Italský vodní pes Lagotto Romagnolo

Další fotografie (5)

Jeho první uplatnění bylo ryze lovecké. Nebyl to však ani tak náruživý lovec, jako spíš vyhledávač zastřelených ptáků v bažinách, mokřadlech a vodních tůních. Byl používán k přinášení vodní zvěře především v italských nížinách Commachia a v okolí Ravenny. Výborně plaval, spolehlivě aportoval a miloval vodu a bláto. Svou práci zastával svědomitě a s nadšením lépe než tehdejší ostatní typy psů. Údajně z Lagotta Romagnola pochází všechna plemena vodních psů. Alespoň to rádi tvrdí chovatelé lagotta. Ovšem důkazy chybí.

Z lovce vyhledávač

Následkem změny klimatu i rozšiřování zemědělství postupně bažiny mizely a na jejich místech se začalo rozvíjet zemědělství. Práce pro vodní psy postupně ubývala. Naštěstí v lagottech objevili italští majitelé dar, jakým je vytříbenost čichu, a zjistili, že je možné tohoto psa používat k hledání lanýžů v pahorkatinách kraje Romagna. A tak lagotto ztratil své původní poslání a stal se jediným psím specialistou na vyhledávání lanýžů.

Název mnoha podob

Přestože má toto plemeno i český název, tedy překlad z italského Lagotto Romagnolo, téměř vůbec se nepoužívá. A tak se s tímto plemenem můžeme setkat jak coby s italským vodním psem, tak romaňolským vodním psem, nebo i romaňským vodním psem či jednoduše lagoťáčkem. Slovo „Lago“ znamená jezero a Romagnolo je odvozením místa, kde se začal používat pro vyhledávání lanýžů. Tedy v Romagnu („Romaňu“) – jedné ze severnějších částí Itálie. Jistě stojí také za zmínku, že „Can lagót“ v romaňském slangu znamená „pes z laguny“. Přesto je nejčastěji znám ve světě stejně jako u nás pod označením sobě nejvlastnějším Lagotto Romagnolo.

Možná se jedná o prastaré plemeno

Protože opravdová řízená a zaznamenávaná kynologie s výstavami, standardy a průkazy původu existuje až od poloviny 19. století, není téměř u žádného plemene jistá a nevyvratitelně jasná historie, neboť chybí dostatek důkazů, a hlavně plemena jako taková před tím neexistovala. A tak se snadno stane, že k jednomu a témuž vyobrazení se hlásí více plemen, respektive jejich chovatelů, a nelze již jasně dokázat, kdo má pravdu. Jedno vyobrazení po dobu 100 let nemůže sice znamenat, že dané plemeno existovalo ve větším počtu stejných jedinců či nikoli, ale může dávat šanci poodhalit pravdu a zároveň nechat rozvinout fantazii, že mohl tento typ psa existovat. A pak může historie plemene sahat velmi daleko, jako je tomu například u Lagotta Romagnola.

Prvním důkazem jeho existence by mělo být vyobrazení podobného psa na fragmentu fresky v Camposanto v Pise (v Itálii), které se datuje na rok 1360. Další ztvárnění lagotta má spadat do roku 1474. Jedná se o malbu italského malíře Andrea Mantegna s názvem „Setkání“. Předseda Italského Lagotto Clubu, Dr. Morsiani, nedá na tento obraz dopustit. Vidí v něm typického představitele italského vodního psa, podle kterého by se dnešní lagotto měl vyvíjet a držet coby exteriérového příkladu. Další obraz znázorňující lagotta pochází z roku 1600 a jedná se o obraz od Giovanni Francesco Barbieri. Od 16. století se objevují i písemné zmínky o využití malého kudrnatě osrstěného psa používaného k lovu na vodních plochách. Ale přesnější popis nebo kresby, které by nevyvratitelně ukázaly na lagotta, jak jinak – chybí.

Problémem je, že se nikdo netají tím, že lagotto byl několikrát po dobu jeho chovu zkřížen s jinými plemeny. Hovoří se například o pointrovi, italském spinone a pudlovi. Nejsou však vyloučena ani další plemena. Nepochybně má společné předky nebo se vzájemně ovlivňoval s francouzským barbetem a španělským vodním psem, kterým je také dnes nejvíce podobný.

