Knírač malý

Další fotografie (3)

Knírači v historii. Již v 15. století byli známi psi, kteří bezesporu byli prapředky knírače. Jednalo se o selské psy, již byli známi pod označením „krysaři“ nebo také „stájoví pinčové“. Ve stejném století byl stájový pinč také pravděpodobně poprvé vyobrazen, a to Lucasem Cranachem, a v devadesátých letech 15. století následně také Albrechtem Dürerem. Tento pes rozhodně ještě nevypadal tak jako knírač, jakého známe dnes, ale jeho historie, byť poněkud mlhavá, začíná právě zde. Ovšem malý knírač jako takový se „objevil“ až na konci 19. století.

Knírač byl od počátku znám svou vášní lovit krysy a jejich působištěm byly zejména stáje a chlévy. Občas jej lidé brali i domů, aby „pořádek s hlodavci“ udělal i tam. Knírač však musel nejen lovit hlodavce, ale také hlídat koně a vozy, samozřejmě také svého pána. Vyžadovala se tedy nejen ostražitost, ostrost, nedůvěra k cizím lidem, samostatnost při hlídání, nenáročnost, ale i věrnost. Psi byli většinou „na volno“ a nebyli uvazováni k boudám. Protože jen občas si na něj majitel vzpomněl s krmením, nebo zkrátka neměl peníze na jeho stravu, psi se nezřídka museli postarat o sebe sami.
Dá se říci, že knírači, kteří jako první byli zapisováni do plemenné knihy, byli malými knírači. Jejich kohoutková výška se většinou pohybovala mezi 30 až 40 cm. Ovšem psi s touto výškou byli považováni za „knírače“, zatímco psi považovaní za malé knírače byli vlastně opičí pinčové. V plemenných knihách byly u prvních odchovů středních kníračů uváděny velikosti od 36 do 42 cm a pro první knírače „trpasličí“ byla udávána váha do 3,5 kg. Dávná historie malého knírače a knírače středního je vlastně téměř shodná, a to už i proto, že střední knírač nejmenších velikostí pomohl ustálit typ malého knírače.
Knírači se vyskytovali v nejrůznějších barvách srsti a ustálit ji na jen dvě (tehdy šlo pouze o zbarvení černé a pepř a sůl) bylo velmi problematické, neboť ve vrzích se vyskytovali různobarevní jedinci, i když jejich rodiče měli zbarvení identické.
M. Hartenstein, postava navždy patřící do světa kníračů, se na konci 19. století ujal plánovaného chovu, ve kterém do té doby vládl zmatek bez shodného cíle. V roce 1880 byly poprvé určeny základní plemenné znaky krátkosrstého a hrubosrstého pinče, tedy dnes známého pinče a knírače. Do té doby hodnocení těchto jedinců bylo ponecháno pouze na vkusu posuzovatele.
První speciální výstava všech pinčů (tedy i kníračů) se konala 16. 9. 1890 ve Stuttgartu, kde bylo předvedeno téměř na sto jedinců nejrůznějších barev, struktur a délky srsti, dokonce i rozdílných anatomických znaků a velikosti. Ve stejném roce přišel na svět první standard. Ten byl vytvořen dle předlohy v podobě psa jménem Souris.
V březnu 1895 vznikl v Kolíně nad Rýnem speciální klub pro stájové pinče, pod vedením Josefa Berty. Také v roce 1895 byla rozdělena vzájemně si podobná plemena na „trpasličího knírače“, „trpasličího pinče“ a opičího pinče (jedině jeho název a vlastně i podoba se zachovala dodnes). Právě J. Berta chovu kníračů všech velikostí velmi pomohl. Dal podnět k ustálení čili vytvoření malého knírače, kterého až do konce 19. století nebral nikdo příliš vážně. Možná by se i dalo říci, že se snažil o „přetvoření“ opičího pinče na malého knírače. J. Berta při posuzování na výstavě v Erfurtu roku 1897 viděl v opičích pinčích spíše knírače. Velký dojem na něj udělala zejména žlutě zbarvená fena jménem „Mäusle“. Poté spatřil žlutočerného psa jménem Jocco Fulda, kterého viděl jako typického představitele malého knírače. Bohužel jeho potomci neudrželi to, co se předpokládalo, a tedy i přes svůj typicky kníračovský vzhled neměli pro chov téměř žádný význam. Prvními psy, kteří ovlivnili moderní chov malých kníračů, byli Prinz von Rheinstein (šedohnědý) a Peter von Westegerg (černý).

Malí knírači ve 20. století
Od roku 1905 se vyžadovala barva pepř a sůl, černá s hnědočervenými nebo žlutými znaky, ocelově šedá, šedožlutá anebo ještě kukuřicově žlutá. V asi největší míře se vyskytovalo zbarvení pepř a sůl „s hnědými znaky na končetinách“. Za vadné zbarvení bylo považováno zbarvení bílé, skvrnité nebo bledě žluté. Ještě ve třicátých letech 20. století bylo zbarvení srsti malého knírače velmi různorodé. Velmi rychle se ale prosadilo jen zbarvení pepř a sůl a zbarvení černé.
V roce 1907 vznikl v Mnichově Bavorský klub kníračů. I když o chov malých kníračů se snažily některé chovatelské stanice již na konci 19. století, až právě o tomto roku se mluví jako o roku vzniku malého knírače. K definitivnímu odtrhnutí malého knírače od opičího pinče došlo až v roce 1910.
Dlouho se držely krajně nežádoucí vady v exteriéru, které přineslo i pozdější opětovné přikřížení opičího pinče (jednalo se zejména o chovatele v oblasti severně od Alp) a z neznámého důvodu i přikřížení anglického buldoka. Tedy všeobecně rozšířený názor, že malý knírač je vlastně pouze výsledek vyeliminování nejmenších jedinců středního knírače, je nesmyslný.
K výrazným změnám ve znění standardu došlo v roce 1956.

Počátky chovu u nás
Na našem území byl Chovatelský spolek kníračů založen v roce 1929, ale druhá světová válka chovatelství rozhodně nepřála. „Klub chovatelů kníračů a pinčů v ČSR“ byl založen až po jejím skončení. U nás byl malý knírač znám pod nejrůznějšími názvy: „schnauzer“, „malý hrubosrstý pinč“, „trpasličí knírač“, „malý stájový pinč“, a také dokonce „český teriér“ (což je v současné době zcela jiné a zcela nepříbuzné plemeno). I když pojmenování „knírač“ bylo známo i rozšířeno snad po celé 19. století, až do roku 1917 byl malý knírač oficiálně veden pod označením „hrubosrstý pinč“. Pojmenování „knírač“ navrhl a prosazoval prof. A. Hrůza – významný český kynolog.
Přesněji lze u nás mapovat chov malých kníračů až od doby po druhé světové válce. Nejvíce kníračů bylo v barvě pepř a sůl. Jako asi první malý knírač černé barvy se u nás na výstavách začal objevovat Kai vom Weissen Hirsch, a to v padesátých letech 20. století. V šedesátých letech bylo v plemenné knize zapsáno už na 200 jedinců černé barvy. Černě zbarvené jedince jako první dovezli manželé Vocelovi, a také MVDr. Daniel Stanko. A právě největší chovatelské problémy v chovu malých kníračů ve 20. století se přisuzují k černé variantě. Chyběla nová krev a často byla praktikována příbuzenská plemenitba. Pravděpodobně zejména to mělo za následek, že se ve velké míře u černě zbarvených malých kníračů začala objevovat chudozubost, často se objevovali jedinci s dlouhými či klenutými hřbety, problémy byly i s nesprávně utvářenou lebeční partií. Ani problémy s povahou na sebe nedaly dlouho čekat. V jednu dobu byly dokonce problémy s choleričností, která nezřídka přecházela v bázlivost.
Vesměs všichni importovaní jedinci (či téměř veškerá zahraniční krytí) pocházeli z Německa, zejména z chovatelských stanic New Drosedov, von Stahlburg a von Schottenfeld.
Do poloviny roku 1971 byla požadována kohoutková výška 28 až 35 cm, přičemž se u jedinců mírně přerostlých či nedorostlých přimhuřovalo oko. Nebylo to však možné dělat donekonečna, a tak bylo rozhodnuto, že minimum a maximum bude řádně dodržováno. A protože se dost často chov malých kníračů potýkal s překračováním stanovené maximální kohoutkové výšky, vedlo to k poměrně velkému vyřazování z chovu.

Historie barevných variant
Přestože chov malých kníračů v barvě pepř a sůl se potýkal také s nesprávně utvářenou lebeční partií, klenutým hřbetem, nesprávným úhlením končetin, byl považován za vyrovnanější barevnou variantou malých kníračů.
U zbarvení pepř a sůl je cílem dosáhnout rovnoměrného – stejného zbarvení po celém těle, což je téměř nad lidské síly. Většina mladých psů má černý hřbet. Ten však postupem času vylíná na střední odstín zbarvení pepř a sůl. I když velmi podobný typ zbarvení má i několik dalších plemen, takové pojmenování zbarvení nalezneme pouze u kníračů. I když se to již téměř nestává, může se rodičům zbarveným černostříbrně narodit štěně v barvě pepř a sůl. V žádném případě nesmí být takový jedinec použit k chovu. Totéž je možné i naopak – rodičům v barvě pepř a sůl se může narodit černostříbrné štěně.
Ve třicátých letech 20. století se u malých kníračů pepř a sůl (převážně v Německu) objevovali jedinci s různě velkými bílými znaky. Bohužel se této problematice nevěnovala dostatečná pozornost, a tak velmi brzy došlo k tomu, že se rodilo velmi velké množství štěňat s různě velkými bílými znaky. Chovatelé takových štěňat požádali o uznání další barevné varianty malého knírače. Tato žádost však byla projednána zevrubně a zamítnuta.
První černostříbrní jedinci, kteří se u nás začali objevovat, byli zejména odchovy chovatelských stanic malých kníračů ve zbarvení srsti pepř a sůl, tedy i vzešli ze zbarvení pepř a sůl.
Černostříbrné zbarvení se objevuje a je „schváleno“ pouze u knírače malého. Takto zbarvená štěňata se začala objevovat podstatně později, než si mnozí myslí. Jedná se vlastně o jakési „black and tan“ (černá s hnědými znaky), kdy stříbrná barva v tomto zbarvení je vlastně potlačená žlutá barva. A právě z tohoto černého zbarvení se znaky černostříbrný knírač vznikl. Černě zbarvení jedinci s pálením byli do 30. let 20. stol. zapisováni do plemenných knih. Dokonce i následujících 20 let některé chovatelské stanice toto zbarvení chovaly. Ovšem později byl chov takových jedinců zavrhnut. Pro rozšíření chovatelské základny byli v počátcích kříženi malí knírači černostříbrní s malými knírači v barvě pepř a sůl. Tedy zdokonalování tohoto zbarvení bylo velice svízelné a zdlouhavé. Černostříbrné zbarvení společně s bílým bylo uznáno až v osmdesátých letech 20. století.
Je-li „stříbrná“ čistě bílá, bývají tyto chlupy zpravidla tvrdší a kvalitní. Stříbrná naopak zpravidla má většinou sklony dokonce až k plstnatění a je měkká. Problémem černostříbrných kníračů hlavně je, že zejména jedincům, kteří mají za předky americké linie, ve stáří velmi výrazně prošediví černá srst. Je to způsobeno tím, že někteří američtí černostříbrní knírači mají za předky knírače barvy pepř a sůl.
Dříve nežli knírači malí v barvě černostříbrné se začali vyskytovat bíle zbarvení jedinci. Bílá barva je zcela bez pigmentu, tedy neobsahuje bílou barvu a je bezbarvá. Je to dáno tím, že uprostřed rohovité vrstvy chlupu jsou malé mezery, které jsou namísto bílého barviva vyplněné vzduchem. To má za následek, že při pohledu pouhým okem vypadá toto zbarvení jako bílé. Jen pro představu - ani sníh neobsahuje bílé (žádné) barvivo - je tedy bezbarvý. I když je to vlastně srst bez pigmentu, bílý knírač rozhodně je pigmentovaný. Pigment se ukládá do kůže, ne však do chlupů. Tedy se nejedná o albína. U bílých kníračů se vesměs setkáme s menší tvrdostí srsti. Navíc je kratší a řidší, a kolem uší jsou výraznější „lysiny“. Má-li bíle zbarvený knírač červený pigment, zvaný feomelanin, většina jedinců pak má červenožlutou základnu uší a může mít i načervenalý úhoří pruh na zádech. Chovná základna bíle zbarveného malého knírače je stále poměrně úzká. Proto museli být přikříženi knírači černě zbarvení. Jejich potomci (bez ohledu na zbarvení jejich srsti) však mohou nést vlohu ke „skvrnitosti“.
První bílí jedinci vznikli pravděpodobně mutací. Pravděpodobně poprvé na evropském kontinentu byli bíle zbarvení malí knírači (pocházející z chov. stanice Grunenwald) vystaveni 21. 9. 1969 na výstavě v Ludwigshafenu. Toto zbarvení si našlo cestu k srdci chovatelů až jako poslední. Pro změnu ve vrzích bílých jedinců, kteří se mohli narodit i černým rodičům, mohlo docházet ke zvratu na zbarvení pepř a sůl.
Bíle zbarvení jedinci k nám byli importováni v sedmdesátých letech 20. století z německých chov. stanic „von Bommerholz“ a „von Blumenau“. Ovšem velké oblibě se zprvu netěšili. Své obdivovatele si našli až v poslední době, koncem 20. století. První vrh bíle zbarvených malých kníračů u nás se narodil až v roce 1992 v chovatelské stanici Miloslava Sluky „z Českého Dubu“.

Jaký je a pro koho se hodí?
Je to plemeno neuvěřitelně vnímavé, a tedy začlenit se do světa lidí mu zpravidla nedělá nejmenší problémy. Mezi malými knírači najdete téměř jen samé „Nebojsy“. Štěně, které se chová při styku s cizími lidmi úzkostlivě, zpravidla takové zůstane až do svého stáří. Právě pro jejich učenlivost a dychtivost stále něco dělat je rozumné je od prvního dne, kdy se objeví v novém domově, důsledně, naplno a správně vychovávat. Pokud často sáhnete po kompromisech a budete dělat ústupky, nejenže nic nezmůžete, ale také docílíte toho, že malý neposeda zjistí, co je pro něj nejvýhodnější a „jak na vás“. Tedy při výchově potřebuje zejména zmiňovanou důslednost, ale zároveň i spravedlnost. Většinou jsou psem jednoho pána. Je srdnatý, hrdý a ušlechtilý, zároveň někdy celkem tvrdohlavý.
Je oddaný svému majiteli a má cit pro jeho momentální náladu a současnou atmosféru. Dokonce je velmi citlivý na hádky v rodině, které z něj mohou učinit až neurotického psa. Knírač je neskutečně věrný, schopný pro svou rodinu udělat opravdu snad cokoliv.
K cizím je nedůvěřivý. Nevidí důvod, proč s nimi kamarádit. Dokáže vycítit a dát patřičně najevo, koho jeho majitel má rád a koho ne. I přes svou divokost dokáže být neuvěřitelně něžný. S dětmi je zpravidla velký kamarád a nemívá s nimi žádné problémy. Dokonce je i většina z nich ochotná malé páníčky poslouchat a spolupracovat s nimi v nějaké aktivní činnosti. Samozřejmě je třeba i děti vést k tomu, jak se správně ke psu chovat.
Je neustále ve střehu, nic mu neujde. Je to malý velký pes. Je plný radosti ze života a jako jedno z mála plemen si dokáže dopředu, ale zároveň rychle promyslet danou situaci. Malý knírač se rychle a rád učí. Bohužel však nejen to, co u vychovaného a vycvičeného psa vidíme rádi, ale také svým chováním odhalí, kde jste nebyli dostatečně důslední.
Je velmi činorodý. Doposud rád loví hlodavce. Přímo z něj srší energie a temperament. Nadšeně uvítá jakoukoliv změnu. Tedy jakýkoliv program, který zaručuje, že se nebude nudit, a kde vynikne jeho smysl pro humor, vytrvalost a neúnavnost. Miluje cestová          ní a to v jakékoliv podobě a na jakoukoliv vzdálenost. Je doslova neunavitelný.
Pes je oproti feně říznější a má větší sklon k nezávislosti a samostatnosti. Pro začátečníka je rozhodně vhodnější fena. Ta je zpravidla méně vznětlivá a více opatrná. Je citlivější a často u ní můžeme pozorovat výraznější žárlivost. Každý malý knírač je velmi vázaný na rodinu.
Je přizpůsobivý. Může žít jak ve městě, tak na venkově. Vyhovuje mu pohyb jak v přírodě, tak po městě či na cvičišti. Doma by měl mít určené místo, kde ho nikdo nebude rušit. Také on potřebuje své soukromí a chvilku klidu.
Celoroční pobyt venku není možné doporučit, neboť jeho malá postava není schopná vydat potřebnou energii, aby své tělo v mrazivých dnech zahřála. V případě celoročního umístnění venku trpí zejména onemocněním ledvin a záněty močových cest. Takto ubytovaní psi se také zpravidla dožívají nižšího věku nežli jedinci držení v bytě, nemluvě o tom, že se jim stýská po kontaktu s rodinou. Tak jako pro většinu psů je i pro malého knírače nejideálnější bydlení v domě s možností kdykoliv odejít do zahrady, a také se moci kdykoliv vrátit dovnitř. K jeho rodině.

Knírači a zvířata
Pokud se rozhodnete právě pro malého knírače, je třeba mít na paměti, že nejsou zrovna kamarádští k většině malých zvířat, zejména ke kočkám, hlodavcům a ptákům. Pokud spolu mají žít v harmonii, tedy zpravidla ve stejné domácnosti, je nutné, aby spolu byli od jeho štěněčího věku, nebo aby jeho socializace v tomto směru byla obzvláště bohatá. Naopak např. s koňmi, hovězím dobytkem ap. nemívají knírači nejmenší problémy. Lze ho tedy vřele doporučit na ranče a statky.
Protože se jedná o plemeno, které je ve všech směrech sebejisté, nebojí se ani psů několikrát větších, nežli je on sám. Nemá sice sklony bezdůvodně psy napadat, ale je třeba mít na paměti jeho přílišnou odvahu a od štěněčího věku ho důsledně vést ke správnému chování, co se týče jiných psů. Pokud k výpadům směrovaným na psy dochází, je to dáno pouze špatnou výchovou, případně i v tomto směru zanedbanou socializací. Přesto je nutné se zmínit, že pokud malého knírače některý pes vybídne ke rvačce, bez okolků nabídku přijme. Proto je potřebné jej při kontaktu s jinými psy hlídat, předvídat a správně a včas odhadnout, kdy je lepší svého milého knírače přivolat.

Pracovitost na prvním místě
Dřímá v něm talent spolupracovat a pracovat, ovšem majitel jej musí v tomto směru probudit. Knírač rozhodně není hloupý. Je vnímavý, chytrý a dychtivý s čímkoli pomoci, cokoliv dělat. Při správné výchově a metodickém postupu při výcviku je snadno ovladatelný a cvičitelný, snaží se vyhovět a ochotně spolupracuje. Samozřejmě jeho tvrdohlavost se čas od času projeví.
Malý knírač je vždy připraven být součástí jakékoliv aktivity. Kdykoliv si začít hrát a asistovat při čemkoliv, co jeho rodina dělá. Knírači jsou psi pro stejně aktivní lidi, jako je on sám. Potřebuje pohyb. Válení se na sedačce rozhodně není jeho životní krédo. Jsou houževnatí, vitální, velmi temperamentní, se sebevědomou a svobodnou povahou. Je výborným rodinným psem pro sportovněji založenou rodinu, která může bydlet i v malém bytě uprostřed sídliště.
Pro jeho obratnost, rychlost, bystrost a nekonečný elán je vyhledávaným plemenem pro agility. Malý knírač je prvním plemenem, které získalo CACIAg (Mezinárodní šampión Agility).
Hlavně kvůli malým kníračům byly vytvořeny „zkoušky všestrannosti pro malá plemena“ (ZMMP, ZMP1–2), obsahující pachové práce, poslušnost a speciální cviky, které prověřují zejména jeho čich a chuť do práce. Tyto zkoušky vyžadují také schopnost samostatně pracovat, ochotu spolupracovat, chuť aportovat a vynikající čich. To vše nepochybně malý knírač má. Díky těmto vlastnostem má velké šance se prosadit také v záchranářském výcviku. Protože je malý, a tedy se vleze všude a zároveň má vynikající čich, byl dost často využíván k vyhledávání omamných látek, zbraní ap.
Protože rádi aportují, často je to pro ně hlavní motivací při výcviku. Proto je vhodné u něj tuto vlastnost podchytit již v raném věku a využít ji ke spokojenosti všech.
Všechny velikostní rázy kníračů mají velmi vyvinutý smysl pro hlídání svěřeného majetku a svého pána. Tedy malý knírač také zřetelně ohlásí každou návštěvu. Je přirozeně ostražitý, neústupný a neúplatný hlídač, někdy ale více hlasitý, než by si člověk přál. Při pohledu na jeho velikost je až k neuvěření, jaká odvaha se v jeho srdci skrývá. Jeho reakce jsou bleskově rychlé. Většina kníračů má v sobě zakořeněnou nedůvěřivost. Neznámé lidi zpravidla nejdříve pozoruje, nežli se s nimi skamarádí. Což rozhodně ale není bázlivost. Bázliví a plaší jedinci jsou z chovu vyřazováni. Ovšem takových jedinců je naštěstí poskrovnu.
Malý knírač je většinou spíše drzý, ne příliš rozvážný, ale také notně zvědavý, neúnavný a zároveň spolehlivý. Když cítí problém či nebezpečí, jde ke svému pánovi, aby si ujasnil, jestli je vše v pořádku, či nikoliv.
Až do vysokého věku jsou hraví. Přesto ke stáří takovou radost ze hry nemají a jsou v tomto směru spíše náladoví, bez ohledu na to, kdo si s nimi chce hrát. Ve stáří se jeho povaha může mírně změnit.

Ani malým kníračům se nemoci nevyhýbají
U malých plemen, tedy i u malého knírače, se někdy objevuje luxace pately (čéšky), brzký výskyt zubního kamene, a také je náchylný k ledvinovým kamenům, zejména při nevhodném ubytování. I když to není časté, je potřeba dát pozor na záněty potních žláz – silné zarudnutí mezi polštářky, které při opomíjené léčbě mohou být chronické. Malému knírači se také zcela nevyhýbají oční problémy. Např. šedý zákal, který je dědičný. Může se objevit při narození, ale i později, a to náhle. Obvykle má akutní průběh, končící úplným zákalem čočky. Může také trpět onemocněním známým pod zkratkou PRA, tedy progresivní atrofií sítnice. Průměrně k jejímu propuknutí dochází ve věku od 3 do 24 měsíců. Občas se u tohoto plemene může objevit hemofilie – špatná srážlivost krve (Willebrandova choroba).
Malí knírači se zpravidla dožívají minimálně 14 roků, ale průměrný věk je 15 až 16 let. Přesto ani 18 let není u tohoto plemene žádnou velkou raritou.

Úprava srsti je nutná
Malé bílé znaky a bílé konečky drápů, které se mohou ve vrhu černě zbarvených kníračů objevit, by se měly do desátého týdne věku štěněte ztratit. Není-li tomu tak, hrozí, že bílá barva, byť v menším měřítku, v srsti zůstane. Objeví-li se u štěňat jednotlivé bílé chlupy, po krátké době zpravidla zmizí.
První základní úpravu (naznačení střihu) nebo alespoň úpravu partie hlavy by měl provést chovatel ještě před předáním štěněte novému majiteli. Pokud tak neučiní, měl by se nový majitel snažit to co nejdříve zařídit sám. První střih by měl být proveden nejpozději ve věku 6 měsíců. U štěňat do přibližně 4 až 6 měsíců věku trimování v pravém slova smyslu ještě nepřipadá v úvahu. Do té doby se srst pouze tvaruje a vyčesává trimovacím nožem, a to štěňata nejdříve od jejich věku tří měsíců, s intervaly čtyřikrát až pětkrát měsíčně. Ovšem toto vyčesávání trimovacím nožem může být praktikováno pouze na místech určených k trimování. Ne na nohou, ani vousech, a navíc vždy po směru růstu. Pravé trimování se provádí mezi 4. až 6. měsícem věku psa, po první výměně srsti štěněčí za „dospěláckou“. Záleží na vyzrálosti srsti, nikoliv na věku. Zpravidla nejdříve srst dozrává na hřbetě. Když se zde srst při snaze s citem vytáhnout chomáček srsti povolí, je to ta správná doba na „vyškubání srsti“ = trimování.
Rozhodně se nedoporučuje koupat štěně šamponem. Vlastně pokud možno vůbec ne – jen je-li to nutné, tak tlapky čistou vodou. První koupání by mělo přijít až s první kompletní úpravou srsti, což je kolem věku půl roku, a to pouze šamponem přímo určeným pro tvrdou srst.
Srst je zapotřebí přibližně dvakrát až čtyřikrát ročně upravovat trimováním. Míra úpravy závisí na kvalitě srsti i na tom, zda se pes účastní výstav, či nikoliv. U výstavních jedinců se čas úpravy srsti řídí „dle výstavní sezóny“. Výstavní krátká srst je u malých kníračů o něco malinko kratší než jeden centimetr. Měla by se dodržet délka srsti na hřbetu 1 až 2 cm. Srst škubeme 6–8 týdnů před výstavou. 8 až 14 dní před výstavou se ostříhají jen partie, které se stříhají. Již srst neškubeme, jen v případě potřeby 10 dní před výstavou přetrimujeme a doupravíme.
Samozřejmě se musí jednat o vhodnou dobu na trimování. Je žádoucí, aby byl zachycen nejideálnější čas vývoje jeho srsti. Nová srst psovi zpravidla naroste po osmi až deseti následujících týdnech. Přezrálá srst vyvolává svědivost. Bílý knírač by se neměl trimovat a upravovat příliš krátce, neboť poté může následovat výraznější „hnědnutí“ srsti.
Srst se vyškubává – trimuje ve směru růstu. Chlupy se nesmí nožem přeřezávat. Cílem je chlupy odstranit celé, a udělat tak místo pro nové. Nové nože jsou však dosti ostré a srst i při šikovné manipulaci přeřezávají alespoň částečně. Nejlepší jsou tedy nože již mírně „tupé“. Je nutné zdůraznit, že trimování, tedy vyškubávání srsti, psa nebolí. Samozřejmě, musí se tak dít ve správnou dobu a člověk musí mít cit a brát ohled na nejcitlivější partie těla. Ale na druhou stranu, pokud si budeme počínat příliš útlocitně, může se váš pes naučit simulovat (nevhodně chovat) a další péče o srst bude pro vás komplikovaná.
Nikdy netrimujeme březí fenu. Tedy je vhodné ji trimovat pár dnů či týdnů před plánovaným háráním či samotným krytím.
Někdy dochází k blednutí srsti (šedivění, resp. modrání). Nejvíce je tento jev možné pozorovat u zbarvení černého, ovšem děje se tak i u ostatních barev srsti knírače. Toto blednutí způsobuje gen v chromozomu, který způsobuje změnu pigmentu během života psa. Blednutí srsti se zčásti vyhneme trimováním, nikoliv však stříháním. Blednutí se nejdříve projeví tam, kde je srst upravována stříháním. Rozhodně je tento úkaz úzce spojen s narezlou či nahnědlou srstí zejména na vousech nebo tam, kde se srst netrimuje.

Problém s barvami
Červené či nahnědlé chlupy na vousu, případně i na obočí nejsou rozhodně dobré, ale mnoho se s nimi nedá udělat. Často mají genetický základ a vyskytují se celkem pravidelně u některých linií. Totéž platí pro hnědý nádech srsti a hnědou podsadu.
Ovšem narezlý vous může způsobovat i příliš železitá voda, kterou pes pije, nebo přímo slinění psa. Čím starší pes, tím výrazněji sliní. Často pes více sliní, má-li zubní kámen, dokonce také při nevhodně zvolené stravě. Vous se může zabarvit také při podávání většího množství mrkve. Někteří jedinci s černou srstí mají hnědý nádech především na hřbetě jen v létě, což způsobují ve velké míře sluneční paprsky, zejména pokud se pes rád a často koupe a poté se suší na přímém slunci. Tato barva vzniká pravděpodobně oxidací eumelaninu.
U zbarvení pepř a sůl, bílého a černostříbrného je vhodné po každém jídle vous umývat „bělícím  šamponem s norkovým olejem na bílá plemena. Tento šampon se nesmí použít u kníračů černých.
U bílého, ale také černostříbrného zbarvení kníračů je nutné se vyvarovat stravě, i dalším produktům, obsahující karoten.
Hnědé podsady je možné se z větší části zbavit pravidelným odstraňováním podsady, ale zároveň také přidáním vhodných prvků do stravy, které podporují dobrou pigmentaci kůže a správný růst srsti. Taková podsada by se měla vyčesávat několikrát týdně. Srst se nesmí nechat ostříhat, ale měla by se přibližně co 3 měsíce kompletně vytrimovat.
U černých jedinců je nutné hledět na složení v krmivu. Rozhodně ne každé granule se hodí pro černě zbarvené jedince.
Ne zcela čistě černé zbarvení štěňat se zpravidla po následujícím línání změní v čisté. Samozřejmě, není to vždy jisté. Zejména červený nádech na končetinách může přetrvávat, a to jak u zbarvení pepř a sůl, tak u jedinců černých. U jedinců černostříbrných znaky zesvětlají až věkem.

Zkrácené znění standardu malého knírače
Celkový vzhled: malý, silný, spíše podsaditý než štíhlý, drsnosrstý, elegantní zmenšený dokonalý obraz knírače, bez nedostatků provázejících trpasličí vzhled.
Důležité proporce: kvadratická stavba těla, přičemž kohoutková výška odpovídá zhruba délce trupu. Celková délka hlavy (od špičky nosu k týlnímu hrbolu) odpovídá polovině délky hřbetu (kohoutek až nasazení ocasu).
Mozkovna: lebka – silná a protažená, bez silně vystupujícího týlního hrbolu. Hlava by měla odpovídat celkové mohutnosti psa. Čelo je ploché a probíhá bez vrásek a rovnoběžně se hřbetem nosu.
Stop: vzhledem k obočí se zdá být výrazně vyjádřen.
Nosní houba: nosní houba je dobře vyvinutá a vždy černá.
Tlama: končí tupým klínem. Hřbet nosu je rovný.
Pysky: černé, pevně a hladce přiléhající k čelistem, uzavřený koutek tlamy.
Čelisti a zuby: silná horní i dolní čelist. Úplný chrup (42 zubů podle zubního vzorce) s nůžkovým skusem je silně vyvinutý, s dobrým zámkem, čistě bílý. Žvýkací svaly jsou silně vyvinuté, ale pravoúhlý tvar hlavy (s vousem) nesmí narušovat příliš silně vyvinuté líce.
Oči: středně velké, oválné, směřující dopředu, tmavé, s živým výrazem; oční víčka dobře přiléhající.
Uši: překlopené uši, ve tvaru V, vysoko nasazené, stejnoměrně nesené, vnitřní okraje uší přiléhají k lícím, jsou otočeny směrem dopředu ke spánkům, přičemž rovnoběžný ohyb nesmí přesahovat přes temeno hlavy.
Krk: svalnatá šíje je ušlechtile klenutá. Krk harmonicky přechází v kohoutek. V nasazení silný, jinak štíhlý, ušlechtile klenutý a odpovídající celkové mohutnosti psa. Kůže na hrdle těsně a bez záhybů přiléhá.
Horní linie z profilu: vychází z kohoutku, směrem dozadu lehce klesá.
Kohoutek: tvoří nejvyšší bod horní linie.
Hřbet: silný, krátký a pevný.
Bedra: krátká, silná a hluboká. Vzdálenost od posledního žeberního oblouku ke kyčli je krátká, aby pes byl kompaktní.
Záď: probíhá s lehkým zaoblením, nepozorovaně přechází v nasazení ocasu.
Hruď: středně široká, oválného průřezu, dosahující až k loktům. Předhrudí je výrazně vyvinuté díky špičce hrudní kosti.
Dolní linie z profilu a břicho: slabiny nejsou nadměrně vtažené, s dolní stranou hrudního koše tvoří elegantně prohnutou linii.
Ocas: ponechán přirozeně, žádoucí je šavlovité nebo srpovité nesení ocasu.
Hrudní končetiny: při pohledu zepředu jsou hrudní končetiny robustní, rovné a nejsou postaveny příliš úzce. Předloktí jsou při pohledu ze strany postavena rovně.
Plece: lopatka pevně přiléhá ke hrudníku, po obou stranách hřebene lopatky dobře osvalená a nahoře přesahuje trnové výběžky hrudní páteře. Uložené pokud možno šikmo a dobře dozadu skloněné, úhel k vodorovné linii tvoří zhruba 50°.
Nadloktí: dobře přiléhá k trupu, je silné a svalnaté, svírá úhel s lopatkou zhruba 95° až 105°.
Loket: dobře přiléhající, není vytočen ven, ani vtočen dovnitř.
Předloktí: při pohledu ze všech stran dokonale rovné, silně vyvinuté a dobře osvalené.
Zápěstí: silné, stabilní, jen nepodstatně se odklánějící od struktury předloktí.
Přední nadprstí: při pohledu zepředu svislé, při pohledu ze strany lehce šikmo postavené, silné a lehce pružící.
Tlapy hrudních končetin: krátké a kulaté, prsty těsně sevřené a dobře klenuté (kočičí tlapky), s tmavými, krátkými drápy a hrubými polštářky tlap.
Pánevní končetiny: při pohledu ze strany jsou šikmo postavené, při pohledu zezadu jsou rovnoběžné, nejsou postaveny příliš úzce.
Stehna: středně dlouhá, široká a silně osvalená.
Kolena: nejsou vtočená dovnitř ani vytočená ven.
Lýtka: dlouhá a silná, šlachovitá, přecházející v silné hlezno.
Hlezno: výrazné zaúhlení, silné, stabilní, není vtočeno dovnitř ani vytočeno ven.
Zadní nadprstí (nárt): krátké a kolmo k zemi postavené.
Tlapy pánevních končetin: prsty krátké, klenuté a těsně sevřené; drápy krátké a černé.
Chody: pružné, elegantní, obratné, volné a prostorné. Hrudní končetiny kmitají co nejdále dopředu, pánevní končetina dosahuje daleko a pruží a poskytuje potřebnou sílu impulzu (posun). Hrudní končetina na jedné straně a pánevní končetina na druhé straně se pohybují dopředu současně. Hřbet, vazy a klouby jsou pevné.
Kůže: na celém těle těsně přiléhá.
Srst: srst by měla být drátovitá, tvrdá a hustá. Skládá se z husté podsady a krycí srsti, která nesmí být nikdy příliš krátká, je tvrdá a dobře přiléhá k tělu. Krycí srst je drsná, dostatečně dlouhá, aby bylo možné zkontrolovat její texturu, není rozježená ani zvlněná. Srst na končetinách má sklony být poněkud měkčí. Na čele a na uších je srst krátká. Typickým znakem plemene je vous, který se tvoří na tlamě a není příliš jemný, a dále huňaté obočí, které lehce zastírá oči.
Barvy srsti: čistě černá s černou podsadou; pepř a sůl; černostříbrná; čistě bílá s bílou podsadou.
U psů se zbarvením pepř a sůl je chovatelským cílem střední odstín se stejnoměrně rozloženým, dobře pigmentovaným pepřením a šedou podsadou. Přípustné jsou barevné odstíny od tmavě ocelově šedé až po stříbřitě šedou. Všechny barevné odstíny musí vykazovat tmavou masku, která podtrhuje výraz a musí harmonicky ladit s příslušným barevným rázem. Výrazné bílé znaky na hlavě, na hrudi a na končetinách jsou nežádoucí.
U černostříbrné barvy je chovatelským cílem černá krycí srst s černou podsadou; bílé odznaky nad očima, na lících, na vousech, na hrdle, na přední straně hrudi dva dělené trojúhelníky, na nadprstí hrudních končetin, na tlapách, na vnitřní straně pánevních končetin a kolem řitního otvoru. Čelo, šíje a vnější strana uší by měly být – stejně jako krycí srst – černé.
Velikost a hmotnost: kohoutková výška – psi i feny mezi 30 a 35 cm, hmotnost – psi i feny zhruba 4 až 8 kg.

Další fotografie k článku

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře