Čivava

Vyznat se v historii čivavy je velice složité, neboť nelze zjistit, co z kdy publikovaných písemností je fakt a co smyšlenka. Její historie je opředena mnohými zajímavými bájemi a my jen můžeme popustit uzdu naší fantazii a pokusit se každý sám udělat si názor, jak to všechno asi bylo. Chovatelé jsou vždy posedlí hledat co nejdelší historii plemene. Ani u čivav to není jiné. Mnoho pověstí je velmi podobných s těmi od čínských naháčů …

Je to pravda nebo není
Nejpravděpodobněji je to pes indiánů žijících na mexickém území. Jak dlouho zde žil, to už asi nezjistíme, ale jisté je, že tyto drobné psíky chovali z náboženských důvodů. Když některý z jejich kmene zemřel, byl šípem zastřelen i jeho pes a následně pohřbeni společně. Věřilo se, že existuje život posmrtný a že zemřelý, který bloudí v temnotách, se dostane na břeh velkého jezera, kde se o převoz na druhý břeh starají psi. A jeden z těchto psů je i pes zemřelého, který ho následně doprovází na jeho další dlouhé cestě. Ten mu také pomůže na druhý břeh, do krajiny věčnosti. Zpravidla se jednalo o žlutě zbarvené malé psíky.


Díky tomuto rituálu zůstalo drobné plemeno zvané dnes Čivava zachováno po staletí, a protože bylo pohřbíváno s indiány, archeologové zjistili, že tento malý psík tady musel být již v letech mezi 1 300 až 500 před naším letopočtem.


Údajně byl předchůdcem čivavy pes Toltéků zvaný „Techichi“. Toltékové osídlili Mexiko ještě před Aztéky. Tam dle mínění některých kynologů následovalo křížení s bezsrstým psem pocházejícím z Asie.


Další názor hovoří o tom, že čivavy zachránil aztécký ukrutný a nelidský vládce Montezuma v 16. století, když je všechny pustil na svobodu, aby se rychleji množily a bylo jich více. Proč by to zrovna on dělal, to je však nezodpovězenou otázkou. Také jsou zvěsti, že se psi zachránili sami tím, že před Španěly, kteří je zabíjeli, utekli do hor, kde se dále množili se psouny a žili v jeskyních. Také se mluví o křížení toulavých čivav s fenky. A podobnost mezi fenkem berberským a čivavou je velká. To ovšem neznamená, že mají nějaké genetické propojení. Na druhou stranu se to nevylučuje, protože v 80. letech byl učiněn úspěšný pokus o spáření malého psa a fenka berberského.


Jiné zdroje uvádějí, že čivava ještě v 16. století neexistovala a do Mexika byli její předkové dovezeni právě Španěly. Existuje i domněnka, že v Evropě se objevili ještě mnohem dříve, než je uváděno. A v dedukcích bychom mohli pokračovat donekonečna, neboť opravdu napsaných možností, jak čivava po staletí přežívala až do dnešních dob, je nespočet.


Její prehistorie je buď v Severní Americe, nedaleko egyptské pouště (někde mezi Egyptem a Marokem) nebo dokonce v Číně. Tak zní nejčastější teorie. To, že je označována za mexické plemeno, je dáno hlavně tím, že Američani ji „objevili“ právě v Mexiku, a samozřejmě Mexiko se k čivavě hlásí a nepřipouští jiný původ. Rozhodně není pochyb o tom, že Mexičané po několik staletí chovali velmi malé psy.


Zda je původním mexickým plemenem či nikoliv, nemáme písemně podloženo. Ani obrazy z 15. až 17. století nemohou být průkazným materiálem o existenci plemene, protože se ke stejným obrazům, respektive ke psům na nich zobrazeným hlásí chovatelé i jiných plemen, třeba teriérů, kteří dost pravděpodobně neměli s čivavou nic společného. Přestože se objevovaly a objevují různé názory o původu čivavy, téměř nic z toho, co bylo před 19. stoletím, není jisté. Koneckonců tito psi se mohli vyvíjet na několika místech světa současně, neboť cílem mohl být jen výběr nejmenších jedinců z nejmenších. Samozřejmě. Nakonec to všechno může být úplně jinak.



Konečně písemně podloženo
Asi první čistě čivaví záznam byl pořízen v roce 1884. Jednalo se o první předvedení tohoto psa na výstavě. Bylo to ve Filadelfii a byla hlášena pod označením Chihuahua teriér.


V tu dobu začaly být čivavy Mexičany prodávány cizincům. Ovšem jejich první název zněl „mexičtí psi“, mexicko–texaští psi“ a nebo také „arizónští psi“. Až později se jim začalo říkat podle místa, kde se vyskytovali nejčastěji, tedy v největší provincii republiky Mexiko v Chihuahua. Tento název se v různých státech různě vyslovuje.


To byla doba, kdy se začal tento malý psík vrývat do povědomí široké veřejnosti a stal se v Mexiku vyhledávaným artiklem. Samozřejmě, nebylo to ujednocené plemeno, ale několik společných znaků, které dělaly čivavu čivavou, tu bylo. Například Mexičané ani tak nehleděli na velikost těla, jako na přítomnost fontanely (lebeční otvor). Zda je původní čivava pes krátkosrstý či dlouhosrstý, se nám pravděpodobně nikdy nepodaří zjistit, ale údajně se dlouhosrstá čivava začala vyskytovat až přibližně v polovině 20. století a v Mexiku se vyskytovala do poloviny 20. století také jen krátkosrstá forma.


Za prvopočátek doložené historie chovu můžeme považovat asi rok 1888. Tehdy James Watson dovezl z El Pasa malinkou fenku jménem „Manzanita“. Ta však bohužel poměrně brzy po převozu zemřela. Uznávaný kynolog Watson se však nevzdal a jel zpět zakoupit opět dalšího drobného domorodého pejska. Nakonec si jich dovezl sedm, avšak v dosti nestejnorodé sestavě. Ovšem je zvláštní, že ve své velké dvousvazkové publikaci z roku 1905 se o čivavě J. Watson ani jednou větou nezmiňuje. Poprvé o ní veřejně píše až v roce 1914, kdy popisuje jeho první setkání s čivavou ve zmiňovaném roce 1888. Ovšem ještě dříve, než se o ní začal Watson veřejně zmiňovat, napsal o ní Angličan Robert Leighton ve svém díle „Nová kniha o psech“ z roku 1911.


Do plemenné knihy USA se začaly zapisovat od roku 1904. První oficiálně zaregistrovaná čivava v plemenné knize se jmenovala Midged. Následovaly další tři záznamy téhož roku. Jedním z dalších nejznámějších psů, kteří se zasloužili o dnešní moderní typ čivav, je pes pocházející také z Mexika jménem Caranza. Do USA ho dovezl Owen Wister. Až v roce 1923 byl založen v Americe první klub pro toto plemeno, který vypracoval první standard.


První dlouhosrstý jedinec byl zapsán až v padesátých létech 20. století a záhy na to došlo k rozdělení dlouhosrstých a krátkosrstých čivav do dvou samostatných výstavních kruhů. To bylo také období, kdy docházelo i ke křížení s trpasličím špicem a papilonem – malým kontinentálním španělem. Následovalo střídavé zakazování a povolování křížení mezi sebou krátkosrsté a dlouhosrsté varianty z nařízení FCI.


První čivavu k nám (do Nymburka) přivezla z USA v roce 1971 dr. Jitka Pacltová. Jednalo se o krátkosrstou fenku Ali Ettes Carrisima. Ta měla o tři roky později první vrh, a narodila se tak první česká fenečka Amecameca z Neuštejna. V této chovatelské stanici byl odstartován chov čivav. První dlouhosrstá čivava byla importovaná manželi Sebrusovými z tehdejšího SRN a jednalo se o psa jménem Ziesel vom Steppenbrunnen.


Jestli je to správně – „ta“ čivava nebo „ten“ čivava, dosud nikdo nedokázal zdůvodnit a striktně určit. A tak se (i celosvětově) používá to, co se komu lépe vyslovuje. Je pravdou, že v ČR se více používá ženský rod a jinde ve světě rod mužský.




Je to pořád pes se vším všudy
Je to vnímavý a bystrý pes. Dokáže se naučit základům poslušnosti, tedy několika povelům, které většinou rád plní. Je škoda, že se s ohledem na jeho velikost se cvičením čivav mnoho lidí nezabývá.


Čivava vyvolává jen pozitivní reakce. Samozřejmě za předpokladu, že je dobře vychovávána. Vzhledový a povahový rozdíl mezi psem a fenou je zcela minimální. Čivava je velice milá a oddaná, miluje pochvalu a mazlení. Má-li pocit, že jste ji volali, zpravidla se rychle běží podívat, jestli je to tak. Když na ni nemáte čas, lehne si do vaší těsné blízkosti a bude čekat, až čas mít budete. Jsou rády na klíně nebo si lehnou k nohám. Čivavy se rády sluní a lehají si na prosluněná místa. Jen ve velkých vedrech vyhledávají stín.


Upřednostní společnost lidí před skupinkou psů. V přítomnosti lidí je čivava šťastná. Jsou citlivé na náladu svého pána a přizpůsobují se jí. Velice se hodí například pro důchodce a osamělé lidi. Nároky na pohyb a stravu jsou minimální. Nemají tendence rušit během odpočinku a naopak nadšeně půjdou na procházku, když je k tomu vybídnete. Mají svou rodinu velice rády, ale nejvíc svého pána. K tomu též vzhlíží.


Bohužel majitelé při výchově zapomínají, že jde o psa, který by také měl být dobře vychován, i když jeho velikost je tak malá, že by jeho nevychovatelnost snad ani nebyla na obtíž. Ovšem není to tak. Opravdu málokdo ocení uštěkanou, kdeco napadající čivavu a nebude to připadat vždy jen komicky. Nikdo jistě nechceme neurotického psa.


Je to bdělý a živý psík, plný veselého temperamentu. Je nutné mít na paměti, že je to stále pes. Tedy děti, ani dospělí by si jej neměli zaměňovat s hračkou, ani se stvořením, které má být jen hýčkáno, opatrováno a rozmazlováno. Je to pořád pes. Do rodiny s malými dětmi se příliš nehodí, protože děti ho často nerespektují jako živého tvora, ale za hračku. Také je pak mnohem blíže ke zranění psa. Je přece jen drobný a opatrnost je na místě. Být opatrný se však nemá přehánět. Takto malému psíkovi většina lidí odpustí vše, ale jak již bylo řečeno, i čivavu je nutné vychovávat. Jen dobře vychovaná čivava nosí radost, není na obtíž a nikdy se za ni nebudete muset stydět.


Je to sice malé stvoření, ale povaha je stále psí. Potřebuje pohyb a má ho rád, i přes svou velikost je poměrně vytrvalý. Příliš pohybu nepotřebuje. Vždy se spokojí s tím, co mu nabídnete. Čivavy si rády hrají, běhají a poskakují. Jsou to aktivní psi, ale ne sportovci v pravém slova smyslu. Asi nám nebude běhat vedle kola nebo nebude s námi chodit po večerech běhat dlouhé kilometry. Ale fyzicky méně náročné aktivity čas od času uvítá. Je to pejsek pro klidnou i aktivní rodinu, která si ráda zajde i na delší procházku, a naopak i ráda bude ležet na gauči a sledovat s vámi film.


Čivavy jsou veselí a učenliví psíci. Jen tohoto málokdo využívá. Často stojí (i sedí) s přizvednutou jednou přední končetinou a pak najednou vyběhne jako zajíc k zajímavému podnětu. A naopak: že by se jen tak procházela, to je spíš výjimečný jev. Lze ji brát všude s sebou. Cestování ji baví.


Dokonce jí nechybí ani lovecké sklony. Ne, že by se úprkem pouštěla za zvěří v lese, ale činnosti, které se zakládají na loveckém pudu, dělá s nadšením. Některé rády loví myši, jiné běhají s míčkem nebo honí třepetající se hadr. Rádi honí a dokonce i žerou brouky či jiný hmyz. Také milují žít ve společnosti dalších čivav. Psi rádi všechno a všude přeznačkovávají, fenky zase potřebují znát přesné své místo ve smečce. I když si hraje ráda s ostatními psy, opravdu bychom měli hledět na velikost kamaráda, který většinou nebude brát ohledy na váhovou kategorii naší čivavy.


Někdy je trochu tvrdohlavá a přehnaně sebejistá, což dává najevo hlavně v přítomnosti velkých psů. Když na nás zavrčí velký pes, je nám jasné, co tím myslí, a my se podle toho zachováme. Ale zavrčí-li čivava, to malé pískle, člověka snad ani nenapadne se bát. A přitom je to pes jako každý jiný. Podvědomě se však s ohledem na její velikost k ní chováme jinak.


Bývá nebojácná, ostražitá a přímá, vlastně skoro jako teriér. Vůči cizím lidem může být poněkud rezervovaná. Rozhodně s každým hned nekamarádí. K některým lidem je důvěřivější, k jiným dlouho ne. Nerada se nechává chovat v náručí cizími lidmi. Někdy může být opravdu odtažitá.


Pokud ji přece jen něco zarazí a přiměje k nepříjemnému rozpoložení, je potřeba ji hlasem dodat sebevědomí, ne ji brát na ruce a uklidňovat. Čivavy neštěkají zbytečně, samozřejmě, jsou-li dobře vychované. Ale kromě hlídání také s oblibou štěkají na velké psy. Jsou odvážné, což je sice na první pohled z důvodu jejich velikosti směšné. Ale když se nad tím zamyslíme, musíme je obdivovat, že při jejich velikosti, kterou jistě vnímá, má tak odvážného ducha a sebevědomí.



Má zvláštní nároky?
Čivavy rády spí pod dekou nebo pod polštářem. Mají rády kolem sebe nějaké textilie. Není to však většinou proto, že by jim byla zima. Když se třesou, tak vzrušením nebo nervozitou. Jistěže, čivavu může výrazně negativně ovlivnit mráz nebo naopak vedro. Chlad jí nevadí, pokud má pohyb. Je vlastně na tom stejně jako mnozí krátkosrstí psi. Tedy vlhko je pro ni špatné, mrazy bez pohybu také a stejně tak i studený déšť s větrem. Procházky v zimě jistě nejsou problém, i když bez pohybu nebo při velmi dlouhé procházce může dojít k prochladnutí dříve než u větších čtyřnohých kamarádů. Další zvláštností čivav je s ohledem na velikost i délka střevního traktu. Mají zrychlený metabolismus, a proto potřebují častější venčení než jiní psi. To ovlivňuje i horší vstřebávání stravy. Nutně potřebuje kvalitní stravu, a to jak z důvodu zdraví, tak z důvodu její velikosti.


Existuje ve dvou variantách srsti, přičemž dlouhosrstých je přibližně dvakrát více. Dlouhá srst nemá tendence k plstnatění. Srst poměrně málo líná a koupat čivavu stačí jedenkrát za měsíc. Čivava má až neuvěřitelně dlouhé drápky, které také velmi rychle rostou. Proto je zapotřebí je často a vhodně krátce zastřihávat a obrušovat.


Tím, že její oči jsou nízko nad zemí, má velice blízko k náletu prachu a dalších nečistot. Oči je zapotřebí kontrolovat a dle potřeby čistit. Přílišné slzení způsobuje hnědavé zbarvení srsti kolem očí.



Malinký neznamená věčně nemocný
I když se nám může zdát úžasný chovatelský cíl vychovat nejmenšího z nejmenších a třeba mít takové malé stvoření doma, ale všechny extrémy přinášejí své oběti a problémy. Nejmenší známý dospělý čivava vážil pouhopouhých 539 gramů a dožil se osmi let. Zdravá čivava se dožívá i 20 let. Nikdy nesmí být její velikost na úkor zdraví. Chovatelé většinou odchovávají štěňata na větších fenkách, na horní hranici možnosti, protože chov na drobné fenečce je životu a zdraví o poznání nebezpečnější. Zpravidla se rodí jedno až tři štěňata.


Poměrně velké množství čivav má fontanelu. To znamená, že nemá na temeni srostlé lebeční kosti. Otevřené lebce – fontanele – se také někdy říká molera. Tento jev je běžně považován za genetický defekt, ale u čivav v rozumné velikosti je věcí běžnou a není pokládán za zdravotní problém. Fontanela je jedním ze znaků prokazujících nanismus, což znamená „trpasličí velikost“.


Někdy, ale dnes už opravdu spíše výjimečně, se může objevit jedinec s defektem zvaným rozštěp patra, s alergologickými problémy, hypoglykémii, hemofilií A, se srdeční vadou chlopně, nebo s očním zákalem. Existuje i defekt zvaný vodnatelnost mozku. Některé tyto vady jsou však patrné již chvíli po narození.


Častěji se mohou objevit problémy s luxací čéšky nebo při výměně mléčných zubů za trvalé. To je pak nezřídka zapotřebí zásahu veterinárního lékaře. Také mívají problémy se zubním kamenem. Proto je vhodné se tomu přizpůsobit hned od štěněčího věku a podávat nejen vhodnou stravu, ale třeba i zuby čistit. I přes svou velikost mají většinou dobrý imunitní systém a nebývají často nemocné.


Čas od času se objeví tzv. modrá čivava. Je to rarita, ale zároveň onemocnění – jev zvaný „Blue–Dobermann–Syndrom“, při kterém ve věku zhruba jednoho roku vypadá tomuto postiženému jedinci veškerá srst a stane se „naháčem“. Odtud možná pochází názor, že byli kříženi s naháči, nebo že jejich prapředek je přímo Mexický naháč. Ovšem rozdílnost tvaru těla křížení s naháči nenahrává. Naopak.


Existuje jistý rozdíl mezi americkými a evropskými (anglickými) čivavami. To je však u většiny plemen, když vezmeme v úvahu, kolik jedinců a chovatelských stanic na celém světě existuje.


Zkrácený standard plemene
Celkový vzhled: tento pes je kompaktní stavby těla. Velmi podstatný význam má ta skutečnost, že jeho lebka má tvar jablka a že jeho středně dlouhý ocas je nesen vysoko zvednutý; buď je nesen ohnutý, nebo zatočený v půlkruhu se špičkou směřující proti bedrům.


Důležité proporce: délka těla je poněkud větší než kohoutková výška; žádoucí však je téměř kvadratický formát těla, což platí zvláště u psů. U fen je vzhledem k možnosti březosti přípustný poněkud delší trup.


Lebka: krásně klenutá jablkovitá hlava (charakteristická vlastnost plemene). Stop: velmi výrazný, hluboký a široký, protože čelo je vyklenuté nad nasazení tlamy.


Nosní houba: středně krátká, mírně vyhrnutá. Přípustná je každá barva.


Tlama: krátká, při pohledu ze strany rovná, v nasazení široká, ke špičce se zužující.


Pysky: suché a dobře přiléhající.


Líce: málo vyvinuté a velmi suché.


Čelisti a zuby: nůžkový nebo klešťový skus. Předkus a podkus a jakákoliv anomálie postavení zubů horní nebo dolní čelisti musí být přísně penalizovány.


Oči: velké a okrouhlého tvaru, velmi výrazné, nevystupující, zcela tmavě zbarvené. Světlé oči jsou přípustné, ale nežádoucí.


Uši: velké, vzpřímené, rozložené a výrazně otevřené; široké v nasazení, směrem k lehce zaoblené špičce se postupně zužující. V klidu jsou skloněny do stran s úhlem 45°.


Krk – horní linie: lehce klenutá.


Délka: středně dlouhý.


Tvar: silnější u psů než u fen.


Kůže: bez laloku; u dlouhosrsté variety je vysoce žádoucí límec s delší srstí.


Trup: kompaktní a dobře stavěný.


Horní linie z profilu: rovná.


Kohoutek: málo vyjádřen.


Hřbet: krátký a pevný.


Bedra: silně osvalená.


Záď: široká a silná, téměř plochá nebo lehce skloněná.


Hruď: hrudník široký a hluboký, žebra dobře klenutá. Při pohledu zepředu prostorný, ale ne přehnaně; při pohledu ze strany dosahující až k loktům; není sudovitého tvaru.


Dolní linie z profilu a břicho: tvořena výrazně vtaženým břichem. Volné břicho je přípustné, ale nežádoucí.


Ocas: vysoko nasazený a přiměřené délky; široký v nasazení, směrem ke špičce se postupně zužující. Způsob nesení ocasu je důležitou charakteristickou vlastností plemene: v pohybu se ocas nachází nesen v oblouku vysoko zdvižený nebo zaoblený do půlkruhu se špičkou směřující proti bedrům, což propůjčuje tělu vyvážený vzhled; nikdy není nesen mezi končetinami nebo pod horní linií. Osrstění odpovídá délce srsti dané variety a odpovídá srsti celého těla psa. U dlouhosrsté variety tvoří srst praporce. V klidu je ocas nesen volně visící a tvoří lehký háček.


Hrudní končetiny: hrudní končetiny rovné a dobré délky; při pohledu zepředu jsou s loktem v jedné rovné linii; při pohledu ze strany stojí svisle.


Plece: suché a málo osvalené. Zaúhlení mezi lopatkou a nadloktím je přiměřené.


Loket: pevně a těsně přiléhající, což dovoluje volný pohyb s hrudní končetinou.
Přední nadprstí: lehce šikmo postavené, silné a pružné.


Přední tlapy: velmi malé a oválné, s prsty dobře navzájem oddělenými, ale ne rozevřenými (tlapky nejsou zaječí, ani kočičí); drápy jsou zvlášť dobře klenuté a přiměřeně dlouhé; polštářky tlap jsou dobře vyvinuté a velmi pružné. Paspárky nejsou žádoucí.


Pánevní končetiny: dobře osvalené, s dlouhými kostmi, svisle a navzájem rovnoběžně postavené, s dobrým zaúhlením kyčelního kloubu, kolena a hlezna, v souladu se zaúhlením hrudní končetiny.


Nárt: krátký, s dobře vyvinutými Achillovými šlachami; při pohledu zezadu jsou končetiny rovné a jsou postaveny svisle.
Zadní tlapy: velmi malé a oválné, s prsty dobře navzájem oddělenými, ale ne rozevřenými (tlapky nejsou zaječí, ani kočičí); drápy jsou zvlášť dobře klenuté a přiměřeně dlouhé; polštářky tlap jsou dobře vyvinuté a velmi pružné. Paspárky nejsou žádoucí.


Chody: krok je dlouhý a pružný, energický a aktivní, vpředu dlouhý krok a zezadu silný posun. Při pohledu zezadu se pánevní končetiny pohybují navzájem téměř rovnoběžně, takže tlapky pánevních končetin dopadají přesně do stop hrudních končetin. S rostoucí rychlostí vykazují končetiny tendenci konvergovat ke středové linii pod těžištěm psa (single track). Průběh pohybu zůstává volný a pružný, bez viditelné námahy, hlava zvednutá a hřbet pevný.


Kůže: hladká a pružná na celém povrchu těla.


Srst: u tohoto plemena existují dvě variety srsti.


• Krátkosrstá varieta:
Srst je krátká, na celém těle dobře přiléhá. Je-li vybavena podsadou, je srst poněkud delší; Volnější, řidší srst na hrdle a na břiše je přípustná; srst je poněkud delší na hrdle a na ocase, krátká v obličeji a na uších. Je lesklá a měkká na omak. Bezsrstí psi jsou nepřípustní.
• Dlouhosrstá varieta:
Srst by měla být jemná a hedvábná, rovná nebo lehce zvlněná; nepříliš hustá posada je žádoucí. Srst je delší a tvoří praporce na uších, na krku, na zadní straně hrudních a pánevních končetin, na tlapách a na ocasu. Psi s dlouhou a načechranou srstí jsou nepřípustní.


Barva: přípustné jsou všechny barvy ve všech odstínech a kombinacích mimo merle barev.
Hmotnost: u tohoto plemene se posuzuje jen hmotnost, ne velikost. Ideální hmotnost je mezi 1,5 a 3 kg. Jedinci s hmotností přesahující 3 kg se diskvalifikují.


Vady: jakákoliv odchylka od výše uvedených bodů se musí považovat za vadu, jejíž hodnocení musí být v přesném poměru s odchylkou.
• Chybění jednotlivých zubů.
• Zdvojení zubů (přetrvávání mléčných zubů).
• Deformované čelisti.
• Špičaté uši.
• Krátký krk.
• Dlouhý trup.
• Vyklenutý hřbet nebo spadající hřbet (lordóza nebo kyfóza).
• Spáditá záď.
• Úzká hruď, plochý hrudní koš.
• Špatně nasazený, zatočený nebo příliš ocas.
• Krátké končetiny.
• Odstávající lokty.
• Příliš úzce postavené pánevní končetiny.


Těžké vady:
• Úzká mozkovna.
• Malé oči, oči zapadlé nebo vystupující.
• Dlouhá tlama.
• Předkus a podkus.
• Luxace čéšky.


Vylučující vady:
• Agresivita nebo bázlivost.
• „Jelenovitý“ typ (psi s netypickou celkovou stavbou nebo: velmi jemná hlava, dlouhý krk, štíhlé tělo, dlouhé končetiny).
• Jedinci s otevřenou fontanelou.
• Visící nebo krátké ucho.
• Deformace čelistí
• Extrémně dlouhý trup.
• Chybějící ocas.
• Dlouhosrstá varieta: psi s velmi dlouhou, jemnou a načechranou srstí.
• Krátkosrstá varieta: lysá místa (alopecie).
• Merle zbarvení.
• Jedinci s hmotností pod 500 g a nad 3 kg.
• Každý jedinec vykazující fyzické abnormality nebo poruchy chování bude diskvalifikován.


Poznámka: psi musí mít dvě očividně normálně vyvinutá varlata nacházející se zcela v šourku.

 

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (3x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře