Jorkšírský teriér

Jestliže lze brát historii jorkšírského teriéra od doby, kdy se začali objevovat psi podobného typu, je jeho historie dlouhá přibližně 2 000 let. Byli používáni zejména pro lov zvěře pod zemí, přesněji v norách. Jeho první název zněl Canis terrarius. Překlad slova canis je mnohým znám, tedy „pes“, a druhé slovo v názvu pochází ze slova terra, tedy „zem“. Tento lovecký pes se postupem doby vyvíjel ke stále upotřebitelnějšímu psu, který začal být jako celek označován „Old English Terrier“, v překladu „staroanglický teriér“.

Pozvolný vývoj

Kolem 15. století se ustálil nový typ teriéra „Old Scotch Terrier“. Ten se lišil velikostí – byl výrazně menší a lehčí než průměrně desetikilový anglický typ. Zpočátku byli tito malí teriéři chováni zejména chudým lidem, kterým bylo v jednu dobu zakázáno vlastnit psy větší než 18 cm. Šlechta se domnívala, že tak malí psi nemůžou lovit zvěř v lesích a ubírat jim tak na majetku. Tito menší teriéři byli tedy využíváni především k lovu myší a krys. Nicméně i přes svou malou velikost tu a tam pro zpestření jídelníčku chuďasů lovili i jinou zvěř, například králíky. V 16. století se již formovaly různé typy teriérů lišící se velikostí, délkou a typem srsti, ale také místem využívání. Prapředci jorkšírského teriéra jsou dnes popisováni jako malí, převážně tmaví psi používaní zejména k lovu lišek, králíků a zajíců.

Po průmyslové revoluci mnozí Skoti přešli hranice své země a začali jinde nový život. Mnozí s sebou brali své oblíbené psy, a tak se zřejmě dostal jorkšír ze Skotska zejména do Anglie, do oblasti Yorkshiru a Lancashiru. Vlastnili je především tkalci a pradleny, často také horníci. Byli malí a učenliví, a tak je nezřídka brávali s sebou všude, kam to šlo.

K verzi, že jorkšírský teriér je původem ze Skotska, se kynologové přikláněli od počátku organizovaného chovu, protože na prvních výstavách byl jorkšírský teriér řazen do skupiny „psů pocházejících ze Skotska“.

V 18. a 19. století se tento pes staral především o lov obtížných krys a myší, kterých bylo v tu dobu velice mnoho. Lovil je všude. V domech, sklepích, dílnách i na lodích, které se v tu dobu hojně využívaly v obchodování. Podle toho také získával různá označení.

Zasáhla do jeho utváření i jiná plemena?

Hovoří se i o přikřížení jiných plemen v době jeho vzniku, respektive v době jeho formování. Je možné, že do jeho vývoje v jednu dobu zasáhl anglický toy teriér (soudí se dle velikosti a zbarvení), Dandie Dinmont teriér (z důvodu měnícího se zbarvení od narození štěňat do dospělosti), skajteriér (pro jeho celkový typ – kdysi byli podstatně menší, a také byli dovezeni přistěhovalci ze Skotska) a maltézský psík (tomu se přisuzuje vliv dlouhé a hedvábné srsti, kterou v 17. a možná i 18. století ještě neměl žádný jiný anglický teriér). Ovšem pozor. Ani jediné přikřížení žádného z těchto plemen však není písemně podloženo. Rozhodně chudina neměla peníze, znalosti ani chuť vést písemné dokumenty o tom, jaký původ má její pes. A když už se jorkšírský teriér dostal do určité formy, podobné té dnešní, nebyly ještě snahy zjišťovat jeho minulost. Není tedy vůbec jisté, že by některá ze jmenovaných plemen kdy zasáhla. Daleko pravděpodobnější je spojitost s dnes již neexistujícími plemeny, o kterých, jak jinak, také není vedeno mnoho historických záznamů. Mezi tyto předky jorkšírského teriéra jsou počítáni clydesdale teriér, waterside teriér a paisley teriér. Žádný z nich již neexistuje, ale zřejmě každý z nich určitým dílem zasáhl do vývoje, a tedy i dnešního vzhledu a povahy jorkšírského teriéra. Dokonce existuje i možnost, že z některého ze jmenovaných plemen jorkšírský teriér vzešel nebo se vzájemně různě prolínali.

Waterside teriér se nacházel v hrabství Yorkshire na severu Anglie a měl typickou „jorkšíří“ barvu srsti, ale strukturu srsti spíše hrubou. Paisley teriér byl exteriérem trochu vzdálenější, ale jeho struktura srsti modrostříbřité barvy mohla mít na srst jorka výrazný vliv. Clydesdale, který existoval ještě na úplném začátku 20. století, měl přímo příkladné zbarvení srsti. Každopádně jorkšírský teriér „zdědil“ po clydesdale teriérovi část standardu, která popisuje srst a zbarvení. I waterside teriérovi je přiznáván velký vliv na vývoj jorkšírského teriéra, ale především vznik silki teriéra a australského teriéra. Do země jejich původu, do Austrálie, se dostal snadno – s přistěhovalci loděmi po moři.

Jeden z nejznámějších kynologů z přelomu 19. a 20. století Strebel přiznává, že o historii jorkšírského teriéra nelze snad nic napsat. Podotkl, že jednoho dne tady byl a byl brán takový, jaký se objevil.

Výstavy v počátcích

K velké změně v postoji k jorkšírkému teriérovi došlo s příchodem prvních výstav. Ty se začaly objevovat v polovině 19. století. První pořádané výstavy v roce 1859 v Newcastleon Tyne se mohla účastnit jen lovecká plemena, tzv. sportovní, respektive jen ohaři a setři. Ovšem o rok později byla již přístupná všem, výstavy se začaly pořádat na různých místech Anglie a posléze i v zahraničí, a od té chvíle byli pravidelnými účastníky výstav i jorkšírští teriéři. Výstavy však ještě neměly řád a rozdělení, jaké známe dnes. Typy psů nebyly ustáleny a plemena jako taková neexistovala. Jak již bylo řečeno, zpočátku se jorkšírský teriér objevoval ve třídách otevřených pro psy původem ze Skotska, následně ve třídách pro skotské teriéry „broken–haired“. Časem se třídy rozdělovaly i podle upotřebitelnosti psů, délky srsti, podle místa chovu a později i podle typu. První třídy na výstavách určené jen pro jorkšírské teriéry byly otevřeny pravděpodobně od roku 1886. Podoba jorků vzájemně byla velmi vyrovnaná. S čím se ještě nějaký čas chovatelé na výstavách potýkali, byla rozdílná velikost. Ta se ujednotila až po uznání plemene KC.

Jorkšírský teriér měl mnoho označení, zpravidla podle oblasti, kde se vyskytoval ve větším počtu. Říkalo se mu různě, např. Linty Terrier, Glasgow Terrier, Halifax Blue and Tan, Halifax Terrier nebo Blue Scotch Terrier… V polovině 19. století již nejznámějším označením bylo Yorkshire Terrier, přesto ještě dlouho trvalo, než byl tento název oficiálně přijat a než byl používán pro psy stejného typu. V tu dobu váží 4,5 až 8,2 kg. Na konci 19. století jeho průměrná váha klesala a už se běžně za typické představitele považovali jedinci o váze kolem 3 kg. Pod samostatným a vlastním názvem Yorkshire Terrier byl poprvé zapsán do chovné knihy anglického kynologického klubu v roce 1886.

Anglie jorkšírským teriérem doslova žila. I dnes patří k nejoblíbenějším psům, a to celého světa, avšak tolik poprasku, kolik udělal jork v letech 1870 až 1930, to se zřejmě nepovedlo žádnému jinému plemeni. I když první jorci se do USA dostali dříve, proslavila je tam až v roce 1877 fena Belle chovatele Godeffroya.

Rychle se zvedající úroveň a kvalita

I když existuje mnoho zvučných jmen a výborných chovatelů, kteří se významně zasadili o kvalitní chov a vzrůst plemene, za nejvýznamnějšího chovatele a zároveň stvořitele dnešního typu jorka je považován Peter Eden z Manchesteru. Byl to rozhodčí na výstavách a chovatel buldoků a mopsů. Mimo jiné vlastnil i psa jorkšírského teriéra Alberta, který byl na výstavách řazen do třídy skotských teriérů nebo broken–haired teriérů. Jistě velmi zajímavé je, že tohoto psa má dvakrát v rodokmenu Ben Huddersfield Jonas Fosterové. Za otce jorkšírských teriérů je totiž považován právě pes Ben Huddersfield, který se narodil v roce 1865 chovateli W. Eastwoodovi a byl výsledkem příbuzenské plemenitby. Pyšnil se řadou výborných výstavních ocenění. Svého času zároveň platil i za jednoho z nejlepších lovců krys, ovšem v šesti letech tragicky zahynul. Druhá část jména – Huddersfield, označuje místo, odkud pocházel. Dlouho neexistovaly názvy chovatelských stanic. Psi tedy měli své jméno a město svého narození.

Stejně jako Bena vlastnila paní Forestová z Bardfordu dalšího vynikajícího psa – Teda. Ten se narodil v roce 1885. Teda koupila za velmi vysokou cenu v jeho 20 měsících. Ale nikdy pak peněz nelitovala, neboť Ted získal téměř tři sta výborných výstavních ocenění. Tato chovatelka byla velmi vážená a cílevědomá. Každému ochotně poradila, pomáhala, hledala pro nejlepší štěňata nejlepší vystavovatele a chovatele, radila, jak vystavovat i pečovat o srst, a údajně měla i v kruhu k rozhodčím trefné výhrady. A ti ji přesto brali.

Dařilo se jí posouvat plemeno dál a stala se první ženskou rozhodčí. Až do roku 1889 měli toto výhradní právo jen muži. Forestová vždy byla spravedlivá a nikdy neprosazovala psy horší kvality ze žádného důvodu, a to ani ze svého chovu. Stejně jako Peter Eden i ona se snažila udržovat velikost jorků ve váze 3,6 až 4,5 kg.

Od 19. století byl jorkšírský teriér jak psem chudých, tak už i bohatých dam. Jorkšíři mohli všude a všechno. Již tehdy bylo známo, že kdo chce mít krásné jorkšíry, musí mít dar šikovných rukou kadeřníka, a nejinak je tomu doposud. V té době neexistovala ještě tak kvalitní kosmetika na srst jako dnes, a tak je až zarážející, když se dozvídáme, že srst výstavních jorků na začátku 20. století byla údajně až 60 cm dlouhá, tedy o poznání delší, než jak ji známe z výstav dnes. Pravda je, že balíčkování srsti na přelomu 19. a 20. století bylo již zcela běžné a péči o jorka bylo věnováno i několik hodin denně. Naprosto obvyklé bylo používání semišových botiček. Ne snad proto, aby si neošoupali tlapky na ulicích, ale když se budou chtít poškrábat, aby si nevytrhali chlupy. Velice dlouho pak trvalo, než srst zase dorostla do požadované délky a hustoty. A toho se bál snad každý majitel výstavního jorkšíra. Jorkové se na ulici pohybovali velmi zřídka „po svých“. O běhání v parku či v přírodní scenerii ani nemluvě. Chovatelé z něj dělali „panenku“, dokonalého, pěstěného a luxusního psa. Zdůrazňování dlouhé srsti bylo od počátku cílem dobrého chovu, ale přiznejme si, že pro radost a šťastný život psa to nebylo. Vedle délky se lpělo na „krásně stínované barvě srsti“. V jednu dobu bylo velkým nešvarem různé dobarvování srsti. A protože většina barev barvila na dotek, rozhodčí kontrolovali bílými kapesníky pravost barvy srsti.

Chovatelé však bojují a bojovali stále s nějakou nedokonalostí. Na přelomu 19. a 20. století to bylo s vlnitou srstí a proměnlivou velikostí štěňat ve vrhu. Malá velikost jorkšírských teriérů, která se rychle snižovala pod 2,5 kg, přinášela málopočetné vrhy, tedy jen jedno až dvě štěňata. To chtěli chovatelé napravit připouštěním malých fen s velkými psy. Ovšem to zase způsobovalo porodní problémy, neboť štěňata byla na malou fenu příliš velká.

Ještě koncem 19. století se objevovalo módní kupírování uší. Avšak mnozí významní kynologové jím opovrhovali a považovali to za zbytečné. Mnozí tak upřednostňovali psy s přirozeně stojatýma ušima. Následoval v některých státech zákaz kupírování uší, čímž se trend chovu s přirozeně stojícíma ušima podpořil.

V roce 1898 byl založen první klub pro toto plemeno s názvem „Yorkshire Terrier Club“. V první polovině 20. století byly vedle P. Edena a paní Forestové za nejlepší chovatele považovány C. E. Firmstoneová, A. Swanová, Edith Windhamová-Dawsonnová, Wilweir Jannet Bennetová, Joan Gordonová, Ethel Mundayová a M. Crookshanková.

I když jorkšírský teriér patří mezi první plemena uznaná Kennel Clubem, a to v roce 1873, k prvnímu standardu se dostal později, až po založení klubu. První standard, vytvořený v roce 1898, vydržel beze změn 52 let. Přestože byl první standard vytvořen tak pozdě, podrobný popis jorkšírského teriéra zněl v knihách již mnohem dříve. Např. v knize „Stonehenge“ z roku 1872. Tedy nějaké písemné informace alespoň z 19. století nám jsou dochovány.

K jeho velkému rozšíření však došlo až v 60. letech 20. století a dodnes stojí na vrcholu popularity téměř na celém světě. Protože je původem teriér, je řazen do skupiny FCI mezi teriéry, nikoli mezi společenská plemena, čímž ovšem v nitru rozhodně je.

Chov jorkšírských teriérů na našem území se začal datovat rokem 1966. To se zde narodil první vrh o počtu tří štěňat, a to feně Theresens Amatrix ve spojení se psem Mandes Ingo.

Barevný jork

Biewer jorkšírský teriér je momentálně u nás velice módní záležitostí, neboť je líbivý a ještě neokoukaný. Jeho původ můžeme najít v Německu, přičemž doba vzniku se datuje na rok 1984. Tehdy manželé Gertruda a Werner Biewerovi připustili psa jménem Darling of Friedheck a fenu Frufru of Friedheck. Oba psi byli v klasické barvě jorkšírského teriéra, a byli tedy vystavováni pod FCI. Nesli však recesivní strakatý (černobílý) gen, který způsoboval prolínající se bílé pruhy v srsti.

Manželé Biewerovi se rozhodli pro selektivní chov těchto psů. Ale nebyli sami. Mnozí chovatelé, kteří tyto jedince zahlédli, začali toužit po biewer jorkšírských teriérech a la Pom Pon. Jenže typických představitelů se strakatým genem bylo poskrovnu a rozhodně ne o všech se tato skutečnost věděla. A tak někteří si chtěli cestu usnadnit (a jiní chtěli co nejširší nepříbuznou základnu), a tak sáhli i po křížení se ši–tzu. Ovšem tato volba nebyla správná. Jedinci z takového křížení byli celkově velice nestandardní a nesli více známek po ši–tzu nežli po jorkšírském teriérovi. Další generace se sice lepšily, ale zase ztrácely požadovanou strakatost.

Toto vznikající plemeno je známé již po celém světě a je již některými kluby uznávané, a tedy i s možností oficiálního vystavování na některých výstavách. U nás – v FCI – – však zatím ne. Nejoblíbenější i uznávané je v USA pod ACR. American Canine Registr založila Biewer Yorkie Association a toto plemeno začala vehementně prosazovat po celém světě. Registrují je od roku 2007 pod označením Yorkshire Terrier „particolor“ a je vedeno obdobně jako další barevné varianty jorkšírů „čokoládová“ a „Golddust“. Ovšem američtí „particolor“ nesou trochu jiné znaky než němečtí „biewer jorkšírští teriéři“, a tak jsou vedeni zvlášť. První Biewer yorkshire Terrier Club vznikl v Německu 24. 3. 2003. Existuje i Biro biewer, což je varianta klasického biewera, ovšem má játrově zbarvený nos, drápy i lem víček. Poprvé se objevil v roce 2004.

Varianta Golddust vznikla až po biewer jorkšírech, také v Německu. Často byl veden a označován jako „Biewer bílé zlato“. Později od toho bylo upuštěno, proto biewer ve svém vzniklém standardu myslel jen na svou trikolorní variantu, a tak zde pro golddusta nebylo místo. Proto je goldust coby barevná varianta – respektive plemeno – oddělen a veden samostatně. Rozdíl oproti jorkšírskému teriérovi je ve zbarvení i pigmentaci čenichu (který může být černý, játrový či skvrnitý), ale také v povolené horní hranici hmotnosti, která je u golddusta povolena do 5 kg.

Dalším velmi zajímavým, neuznaným, ale registrovaným zbarvením je čokoládové. Jedinci tohoto zbarvení se narodí velice zřídkakdy klasicky zbarveným rodičům. Ovšem stalo se tak už i u nás v České republice. Tito jedinci však jsou vyřazeni z oficiálního chovu pro svou nestandardní barvu. Čokoládově zbarvení jorkšírští teriéři svými geny předávají v chovu dál nejen čokoládové zbarvení srsti, ale i klasické black and tan.

Vedle zmiňovaných zbarvení příroda představí čas od času i výjimky, jako jorkšírského teriéra ve zbarvení „ocean pearl“ (zlaté s melírem tmavé barvy) nebo „mustard“ (hořčicové). Jedná se o zajímavé barevné kombinace, které pro svou málopočetnost zatím nemají velkou šanci se v chovu uchytit.

Barevných možností, ať už někde na světě uznaných, nebo ještě neuznaných, je velké množství. Genetika je plná kouzel a zajímavostí a jinak barevní jorkové, než jací jsou u nás uznáni a „obvyklí“, jsou momentálně sice in, ale zároveň po zdravotní stránce zatím velkou neznámou. Nevhodným křížením totiž nezřídka chovatelé přivedou na svět hluchá nebo částečně hluchá štěňata.

Hodí se pro každého?

Psát o povaze jorkšírského teriéra je jako psát o německém ovčákovi. Vždyť každý nějaké jorkšírky ze svého okolí zná, každý si již o nich udělal nějakou představu.

Přesto platí, že mnoho z povahy psa dělá jeho majitel, respektive výchova a přístup člověka ke psu. A u jorkšírského teriéra to není jinak. Jsou dobře vychovaní jedinci i nevychovaní hafani. Příjemní společníci i častí „potížisté“. Pes zůstane vždy psem, ale jeho charakter je z velké části ovlivnitelný. Jistě, jorkšírci jsou veskrze temperamentní tvorové a to ovlivnit příliš nelze, ale je možné jejich temperament zvládat a směrovat dobrou cestou, anebo podcenit a pes z nudy začne provádět věci, o které člověk rozhodně nestojí.

Jorkšírský teriér je velmi přizpůsobivý a snadno zapadne snad do jakékoliv rodiny, která je svým naturelem schopná se o jorka dobře postarat. Těžko si tohoto psa pořídí rodina, která chodí každý víkend na horské túry, člověk, který nemá pochopení pro časté česání, nebo pejskař, který chce se svým psem soutěžit v různých psích sportech.

Je výborným společníkem pro seniory. Nepotřebuje mnoho procházek, vyhrát si dovede i v domě. Rád se mazlí, rád se nechá hýčkat a je velmi milým společníkem. Hodí se však i do rodin s dětmi. Je výborným parťákem dětí, bude s nimi běhat a přidá se ke kdejaké lumpárně, ovšem k velmi malým dětem pro svou zranitelnost kvůli své malé hmotnosti není příliš vhodný. Nelze však tvrdit, že je tato varianta nemožná. Zcela klidně a bezpečně může bydlet v rodině i s těmi nejmenšími dětmi, ovšem nikdy – ani na okamžik – nesmí zůstat malé dítě (předškolního věku) s jorkšírem bez dozoru. Ne snad proto, že by jork ublížil dítěti, ale naopak. Malé necitlivé děti mohou být pro jorkšíra opravdovou hrozbou. Malé děti si ještě neuvědomují, že tak drobnému zvířeti snadno ublíží. Bezesporu patří jork mezi nejmenší plemena světa.

Malý velký pes

I když je malý vzrůstem, má značně velké charizma. Proč by jinak byl tak oblíbeným a rozšířeným plemenem, když je s jeho srstí poměrně hodně práce? Existují i jiná malá plemena s menšími nároky na údržbu (přestože mnozí lidé sáhnou po úpravě srsti do krátkého střihu). Třeba čivava, ruský toy teriér či papilon. Je pravda, že většina publikací jorkšírského teriéra ukazuje v krásné dlouhé srsti, ale kromě výstavních jedinců (a to také jen v určitých chvílích) jej v běžném životě těžko takto uvidíte.

Rozhodně je to pes pro mnohé okouzlující, se značným šarmem, ať už má dlouhý, nebo krátký kožíšek. Chce být co nejblíž svého pána a nemá potřebu se vzdalovat nebo se toulat. I když je to teriér, rád spokojeně sedí například na židli nebo v košíku vedle svého pána a sleduje, co se kolem děje. Velice lpí na svém pánovi. Nesmí však mít pocit, že rodina je tu pro něj. Pořád musí vědět, kde je jeho místo, co si může dovolit a jak se má chovat. Existují i nevychovaní psi poukazující na značné vlastní sebevědomí, a snadno se tak mohou stát malými domácími tyrany a psem na obtíž místo pro radost.

Je velice ostražitý, zpravidla odvážný a vlastně i přes svou velikost poměrně ostrý. Tím se z něj stává dobrý hlídač, i když případného pobertu asi těžko svou odvahou, nasazením a velikostí zastraší.

Často se chová k cizím lidem nedůvěřivě, odmítavě, ostražitě nebo zcela nevšímavě. Není mnoho těch, kteří každého člověka vítají s nadšením. Celkově se v běžném životě chová neohroženě, statečně a jeho sebevědomí by mu mohl kdekdo závidět. Nenechá si nic líbit od jiných psů a někdy ani od dotěrných lidí. Je to pořád náturou teriér.

I malý pes se musí vychovávat a zaměstnávat

Jorkšírský teriér je veselý, hravý a na svou velikost poměrně temperamentní. Miluje dovádění a běhání. Je energický a houževnatý. Ke všemu je také do jisté míry tvrdohlavý, a tak to bez důslednosti a cílené výchovy nepůjde. I malý pes se musí vychovávat, aby si zasloužil stát se členem lidské smečky. Člověk se s ním nenudí a zároveň nelumpačí příliš.

Nepatří mezi poslušná a snadno cvičitelná plemena. Ale přesto jej zvládne při troše snažení a zvládnuté teorie i začátečník. Rozhodně to není přechoulostivělé plemeno. Je sportovně založený a je ho možné vidět i při agility, flyballu, výcviku ovladatelnosti – obedienci, dogdancingu, a dokonce může úspěšně skládat např. zkoušky typu ZOP, ZPU, ZZO atd. Výchova a výcvik základní poslušnosti jsou i u jorka důležité. Je dobré najít vhodné cvičiště, počítající i s tak malými psy, o štěňatech nemluvě. Mnozí jorci si rádi hrají s míčkem a je snadné jim najít zábavu a prostor pro řízené dovádění.

Je to pes, který svádí k rozmazlování, přehlížení pravidel vhodného chování a někdy se při soužití s jorkšírem zapomíná, že je to pořád pes. Proto jorkové tak často tíhnou k několika základním zlozvykům. K nejčastějším patří zbytečné a časté štěkání, výrazné žebrání, skákání po lidech, útočnost na jiné, zejména velké psy, hrabání, dominantní i majetnické chování v rodině, úzkost z osamění (projevující se ustavičným štěkáním nebo ničením věcí). Někteří se také rádi perou s nohavicemi kalhot. Toto chování však neberte na lehkou váhu a psovi zápas s nohavicemi nedovolujte v žádném věku, i kdyby se vám to zdálo sebevíc směšné či zábavné. Pes to vidí zcela jinak. Přemíra tolerance jeho pána rozhodně u žádného ze jmenovaných zlozvyků není na místě.

Co se týče chování k jiným zvířatům, je to věc značně individuální. Jsou psi, kteří mají silně vyvinutý lovecký pud a mají tendence lovit cokoli – kočky, hlodavce, slepice, drobné ptactvo, králíky … Tedy ne každý jork je předurčen k bezproblémovému soužití s domácími mazlíčky všeho druhu. Podobně je tomu i v chování k jiným psům. Feny bývají mnohem méně problémové nežli psi. Některým jorkům se velmi těžko vysvětluje, jak se chovat ve společnosti jiných psů. Ovšem jejich nepřiměřené a nevhodné chování k ostatním, zejména velkým psům se jim jednou může stát osudným. Proto by majitel jorkšírského teriéra měl dohlédnout na správnou výchovu svého psa i v tomto ohledu, byť pes jorkšíří velikosti jistě nebude velkým ohrožením pro jiné psy.

Péče o srst může i nemusí být věda

Srst jorkšírského teriéra je téma diskutabilní a plné rozvášněných názorů. Totiž udržet krásnou, předlouhou, tzv. výstavní srst nestojí jen hodně česání a peněz vynaložených na kosmetiku, ale také jisté omezování psa.

Jorkšírský teriér nelíná, zato jeho srst neskutečně rychle plstnatí a zašmodrchává se. Aby byl čas vynaložený na údržbu nezacuchaných chlupů co možná nejmenší, je nutné jorka každý den pořádně pročesat. Při jeho velikosti to práce mnoho nezabere, ale neměl by se vynechat ani jeden den. Pokud se vynechá, bude čas strávený při rozčesávání výrazně delší nežli dvojnásobek času potřebného pro každodenní rozčesávání. Nejčastěji se srst zašmodrchá na břiše a tam, kde se tře, např. pod lokty.

Když objevíme zplstnatělou srst, kovovým hřebenem a prsty ji důkladně rozčešeme. Je v hodné si pomoci postříkáním srsti kvalitním „rozčesávačem“, sprejem na tento problém přímo určeným. Jestliže se nám to nedaří, je možné zplstnatělou část v nejhorším případě rozstřihnout na dva díly a opět se pokoušet ji rozčesat. Rozstříhávání, které následně ubírá na hustotě srsti, není potřebné při pravidelném česání a kartáčování srsti. Pročesávání srsti je snadnější a zabere méně času, paradoxně až když je delší, tedy až v úplné dospělosti psa. Srst je kvalitnější a lépe se s ní pracuje.

Na česání přivykáme již malé štěně, od šestého měsíce věku je péče o srst v mnoha směrech již značně intenzivní. U štěněte začínáme jen kartáčem s dlouhými štětinami. Kartáče používáme kovové i s přírodními žíněmi, ale zásadně vždy bez kuliček na konci jednotlivých „trnů“. Na pročesávání dlouhé srsti je dobrý kovový hřeben se dvěma druhy zubů – kombinace řídkých a hustých. Psa zvykáme na česání jak vestoje, tak vleže na zádech.

Na srst se používá nejkvalitnější kosmetika, pro jorky přímo určená. Např. lososový olej, mandlový olej, norkový, kdysi i kokosový olej a další. Lámavost a krátké (pomalu rostoucí) chlupy jsou projevem nedostatku určitých látek v potravě nebo špatného ošetřování srsti. Co ušetříte na krmení, to vložíte do kosmetiky. Srst není u každého jedince stejně kvalitní. Čím je měkčí a ještě k tomu vlnitá, tím hůře se o ni pečuje.

Srst, je-li dlouhá, je tedy nejlepší rozčesávat každý den, s trochou větší práce obden. Opatrně, svědomitě a precizně se rozčesává kovovým hřebenem po celé své délce na každé části těla. Srst od čumáku až po ocas rozdělíme pěšinkou. Nakonec psa ještě překartáčujeme štětinovým kartáčem a vytvoříme úhledný top-knot, tedy culík. Pozor na přiskřípnutí kůže na hlavě, když děláte culík. Příliš utažená gumička psa tahá a někdy se může stát, že se skřípne i kůže. To nejenže je psovi značně nepříjemné, ale snadno se pak vytvoří lysinka, která je nevzhledná a může i způsobovat zdravotní problémy.

Zejména u samců je nutné dohlídnout na čistou srst kolem pohlavního ústrojí, u obou pohlaví i kolem řitního otvoru. Okolo očí se srst někdy slepí. Proto je vhodné ji zde před česáním trochu navlhčit. Totéž platí i pro vousy. Vousy navíc musíme umýt a vyčesat po každém krmení, zejména krmíme-li jinou stravou než suchou.

Srst se hlavně češe, udržuje tzv. balíčkováním a kromě stříhání uší se jinak neupravuje. Uši vevnitř i zvenku se holí – stříhají nakrátko v horní jedné třetině. Není vyloučeno ani větší ostříhání uší, až na dvě třetiny, záleží na jejich velikosti a vkusu majitele.

Někteří majitelé jorků stříhají srst i kolem očí, protože dráždí bulvu, jiní to nedoporučují s odůvodněním, že jakmile je srst delší, do oka nezasahuje, naopak že krátká srst se do očí dostane snadno. Pokud srst kolem očí chcete udržovat kratší, dávejte při manipulaci s ní velký pozor. Obzvláště mladí psi jsou zbytečně uvrtění a zbrklí a česání a stříhání na hlavě se může stát velmi nebezpečným.

Koupání se doporučuje jednou za 3 až 4 týdny, je-li opravdu nutné, i za 2 týdny. Koupání každý týden kůži i srsti velmi škodí, i kdybychom používali tu nejlepší kosmetiku. Rozhodně šampon musí být přímo určený pro psy s dlouhou srstí, čím větší kvalita, tím menší je následná péče. Po koupání se nejdříve suší, fénuje a rozčesává tělo, následuje krk a zcela nakonec hlava.

K jorkšírskému teriérovi s dlouhou srstí rozhodně patří i balíčkování. Bez toho, má-li být srst dlouhá a výstavní, se není možné obejít. Balíčkuje se do 9 až 25 balíčků, většinou na celém těle. Počet balíčků závisí zejména na důvodu, proč se v daný moment balíčkuje, a na následném místě pohybu psa. Popsat balíčkování srsti je velmi složité a ani podle nejlepšího popisu není možné jej zcela pochopit a dělat správně. Proto je velmi vhodné, když se rozhodnete pro dlouhou srst, a tedy i balíčkování, mít zvládnutou teorii a následně se v praxi nechat poučit od zkušeného chovatele či vystavovatele jorkšíráčků. Srst se totiž jen nemotá do papírků, ale také se před zabalíčkováním stříká různými oleji podporujícími dobrou strukturu srsti, pevnost a její délku. Srst se balíčkuje nejlépe každý den, ale někdy postačí i obden nebo co 3 dny. Po nabalíčkováni srsti se pes nezřídka obleče do ochranného kabátku. Ten má několik funkcí. Např. aby případný zbytkový olej neumazal nábytek nebo aby při poškrábání se psa nedošlo ke zbytečnému vytržení chlupů … Pes si na balíčkování srsti i pohyb s balíčky po celém těle zvykne poměrně brzy. Pokud srst nechcete balíčkovat, musíte počítat s každodenním pročesáváním nebo psa nechat ostříhat.

Bohužel i dnes, stejně jako kdysi, se čas od času najdou chovatelé, kteří zavírají nabalíčkované a naolejované („naložené“) psy na dlouhé hodiny i dny do klecí, aby zajistili co nejmenší ničení srsti pohybem a okolím. To pak nemá nic společného s láskou ke psu, i kdyby měli pro své chování sebelepší odůvodnění. I jork potřebuje volný pohyb, hry a maximální kontakt se svou rodinou.

Černá štěňata

Protože s jorkem se běžně neabsolvují dlouhé procházky a sportovní aktivity, má málo příležitostí si přirozeně obrousit drápy. Proto je důležité pravidelně všechny drápy kontrolovat a podle potřeby zastřihovat.

Štěňata se rodí v průměrném počtu 2 až 3 a jsou zpočátku černě zbarvená i po nejsvětlejších rodičích jorkšírských teriérů. Po několika hodinách či dnech jsou rozeznatelné již i hnědé znaky. Černé zbarvení začne šedivět někdy už ve štěněcím věku nebo až výrazněji později. Modrá / šedá / stříbrná barva se může věkem měnit a zbarvení je i s přihlédnutím k věku psa velmi individuální záležitostí, která se předem jen velmi těžko odhaduje. Psi s genotypem gg zůstávají po celý život černí s tříslovou, jedinci s Gg nebo GG světlají s věkem.

Někdy se štěňata rodí s paspárky, které se však následně odstraňují. Mnohá štěňata se nezřídka potýkají s lupy ve svém kožíšku. Není to nic výrazně problémového, srst jen potřebuje dodat určitou mastnotu a při použití vhodných přípravků lupy z kůže do pár dní zmizí.

I jorkšírský teriér může být nemocný

Je samozřejmé, že u tak rozšířeného plemene bude známo i mnoho genetických defektů, které jsou v populaci rozšířené v různé míře. Přesto se většina dožívá ve zdraví 16 a více let.

Za nejčastější problémy jsou u jorkšírských teriérů považovány kožní a oční problémy. Některé jsou způsobené geny, jiné vlivem okolí. A tak se u tohoto plemene můžeme setkat s autoimunními projevy kůže, akrodermatitidou a hlavně různými typy alergií.

Dalším nepříliš řídkým jevem je luxace patelly (vykloubení kolenní čéšky), což se může projevovat již u štěněte. Dalším pohybovým postižením (zpravidla dědičného charakteru) může být tzv. Von Perthesova choroba. Jedná se o onemocnění kyčlí, které způsobuje trvalé zchromnutí kyčelního kloubu. Ať to zní sebeděsivěji, nebývá to pro psa konec pohybu a skotačení. Pokud se však tento problém neoperuje, časem působí artrózu, která už je velkým a neléčitelným problémem.

Zejména v 70. a 80. letech 20. století se mluvilo o častém vrozeném defektu zvaném persistentní fontanela (Fontanellen persistenz) neboli otevřená klenba lebeční. Toto postižení je životu psa nebezpečné, neboť lebka nedostatečně chrání hlavu psa před smrtelným úrazem. Dnes patří fontanela k méně rozšířeným problémům.

Běžné, ale nepříjemné problémy často vyžadující veterinární pomoc jsou potíže se zuby. Často se vyskytujícím jevem je neuvolnění mléčných zubů, když se již ven tlačí zuby nové, trvalé. Všichni jorkové se celoživotně potýkají se zubním kamenem, který pokud se neodstraňuje, může poměrně brzy způsobit i parodontózu.

Nadměrné množství chlupů v obličeji a jejich růst nevhodným směrem snadno dráždí oči. Ty následně slzí a tito psi jsou náchylní k očním problémům. Jorkšírové mnohdy trpí šedým zákalem (nejčastěji ve věku 3 až 6 let), suchým zánětem spojivky či rohovky, progresivní atrofií sítnice (PRA) nebo také vředovým zánětem rohovky a duhovky. Častým jevem je zánět spojivek, neboť jork je velice citlivý na průvan.

Jorky postihuje i známá nemoc Von Willebrandova choroba, což je krvácivá porucha. Často je nerozpoznatelná, když nemá pes potíže, ale často se na ni přijde při operaci či běžné kastraci. Občas, hlavně v mládí anebo naopak v pokročilém stáří, mívají jorkové střevní problémy, tzv. koliky. Proto je nutné dbát na kvalitní krmivo a v případě potřeby se nebát je vyměnit za jiné.

Poměrně běžné jsou problémy se zánětem zvukovodu, který pokud se neléčí, může přejít až do chronického stavu. Kolem 8 až 9 let věku může u obézních jorků zkolabovat průdušnice. Na toto může poukázat kašel. Někteří jorkšírští teriéři mívají problém s nadváhou. To je však věc majitelem poměrně snadno ovlivnitelná bez jakéhokoliv lékařského předpisu. V neposlední řadě je na místě ještě upozornění na dva specifické problémy týkající se zejména malých plemen. Jedním je poporodní eklampsie – odvápnění feny, a u samců porucha zvaná hypersexualita.

A jak má vypadat typický jorkšírský teriér?

Hlava jorkšírského teriéra je spíše malá a plochá, s nepříliš dlouhým čumákem, černě zbarvenou nosní houbou a nůžkovým skusem. Je vyžadována plnochrupost. Oči má středně velké, tmavé, tmavě zbarvena jsou i oční víčka. Nevystupují. Uši jorka jsou malé, nesené vztyčeně a ve tvaru obráceného V. Neměly by být uloženy příliš daleko od sebe.

Hřbet musí být rovný, poměrně krátký a s pevnými bedry. Hřbetní linie zůstává v pohybu rovná. Končetiny jsou bohatě osrstěné a rovné. Tlapy jsou kulatého tvaru s černě zbarvenými drápy. Ocas je nesen poněkud výše, nad hřbetní linii, a je co nejrovnější, bohatě osrstěný. Existují jedinci s přirozeně dlouhým ocasem i s krátkým – kupírovaným.

Srst na celém těle je dlouhá nebo středně dlouhá, dokonale rovná bez zvlnění, hladká, jemně hedvábná a rozhodně nepůsobí texturou jako vlna. Tmavě ocelově modrá (ne stříbřitě modrá), dosahující od týlního hrbolu ke kořeni ocasu, nikdy není smíchaná se žlutými, bronzovými ani tmavými chlupy. Srst na hrudi je intenzivně tříslová a lesklá. Veškerá tříslová srst je tmavší u kořínků než uprostřed a nejsvětlejší je na konci. Srst na hlavě je intenzivního zlatě tříslového odstínu, zbarvení je nejvýraznější po stranách hlavy, v místě nasazení uší a na čenichu, kde musí být velmi dlouhá. Tříslové zbarvení hlavy nesmí dosahovat na krk. V tříslově zbarvených plochách nesmí být v žádném případě přimíchány tmavé či černé chlupy. Končetiny jsou zlatě tříslové barvy, která je poněkud světlejší na konci než u kořínků; tříslová barva nepřesahuje na hrudních končetinách nad lokty a na pánevních končetinách nad kolena. Ocas je tmavší barvy než kdekoli na zbytku těla, zvláště na svém konci.

Hmotnost jorkšírského teriéra se pohybuje do 3,1 kg.