Shiba – šiba inu

Další fotografie (4)

Předpokládá se, že shiba je jedním z nejstarších japonských plemen a že existoval již před 7000 lety. Všichni japonští špicové jako je hokkaido, shiba, kai, shikoku, kishu, ale také největší akita inu, jsou historicky velmi provázaní a není možné s jistotou určit, kde jejich vývoj začíná, či o jak staré plemeno se jedná.

Vlastně by se dalo zjednodušeně říci, že jsou postaveni na stejném základu, a že se jedná o jedno plemeno různé velikosti a barev srsti. Celou skupinu těchto původních psů nazýváme „Nippon–inu“. Shiba, který vznikl selekcí nejmenších jedinců z horských oblastí, zůstal z této šestice nejmenším japonským zástupcem a akita inu největším.
Mimo jmenovaná uznaná plemena najdeme ještě několik novějších plemen, ne však zcela původních. A naopak i dnes v Japonsku existuje několik „místních původních rázů“, které jakoby zapadaly do skupiny stejných psů typově, avšak nejsou oficiálně uznáni.
Shiba existoval ve třech variantách: „shinshu shiba“ – nacházel se nejvíce v oblasti Niagara a byl to potomek starého mikawa shiba. Druhý byl „mino shiba“, který se objevoval nejčastěji v provincii Gifu. A pro severovýchodní část země, zejména pro část Shiman a Tottorr byl typický „san´tu shiba“. Tato varianta údajně pocházela z typů „Imba“ a „Sekishu“.

Japonský národní poklad
V Japonsku měla kynologie asi největší rozkvět a vážnost za vlády pátého shoguna Tsunayoshi z rodiny Tokugawy. Jednalo se o první polovinu 19. století. Ten se staral nejen o rozmach psů, stavěl psí útulky a také podporoval veterinární medicínu. Do té doby byly nedobytně uzavřeny hranice všem cizincům, a tak psí plemena zde byla čistě původní, bez příměsi cizí krve.
Otevřením hranic došlo i k přílivu nových, tedy nejaponských plemen. Po druhé světové válce a zejména po následné velmi silné epidemii psinky, kdy vymřelo obrovské množství celých generací, se zachovala jen hrstka jedinců „mino shiby“ a „san´tu shiby“. Hrozilo jim vyhynutí. A tak moderní typ shiba inu byl postaven zejména na variantě „shinshu shiba“, kterých naštěstí zbylo dostatek a nebylo třeba sáhnout po přikřížení jiného plemene, tedy jiné krve. Díky tomu je shiba do dnešního dne zcela původním, čistým plemenem.
O vypracování standardů, pojmenování a rozdělení psů k určitým plemenům se postaral dr. Hiroyoshi Saito. V roce 1934 byl zpracován standard a v roce 1937 byl shiba inu oficiálně prohlášen za národní poklad.
Z Japonska se dostal nejdříve do USA, až potom do Anglie a do dalších států. Ve své domovině je doposud využíván i lovecky a co do obliby je hned za akitou. V jiných státech je psem pouze rodinným.
Shiba inu znamená v překladu „malý pes“. Můžeme jej najít také pod jiným pojmenováním: „japonský malý pes“, či dokonce „Shiba ken“. Překlad slova shiba je však také křoví, což by vystihovalo jeho lovení v hustém porostu plném keřů, anebo zbarvení podzimního listí na keřích, podobné zbarvení jeho srsti. A také překlad může být mnohem barvitější: „malý pes, který loví v křoví“. Které vyložení originálního názvu je správné nebo co přesně dr. Hiroyoshi Saito tímto pojmenováním myslel, můžeme jen hádat.

Co můžete od shiby čekat

Povaha se velmi různí a to i mezi jednotlivými štěňaty z jednoho vrhu. Problematická povaha je u těchto psů velmi často dědičná, proto se při výběru štěněte pořádně seznamte s jeho rodiči a jestliže vám jejich povaha bude vyhovovat, štěně kupte.
Je to pes citlivý, pozorný, vnímavý a také zvědavý. Dokáže se dívat na televizi či sledovat dění za oknem. Je to bystrý pes, kterému nic neunikne. Kdo pochopí a bude akceptovat jeho povahu, bude shibu považovat za příjemného a celkem bezproblémového psa, který nadšeně očekává, k jakému dění se bude moci přidat. Je podnikavý, má rád pohyb a výlety. Ani delší turistické trasy mu nečinní problémy. Je neustále dobře naladěn, v pohybu a ochotný se přizpůsobit.
Svého pána má rád, ale nechce dělat nic, z čeho by necítil prospěch pro sebe. Je to takový malý prospěchář – individualista. Často je o něm slyšet, že jeho nejoblíbenější slova by byla „já a moje“ …
Není ochotný poslouchat každého. Tresty na něj neplatí. Po chvilce dělá, jako by za nevhodné chování ani nebyl potrestán a znovu se pokouší o původní lotrovinu. Tresty nemají žádný význam. Někdy dokáže být pěkně umíněný a nehne s ním ani sebelepší výchova.
Výcvik za pomoci pamlsků je pro něj to nejlepší. Ale zvládání složitějších cviků nelze očekávat, stejně jako bezmeznou poslušnost. Pokud s tímto budete počítat, je jeho všeobecná výchova relativně snadná.
Výborně hlídá, ale hlídačem, který by nekompromisně pokousal vetřelce, není. Je velice statečný a vůbec si neuvědomuje svou velikost. Neštěká však zbytečně a v bytě je spíše tichý.
Má zvláštní zvukovou variabilitu. Dokáže vrnět jako kočka, „jódlovat“, vydávat nejrůznější paletu zvuků, ale štěkat umí také bravurně. Má nejen velkou řadu zvuků v zásobě, ale také velmi výraznou mimiku a snadno pochopitelná gesta. Je to rozverný klaun, se kterým se majitel rozhodně nenudí.

Pro koho se hodí
Je velice přizpůsobivý, a tak není tak vyhraněným psem jen pro určitou kategorii lidí. Má rád děti, respektuje je a výborně si rozumí hlavně se školáky 2. stupně základní školy. Potřebuje tolerantního pána, který nelpí na bezmezné poslušnosti.
I přes svou vrozenou roztomilost je k cizím lidem zpravidla spíše zdrženlivý, tedy byť je přátelský, nevrhá se hned ke každému. Není závislý na svém pánovi a jeho povaha je spíše bohémská. I když se nedomáhá hlazení, je rád v blízkosti svého pána. Přestože je živý, zbrklost je mu cizí. V jádru je značně nezávislý a soběstačný, jako rodinný kamarád je ale výborný. Není psem na klín a věčné mazlení, ani poslušným Rexem.
Oplývá jedním povahovým rysem, skoro neznámým u jiných plemen. Při časté samotě ve štěněčím věku se stane velmi odtažitým a začne nesnášet dotyky lidí. A to jak cizích lidí, tak členů své rodiny. Takového psa většinou je problém nejen připnout na vodítko, ale také pohladit. Doslova se začne vyhýbat dotykům. Tedy těsný kontakt u tohoto plemene je velmi důležitý.

Lovení a snášenlivost s ostatními zvířaty

Na procházkách, jsou-li na volno, se nedrží poblíž svého pána. Mají sice výborný orientační smysl, ale také lovecký a k tomu ta jejich nezávislost … Tedy volný pohyb jistě ano, ale vždy zvažte, kde je to přínosné. Je nutné nezapomínat na jeho lovecké vlohy a tedy není vhodné spoléhat na jejich poslušnost v každém prostředí. Rád loví myši a krtky a tedy hrabání mu rozhodně není cizí. Lovení má rád a nemyslí přitom na estetičnost zahrady.
Nehodí se do smečky psů. Držení více shib na jednom místě je zpravidla problematické. Ne vždy dobře vycházejí s jinými psy. Nemají rádi jejich těsný kontakt a dotyky. Přesto soužití s jinými domácími zvířaty shibě nečiní žádné větší problémy.

Kam s ním
Jak již bylo řečeno, potřebuje vyrůstat v těsném kontaktu s rodinou a lidmi celkově. Pokud je to pes držený celoročně venku na zahradě a většinou v kotci, stane se snadno plachým a nedůvěřivým psem. Přesto je velice odolný a tedy může být držen i celoročně venku.
Výborně skáče a dokonce ani šplhání pro ni není žádný větší problém. Někdy má sklony k toulání. Ideálním bydlením pro shibu je byt jakýchkoliv rozměrů. Je velice čistotný a brzy se naučí, kde se může venčit a kde je to zakázané. Zpravidla neničí zařízení bytu a to dokonce ani ve štěněčím věku.
V době línání je všude hodně chlupů a je vhodné dennodenní vyčesávání srsti. Ale zase dobrou zprávou o jeho srsti je, že téměř postrádá typický psí zápach a je tzv.samočistící, tedy přilnavost nečistot na srst je minimální.

Chov v české republice
Do České republiky byla na jaře v roce 1989 jako první dovezena fenka QUITE GOOD As Aras An Uachtarian, která však brzy uhynula na parvovirózu. Na podzim 1989 byl dovezen pár dospělých shib – NOW OR NEVER As AN Uachtarian z Holandska a Manlötens YUBINA ze Švédska. Následně přibyl pejsek z USA Minimeadow ARKO, který se stal otcem prvních vrhů shib u nás a vyskytuje se v téměř každém rodokmenu shiby odchované v ČR. První vrh se podařilo odchovat v chovatelské stanici Del Monte v roce 1991.
Shiby mají v průměru tři štěňata. U nás jsou známy převážně v barvě červené. Ostatní barevné rázy jsou v České republice vidět zcela výjimečně. Celkově toto plemeno nepatří k rozšířeným nebo známým plemenům. Jedná se zdravé plemeno. Občas se vyskytuje chudozubost anebo luxace čéšky.

Zkrácený standard plemene
Země původu: Japonsko
Celkový vzhled: malý pes, dobře vyvážený, s dobrou kostrou a dobře vyvinutým osvalením. Silná konstituce. Pohyb rychlý, volný a krásný.
Důležité poměry: poměr kohoutkové výšky k délce těla je 10 : 11.
Lebka: široké čelo.
Stop: dobře patrný, se slabou rýhou.
Nos: žádoucí je černá barva nosní houby. Nosní hřbet je rovný.
Tlama: středně silná, zužující se.
Pysky: těsně přiléhající.
Čelisti / zuby: silné zuby, nůžkový skus.
Líce: dobře vyvinuté.
Oči: poměrně malé, trojúhelníkové, tmavě hnědé. Vnější koutky očí jsou lehce zvednuté.
Uši: poměrně malé, trojúhelníkové, maličko nakloněné vpřed, pevně vztyčené.
Krk: silný, mohutnější, v dobré rovnováze s hlavou i tělem.
Hřbet: rovný a silný.
Bedra: široká a osvalená.
Hrudník: hluboký, žebra středně vyklenutá.
Spodní linie: dobře vtažené břicho.
Ocas: vysoko nasazený, silný, nesen silně zatočený nebo v srpovitém oblouku nad hřbetem. Pokud je natažen, špička dosahuje téměř k hleznům.
Hrudní končetiny: při pohledu zepředu jsou hrudní končetiny rovné.
Rameno: ramenní lopatka mírně strmá.
Loket: těsně přiléhající k trupu.
Pánevní končetiny – stehna: dlouhá.
Bérce: krátké, ale dobře vyvinuté.
Hlezna: silná a pevná.
Tlapky: prsty těsně uzavřené a dobře klenuté. Polštářky tvrdé a pružné. Drápky tvrdé a žádoucí je tmavá barva.
Pohyb: lehký a čilý.
Srst: krycí srst je hrubá a rovná, podsada měkká a hustá. Srst na ocasu je maličko delší a odstávající.
Barva: červená, černá s pálením, sezamová, černě sezamová, červeně sezamová.
Barva sezamová: rovnoměrná směs bílých a černých chlupů.
Barva černě sezamová: více černých než bílých chlupů.
Barva červeně sezamová: základní barvou srsti je červená, je smíchána s černými chlupy.
Všechny výše zmíněné barevné rázy musí mít „urajiro“. Urajiro je bělavá srst na stranách tlamy a na lících, na spodní straně čelisti a krku, na hrudníku a břichu, na spodní straně ocasu a na vnitřní straně končetin.
Výška v kohoutku: psi 40 cm, feny 37 cm. Tolerance ± 1,5 cm.
Vady: jakákoliv odchylka od výše uvedených znaků má být považována za vadu a vážnost, s níž je vada posuzována, má být v přímém poměru k jejímu stupni.
– psi vykazující samičí typ, feny vykazující samčí typ
– předkus nebo podkus
– chybí více zubů
– plachost
Vylučující vady: uši nejsou vztyčené, svěšený ocas nebo krátký ocas.
Poznámka: psi (samci) musí mít dvě zjevně normálně vyvinutá varlata, plně sestouplá v šourku.

Další fotografie k článku

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře