních států zvedl velkou vlnu nevole. Nakonec přibylo i doporučení ponechávat dlouhé ocasy a počet zájemců o plemeno se dostal asi na stoleté minimum.

Byla by škoda na závěr nezmínit hezkou informaci, že dobrman má svou hvězdu. Zdeňka Vávrová, která v roce 1980 objevila novou, neznámou planetku, ji pojmenovala právě po zakládajícím tvůrci dobrmanů K. F. L. Dobermannovi.

Dobrman téměř všude na světě

Například ve Švýcarsku vznikl klub pro chovatele dobrmanů už v roce 1902, v Nizozemsku v roce 1904, v Rusku v roce 1907. Dobrman byl brzy populární skoro všude na světě a jeho výjimečnost byla obdivována. V Anglii sice vznikl první klub pro dobrmany až v roce 1948, ale první jedinci zejména nizozemského a německého původu se zde začali objevovat již ve 20. letech 20. století. Dlouho se ale dobrmanům v Anglii nedařilo najít větší skupinu nadšenců. Dlouhá léta tak trvalo, než si ho vůbec veřejnost začala všímat. Hlavním iniciátorem v propagaci dobrmanů v Anglii byla ať už vědomě, či nevědomě Elizabeth Craigová, velmi známá spisovatelka kuchařských knih. Ta vlastnila fenu Ossi v. Stressow, která ji všude doprovázela. Ossi byla velmi obdivovaná a brzy se ji začalo říkat „nejromantičtější pes na světě“. Když už se Angličané konečně začali o dobrmany zajímat trochu víc, s ohledem na politickou situaci se jim nedařilo dovézt, a tudíž ani odchovat dobrmany alespoň průměrné kvality. Dovézt dobré psy ze země původu bylo v tu dobu nemyslitelné. Přesto se našli chovatelé, kteří tento těžký boj nevzdávali a snažili se dostat to nejlepší alespoň z toho, co v Anglii bylo. Za asi nejznámější chovatele dobrmanů v Anglii byli považováni Fred a Julie Curnowovi s jejich chovatelskou stanicí Tavey. Další, kdo plemeno v Anglii podzvedl, byla chovatelská stanice Bowesmoor M. Porterfieldové a seržanta H. Darbyshirea, kteří se pustili do chovu dobrmanů se zaměřením na jejich pracovní schopnosti a všestrannou využitelnost. Své psy cvičili a předváděli na různých akcích, čímž se pohled veřejnosti na dobrmana patřičně zlepšil.

Pracovití dobrmani se s armádou dostali snad všude. Třeba na ostrově Guam stojí pomník se sochou ležícího dobrmana i se jmény dobrmanů, kteří zde padli při své službě pro námořní pěchotu v boji za osvobození Guamu v roce 1944.

Do Austrálie se toto plemeno dostalo poměrně pozdě. Zde jejich chov započal v roce 1952, kdy E. Pilko přivezl tři dobrmany a založil první chovatelskou stanici dobrmanů s názvem Dioklip. Tato chovatelská stanice však prodávala pouze psy, nikdy feny. Základ chovu v Austrálii položil, třebaže musely být importovány další feny jinými chovateli, aby se chov dobrmanů dostatečně rozšířil. První importy přicházely do Austrálie zejména z Ameriky a následně z Anglie, Německa a dalších evropských zemí. V roce 1959 byl v Austrálii založen první klub chovatelů a majitelů tohoto plemene.

Oblíbený pes Ameriky

Do USA se první dobrman dostal za přispění E. R. Salmanna již v roce 1898. Přesto první dobrman zapsaný do americké plemenné knihy byl pes německého původu Intelelectus v roce 1908. Jeho importovaná matka Herta se stala v roce 1912 první zapsanou šampionkou USA. Prvním psem šampionem USA byl pes jménem Dix. A Dobermann Pinscher Club of America vznikl v roce 1921. Počátky chovu v Americe byly postaveny z krve německé a dánské.

Již od poloviny 20. století byl zřejmý rozdíl mezi americkým a evropským chovem dobrmanů. Navíc se zde začalo s jasným rozdělováním na pracovní a výstavní linie, přičemž rozdíly mezi typy jsou velmi výrazné. Američané od počátku dobrmana šlechtili na jemný a elegantní typ. Protože i v Americe bylo určité období, kdy byla povaha dobrmana problematická, snažili se chovatelé tuto povahu co nejvíce zespolečenštit na úroveň společenského plemene. Naopak Evropané sice chtěli zachovat eleganci, ale zároveň prosazovali silnější a pracovní typ. Přesto i v Americe se našlo několik odpůrců „společenského dobrmana“, kteří jej viděli stále jako skvělého pracovního psa. Jistě stojí za zmínku, že v Americe jsou u ozbrojených složek velmi oblíbeni dobrmani českého chovu.

Pochopení jeho kvalit

Dobrman má dodnes zejména díky filmovým scenáristům ne zrovna dobrou pověst. Má-li záběr při střežení objektu psem vypadat dostatečně napínavě, snad vždy na tomto záběru uvidíme dobrmana. I nahánění zloděje dobrmanem, lépe hned dvěma, dodá filmovým záběrům pořádný šmrnc. Záběry na štěkajícího a vztekle vypadajícího dobrmana dozajista nahánějí strach i dnes. On dobrman opravdu po několik desetiletí ve 20. století platil za prvotřídního a nepřekonatelného hlídače, obranáře, ale i agresora a nervního, zlého psa.

Běžně se objevovali velmi ostří, dominantní i agresivní dobrmani, přičemž jejich výchova patřila pouze do rukou zkušených kynologů. Mnozí jedinci byli hůře zvladatelní, čímž se na ně začalo pohlížet s despektem. Chovatelé tuto situaci vnímali a snažili se o změnu směru chovu dobrmanů s ohledem na zlepšení jejich povah. Tím chtěli zvrátit rozvíjející se negativní pohled veřejnosti na dobrmana.

Dnes už se každý zodpovědný chovatel snaží vybírat do chovu jen vyrovnané jedince bez zbytečné agresivity a samozřejmě i plachosti. Je potřeba hledat v chovu zlatý střed, a to platí jak pro povahu, tak pro exteriér. Žádné extrémy nejsou dobré. Trendem je při zachování dobrých hlídacích schopností mít dobrého a zvladatelného rodinného psa, který nikoho nebude bezdůvodně napadat. Samozřejmě temperament se dobrmanovi nemůže ubírat. Flegmatický dobrman není dobrman. Měl by zůstat plnokrevníkem mezi pracovními psy, vnímavý, bystrý, rychlý, obratný, temperamentní, možná i tak trochu „horká hlava“. To vše je správný dobrman. Je to pes s vlastním názorem, který jedná velmi impulzivně, ale jen z horlivosti do práce, snahou zavděčit se, ale i si zavtipkovat.

Pro koho ano a pro koho ne

Budoucí majitel si musí plně uvědomovat, jakou zodpovědnost na sebe bere. Jedná se o silného a výrazného psa, a pokud nebude ovladatelný, bude s ním velmi těžké pořízení. Při špatné výchově se dokonce může stát zbytečným postrachem pro své okolí a majitel z jeho vlastnictví nakonec může být nešťastný. Dobrman musí být ovladatelný, dobře socializovaný a spolehlivý, má-li přinášet své rodině radost ze života.

Základem je správný výběr chovatelské stanice, odkud si člověk chce pořídit štěně. Je velký rozdíl, zda hledá dobrmana jako aktivního rodinného společníka, anebo psa vhodného k výcviku vyšší úrovně s prakticky jakýmkoli zaměřením. Zaměření jednotlivých chovatelských stanic je různé. Člověk by tak měl pečlivě vybírat, aby koupil štěně s geny, jaké opravdu ve svém dobrmanovi chce mít. Je to pracovní plemeno a měl by jím zůstat. To však rozhodně nepopírá možnost být zároveň výborným rodinným psem.

Rozhodně si jej nemůže pořídit člověk, který má velmi málo času nebo jen nerad opouští práh svého domu. Dobrman potřebuje člověka, jenž se mu bude každý den věnovat. Potřebuje aktivního, rozumného a vyrovnaného majitele, který správně chápe dobrmaní povahu, jeho temperament. Kdo pochopí dobrmaní temperament, pochopí dobrmana. Majitel dobrmana se musí umět ovládat. Pak teprve dokáže ovládat tohoto psa.

Dobrman klade velké nároky jak na čas svého pána, tak na jeho pevnou psychiku. Není to pes pro snadno vznětlivé lidi. Dobrman patří do rukou výrazné autority, psychicky silného člověka, který však svou sílu neprosazuje fyzickými tresty, násilím či křikem. Potřebuje přiměřeně klidného, trpělivého a ohleduplného majitele, který má cit pro situaci, dobré pozorovatelské schopnosti a v myšlení je rychlejší než sám dobrman. Majitel dobrmana musí mít pevné nervy a určitý smysl pro humor. Tento pes dokáže téměř celý svůj život udržovat svého pána ve střehu. A dobrmana je potřeba mít stále pod kontrolou, neboť jeho kreativita myšlení je zřejmě na nejvyšší možné úrovni psího myšlení.

Špatně snáší změnu majitele i jejich střídání. Proto jej dnes armáda nepoužívá tam, kde je potřeba psa střídat mezi různými lidmi. Změny ve své smečce snáší opravdu velmi špatně.

Jak porozumět dobrmanovi

Často působí jaksi překotně. Je živý, rychlý a spontánní, trochu výbušný, velmi zvědavý, ale i velmi chytrý a zároveň vychytralý. Je to opravdová psí osobnost. Na někoho může působit nervózně, ale zpravidla je tak chybně vnímán jen jeho překypující temperament, který ne každý člověk je schopen zvládnout. Když nespí, tak pořád něco vymýšlí nebo někde běhá. To platí zejména o štěňatech a mladých psech. V dospělosti se zpravidla trochu uklidní a zmoudří. Temperamentní však zůstává až do svého posledního dne. Není to však už ten zbrklý temperament. Dobrmanův temperament se v některých ohledech během jeho života mění, povaha ustaluje a pes se celkově synchronizuje s celou rodinou.

Dobrmana se nezřídka lidé bojí, což má za následek, že je přitahován i nevhodnými novými majiteli. A i dnes se ukazuje, že každý člověk není schopný zvládnout každého dobrmana. Dobrman svým vzhledem a nepodplatitelným hlídáním vzbuzuje obavu i strach. To je nepochybné. On však dokáže být i hodným a přívětivým psem, který štěká, jen když zaslechne nebo vidí něco podezřelého. Na pozemek, který nekompromisním způsobem hlídá dobrman, si nedovolí nikdo vstoupit. Zbytečné a vytrvalé štěkání je však nutné psovi zakazovat. V mládí je potřeba ho učit, respektive utvrzovat v tom, že na případné nebezpečí se štěká, ale také že si do domu může majitel dovést návštěvu, ke které se pes musí chovat hezky nebo alespoň nevšímavě. Dobrman má být ostražitý a při hlídání i tvrdý, sebevědomý, odvážný a cítit se neohroženě, ale zároveň má být v běžném životě mírumilovný, kamarádský a celkově společenský. Dosáhnout toho však není zrovna lehké. Jedním z nejdůležitějších aspektů nutných k harmonickému soužití s dobrmanem bez zbytečného obtěžování okolí je perfektně zvládnutá socializace. Dalším důležitým prvkem je, aby majitel tohoto psa měl ohled na okolí a zaměřil se u svého psa na základní ovladatelnost. Při zachování potřebné důslednosti, základních pravidel, respektování povahových odlišností dobrmana a podpoře jeho dobrých vlastností získá člověk výborného, věrného, milujícího a oddaného psího společníka.

Dobrman miluje pohyb, ale i pohodlí měkkých pelíšků, křesel a postelí. Není snad dobrmana, který by neměl nějaké oblíbené křeslo. Komfort v podobě měkkého místa na odpočinek by mu měl být dopřán i jako prevence proti otlakům. Zřejmě proto, že jeho srst je krátká a zpravidla bez podsady, nemá rád déšť a bláto. Ani ze sněhu není nadšený, pokud si do něj má sednout či lehnout. Je dobré, když má skoro denně k dispozici velký oplocený výběh nebo zahradu, kde se může do sytosti vyběhat. Z toho vyplývá, že nejlepším ubytováním pro dobrmana je dům s kombinací se zahradou anebo alespoň byt s možností se vyběhat třeba v psí škole nebo v oploceném parku, při dbání zásad bezpečnosti. Dobrman může žít na venkově i ve městě, ale podmínkou je aktivní život. Unuděný dobrman se nerozpakuje cokoli, co má v dosahu, zničit, rozcupovat na nejmenší možné kousky a okousat na nejužší nudličku. Snadno se také jeho povaha zvrhne na stranu, kde si to člověk nejméně přeje, a vytvoří si spoustu zlozvyků. Jeho majitel se musí naučit předcházet všemu, čím by mohl dobrman nadělat škodu, ale být i kreativní, aby dobrmanovi poskytl takový život, jaký potřebuje.

Tento pes si rád hraje, běhá. Coby mladý pes rošťácky skáče po lidech a nadšeně přijímá jakoukoli zábavu, hru a změnu. Nutně potřebuje být zaměstnáván, a to nejen fyzicky, ale i psychicky. Tento pes opravdu klade na svého pána vysoké nároky, ale časem správné vedení a zacházení mnohonásobně oplatí.

Rodina a děti

Ke své rodině je velmi milý a velmi rád se nechá hladit a mazlit. Přes svou velikost je neuvěřitelně přítulný a rád projevuje svému pánovi náklonnost. Svou rodinu a velmi dobré známé vítá bouřlivým skákáním kolem. Někdy má snahu poštěkávat, brumlat si, usmívat se, často nosí dárky (hračky) a všemi dalšími možnými způsoby vyjadřuje svou radost ze shledání. Svou rodinu bezmezně miluje a zejména svému pánovi je velice oddaný.

K úplně malým dětem se příliš nehodí, protože je až příliš temperamentní, ale i z důvodu, že někteří dobrmani jsou zbytečně žárliví. Také není příliš tolerantní a klidnou chůvou, která si nechá všechno líbit. Batoleti ani malým dětem do tří let se prakticky nedá vysvětlit, že za ouška se netahá, do očí se prstíkem nepíchá, a že to není hračka na vození ani sezení. Pokud však přijde dobrmaní štěňátko do rodiny s malými dětmi, je třeba učit děti, jak se správně ke psu chovat, a učit štěně, jak se chovat k dětem. Každopádně je u toho nutný soustavný dohled, postřeh a hodně pevné nervy. Toto období, než dítě vyroste a začne chápat souvislosti, je pak hodně náročné pro majitele, dítě, ale i pro psa.

Pokud přijde štěně do rodiny bez dětí, je nutné ho dostatečně a správně socializovat i ve vztahu k různě velkým dětem. Pro dospělého dobrmana, který je odmala připravován na příchod nebo pravidelnější kontakt s dítětem, pak taková změna není psychicky nezvladatelná.

Jestliže děti respektují přirozenosti psa, mohou spolu tvořit výbornou dvojici. Ve společnosti dětí, které zná a s nimiž vyrůstá v harmonii, se cítí dobře. Přesto stále platí, že je nutné mít neustále dobrmana i děti pod dozorem. Není to zlý pes, který kousne jen tak, ale nechce si nechat nic líbit, pokud mu někdo ubližuje.

Výchova, výcvik, přístup

Dobrman coby malé štěně dychtí po učení a rád se snaží udělat pro svého pána všechno, čemu rozumí. V tento čas je ideální moment pro socializaci a položení základů cviků poslušnosti. Brzy totiž přijde psí puberta a velký zvrat v chování i poslouchání psa. Již kolem 5.–7. měsíce věku dominantnější tvorové vrčením zkoušejí, kde jsou hranice toho, co si mohou ke svému pánovi i třeba celé rodině dovolit. Takové nežádoucí chování musí být potlačeno ihned, bez ohledu na stáří či roztomilost jedince. Nesmí se to podcenit, protože boj o postavení pak může zkoušet téměř po celý svůj život.

Přílišná tvrdost k výcviku tohoto psa rozhodně nepatří, neboť vyvolá odklon psa od vyrovnané povahy. Výjimkou však musejí být situace, kdy se pes snaží už „jen“ naznačit agresivitu nebo hierarchickou dominantní převahu. Pak je výchovný políček nebo jiné tvrdší, ale rozhodně ne sadistické potrestání, které přijde rychle a v pravou chvíli, velkým přínosem. Dominantní chování je pravděpodobnější u psů–samců. Ti jsou také na první pohled o poznání větší, těžší a impozantnější. Feny se zpravidla snáze vychovávají a mají menší tendence se prosadit.

Předejít možným sporům o postavení v rodině se alespoň částečně dá vhodnou výchovou a jasně danými a neměnnými pravidly nastolenými od prvního dne, co se malý dobrman objeví v nové rodině. Dobrman potřebuje lásku, ale zároveň přiměřenou přísnost a maximální možnou důslednost, třebaže je někdy velmi těžké toho dosáhnout. Pokud se výchova dobrmana podcení a s výcvikem se začne pozdě, s velkou pravděpodobností nastanou poměrně brzy nemalé těžkosti. Jak se vychová v mládí, takový bude v dospělosti.

Protože to není pes na monotónní práci, musí se k výcviku a celkovému zaměstnávání dobrmana přistupovat s rozumem, nápaditostí a otevřeností všemu novému. I z těchto důvodů dobrman rozhodně není psem pro každého. Potřebuje chytrého, vnímavého, vyrovnaného a přirozeně autoritativního majitele, který je často pozitivně naladěn. Nemá rád stále se opakující stejné cvičení. Pak snadno sklouzne k tomu, že naučené cviky dělá sám bez povelu, protože ví, co bude následovat. Proto je nutné cvičení stále různě pozměňovat – jak cviky samé, tak intervaly mezi jednotlivými cviky. Jakýkoli stereotyp je pro něj nevhodný.

Dobrman je psí workoholik a jen na člověku záleží, jakou práci a tvůrčí činnost mu poskytne. Potřebuje pohyb a výcvik, ale i sport a hry, aby nepropadal nudě. Při výcviku musí člověk přemýšlet, ale i vymýšlet stále nové věci i metody. Dobrman chce potěšit svého pána, ale zároveň k tomu chce i něco přidat. A tak povaha dobrmana nemusí sednout každému výcvikáři, protože i sebelépe vycvičený dobrman chce dát do cvičení kousek sebe. Každý dobrman se i výtečně naučené cviky občas snaží zkreativnit nebo prezentovat nevšedním způsobem. Majitel tak musí být ve střehu, aby na vše správně zareagoval, a zároveň musí být nad věcí a reagovat a myslet rychleji než dobrman. A to je mnohdy opravdu těžké.

Dobrman potřebuje spravedlivý a srozumitelný výcvik a správnou motivaci. Pes musí pracovat s radostí. Z radosti z pohybu, z radosti ze zábavy a z radosti dělat radost svému pánovi. Mladý dobrman často kouká na svého pána zpovzdáli a čeká, co se bude dít. Je velice vnímavý a z jeho pohledu nespravedlivé jednání jeho pána snižuje jeho důvěru v něj. Pro dobrý výcvik je nutné mít dobrý vztah. Dobrman poslouchající ze strachu je velmi nespolehlivý.

Ve výcviku je nutné být vytrvalý a důsledný. Toto plemeno není ve výcviku vhodné pro začátečníka. Při výchově a výcviku se nesmějí dělat chyby. Jak rychle se umí naučit nové cviky, tak rychle a zpravidla mnohem rychleji se umí naučit i zlozvyky a nevhodné chování, které mu může přinést potěšení. Odstraňování chyb je tak velmi těžké. Člověk cvičící dobrmana musí výborně znát techniku výcviku jednotlivých cviků i konečnou fázi provedení, aby něco psa neučil na začátku chybně. Dobrman potřebuje důslednost a lásku, a to v té největší možné míře. Pak je úžasným a vyrovnaným parťákem v každé situaci.

Potřebuje před výcvikem dostatek prostoru i času, aby se vyběhal. Výcvik je bezpodmínečně nutné přizpůsobit jeho temperamentu a již předem s ním počítat. Temperament a chuť pracovat lze dobře využít. V neposlední řadě je důležité zvolit vhodnou psí školu. Ne každý instruktor je schopným trenérem takto temperamentních psů.

Všestranné využití dobrmana

Již více než sto let je využíván jeho dobrý čich, obranné reakce i lovecký instinkt. Stále jsou dobrmani především z pracovních chovů schopni bravurně používat své smysly a spolupracovat s člověkem. Dle potřeby zadrží prchajícího zloděje nebo najdou ztracené dítě v lese. Pracovní či sportovní vyžití může být velmi různorodé i všestranné. Může být výborným všestranně pracovním psem, kdy bude cvičit a skládat všestranné zkoušky zahrnující pachové práce, poslušnost a obranu. Velmi dobře zastane záchranářské práce, zejména při plošném vyhledávání, při vyhledávání v sutinách apod. Vynikat může také v obedience (druh výcviku poslušnosti), frisbee, flyballu, dogdance, canicrossu či v agility. Dokonce může být nápomocný při tahání saní, při přemísťování dobytka a někteří jedinci by se dobře uplatnili jako asistenční psi.

Sportovat však může i mimo kynologické sporty. Rád bude běhat vedle kola, bruslaře nebo běžkaře. Zde však platí, že bez výborně zvládnuté ovladatelnosti to nepůjde. Také je potřeba myslet na možnost úpalu či úžehu během horkých letních dní a včas tomuto předcházet. Bohužel při jeho překotnosti a plném nasazení do každé činnosti může být těžké spatřit první příznaky včas.

Je horlivý a nadšený snad do čehokoli. Je velice všestranný, ale ne každý to s ním umí. Potřebuje zaměstnání, jinak se snadno stane neurotikem nebo psem se spoustou zlozvyků. Je snadno vydrážditelný, impulzivní, má rád obranu a má radost z práce. Protože však ne v každé zemi je veden k všestrannému výcviku, obecně platí, že dodnes mají zpravidla evropští dobrmani razantnější a tvrdší povahu nežli ti američtí a angličtí. Při stopování bývají největší problémy s přemírou temperamentu, který snadno ničí přesnost. Každopádně většina dobrmanů velmi ráda aportuje, ale s jejich složitější povahou v mládí můžou toto nadšení (špatným výcvikem) brzy ztratit. Pokud jsou správně k aportování vedeni od štěněte, zůstanou náruživými aportéry. Dobrmani rádi nosí různé předměty a mají snahu „nosit“ – brát do tlamy – i ruku svého pána. Při procházkách nosí nalezené klacíky a kamínky i je vytahují z potoků a řek. Někteří jedinci mají problémy s plaváním, nejsou dobrými plavci, ale to nevylučuje skutečnost, že si rádi hrají v mělké vodě.

Dobrman a zvířata

Ve vztahu k jiným zvířatům mohou být dobrmani komplikovanější. Hodně záleží, v jakém prostředí vyrůstají a jaká je v tomto ohledu socializace. Rádi proženou každou cizí kočku, ale pokud od štěněte vyrůstají v domě s kočkou, velmi si ji oblíbí a mohou se z nich stát nerozluční kamarádi. Při vhodné výchově vše, co je doma, toleruje, ale cizí zvířata bude mít tendenci lovit nebo alespoň na ně štěkat. Máloco zůstane bez povšimnutí.

Dobrman má vyvinutý výrazný lovecký pud. A není se čemu divit. Vždyť k tomuto býval ještě na začátku 20. století v některých zemích veden. Na jeho lovecký pud je zapotřebí myslet hned od štěněcího věku a nikdy psovi nedovolit sledovat stopu divoké zvěře. Také se musí naučit příliš se nevzdalovat od svého pána, protože má poměrně velký rádius a snadno se tak dostane mimo kontrolu. Rozhodně je důležité, aby se dobrman každého věku mohl pohybovat i bez vodítka, na volno, ale musí se naučit poslouchat a samostatně se příliš nevzdalovat. Toto plemeno může mít sklony k toulání, pokud se dlouhodobě nudí. Je schopný velice rychle pochopit, že volný pohyb po okolí je zábavný a vzrušující i bez člověka. A člověk se musí postarat o to, aby to jeho dobrman nezjistil.

Především psi–samci mají tendenci si na ostatních psech dokazovat, že mají navrch. Nerozpakují se kdykoli pustit do rvačky. Stačí jen jedno nepříjemné gesto jiného psa a dobrman si to chce hned vyřídit. Ovšem i nemálo fen nemá rádo psí konkurenci. Samozřejmě se to dá vhodnou výchovou částečně utlumit, ale vždy se najde nějaký pes, se kterým si dobrman nebude rozumět a nebude chtít jeho názory tolerovat. Zde nepomůže nic jiného než perfektní ovladatelnost a poslušnost.

Zajímavosti z chovu a péče o psa

Postupný zákaz kupírování uší a následně i ocasů v mnohých státech s početností chovatelské základny dobrmanů velmi zatřásl. Protože se do té doby tyto části těla upravovaly, nedbalo se na jejich tvar ani velikost. Proto je dnes pro mnohé překvapení, že je vcelku běžné, že dobrman mívá uši nestejnoměrně svěšené, někdy třeba jen jedno, jindy obě nepřiléhají k lícím, nebo také různého tvaru. Často tak majitelé dobrmanů musejí v jejich mládí uši různě podlepovat, tvarovat a přechodně slepovat, aby dosáhli stejného tvaru a postavení obou ušních boltců. V Německu platí od roku 1998 zákaz kupírace ocasů a po jejich vzoru přestali i mnozí chovatelé v okolních státech ocasy kupírovat. Předseda IDC a německého dobrman klubu H. Wiblishauser na posledním zasedání IDC dne 26. 8. 2011 totiž zcela jednoznačně deklaroval plány na připravovanou změnu standardu dobrmana v zemi původu, že uši a ocas musejí být nekupírované. Opět však nastal problém s jeho ne vždy standardním a elegantním nošením, neboť někteří jedinci mají ocas na konci zatočený, nesený a různě stočený nad hřbetem nebo křivý. Nic z toho se nedalo dříve selektivním výběrem upravit, neboť po kupírování ocasu nebylo potřeba tyto problémy řešit.

Někteří chovatelé dobrmanů poměrně často používali i dále používají příbuzenskou plemenitbu, neboť mimo jiné je poměrně snadnou cestou k dosažení vyrovnanosti celého vrhu a celkového typu psa. Ale i příbuzenská plemenitba má určitý podíl na objevujících se zdravotních problémech dobrmana. Dobrmani mají velmi početné vrhy a zpravidla bezproblémové porody. Průměrný počet štěňat je 10.

U FCI jsou povoleny barvy hnědá s pálením a černá s pálením. Ještě poměrně nedávno bylo povolené zbarvení modré s pálením. V některých státech světa, především v USA, je i nadále povoleno zbarvení modré s pálením a izabela s pálením, a dokonce i bílá/krémová. Jedinci posledně jmenovaného zbarvení jsou považováni v určité míře za albíny a nejčastěji mají modré oči. Nezřídka se u nich objevuje alergická reakce na sluneční záření. Má se za to, že modré zbarvení srsti a izabela, bezesporu pak i barva krémová/bílá, jsou původcem snížení imunitní schopnosti organismu, častých zdravotních problémů s kůží, horší kvalitou srsti a při spojení dvou jedinců tohoto zbarvení se pak může objevit v různé míře alopecie. Izabela zbarvení má recesivní gen, tedy zředěný, hnědé barvy. S modrou je to obdobné. Ta má recesivní gen (zředěný) černé barvy.

Běžná údržba dobrmana není nic těžkého. Především je nutné udržovat krátkou délku drápů, protože i přes jeho neustálý pohyb se většinou nestačí samy obrušovat a je třeba je mechanicky krátit. Dále je zapotřebí kontrolovat čistotu zvukovodů a předcházet tak možným zánětům. V neposlední řadě je potřeba ještě zmínit kartáčování srsti. Přestože je krátká a bez podsady, tak líná. Běžně stačí psa překartáčovat 1× za 14 dní, ale při častějším kartáčování je doma méně chlupů. Koupe se dle potřeby, ale nebývá to častěji než 4–5× za rok.

Zdraví dobrmana

Tím, že se jednalo o velmi početné plemeno, objevilo se i větší množství genetických zdravotních problémů. Dobrman, stejně jako několik desítek plemen, může být postižen očním onemocněním PRA (atrofie sítnice), PHPV (malformace zornice), PHTVL (malformace sklivce) nebo entropiem. Avšak problémy s očima jsou u dobrmanů spíše na ústupu. Momentálně jsou největším strašákem chovatelů a majitelů dobrmanů srdeční vady (kardiomyopatie) a problémy s páteří (spondylóza – degenerativní onemocnění krční páteře) neboli Wobblerův syndrom. Je velmi pravděpodobné, že tomu dopomohla výstavní, a tudíž chovatelská podpora tzv. „labutích krků“, kdy standard uvádí, že krk má být nesen zpříma, elegantně a tělo je kvadratické… To vše svádí k přehnanosti. Spondylóza u dobrmanů je o nesprávném utváření krčních obratlů, což se pak odráží na špatném – nekoordinovaném – pohybu pánevních končetin. Krční spondyopatie je způsobena deformací zpravidla sedmi krčních obratlů. Průzkumem bylo prokázáno skoro 80 % postižených jedinců v populaci dobrmanů (týkalo se to však jen omezené územní oblasti), ale to neznamená, že všichni s tímto následně měli nějaké omezující problémy. Na většině z nich po celou dobu jejich života nebylo poznat jakékoli omezení nebo problémy. U dobrmanů se vyskytuje i výhřez meziobratlové ploténky v oblasti beder nebo zmiňovaných krčních obratlů.

Dobrman je nezřídka postižen demodikózou. To je mikroskopický parazit v kůži, který je zřejmě dědičný. U některých jedinců se projeví, u jiných ne, třebaže se v kůži každého psa tento parazit zpravidla vyskytuje. Ani tomuto plemeni se nevyhýbají různá kožní onemocnění. Setkat se můžeme i s tzv. „lízacím syndromem“, často označovaným i jako „syndrom z nudy“. Objevuje se zejména u nudících se psů a způsobuje, že si pes vylíže určitá místa, zejména na dolní části končetin, tlapkách a meziprstí tak silně, že se vytvoří až mokvající boláky. U psů–samců se může objevit na bradě určitý druh akné. To se léčí zpravidla určitým druhem masti, ale není to onemocnění nijak nebezpečné.

Dále se u dobrmanů můžeme setkat s nedostatečnou funkcí štítné žlázy nebo slinivky či s nedostatkem zinku, což způsobuje pokřivení čelisti (na jedné polovině tlamy se vytváří předkus nebo podkus a na druhé je standardní nůžkový skus), s cukrovkou, se selháním ledvin nebo s problémy se srážlivostí krve – Von Willebrandova nemoc. Problémy se štítnou žlázou a Willebrandova nemoc jsou onemocnění vyskytující se u mnohých plemen. Stejně jako u jiných velkých plemen, i u dobrmana je potřeba se snažit předcházet možné torzi žaludku. Avšak i přes svou velikost se u tohoto plemene příliš často neobjevuje větší postižení dysplazií. Dobrmani se v průměru dožívají 10 let věku.

A jak by měl dobrman vypadat?

Tělesná stavba dobrmana je téměř kvadratická, to platí zvláště pro psy. Krok je pružný, elegantní, obratný, volný a prostorný. Hrudní končetiny dosahují co nejvíce dopředu. Pánevní končetiny dodávají dalekým vykročením a pružností žádoucí pohybovou sílu.

Při pohledu shora odpovídá tvar hlavy tupému klínu. Linie temene téměř navazuje na linii nosního hřbetu a směrem k týlu se lehce zaobluje. Při pohledu zpředu a shora pozorované postranní části hlavy nesmějí působit vypoukle. Čelní sklon je malý, ale dobře vyznačený. Nosní houba je spíše širší než okrouhlá, u černých psů je nos černý, u hnědých může být ve světlejším tónu odpovídající zbarvení. Pysky mají pevně a hladce přiléhat k čelistem a musejí zajistit pevné uzavření tmavě pigmentované ústní štěrbiny. U hnědých psů může být pigment poněkud světlejší. Požadován je nůžkový skus a plnochrupost. Oči jsou středně velké, oválné a tmavě zbarvené, u hnědých psů je dovolen trochu světlejší odstín. Uši jsou vysoko nasazené, středně velké, přiléhající ploše předním okrajem k líci. Krk je suchý a svalnatý, se vzestupnou líbivě zaoblenou linií. Držení krku je vzpřímené a vyznačuje se ušlechtilostí. Kohoutek má být zvláště u psů silně vyznačen a svou výškou a délkou určuje průběh hřbetní linie klesající k zádi. Hřbet je krátký a pevný. Délka a hloubka hrudníku musejí být ve správném poměru k délce trupu, přitom má hloubka hrudníku s lehce klenutými žebry dosahovat přibližně poloviny kohoutkové výšky. Hrudník je dobré šíře s výrazným předhrudím. Od konce hrudní kosti k pánvi je břicho zřetelně vtažené. Ocas je vysoko nasazen a krátce kupírován, dva ocasní obratle mají být viditelně zachovány. V zemích, kde je kupírování ocasu zakázáno, se ocas ponechává přirozeně dlouhý. Nemá být nesen nad úrovní zádi. Hrudní končetiny jsou ze všech pohledů téměř rovné. Svaly od pánve přes stehna a bérce mají být dobře vyvinuty, stehna, kolena a hlezna široká. Silné pánevní končetiny jsou rovné a stojí paralelně. Tlapy na všech končetinách jsou krátké a uzavřené, prsty dobře klenuté (kočičí tlapa), drápy černé. Kůže pevně na celém těle přiléhá a je dobře pigmentovaná. Srst je krátká, tvrdá a hustá. Pevně a hladce přiléhá a pokrývá rovnoměrně celý povrch těla. Podsada není žádoucí. Zbarvení srsti je černé nebo hnědé s červenohnědým ostře ohraničeným a čistým pálením. Pálení se nachází na tlamě, jako skvrny na lících a nad očima, na hrdle, dvě skvrny na hrudi, na nadprstí a tlapách, na vnitřních stranách stehen, okolo řitního otvoru a na sedacích hrbolech.

Kohoutková výška psa je 68–72 cm, feny: 63–68 cm. Hmotnost psa se pohybuje přibližně od 40 do 45 kg a fen od 32 do 35 kg.

Další fotografie k článku

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře