Zvířata

Zvířata na krytíChovatelské stanice

Články a atlasy

Kontakt

Podpora a bezpečnost - kontakt
Zvířata na prodejVšechna zvířata na prodej
iFaunaiFauna
Belgický ovčák – malinois
Sdílet:

Belgický ovčák – malinois

Psi
Druhy a plemena

Rozdíl mezi pasteveckými a ovčáckými plemeny je výrazný. A to nejen ve vzhledu, ve velikosti, hbitosti, často i postavení uší, ale také v poslušnosti, chuti spolupracovat s pastýřem, a především ve způsobu využití. Ani kdysi práce ovčáckého psa nespočívala v hlídání stáda před predátory, jakými byli například vlci a medvědi, ale ve vedení a usměrňování stáda a v plnění pokynů pastýře, když potřeboval ovce posunout dál nebo je otočit do jiného směru. Tito ovčáčtí psi se začali využívat v době, kdy šelem ubylo a stáda ovcí se zvětšovala. K největšímu rozmachu ovcí, a tudíž i ovčáckých psů docházelo v 18. a 19. století. Dobrých ovčáckých psů bylo zapotřebí všude, kde se vyskytovaly ovce. Nikde se nehledělo na vzhled. Nejdůležitější byla dobrá ovladatelnost, pracovitost a skromnost. To byla jediná dobrá povaha každého ovčáckého psa. A mezi tyto pracovní psy patřil i belgický ovčák. Chov ovcí byl totiž důležitou komoditou také Belgie.

Všestranný, pracovitý a spolehlivý

Pro práci s ovcemi byl upřednostňován klešťový skus. Nepracovali však jen se stádem, hojně byli využívaní jako hlídači salaší i stavení. Od počátku byli člověku parťáky. Pracovali pro něj i s ním. Byli zvyklí plnit úkoly i samostatně uvažovat a správně reagovat. I když ovčáci na belgických kopcích existovali jistě dlouho předtím, než se chovatelé rozhodli pro jejich řízený chov, před rokem 1890 o belgických ovčácích nikde neexistuje zmínka.

Odlehlá místa s krásnou krajinou posetou stády ovcí tehdy nebyla snadno dostupná, a tudíž ani navštěvovaná. Belgický ovčák se tak vyvíjel v určité izolaci. Není příbuzný s německým ovčákem, jak si dnes někteří laici myslí. Tito psi s nejrůznější strukturou i barvou srsti se v Belgii vyskytovali po staletí. Dnes se rozlišují ve čtyřech variantách: malinois, laekenois, tervueren a groenendael. Tak jak je jejich název rozdílný, jsou rozdílné i jednotlivé varianty. Rozdíl najdeme v exteriéru, ale i v povahových vlastnostech. Celé 20. století se chovatelé snažili, aby se jednotlivé varianty od sebe lišily pouze strukturou, délkou srsti a také zbarvením. Ostatní parametry i povahu se chovatelé snažili udržet ve stejné rovině. Ale jak se postupně ukázalo, zejména v povahových rysech se toto stalo nedosažitelným cílem. Jednotlivé varianty se pomalu od sebe začaly v mnoha bodech lišit. Možná to je i důvodem, že například v USA jsou všechny varianty už od roku 1959 chovány a brány jako jednotlivá plemena, přestože země původu a FCI jsou stále pro zachování jednoho plemene o čtyřech variantách.

Rozdělování belgických ovčáků

Třebaže belgičtí ovčáčtí psi byli v 19. století značně nejednotní, začaly vznikat snahy o standardizaci. V září 1891 vznikl Klub belgických ovčáků (Club du Chien de Berger Belge). Pracovník veterinárního ústavu v Cureghemu, profesor A. Reul vyzval všechny majitele belgických ovčáků, aby své psy předvedli na výstavě psů v Bruselu konané 15. listopadu 1891. Na akci se dostavilo 117 psů nejrůznější struktury a barvy srsti. Reul vehementně prosazoval černé psy, neboť byl přesvědčen, že toto zbarvení značí inteligenci a eleganci. Bylo vybráno na 40 nejlepších jedinců, kteří byli rozděleni do tří skupin podle barvy a délky srsti (dnes by to byl typ malinoise, groenendaela a lakenoise). Byl sestaven základ prvního standardu a vedení klubu vyzvalo pastýře, aby od této doby křížili mezi sebou jen psy stejné struktury a délky srsti. Pastýři na tuto výzvu příliš nedali, pro ně byla nejdůležitější pracovní stránka psa, nikoli vzhled, ale našel se dostatek chovatelů, kteří se snažili.

Vedle profesora Reula, který se zasadil o to, aby se o belgických ovčácích nejen mluvilo, ale i jednalo a ucelili se v jedno plemeno, byl významnou osobností chovatel Hertsen. Tento chovatel prosazoval více než jen nejoblíbenější černé dlouhosrsté psy. Chtěl více variant barevně i strukturou srsti, avšak při zachování stejných proporcí. Chtěl, aby se jednalo o jedno plemeno v různém kabátě.

3. dubna 1892 sepsal Klub belgického ovčáka první standard plemene, který byl základem pro následující chov. V tomto standardu se píše o třech možných variantách srsti, tedy třech variantách plemene. V roce 1899 byl belgický ovčák uznán za národní plemeno. Přesto ani poté se pastýři nechtěli podvolit rozdělení a s tím spojenému omezení křížení jen podle exteriéru. Od roku 1901 začali být zapisováni do oficiální plemenné knihy Société Royale Saint-Hubert (známá pod zkratkou L.O.S.H.).

Chovatelé se neustále nemohli dohodnout na vhodném zbarvení a délce srsti belgických ovčáků. Změna v chovu jednotlivých variant opět nastala až začátkem 20. století, kdy došlo nejen k jasnému rozdělení na celkem již 4 varianty a byly určeny jejich přesné popisy, ale patronát nad každou variantou si vzala některá z obcí. O malinoise se postaralo vlámské město Malines, patřící do provincie dʼAnvers. Právě v této oblasti se vyskytovalo nejvíc krátkosrstých belgických ovčáků. Nyní se toto město jmenuje Mechelen.

Jedním ze zakladatelů chovu byl pes Tjop. Exteriérově i povahově byl hodnocen všemi odborníky velmi vysoko. Velkým přínosem však byl i pes Dewer. Dalším výborným plemeníkem ještě před 1. světovou válkou byl pes Fram Du Bois dela Deulle.

Již v roce 1908 se na výstavě psů objevilo 377 belgických ovčáků. Ve stejném roce byly známy první exporty belgických ovčáků. Dál než do sousedních států se na začátku 20. století první belgičtí ovčáci dostali do Ekvádoru, USA, Ruska, Argentiny atd. Pravidelně se začaly pořádat výstavy, ale i závody policejních psů. Několik desítek let od založení prvního klubu se rozdělení všech jedinců dle srsti různě měnilo.

Téměř osudná válka

Od počátku existence ve výkonu (ve všestranném pracovním nasazení) excelovali krátkosrstí malinoisové. V roce 1910 na mistrovství policejních psů 1. místo získal černě zbarvený malinois Paul a druhé místo zaujal také černý malinois, jménem Menneke. Oba vlastnil Ch. Muldera. I následující roky nejlepší výkony předváděli zejména malinoisové, ale také groenendaelové. Jimi podávané výkony jim však byly málem osudné. Příchodem 1. světové války a následně i 2. světové války byli pro výkon služby u vojska vybíráni nejlepší psi. A pro skromnost, učenlivost a všestrannost to byli nejčastěji právě belgičtí ovčáci. Zastávali nejrůznější funkce, ať už jako spojky (předávání zpráv), pomocníci zdravotníků, nebo také na obranu, hlídání muničních skladů… Jejich práce byla velmi všestranná. Dobrou práci odváděli za každého počasí, i v těch nejhorších a velmi skromných životních podmínkách. Psů šmahem ubývalo, ale jejich popularita strmě stoupala. Samozřejmě platilo: čím lepší jedinci, tím pro válku lépe. To však znamenalo, že následný chov přišel o mnoho špičkových jedinců, kteří mohli chov belgických ovčáků velmi kvalitně rozvinout a pozvednout.

8. 3. 1920 se belgičtí chovatelé sjednotili v klubu Société Royale St. Hubert, aby po pustošivé 1. světové válce dali dohromady chov všech variant belgických ovčáků. V roce 1929 a pár let poté byli do chovu zařazeni i celočerní krátkosrstí malinoisové, přičemž bylo povoleno jejich křížní s červenohnědými.

Během 2. světové války zmizelo ze světa obrovské množství psů, a tudíž i genová variabilita jednotlivých variant belgických ovčáků se výrazně zmenšila. Chov byl téměř neřiditelný, vedení klubu bylo minimální. Načas bylo opětovně povoleno mezivarietní křížení. V říjnu 1945 vešel v platnost nový standard.

Druhá polovina 20. století

Od konce 2. světové války, během 10 let extrémně vzrostla obliba malinoisů. Při součtu (registru) belgických ovčáků v roce 1959 bylo z 550 jedinců 363 malinoisů. Přitom z toho ještě 6 černě zbarvených! A to, že byli evidováni černí malinoisové, ještě v tuto dobu je s podivem, neboť již ve 20. letech 20. století se s takto zbarveným malinoisem v chovu nepočítalo.

Jak vidno, jedna z variant začala vyčnívat nad ostatní varianty belgického ovčáka. Postupem času se stal díky svým povahovým kvalitám a využití malinois nejznámějším belgickým ovčákem. Po válce pár zbylých přeživších pokračovalo i v policejních službách a jako skvělí všestranní policejní psi jsou známí po celém světě dodnes. Nejdříve se prosadili vedle Belgie ve Švýcarsku a ve Francii. Dnes konkurují německým ovčákům snad ve všech zemích a na všech kontinentech světa.

Až v roce 1966 FCI požádala klub o opětovné rozdělení plemene na několik variant. Došlo tedy k rozdělení na malinoise, groenendaela a lakenoise. Tervueren ještě neměl své pojmenování a do této skupiny patřili všichni „jinak než černě zbarvení dlouhosrstí psi“.

Od 70. let 20. století byla u malinoisů vyžadována charbonáž s tmavou maskou. Tedy červenohnědá srst s černými konečky chlupů a černě zbarvená tlama. To bylo jediné možné zbarvení srsti malinoisů. Toho se chovatelé drželi až do začátku 21. století. Následně se u jedinců bez charbonáže, kteří měli výborný exteriér a povahu, dělaly výjimky.

1. 1. 1974 bylo odsouhlaseno, že každá varianta bude posuzována zvlášť. 1. 1. 1979 byl vydán oficiální zákaz křížení variant mezi sebou. Přesto dál byly občas vydány výjimky zemí původu pro křížení malinois a tervueren nebo tervueren a groenendael.

V České republice

První malinoisové se na naše území dostali v roce 1988. Byli to Halusethaʼs Teekla, Halusethaʼs Urban, Sonja v. Tascaʼs Home a Mero du Maugré. Na těchto jedincích byl odstartován chov malinoisů v České republice. Jim však předcházel chov groenendaelů a tervuerenů, kteří se na našem území začali objevovat dříve. 11. 9. 1989 se narodil první český vrh malinoisů, a to v chovatelské stanici „z Hanky“, o měsíc později se narodil vrh malinoisů v chovatelské stanici „Hanako“. Především po roce 1989 bylo přiváženo velké množství nových jedinců malinoisů, groenendaelů a tervuerenů.

O malinoise byl v České republice od počátku poměrně velký zájem, především po tom, co se ukázalo, že se jedná o výborné, všestranné pracovní plemeno. Poměrně brzy se však chovy začaly rozdělovat a zaměřovat buď na exteriér (výstavy), nebo na práci (zkoušky a závody). U nás jsou malinoisové známí především jako pracanti, ať už na závodech, nebo při použití v akci u ozbrojených složek. Momentálně je u Policie ČR používáno kolem 10–20 % psů plemene malinois. Německý ovčák zaujímá přibližně 70–80 % používaných jedinců u Policie a Armády ČR.

Pro koho se hodí?

Lidem neznalým může méně či více připomínat německého ovčáka a nezřídka je považován za jeho křížence. Ale s německým ovčákem co do historie nemá nic společného. S učenlivostí a pracovitostí už mnohé společné má. Malinois, maliňák, mali či malina nebo také známý pod zkratkou BOM, je pes velmi všestranný a velmi vnímavý. Je všestranný, ale není to pes pro každého. Klade na svého člověka a rodinu vyšší nároky, než je u „jen“ rodinných psů běžné, a tak ho nelze doporučit každému. Rozhodně ne pracovně vcelku vytížené rodině. Je to pes s velkou potřebou zaměstnání, her či práce.

Je zcela oddaný svému člověku, často až závislý. Změna majitele je tak pro něj hodně stresující, a ne vždy se s ní do konce života vypořádá. Má rád celou rodinu, ale upne se jen na jedno jejího člena. Je to věrný přítel i pes do nesnází. Maliňák je mazlivý, ale zároveň tvrdý, především sám k sobě.

Je velmi emotivní, výrazně citlivý, k některým situacím až přecitlivělý. To z něj dělá trochu složitější element na socializaci a výchovu k vyrovnanému jedinci v dospělosti. S dětmi je velký kamarád, je hravý a má pochopení pro společné lumpárny. Děti jej však musí vnímat jako partnera a živou bytost. I když je psem velmi vhodným do rodiny, jen jako rodinný pes bez dalšího využití a bez vyšších cílů se nehodí. Pokud se člověk pro maliňáka přece jen rozhodne, musí počítat alespoň s dlouhými procházkami a s libovolnou pohybovou aktivitou, aby jeho chlupatý kamarád nestrádal. Rozhodně v takovém případě není dobré vybírat psa z čistě pracovních linií, u nichž výchova a rozumná náplň psího dne nepatří k zrovna lehkým úkolům.

Pro běžnou rodinu jsou vhodní psi spíše z výstavních linií a jedinci dle pozorování chovatele nejklidnější z vrhu. I tak jsou maliňáci vhodní jen pro aktivní rodinu, která může všude brát psa s sebou a začlení ho do svého života. Totiž vytížený maliňák = spokojený maliňák. Milují, chtějí a potřebují pohyb a zaměstnání mozku.

Jeho skladnost je proslulá. Nedělá mu problém cestování a vejde se všude. Miluje pohyb i pohyb na zahradě. Ale protože má rád společnost, upřednostní malý byt před velkou zahradou – pokud se mu jeho člověk bude náležitě věnovat. Většina jedinců hůře snáší odloučení, a proto by uvítali ubytování v domě po boku rodiny. Ale na ideál ubytování jsou různé názory a zkušenosti.

Potřebuje klidného člověka s notnou dávkou trpělivosti. Rozhodně to není pes pro každého, třebaže se může na první pohled ve zkušených rukou zdát „panem Dokonalým“. Má vynikající pracovní vlohy, ale snadno se dá zkazit. Jeho nervová soustava není tak silná jako u německého ovčáka a nespravedlivost od svého člověka si bere příliš k srdci. Je razantní, ale zároveň jemný. A tato kombinace při výcviku je nezřídka problém. Ne každý člověk dokáže najít správnou rovnováhu a styl výchovy a výcviku správně pochopí a následně zvládne. Malinois je poctivý dříč, kterého i s jeho „úlety“ se musí člověk naučit chápat dříve, než stihne napáchat výchovné prohřešky, které již nelze vzít zpět.

Je výborným plemenem i pro ctižádostivé a závodní typy, ale musí se jednat o vyrovnaného člověka, který má pochopení pro nedokonalosti a výstřelky v mladém věku. Je totiž nadmíru vitální, aktivní, vždy připravený k akci. Rád se předvádí. Do všeho jde naplno a v mladém věku se teprve učí hranice co ano, a co už ne, které zpočátku často nevědomky, ale běžně překračuje.

Maliňák je všeobecně velmi temperamentní až hyperaktivní. Společně s border kolií lze malinoise z pracovní linie zařadit mezi workoholiky. Rád dovádí, běhá a skáče. Je nesmírně hravý a vynalézavý. I když je připraven kdykoli poslechnout svého pána, má i svůj názor a zvládne vyřešit mnohé situace zcela sám. Je nadšený z každého pohybu. Dokonce i rád plave a skotačí ve vodě. Má neustále dobrou náladu a je připraven si kdykoli hrát.

Nedůvěřivost

I když standard uvádí, že při posuzování se vyžaduje klidná a odvážná povaha, docílit takové v každém prostředí dá mnoho práce. Někteří jsou výrazněji nedůvěřiví, což může někomu připadat jako plachost. Belgičtí ovčáci mají vrozenou nedůvěru. Některý větší, jiný menší. Proto je tak důležité v době štěněcího a mladého věku jej se vším seznámit, aby nedůvěra v něm nezůstala v příliš velkém množství. Když se jednou dané situace či předmětu nebojí, protože měl možnost se s nimi seznámit v mládí, nebojí se pak celý život. Je to pes citlivý na zkušenosti. Jak snadné je malinoise zkazit…

Cizích lidí si většinou nevšímá, nebo dokonce se chová odtažitě. Málokterého maliňáka zajímají cizí lidé. Není v pravém slova smyslu s každým kamarád na počkání. Někdy mohou působit uzavřeně, až odtažitě. Přesto se najdou jedinci doslova přátelští. Genetika a výchova je mocná.

Extrémně důležitá je socializace

Rozhodně ne každý maliňák vyzařuje sebevědomí, bohorovný klid a nadhled. Takových jedinců je jako šafránu. I proto se potřebují v raném mládí seznamovat nejen s ruchem velkoměsta a dopravními prostředky, ale i různými místy a situacemi, lidmi, zvířaty, a to včetně dalších psů.

Opravdu, až extrémně důležitá je dokonalá socializace, pokud z maliny má vyrůst všestranný a bezproblémový společník a pracant. Čas v raném mládí se má věnovat především seznamování se světem, až na druhém místě musí být výcvik. Tam je možné v dospělosti ledasco dohnat. Ve správné socializaci však ne.

Rozhodně není ovčák jako ovčák. Musí se to s ním umět. A to bohužel neumí každý. Pochopit mentalitu maliňáka není úplně snadné. Tvrdou výchovou a výcvikem se snadno zkazí. Takovým přístupem se z něj může stát raneček pocuchaných nervů, nevyrovnaný jedinec, bojácný, nebo naopak nepřiměřeně agresivní. Výcvik musí být důsledný, neuspěchaný, spíše klidný, s jemnějším vysvětlováním, zároveň průzračně vyrovnaný, bez zbytečných stresů, bez hrubosti. Je to pes, který svému člověku zaměstná při výcviku hlavu, neboť nesnáší dril a přílišný nátlak. Nejraději spolupracuje nenuceným způsobem na bázi vzájemných her a porozumění. Výcvik musí být doslova šitý každému jedinci na míru. Je opravdu nutné si stále uvědomovat, že belgičtí ovčáci jsou citliví na jakýkoliv nadměrně zbytečný nátlak. Pod stresem nefungují.

Bohužel, negativní zkušenosti si pamatují velmi dlouho. Tudíž hrubé chyby ve výchově či výcviku neodpouštějí. Dokonce ani špatné zkušenosti při socializaci nezapomínají. Může se snadno stát, že špatná zkušenost ho celoživotně poznamená a ani za několik měsíců či let snažení nejde jediný moment v jeho životě vzít zpět.

Pokud se někdo rozhodne pro vrcholový sport, nejen výběr plemene je rozhodující. Velmi záleží na zkušenostech a štěstí při výběru konkrétního jedince z vrhu. Také platí, že čím později si člověk odebere štěně od chovatele, o to složitější může být následný výcvik. S celkovým formováním psa se sice začíná ještě u chovatele, ale nový majitel by na to měl navázat. Většinou však chovatel nemá čas individuálně se plně věnovat každému štěněti, které je u něj delší dobu. Důkladná socializace se rozhodně vyplatí.

První 4 měsíce života ho zcela ovlivní po zbytek existence. Na to majitel malinoise nikdy nesmí zapomenout. A nejen majitel, ale také chovatel. Nejen geneticky je v raném věku dán základ k vyrovnanosti jedince. Proto je výběr chovatele, pokud člověk hledá malinoise za účelem parťáka v jakémkoli sportu a výcviku, tak moc důležitý.

Výcvik maliňáka

Belgický ovčák dospívá kolem 2. roku věku. Učí se velmi rád, horlivě a velmi rychle všechno chápe. A to svádí k pospíchání ve výcviku. Při dobrém vztahu na svém člověku doslova visí a nespouští z něj oči. Když mu však člověk neposkytne dostatečné zaměstnání a zábavu, najde si ji sám. Je to velmi podnikavý pes. Potřebuje pracovat a smysluplně se pohybovat. Jinak se může stát nervózním, nervním, ničitelským, uštěkaným nebo jinak nevyrovnaným psem. Pak takto zkažení jedinci, kteří se ocitli v neznalých a nevhodných rukou, způsobují omyly při soudu veřejnosti, která následně plemeno neprávem označí za nevyrovnané, až problematické.

Maliňák má obrovskou chuť do práce. Je mimořádně učenlivý, má neuvěřitelné pozorovací schopnosti a dokáže reagovat na sebemenší podněty či gesta. Má smysl pro situaci a zpravidla ji vyhodnotí správně. Zapamatuje si rychle a nadlouho jak to dobré, tak to zlé, jak cviky, tak zlozvyky. Rychle se naučí číst svého člověka a bezpečně rozezná jeho slabiny, které umí nezáludně, ale pro něj prospěšně využít.

K jeho výborným vlastnostem patří schopnost se dlouho a plně soustředit. Je nadšený do každého úkolu. Je to pes rychlých reakcí a bleskově reaguje na každou změnu situace. Má vyšší nervovou soustavu, a proto je schopen se hned dostat do vzruchu stejně jako do klidu.

Je vášnivým aportérem, čímž se jeho výcvik stává mnohem snazším. Zejména výcvik poslušnosti za aportovací odměnu je u maliňáků běžný a velmi účinný. Žádná překážka pro něj není nepřekonatelná, přeleze dvoumetrovou bariéru, stejně jako ladně vyběhne a seběhne žebřík.

Nejslabším odvětvím při všestranném výcviku je u maliňáků stopování. Protože je to horkokrevné plemeno, pořád někam spěchá, což je při stopování nemalý problém. Čich má výborný, ani různé povětrnostní podmínky nejsou problém. Jen se těžko dostává na delší dobu do klidného soustředění, což je především na stopách starších dvou hodin nutností.

Má silný kořistnický pud, což je zjevné především při obranách, ale také při zajímavém sportu známém jako mondioring. Obrany jsou jeho silnou stránkou. Je mrštný, bojovný a dokáže být tvrdě nekompromisní. Jeho skok je nejen dlouhý, ale na jeho váhu i neuvěřitelně silný. Díky rychlosti a délce skoku mohou být jeho zákusy na obraně razantní a velmi efektivní. Je rychlý, a co zvládne jen málo plemen, i v plné rychlosti dokáže náhle zcela změnit směr. A to je u obran občas zapotřebí. Bývá používán k zajištění pořádku bezpečnostními složkami zejména na sportovních akcích, demonstracích a podobných situacích v terénu v davu lidí.

Na výcvik obran je potřeba vyhledat kvalitního figuranta. Dá se totiž mnohé zkazit dříve, než se opravdu s výcvikem obran začne. Je potřeba správné a precisní práce figuranta, zkušeného, co ví jak na maliňáky. Někdy může být trochu nervní nebo ostrý. Což je možné systematickým výcvikem částečně upravit.

Je možné jeho všestranné využití

Díky využívání ve sportovní kynologii patří mezi nejoblíbenější plemena. Rozmach maliňáků téměř po celém světě začal prudce stoupat až v 80. letech 20. století. Do té doby byli prakticky světu neznámým a zastrčeným plemenem. Od počátku ze všech belgických ovčáků nejvíce na závodech a zkouškách zářili malinoisové. Stávají se stále běžnějšími u policie a u armády na celém světě. Mimo jiné jsou to skvělí, ostražití hlídači. Nic jim neunikne, vše jsou schopni zkontrolovat. Jsou vždy připraveni bránit a štěkotem při možném nebezpečí rozhodně nešetří.

Nejeden malinois má tak trochu život z jiného světa. Zná jen trénink, zkoušky, závody a kotec, v lepším případě hlídá ve volném čase zahradu. Běžný, jiný život neznají. Ani čas trávený na klidné dovolené, výlety pro relax na horách, klidné ležení pod stolem v hospůdce, ani hry s dětičkami na honěnou a přetahovanou. Je to pes, co má velký drive, který zrovna neodpovídá ideálnímu „pouze“ rodinnému psovi. Zejména psi-samci nejsou vhodní jen jako rodinní psi do běžně časově vytížené rodiny. Nejen exteriérový, ale i povahový rozdíl mezi fenou a psem je většinou znát.

Je to vyloženě sportovně založené plemeno, a proto každý, kdo si je hodlá pořídit, si toto musí plně uvědomovat. Je sice univerzálem jako německý ovčák, ale nepřizpůsobí se každému lidskému životu. Není toho schopen, neboť pohyb a zaměstnání opravdu potřebuje. Chce se seberealizovat, do všeho se až kolikrát bezhlavě vrhá. Chce plnit úkoly, pracovat, běhat, něco dělat. Jenom ne se nudit.

Malinois je optimální volbou pro výcvik dle sportovního řádu typu IPO. Je hbitý, ohebný a umí být v pohybech zcela přesný. Taková přesnost je ideální pro dogdancing, kde také často sklízí velké úspěchy. Pro jeho vytrvalost, houževnatost a sílu, které z něj doslova čiší, se hodí i pro sporty typu dogtrekking, canicross a běh s cyklistou nebo s koloběžkou v zádech. Mimořádná ohebnost, rychlost spojená s vynikající rovnováhou a s lehkostí pohybu a také jeho věhlasné skoky malinoise dostaly do povědomí v soutěžích dogfrisbee, flyballu a obedience. Společně s border kolií vyniká v agility a často zabírá ve výsledcích první místa. Problémem mohou být pouze „klidové zóny“. Snad ve všech sportech může vynikat. Je nadšený do každé činnosti. Je vitální a hrne se do všeho. Je účastníkem obranářských speciálů, ale je ho vidět, a to s dobrými výsledky, i u záchranářů. Čemu se však dnes téměř nevěnuje, je pasení. Také pro lavinový výcvik není nejvhodnější.

Každopádně je to jedno z mála zcela všestranných plemen a pořizovat by si jej měli jen ti, kteří s ním chtějí cvičit či pracovat. Jeho vzhled je sice nenápadný, pohledy kolemjdoucích zřejmě nepřitáhne, je však považován za jedno z nejlepších plemen vhodných k výcviku. Je právem považován za špičku pracovních psů pro ambiciózní psovody, kteří nechtějí zůstat jen u jedné či dvou základních zkoušek z výkonu.

Má obrovské šance jak na soutěžích, tedy ve sportovní kynologii, tak ve službě, v přímém nasazení. Najdou se samozřejmě i malinoisové s odlišnou povahou, nepříliš se hodící do sportu či ke služebnímu využití. Ale nezřídka je to vinou člověka nebo chybou při výběru vhodného otce a matky.

Péče a zdraví malinoisů

Srst nepotřebuje téměř žádnou údržbu. Stačí občasné pročesání, jednou měsíčně. Jen u psů ubytovaných celoročně v domě je vhodné pročesávání srsti častěji. U některých psů, u kterých je srst pročesávána často, se může stát, že línají po trošce celoročně. Na srsti ulpívá malé množství špíny, která se však neudrží dlouho. Snad kromě udržování krátkých drápů není o toto plemeno zapotřebí žádné další péče.

Malinoisové se dožívá minimálně 13 let, zpravidla i více. Běžné je 15–16 let. Několik jedinců se však dožilo 17–18 let, většinou při zachování slušného temperamentu. S chovem nebývají problémy, feny jsou většinou dobré matky a mají početné vrhy.

Patří spíše ke zdravým plemenům. Strašákem chovatelů je asi pouze epilepsie, kterou se však zodpovědní chovatelé snaží z chovu vymýtit. Jen občas se vyskytne dysplazie kyčelních (do 20 % výskytu bez ohledu na stupeň) či dysplazie loketních kloubů, jíž je zanedbatelné procento. Běžně jsou na internetu k dispozici výsledky nejrůznějších zdravotních testů. Kvalita odchovů po pracovní a zdravotní stránce je na poměrně vysoké úrovni.

Jak by měl vypadat ideální představitel plemene?

Belgický ovčák je kvadratického formátu, jeho pohyb je živý a volný. Končetiny se pohybují rovnoběžně s osou těla. Pohyb je plynulý (pravidelný) a lehký, vychází hlavně z pánevních končetin. Horní linie zůstává pěkně rovná, hrudní končetiny se nezvedají příliš vysoko. Belgický ovčák působí neúnavně. Má výraznou tendenci pohybovat se v kruzích. Belgický ovčák se na výstavách statisticky posuzuje v přirozeném postoji, bez fyzického kontaktu s vystavovatelem. Všechny čtyři varianty se posuzují odděleně a každá může získat návrh na tituly C.A.C., C.A.C.I.B. a res. C.A.C., res. C.A.C.I.B.

Hlavu nese vysoko, je dlouhá, ale ne přehnaně, s rovnoběžnými liniemi, suchá. Mozkovna a tlama jsou téměř stejné délky, tlama může být mírně delší než lebka, což tvoří dojem uceleného obrazu. Čelo je spíše zploštělé než zakulacené, mezioční rýha méně výrazná, při pohledu z profilu je rovnoběžná s pomyslnou linií prodlužující hřbet nosu. Týlní hrbol je méně vyvinutý, nadočnicové a jařmové oblouky nevyčnívají. Stop je mírný, nosní houba vždy černá. Tlama se směrem k čenichu postupně zužuje, tvoří prodloužený klín. Hřbet nosu je rovný a rovnoběžný s čelem. Koutky tlamy jsou stažené dozadu. Pysky jsou tenké, dobře přiléhající a jsou silně pigmentované. Připouští se nůžkový skus, ale i klešťový, kterému dávají přednost pastevci ovcí a dobytka. Chrup má být kompletní, avšak standard uvádí, že „chybějící 2×PM1 se tolerují a na M3 se nebere zřetel“. Oči jsou střední velikosti – ani vyčnívající, ani zapadlé, jsou mírně mandlovitého tvaru, barvy hnědé. Preferují se tmavé. Okraje víček jsou vždy černé. Uši jsou spíš menší, vysoko nasazené, jednoznačně trojúhelníkového tvaru. Ušní boltec je u nasazení dobře zakulacený, konec je do špičky. Boltec je tuhý a neohebný. Při vzbuzené pozornosti psa jsou uši vzpřímené. Krk je mírně prodloužený, spíše vzpřímený, rozšiřující se směrem k ramenům a bez laloku. Trup je silný, ale ne těžkopádný. Horní linie hřbetu a beder je rovná, kohoutek zdůrazněný, záď velmi lehce skloněná. Hrudník je hluboký, při pohledu zepředu není hruď příliš široká, ale ani příliš úzká. Spodní linie začíná v dolní části hrudníku a mírně stoupá v harmonické křivce, směřuje k břichu, které není příliš povolené, ale ani příliš vtažené (jako u chrta). Ocas je silný u kořene, je střední délky, přičemž dosahuje nejméně ke hleznu, ale spíše ho lehce přesahuje. V klidu je nesen svisle, špička ocasu je lehce zakřivena zpět nahoru na úrovni hlezna. V akci je ocas zvednutý, avšak nepřesahuje horní linii psa. Křivka ocasu je směrem ke špičce více zvýrazněna, ale pouze tak, aby v žádném místě nevytvářela háček ani jiný záhyb. Končetiny jsou kolmé při pohledu ze všech stran a perfektně rovnoběžné jsou při pohledu zepředu. Tlapy jsou kulaté, na pánevních končetinách lehce oválné, prsty klenuté a sevřené, drápy tmavé a silné. Paspárky na pánevních končetinách jsou nežádoucí.

Srst musí být hustá a uzavřená. Velmi krátká srst je na hlavě, na vnější straně uší a na spodní části končetin. Srst je krátká i na zbytku těla, hustší na ocase a kolem krku, kde vytváří límec, který začíná od základu ucha a dosahuje až ke krku. Kromě toho je srst delší také na zadní části stehen. Osrstění ocasu je bohaté, ale nevytváří praporec. Nedostatek podsady má být považován za chybu. Zbarvení srsti je žluté. Nemělo by se však jednat o příliš světle žlutou barvu. Pokud je jedna ze základních barev příliš zředěná, je to považováno za vážnou vadu. U malinoise nesmí chybět tzv. maska. Ta je velmi dobře vyjádřena a musí obklopovat horní a dolní pysky, spojovat pysky a oční víčka do jednolité černé zóny. Absolutním minimem je šest stěžejních pigmentovaných míst, která musí být černá: obě uši, obě horní víčka, horní i dolní pysky. U malinoise standard požaduje „úhlování srsti“, tedy charbonáž, kdy jsou černé konečky chlupů, čímž vzniká dojem černého „poprašku“ na základní barvě. Tato černá je vždy jemně rozptýlena a nesmí tvořit ani velké skvrny, ani pruhování. Nedostatek či přebytek charbonáže nebo jejího rozmístění ve skvrnách po těle mají být považovány za chybu. Trocha bílé barvy na hrudi a na prstech se toleruje, ale neměla by být velikosti náprsenky. Bílé znaky příliš rozsáhlé na hrudi nebo dosahující až k šíji, bílá barva na končetinách přesahující polovinu nártu u předních či zadních končetin a vytvářející ponožky, dále bílé znaky jinde než na hrudi či prstech a v neposlední řadě chybějící maska včetně čenichu světlejší barvy musí vést k diskvalifikaci jedince na výstavě i v chovu.

Ideální kohoutková výška u psů je 62 cm a u fen 58 cm. Tolerované meze: o 2 cm méně a o 4 cm více. Hmotnost se u psů pohybuje přibližně mezi 25 a30 kg, u fen mezi 20 a25 kg.

Autor textu: Eva Nohelová
Autor fotografií zdroj: Pixabay
Přihlaste se k odběru
Přihlaste se k odběru
Přihlaste se k odběru
Přihlaste se k odběru