První podrobnější popisy pocházejí z konce 19. století, ale chválou o jejich vzhledu rozhodně šetří. Neustále byl terčem posměchu a přirovnávání k nepovedeným jedincům různých plemen či k nezdařilým křížencům toho či onoho. Dodnes je vzhledem zvláštní, pro někoho krásný, pro jiného nezajímavý, nebo dokonce prapodivný. Má však své kouzlo, a je-li jeho srst správně upravena, vzbuzuje kladné emoce.

Vlastně poměrně mladé plemeno …

I když ve 20. letech 20. století byl v Itálii dobře znám, nenašel se nikdo, kdo by chtěl toto plemeno čistokrevně chovat. Je až zázrakem, že v 70. letech 20. století, když se už někdo takový našel, lagotto ještě existoval. Do nelehkého úkolu – záchrany lagotta a dovedení ho k oficiálnímu celosvětovému uznání – se pustil Quintino Toschi a profesor Francesco Ballotta. Následně je podpořili i další uznávaní kynologové Dr. Antonio Morsiani a Lodovico Babini. Byl stanoven rekonstrukční program na záchranu Lagotta Romagnola, který se v tu chvíli už blížil k opravdovému zániku. V roce 1988 byl v Imole založen Club Italiano Lagotto. Oficiálního uznání ENCI, se souhlasem standardu, který vypracoval Dr. Antonio Morsiani, se chovatelé dočkali v roce 1992. Standard je poměrně přesný a důkladný a byl zpracován na základě biometrických měření Morsianiho na stovkách jedinců lagotta. V roce 1995 získalo toto plemeno mezinárodní uznání FCI.

K prvním importům z Itálie docházelo kolem roku 1990. Jednalo se o země Velká Británie a Švédsko. A především ve Švédsku je dnes již chován ve velkém počtu. Při rozšiřování plemene do světa, zejména do zmiňovaného Švédska, Finska, Norska, Velké Británie, Švýcarska, Německa, Holandska, Francie, Austrálie a Severní Ameriky, nastala drobná nedorozumění ohledně vzhledu. Přesněji představa (výklad standardu), jak má být srst dlouhá a v jaké její podobě má být lagotto předváděn na výstavách, se různila. K tomu se přidaly i objevující se jiné barvy srsti, než bylo uvedeno. Proto následně došlo k úpravám znění a formulací, aby bylo vše uvedeno podle představ italských chovatelů na správnou míru, a aby se z lagotta po vzoru některých jiných plemen nestala díky dobře tvarující se srsti výstavní panenka. Italský klub logicky trvá na zachování rustikálního charakteru tohoto psa a tímto směrem by se dále mělo v chovu a vystavování psů pokračovat.

První jedinci se z Itálie do ČR dostali v lednu 2003. Jednalo se o fenu hnědobílé barvy jménem Medusa dei Silvanbull a jejího stejně zbarveného bratra jménem Febo dei Silvanbull. První vrh Lagotto Romagnolo se u nás narodil v dubnu 2005 v chovatelské stanici z Máchova kraje. Pak se však již nic nedělo, chov dál nepokračuje a v České republice není zatím nikdo, kdo by se chovu tohoto zajímavého plemene ujal. V ČR lagotta zastřešuje Klub málopočetných plemen psů.

Co to je ten lanýž?

Lagotto je opravdu jediným plemenem, které bylo šlechtěno na specializaci zaměřenou k hledání lanýžů. Touto činností se prokazatelně zabývalo od konce 19. století, ale protože se lanýže jedly a hledaly už podstatně dříve, je možné, že i lagotto hledá lanýže déle než 120 let.

Lanýž není nic jiného než houba. Ovšem není to ledajaká houba. Gurmáni někdy jen sní o tom, vyzkoušet chuť této houby, jejíž cena je neskutečně vysoká. Někteří jsou však ochotni dát i velkou část své výplaty, aby mohli jednu porci lanýžů ochutnat. I v České republice, zejména v pravých italských restauracích, můžete na nabídku této pochutiny narazit. Avšak při zhlédnutí ceny a gramáže se zřejmě nebudete stačit divit. Například jeden kilogram pravého lanýže se pohybuje kolem 100 tisíc korun českých. Čím menší množství kupujete, tím je houba dražší, a tak se běžně stává, že i jen 35 g této houby v neupraveném stavu se dá koupit ve specializovaných obchodech v České republice za 1 000–1 500 Kč. Jedná se zpravidla o černé lanýže, které jsou díky „umělému pěstování v množírnách“ a slabší aromatické chuti výrazně levnější než bílé. Cena bílých se pohybuje až do milionů korun. Lanýž je tedy právem považován za nejdražší houbu světa.

Lanýže (houba z rodu „Tuber“) se sbírají už od 4. století. Velice brzy byly velmi ceněny a dostaly se na stůl jen těch nejbohatších lidí. Je však velice těžké je najít, neboť se nacházejí v zemi asi 30 cm pod povrchem, zpravidla v kamenité půdě, pod listnatými stromy, zejména duby, a rozhodně ne všude. Proto najít tu správnou oblast je často otázkou štěstěny a správné místo otázkou dobrého čichu. Ovšem ne čichu ledajakého, neboť člověk rozhodně není schopen tuto houbu schovanou pod zemí ucítit. Lanýžům se nejvíce daří v Itálii a ve Francii. Ale byly také v Čechách. Přesněji na konci 19. a začátku 20. století se jim dařilo na Křivoklátsku a v parku knížete F. Kinského v Budeničkách u Zlonic. I v Čechách k jejich hledání bylo využíváno psů. Ovšem zda lagottů nebo jiných plemen, není známo.

V Itálii se nejčastěji bílá odrůda vyskytuje na severu země a sběr připadá na podzimní měsíce, neboť v tu dobu vydávají nejintenzivnější vůni. Ovšem existují i „letní lanýže“, které rostou kromě Itálie a Francie i v jiných státech střední Evropy, dále pak v Anglii, Turecku a Severní Africe. Letní lanýže však nejsou tak aromatické a chuťově nepopsatelné jako zimní (podzimní).

Se sběrem lanýžů se z historického hlediska začalo ve Francii. Nejdříve byla používána na jejich nalézání prasata. Ta totiž mají vynikající čich a lanýže je svou vůní doslova lákají. Problémem však bylo, že prasata byla často rychlejší než člověk a cennou houbu snědla nebo výrazně poničila dřív, než „houbař“ stačil zasáhnout. Přitom nejenže se lanýže špatně hledají, ale také jich je velice málo. V Itálii se s vyhledáváním lanýžů začalo v okolí Romagna, která od začátku 16. století patřila k Vatikánu. Poměrně brzy se místa k hledání rozšířila. Francouzi zůstali při vyhledávání dodnes věrní spíše prasátkům, ale Italové se zaměřili na dobře ovladatelné vyhledávače s výborným čichem – lagotty.

Lagotto svou práci bere velmi vážně, je vytrvalý a neskutečně snaživý. Dokáže se naučit plné soustředěnosti tak, že i když se jedná o původem lovecké plemeno, nerozhodí jej ani divoká zvěř, která vyplašeně prchá z místa hledání lanýžů pryč.

A ještě příběh z nedávné doby na konec povídání o lanýžích: Na konci roku 2011 šel Ital Luciano Savini na běžnou procházku se svým lagottem jménem Rocco. Ten zničehonic začal u jednoho stromu vehementně hrabat. Jeho nadšení bylo tak silné, že Ital neodolal a šel se podívat, co to tam má, a nestačil se divit. Jeho pes vyhrabal 1,5 kg velkého bílého lanýže. Tento obrovský kus lanýže byl prohlášen za největší bílý lanýž století a z Itala udělal milionáře. Byl vydražen částkou 5 milionů.

Ke komu se hodí

Lagotto byl sice loveckým plemenem, ale jeho už tehdy ne příliš velká lovecká vášeň z něj dnes téměř vyprchala. Nebyla to totiž ani tak touha po lovu, jako spíš plavat, dělat radost a něco nosit. A protože je používán v dnešní době opravdu jen zcela výjimečně k loveckým účelům, nebývají s ním problémy při volném pohybu v přírodě, ani nemá lovecké choutky při soužití s jakýmikoliv zvířaty. I dnes zůstává lagotto řazen do skupiny FCI „slídiči, retrieveři a vodní psi“, avšak do chovu není zapotřebí žádné lovecké zkoušky. Zajímavostí je, že od počátku moderního chovu je u něj vyžadován co nejmenší lovecký pud, aby nebyl při práci snadno rozptylován okolní zvěří.

V dnešní době, pokud se majitel nechce věnovat vyhledávání lanýžů, je lagoťák především výborným rodinným psem, psem do nepohody a psím kamarádem pro početnou rodinu stejně jako pro samotáře.

Je to nekonfliktní, kamarádský a přizpůsobivý pes, který se rád zapojí do jakékoliv činnosti, která mu bude nabídnuta. Je pravdou, že nemá rád nudný život a jen pobyt na zahradě a že ho při pobytu v bytě krátké venčící procházky nenaplňují. Potřebuje alespoň středně aktivního pána, který jej bude brát často s sebou, alespoň na dlouhé procházky, nebo rekreačně běhat, chodit plavat na přehradu, nebo se věnovat i nějakému psímu sportu. Lagotto je pes se dvěma výraznými základními vlastnostmi. První je výborný čich a druhá je výborná ovladatelnost a učenlivost. A právě tyto dvě vlastnosti jej předurčují k mnoha hrám, sportům a cvikům, které kynologie nabízí. S lagottem je možné se věnovat agility, flyballu, frisbee, tanci se psem (dogdance), cvikům poslušnosti (obedienci), ale také záchranářským pracím a stopařskému výcviku. Používání nosu a vyhledávání opravdu miluje, tak proč toho nevyužít.

Na výchovu stačí zvýšení hlasu, rozhodně je nevhodný fyzický nátlak. Je to tajtrdlík s jemnou povahou, připravený kdykoli ke skotačení. Tvrdé zacházení by z něj mohlo udělat neurotika. Říká se, že se toto plemeno vychovává samo. Není to sice až tak pravda, majitel jeho výchovu musí směrovat a usměrňovat, ale je pravda, že se vychovává velmi snadno a zvládne ho jak odrostlejší dítě, tak senior. A to i úplný začátečník. Lagoťák je velice ochotný spolupracovat a jako motivace postačí hra a pamlsky. Je to velký jedlík, není vybíravý, a tedy motivace na krmení je velice snadná. Jsou jedinci, kteří s oblibou kradou ze stolu a velmi těžko se to odnaučují.

Každopádně dodnes většina lagoťáků miluje aportování a práci ve skupině dalších psů. Například v Itálii se lagotto běžně cvičí při pobíhání dalších psů kolem. Je tím zdůrazňována potřeba soustředění se jen na jednu věc a na jedno stvoření – člověka. Má tendence neustále sledovat svého pána, jestli nějakým gestem nenaznačí možnou spolupráci v následujících chvílích.

Je to energické plemeno, co má rádo práci a pohyb. Je přizpůsobivý a nějaký den nicnedělání ho nijak nerozhodí. Je to pes snad pro každého, komu nevadí střihová úprava srsti a nechce zrovna lenošivého psa k televizi. Lagotto je hbitý, obratný, hravý a veselý. Má velmi výraznou mimiku, kroutí i hlavou, krčí nos, usmívá se … Hodí se do smečky psů, ve které je šťastný a nevyvolává konflikty. Stejně tak může žít v domě plném dětí a domácích zvířat. Když má zvířecího kamaráda, často se na něj upne a velmi těžce nese, když ho ztratí.

Také je dobromyslný, vstřícný a téměř bezproblémový. Nebývá tvrdohlavý, velmi dobře se učí, nesnaží se prosadit. Bouřlivě vítá svého pána a je nadšen pokaždé, když ho vidí. Svému pánovi je bezmezně oddán a chce jej všude následovat. Protože je dobře ovladatelný snad za všech okolností, hodí se i na cestování a turistiku. Samozřejmě, jako každý pes i tento musí být v mládí dostatečně socializován. Ale protože se nepředpokládá, že akční člověk se svému psovi ve štěněčím věku nebude věnovat, socializace se tak nenápadně zvládá „za pochodu“ sama všude tam, kam jej jeho majitel vezme. Přizpůsobí se snadno snad všem aktivitám rodiny. Někteří jedinci mohou být k cizím lidem trochu odtažití, ale většina je kamarádská. Přesto vždy dobře hlídá, avšak zbytečně neštěká. Jen rád zbytečně skáče … Miluje skákání a vítání a hopsání. Je to jejich povahový rys, který by bylo hříchem zakazovat, pokud se dá udržet v přijatelné míře.

Většina lagottů miluje plavání v každé roční době a někteří majitelé sáhnou i k tomu, že mu pořídí vlastní malý bazének. Většina lagoťáčků totiž čvachtání, cákání a válení se ve vodě doslova zbožňuje. Prý kdysi byli schopni při prolomení ledu zaplavat pod led a zase vyplavat i s aportovaným kusem a donést jej svému pánovi na suchou zem k nohám.

Je odolný proti chladu i vlhku a může žít jak v bytě, tak venku. Bude šťastný tam, kde se mu bude někdo věnovat a kde se něco děje. Pokud si ale zvykne na celodenní ubytování v domě v ruchu rodiny, velmi těžko si zvyká, je-li přemístěn ven „do ticha“.

Někteří jedinci rádi hrabou. Proto, pokud má žít na zahradě bez větší újmy jejího udržovaného vzhledu, je nutné lagotta od počátku důsledně hlídat a v potřebných místech mu tuto činnost nedovolit. Je schopen při své vnímavosti pochopit, kde se může hrabat a kde ne. Jen to chce čas, důslednost a trpělivost.

Srst a její úprava

Pesíky srsti a obzvláště podsada jsou voděodolné. Pokud není srst stříhána, má díky jejímu neustálému růstu tendenci k plstnatění. Proto je velice vhodné psa alespoň jednou ročně ostříhat nakrátko. Ovšem pokud má lagotto vypadat tak, aby dělal svému plemeni dobré jméno, nespočívá veškerá péče jen v 1x ročně celkovém ostříhání.

Srst se nepročesává často, protože je tvořena pro něj typickými malými a těsnými kudrlinkami a česáním se kudrlinky na čas vytratí. Proto se česání doporučuje jen v případě potřeby, asi tak jedenkrát za 14 dní, a to tam, kde se srst nejrychleji šmodrchá a plstnatí. To jsou místa pod ušima a na třecích plochách u končetin, zejména pod lopatkami. Celkově se pes vyčesává jednou za měsíc až měsíc a půl, a pak je vhodné ho i vykoupat, trochu vytřít ručníkem a nechat samovolně vyschnout. Srst se nenechává delší než 4 cm, protože pak má tendence plstnatět po celém těle.

Poprvé by se měl stříhat pes ve věku 3 až 4 měsíce. Ideální délka srsti i pro výstavy je 1 až 2 cm (na hlavě delší, ale neměla by zakrývat oči), a tedy ti pečlivější psa stříhají třeba i čtyřikrát ročně, aby byla zachována jeho silueta a další údržba srsti pak byla snadná. Ocas se stříhá „do tvaru mrkve“, tedy se postupně ke konci zužuje, a částečně se upravují i uši. Srst však rozhodně nesmí být stříhána nebo vyčesána do střihu pudla nebo bišonka. Jakékoliv pompézní úpravy srsti vylučují psa z posuzování a považují se za degradaci plemene. Správný střih lagotta má být nevtíravý a přispívá k zdůraznění přírodního, rustikálního vzhledu, právě typického pro toto plemeno.

Někteří chovatelé lagotta opravdu jednou ročně doslova vyholí nakrátko. Pak ale trvá i 3 měsíce, než srst doroste do požadované délky, aby bylo možné se účastnit výstav.

Jeho srst odpuzuje vodu, a tak zároveň dobře izoluje. Pes může pracovat i ve studené vodě či se v ní cachtat i dlouhé hodiny. Její kvalita je přirovnávána k ovčí vlně. Tento pes vůbec nelíná, což je opravdovou výhodou pro psy držené v bytě. Větší pozornost je třeba věnovat vousům, které jsou poměrně dlouhé, a snadno se zde zachytává smetí. Péči potřebují i v případě, že je pes krmen jinou stravou než suchou granulovanou.

Zdravý lagotto

Lagoťák se dožívá běžně krásných 15 až 16 let. Celkově je zdravým a otužilým plemenem. Přesto byly zaznamenány a zkoumány některé genetické nemoci. K těm patří epilepsie, dysplazie kyčelních kloubů a základní oční onemocnění PRA. Mladí psi hráli zásadní roli v oblasti výzkumu epilepsie. V červenci 2011 výzkumníci ve Finsku ohlásili objev mutací v genu s názvem Lgi2, který by mohl pomoci v léčbě benigní dětské epilepsie. V dnešní době se díky testům DNA rodičů může předejít narození postižených štěňat. Tento objev společně se zodpovědnými chovateli může vymýtit v chovu psů řadu onemocnění.

Péče o lagotta spočívá zejména v občasném pročesání, ostříhání, kontrolování stáčení chlupů kolem očí, aby nezpůsobily zánět či podráždění oka, a také kontrole zvukovodu, neboť se zánětem zvukovodu může mít toto plemeno potíže.

A jak by měl lagotto vypadat?

Je to pes téměř kvadratického rámce a spíše mohutné tělesné stavby. Hlava má lichoběžníkovou formu, při bočním pohledu je část od stopu k týlnímu hrbolu delší než čenichová partie. Týlní hrbol je krátký a nevýrazný, stop nepříliš výrazný, ale patrný. Nosní houba je vždy v hnědé barvě, avšak v různých odstínech s ohledem na barvu srsti. Je velká, s výraznou svislou dělící rýhou. Při bočním pohledu je nosní houba v prodloužené linii nosního hřbetu a přesahuje nepatrně před přední linii pysků. Pysky spíše pevné a přiléhající, jsou pokryté dlouhou rozježenou srstí, která tvoří vous. Barva olemování pysků jde od světlehnědé po tmavou. Skus nůžkový nebo klešťový, kompletní. Lehký předkus je tolerován. Naopak podkus (či výrazný předkus) znamená vyloučení z chovu. Oči má velké, ale nikdy ne přehnaně. Barva duhovky se pohybuje od okrové po oříškovou a tmavě hnědou v závislosti na barvě srsti. Řasy jsou výrazně vyvinuté. Uši jsou středně velké v poměru k hlavě, trojúhelníkovité, se zaoblenými konci. Širší spíše u hlavy, jsou nasazené těsně nad linií nadočnicových oblouků. V klidu jsou svěšené podle hlavy, když je pes pozorný, jsou mírně nadzvednuté. Natažené směrem k nosu musí dosahovat do čtvrtiny jeho délky. Na uších mohou být kudrliny poněkud volnější, ale srst zůstává velmi zvlněná. Na uších není žádná krátká srst. I vnitřní strana ušních boltců je osrstěná.

Krk je silný, svalnatý a rozhodně bez laloku. Horní linie hřbetu je rovná od kohoutku k zádi. Hrudní koš dosahuje k loktům. Ačkoliv je vpředu celkem úzký, od šestého žebra se hrudník rozšiřuje směrem dozadu. Břicho je pouze mírně vtažené. Ocas plynule navazuje na záď a zužuje se směrem ke špičce. Svěšený by měl téměř dosahovat k hlezennímu kloubu. Je pokryt srstí textury vlny nebo lépe štětinovitými chlupy. V klidu je nesen ve tvaru šavle, v pozoru nesen odhodlaně vztyčený. Při práci a ve stavu vzrušení může být nesený nad hřbetem, ale nesmí být v žádném případě stočený.

Končetiny jsou rovné s lopatkami velmi šikmo uloženými. Zadní tlapky jsou oproti předním poněkud oválnější, prsty mohou být o něco méně klenuté. Končetiny jsou bez paspárků.

Pigmentace sliznic a polštářků je v odstínech od světle hnědé po velmi tmavě hnědou. Srst má texturu vlny, nikdy není stočená do tenkých provazců, polohrubá na povrchu, s pevnými kruhovými vlnami s viditelnou podsadou. Kudrliny musí být rovnoměrně rozloženy všude po těle a ocase, s výjimkou hlavy, kde kudrliny nejsou tak pevné a tvoří husté obočí, vous a bradku. Dokonce i líce jsou porostlé hustou srstí. Barva srsti je nejběžněji jednobarevná špinavě bílá, bílá s hnědými nebo oranžovými znaky, dále pak tzv. hnědý bělouš, hnědá barva (různé odstíny) s nebo bez bílé, oranžová s nebo bez bílé. Někteří jedinci mají hnědou až tmavě hnědou masku. Pálené znaky (v různých odstínech) jsou dovolené. Černá srst, černé znaky nebo černá pigmentace vyřazují jedince z chovu.

Výška psa se pohybuje mezi 43–48 cm (ideálně 46 cm) a u fen mezi 41–46 cm (ideální výška pak je 43 cm). Je tolerován i 1 cm plus nebo minus nad uvedené hranice. Hmotnost je uváděna pro psy 13–16 kg a feny 11–14 kg.

Další fotografie k článku

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře