Bulteriér

Bulteriér, jak sám název napovídá, vznikl za přispění teriérů a buldoků. Až do 19. století byl pojem „teriér“ společný pro všechny psy, kteří se používali zejména k lovu krys a byli velmi ostří. Buldoci byli psi obratní, vytrvalí a pracovití a jejich tělo bylo mohutné, zavalité a lebka široká s velkou sílou v čelistech. Vskutku mnohá plemena před více než 100 lety povětšinou vypadala jinak, než jak je pod jednotlivými názvy vidíme dnes. Za pramáti bulteriérů je považována velká bílá fena teriéra a za praotce statný buldok střední velikosti.

Buldok a teriér

Buldoci a statní Kříženci buldoků a teriérů byli používáni v arénách k bojům s ostatními zvířaty, jako například medvědy či býky. Poměrně brzy se ukázalo, že lepší pro boj s jakýmikoliv zvířaty jsou kříženci buldoků a teriérů, kteří byli často k vidění také při lovu krys v arénách. Později se zejména pro sázkaře staly populárními psí zápasy, tedy zápasy psů mezi sebou. První zákaz zápasů psů s ostatními zvířaty (včetně psů) v Anglii byl vyhlášen v roce 1835. Přesto psí zápasy víceméně tajně probíhaly dál. Chovatelé chtěli lepší a lepší bojechtivé psy se silným skusem a nezdolnou odvahou. Dobří bojovní psi pro ně často byli jedinou obživou. Po celé 19. století platili za nejkousavější a nejbojovnější psi s označením bulteriéři (bull a terrier).

Ovšem kříženci buldoků a teriérů se nepoužívali jen v arénách, ale nacházeli i další uplatnění. Nezřídka se v 19. století používali také na lov jezevců a divokých prasat. Velké množství „Bull and Terrier“ bylo v různé barevné kombinaci, včetně jednobarevných, plavých s černou maskou i žíhaných, vše často včetně bílých znaků. Vlastně barvy, jaké známe u bulteriérů i dnes. Dlouho se ve 20. století tradovalo, že bílý Bulteriér byl vyšlechtěn J. Hinksem koncem 19. století. Později se však ukázalo, že bílí bulteriéři jsou na Zemi stejně dlouho jako barevní a Hinks je pouze zušlechtil a jejich počet výrazně znásobil, nikoli vyšlechtil v bílé barvě. První popisy bílých bulteriérů v tiskovinách pocházejí z dvacátých let 19. století. Zde se píše, že zbarvení bulteriérů je bílé, černé, světlé a strakaté.

Období Hinkse

Kříženci buldoků a teriérů velmi rychle získávali na popularitě. Tím také automaticky bylo hodně chovatelů, kteří se snažili o chov těch nejlepších psů. Zpočátku se chovalo na výkon – ostrost v arénách. Exteriér se moc neřešil, protože na ten se nevsázely velké peníze. Ovšem jinak tomu bylo s příchodem prvních výstav. Chovatelé již nebyli tak jednostranně zaměření a kupující chtěli víc a víc. První bulteriéři se na výstavě objevili již v roce 1862 díky Jamesi Hinksovi (1829–1879) z Birminghamu. Byl to nejen skvělý a chytrý chovatel, ale i obchodník. S chovem psů začal kolem 50. let 19. století. I on se snažil z křížení buldoků, teriérů, jejich kříženců, ale i dalších plemen získat „dobře prodejná štěňata“. Aby byla dobře prodejná, musela mít potenciál pracovitosti, ostrosti, bojechtivosti, ale také se musela líbit. A James Hinks na to měl cit. Bohužel nepatřil mezi chovatele puntičkáře, kteří si vše zaznamenávali, a tak o jeho především začínající chovatelské práci nic moc nevíme. Mnohé informace o jeho chovu se zakládají na úvahách. A tak se někteří kynologičtí historici domnívají, že do svého chovu pokusně pustil i mnohá plemena jiných ras, jako je Dalmatin, foxhound, Greyhound, pointr a další. Ovšem zda je to skutečně pravda, nebo ne, anebo zda opravdu některá plemena zasáhla do jeho chovu, ale jejich potomci třeba již nebyli dál v chovu využíváni, se zřejmě nikdy nedozvíme. To, že mnohá tato plemena měl ve svém velkém psinci, ještě nedokazuje, že je použil při zdokonalování bull and teriéra (bulteriéra).

Je pravda, že Hinks běžně ponechával naživu třeba i jen jedno či dvě štěňata, která splňovala jeho představu. Není také vyloučeno, že utrácel celé vrhy.

Je třeba překvapující, kolik lidí a jak dlouho bylo přesvědčeno, že vejčitý (klabonosý) tvar hlavy přinesl do chovu barzoj. To je však při pohledu na bulteriéra nesmysl, neboť by musel zanechat i jiné znaky, nejen určitý klabonos. Proto je pravděpodobnější, že tvaru hlavy specifického zejména pro bulteriéra se podařilo dosáhnout pouze díky selekci.

A právě James Hinks jako první vypracoval v roce 1850 standard plemene. Záhy se upnul na bíle zbarvené teriéry, ale dlouho se mu příliš nedařilo. Ve vrzích se mnohem častěji objevovali barevní jedinci. Až když sáhl po příbuzenské plemenitbě, začal dosahovat kýžených výsledků. Za nejvýraznější psí osobnosti v jeho chovu jsou považováni zejména fena Puss a pes Old Madman. Ovšem nutno podotknout, že Hinks dal mnohým fenám ve svém chovu jméno Puss … Puss, které se později začalo říkat Old Puss, se narodila v roce 1861 a byla vynikající jak po exteriérové, tak po pracovní, resp. bojové stránce.

S Puss a Jamesem Hinksem se traduje jedna historka: Rivalové Hinksova chovu veřejně vystoupili proti jeho psům a začali tvrdit, že na co takoví pěkní psi, když jim chybí potřebná bojovnost. Hinks, přesvědčen o kvalitách svého chovu, však nabídl sázku. Vsadil se o bednu šampaňského a 5 liber (což na tu dobu byla vysoká částka), že jeho bílá exteriérově úspěšná Puss porazí libovolného bulteriéra starého typu, kterého vyberou. Proti Puss vážící 18 kg byl do ringu postaven 27 kg vážící bulteriér „starého bojového typu“. Zápas trval 30 minut a vítězně z ringu odešla Puss. A aby toho nebylo málo, pár hodin nato nastoupila do výstavního kruhu, kde také vyhrála první cenu.

Bulteriérům z chovu Hinkse se říkalo Hinksovi psi, Hinksovi bulteriéři anebo bílí kavalíři. Hinksovi psi, kteří udávali směr chovu, však měli ještě teriéří hlavy. Do módy šlo bílé zbarvení srsti a barevní jedinci byli zatlačeni daleko do pozadí. Na přelomu 19. a 20. století byl nejvýznamnějším chovným psem Streatham Monarch. Stal se vítězem mnohých výstav a nikdy nebyl poražen. Dalším vynikajícím psem stejné éry byl Bloomsburry King. Oba byli, jak jinak, bílé barvy. Hinksovým následovníkem byl jeho syn James Hinks II. I on dál choval bulteriéry.

Není bulteriér jako bulteriér

Paralelně s bulteriéry byli chováni i stafordšírští bulteriéři. Ti byli převážně barevní. Bílí byli spíše výjimečně. Bohužel chovatelé stafordšírských bulteriérů, kteří se tehdy chovali jen jako psi k boji, měli tendence křížit své psy s bulteriéry (anglickými). To však znamenalo nenápadné srovnání obou typů v jeden. To se ale nelíbilo zejména chovatelům a vedení klubu bulteriérů. Proto se tomu snažili zabránit nařízením, že bílý bulteriér nesmí být křížen s barevným bulteriérem. Předpokládalo se tedy, že se vyhnou křížení se stafordšírským bulteriérem. Kdo by snad tento zákaz porušil, byl by bez milosti vyloučen z chovatelského klubu, čímž by mu byl znemožněn chov. Došlo to tak daleko, že se někteří chovatelé snažili prosadit, aby bulteriéři byli chováni pouze v bílé barvě srsti a barevní jedinci ať jsou stafordšírští. Přestože čistě bílí psi byli ve velké oblibě a byly velké tlaky na povolení chovu pouze tohoto „čistého“ zbarvení, díky vynikajícímu bulteriérovi Young Victorovi, který měl hodně zbarvenou hlavu a znaky na hlavě přenášel na mnohé své potomky, byly zachováni i bulteriéři jiných barev. Dokonce byla na výstavě vyhlášena třída zvlášť pro bíle zbarvené bulteriéry a bulteriéry jiné barvy srsti.

Naštěstí se našli i chovatelé, kteří naopak chtěli vyzdvihnout dobré vlastnosti i exteriér barevných bulteriérů naroveň bílých. Nejvýraznější osobností v tomto směru byla Montague Johnstoneová, která se ve své chovatelské stanici „Romany“ zaměřovala právě na barevné bulteriéry.

První chovatelský klub s názvem Bull Terrier Club pro toto plemeno, pod jehož záštitou byl vypravován i první oficiální standard, vznikl už v roce 1887. Ve stejném roce bylo na první výstavě ve Stuttgartu předvedeno na dvanáct bulteriérů.

Nekupírovat! A co teď?

I když se nám to dnes může zdát překvapující, problémy bulteriérům nadělaly i ušní boltce. Totiž velmi dlouho, vlastně od počátku jejich existence, jim byly kupírovány uši. Na velikosti nezáleželo, hlavně musely být stojaté. Vyskytovalo se však čím dál více jedinců s přirozeně stojatými ušními boltci. Ani se moc nehledělo na dokonalost stojatých uší. Vždyť například již zmiňovaný významný plemeník Streatham Monarch měl konce špiček uší zahnuté – klopené dolů.

Ovšem časem začali být někteří chovatelé a veřejnost přesvědčeni, že kupírování uší způsobuje hluchotu. Vůbec je nenapadlo, že hluchota může mít úplně jiné kořeny. V roce 1895 přišel od Kennel Clubu zákaz ohledně kupírace uší. Impulzem bylo přání prince z Walesu (krále Edvarda VII.). Protože však mnohým bulteriérům pak uši visely dolů, někteří chovatelé od chovu tohoto plemene upustili, neboť takový bulteriér pro ně už nebyl bulteriérem. Přesto mnozí chovatelé vytrvali a snažili se chovat psy s co nejmenšími ušními boltci, aby získali stojaté ucho. Nebylo to zrovna jednoduché, ale určitá benevolence poměrně dlouhou dobu existovala. Až od roku 1930 začali být uznáváni jen psi s přirozeně stojatýma ušima.

Rozvíjející se chov bulteriéra

První náznaky „klabonosu“ (downface = úklon lebky) přinesl zřejmě až chovatel W. J. Tuck, jehož pes Lord Gladiator (nar. 1917) vykazoval takový specifický tvar hlavy jako jeden z prvních. I když se náznak hlavy vejčitého tvaru objevoval u více jedinců, tento pes je považován za průkopníka ve změně tvaru lebky.

Emil Hauck (1879–1972) byl dlouho přesvědčen, že změna tvaru lebky a směr cesty, kterou se angličtí chovatelé se svými bulteriéry vydali, přináší jen velkou řadu deformací, genetických nemocí a vad. Velmi rozšířená byla hluchota, jako následek příbuzenské plemenitby a způsobu chovu. Proto E. Hauck odmítal anglický standard bulteriéra a chtěl vytvořit jiný typ, jiného bulteriéra. Vytvořit „jiného“ bulteriéra však již nebylo možné. Proto se až do své smrti vehementně snažil udržet alespoň „kontinentální typ“ bulteriéra. E. Hauck byl velkou kynologickou ikonou v chovu bulteriéra a udával směr.

Po velkém mnohaletém boomu s bílými bulteriéry se stal přelomovým rok 1931, kdy se poprvé v historii stal šampionem barevný bulteriér. To se však nelíbilo mnohým chovatelům a rivalitu a nesouhlas dávali velmi hlasitě a různými protesty najevo. Vše se zklidnilo až po roce 1950, kdy bylo odsouhlaseno a povoleno chovat bílé bulteriéry pocházející od barevných rodičů. To totiž do té doby bylo zakázáno. Respektive bylo bráno jako samozřejmost, že rodiče bílých bulteriérů musí být zásadně bílí.

Zřejmě prvním bulteriérem na našem území byl pes Shot z chovu J. Hinkse, kterého přivezl koncem 19. století do Prahy hrabě Schönborn. Ovšem neexistují žádné další záznamy, že by zde byl na začátku 20. století nějaký bulteriér chován. Proto se historie bulteriéra na území České republiky začala psát až od roku 1946. To dovezl oficiálně prvního anglického bulteriéra známý český kynolog František Horák. Jednalo se o bíle zbarveného psa z chovu T. Wochianové z Rakouska, který se jmenoval Theresen's Tajjar. Typem hlavy, postavou i povahou byl ideálním představitelem plemene, ale měl kupírované uši. Je škoda, že nikdy nebyl použit v chovu. Přesto český chov nakonec přeci jen začal na psech T. Wochianové, a to brzy po zmiňovaném prvním importu. První štěňata se narodila barevné feně Theresen's Fidelia po bílém psovi Theresen's Froh–sinn.

Když v roce 1953 dovezl Karel Gellner do Mladé Boleslavi žíhanou fenu s bílými znaky Calypsos London Pride, ještě zřejmě netušil, že jedno ze štěňat, Gellner's Attack, bude stěžejním plemeníkem v celém českém chovu a jedno ze štěňat prvního vrhu, Gellner's Andrea, dá základ chovu bulteriérů v tehdejší NDR. Zvláštností prvního vrhu také bylo, že štěňat se narodilo 9 a všechna byla odchována za pomoci dalších dvou kojných fen. Nutno připomenout, že v tu dobu bylo povoleno odchovat maximálně 6 štěňat v jednom vrhu.

Je známo, že za nejprestižnější výstavu je považována Cruftova výstava. A právě na této výstavě v roce 1972 získal nejvyšší ocenění (absolutní vítěz celé výstavy) bulteriér Abraxas Audacity. Tím se zapsal nejen on do historie bulteriérů, ale zároveň se nesmazatelně vrylo do podvědomí veřejnosti, jak bulteriér vypadá a že v říši psů má své pevné místo.

I když ve většině zemí Evropy je bulteriér chován poměrně dlouho, největší popularity dosáhl kolem 70.–90. let 20. století. Do USA se první bulteriéři dostali již na konci 19. století, uvádí se rok 1869. Ovšem zřejmě nejpopulárnějším plemenem jsou v JAR.

Kam s ním

Je to pes takříkajíc pro celou rodinu. Nelpí jen na jednom pánovi, i když samozřejmě pozná, kdo je ten „hlavní“ a tomu je nejvíce nakloněn. Bezmezně miluje všechny členy rodiny a s dětmi je zpravidla velký kamarád. Zřejmě proto, že bulteriér málo vnímá bolest, je k dětem všeho věku tak tolerantní. Přidá se ke každé dětské taškařici, mnohé snese a má tendence děti ochraňovat. S dětmi si vydrží hrát hodiny a nějaké to šťouchnutí či přišlápnutí s klidem toleruje. Cílené provokování však ne. Každopádně samou láskou, ale i sněním o měkkém pelíšku a lidském kontaktu bulteriér neváhá vlézt k dítěti i do kočárku či do postýlky. A to pro velmi malé dítě může být víc než jen nepříjemné. Rodiče nikdy nesmí zapomínat, že je to i silný a pro malé děti poměrně těžký pes a také živá bytost, nikoli hračka. I když děti miluje, nikdy s nimi nesmí zůstat bez dozoru. Stejně jako žádné jiné plemeno.

Rodina, která se pro takového psa rozhodne, musí být připravena své aktivity trochu pozměnit, přizpůsobit „bulíkovi“ a jeho nárokům na pohyb. Ty se lehce mění s věkem, ale pravdou zůstává, že se pes nesmí příliš nudit a potřebuje častou pozornost člověka. Zejména štěňata a mladí psi mohou mít v situacích, kdy se dlouhodoběji nudí, sklony k ničení čehokoliv. Není to pes „jen na zahradu“ nebo pro lenošného člověka, který většinu času tráví u televize, počítače nebo v práci.

Na prostor, který obývá, není nikterak náročný. Může žít i ve velmi malém bytě. Doma zpravidla nepřekáží a nevnucuje se. Umí si vychutnávat pohodu a teplo domova plnými doušky. Vměstná se všude a má rád měkko. Odnaučit bulteriéra vkrádat se do postele je mnohdy nadlidský výkon. Postele, gauče, křesla a polštáře bulteriéra přitahují magickou silou. On je prostě zbožňuje a bude je obývat alespoň tajně, když už jindy je mu tento požitek třeba zakazován. Avšak protože s ohledem na krátkou srst a zavalité tělo hrozí otlaky na kůži, je potřeba pro jeho ležení vybrat velmi měkký pelíšek, nejlépe matraci apod.

Rozhodně to není pes k celoročnímu ubytování venku. Důvody jsou hned dva – jeho krátká srst a silná potřeba trávit čas v kruhu rodinném. Je však možné a pro psa většinou vítané, pokud může žít část dne venku na zahradě a většinu dne doma s lidmi po boku.

Jaký bulteriér je

Bulteriér je veselý, hravý, aktivní a spontánní. Takový, jakého by člověk na první pohled nečekal. Je bystrý a schopný se podvolit disciplíně, třebaže je značně tvrdohlavý a umíněný. Jeho pán však nesmí být ani příliš autoritativní, ale ani poddajný. Obojí je ve výchově bulteriéra velký problém, se kterým si později bulteriér a následně ani jeho pán nevědí rady. Sebejisté chování je však pro bulteriéra typické. Člověk se musí naučit chápat bulteriéří humor. Jsou to opravdoví klauni, kteří umí rozesmát, ale svou tvrdohlavostí i přivodit „infarktové situace“. Potřebují hodně pozornosti, neboť jsou nesmírně vynalézaví a je třeba tyto vlastnosti ukočírovat.

Především coby štěně je bulteriér nespoutaný a na věci kolem sebe neopatrný. Kdeco shodí, ale nic si z toho nedělá. V mladém věku každého s nadšením vítá a celoživotně i k cizím lidem zůstává kamarádský. Má rád lidi. Byl šlechtěn tak, aby na lidi neútočil, ale znamenitě se uměl prát s ostatními psy. Pro bulteriéra je typická mírumilovnost. Někteří jedinci mohou mít sklony obtěžovat i cizí lidi svou nadměrnou náklonností. Skáčou po nich a radují se, že je vidí. Ovšem toto chování je možné výchovou usměrnit a dostat do určitých mezí, jaké jeho pánovi vyhovují.

Výchovu je nutné zavést hned od prvního dne, kdy se štěně objeví v novém domově. Každopádně při výchově je nutná nekonečná trpělivost. Jeho poslouchání má určité „mouchy“. Chce kompromisy, někdy i smlouvá, jindy si hraje na hluchého … Bulteriéři jsou však zpravidla jedlíci. Málokdy se mezi nimi najde vybíravý tvor. Proto je učení povelů na pamlsky, případně za pomocí aportíků, nejvhodnější. Nepřístojné chování k lidem či zvířatům je nutné zarazit ihned při prvním náznaku nebo pokusu bulteriéra „chovat se dominantně“. Ale pozor. Nespravedlivá a nevhodná výchova z něj může udělat neurotického psa.

Bulteriéra si nemůže pořídit ctižádostivý majitel. Tento pes je v jednání samostatný a tak ho musí jeho pán brát. Má velký problém bezmezně poslouchat. S jeho tvrdohlavostí je nutné počítat, být na ni připraven a umět se s ní vhodně vypořádat.

Co s ním dělat či nedělat

Dobře a rychle se učí, i proto je důslednost velice důležitá. Protože je jeho tvrdohlavost značná, člověk musí být trpělivý a stále trvat na svém. Určité pochopení je namístě, ale rozhodně se nesmí podceňovat inteligence psa. Má v oblibě tahat na vodítku, proto vedle přivolání by dobrá chůze na vodítku měla být nejhlavnějším bodem při výchově k poslušnosti, resp. výcviku. Má výborné předpoklady k aportování. Aby však měla náruživost k aportování smysl, je zapotřebí aportování, a tedy i přinášení věcí prohlubovat, motivovat a učit.

Má rád pohyb a potřebuje ho. Zpravidla rád plave a rád bude i běhat po rozumných trasách vedle kola. Je výborným sparingpartnerem při canicrossu nebo joggingu. Má rád běhání a dovádění. I když je zavalité postavy, není to rozhodně lenoch. Rád si zasportuje a hraje si, ale chce do toho dát i něco svého. Proto výcvik na závody či zkoušky pro něj není zrovna to pravé. Přesto se najdou jedinci, kteří zvládnou splnit některé ze zkoušek poslušnosti, ovladatelnosti i nižší zkoušky všestrannosti. Málokdo však ví, že se bulteriér i dnes občas používá v lese jako pomocník myslivce. Je výborným loveckým psem na černou zvěř. Také dobře zvládá práci na barvě. Mnozí bulteriéři se hodí třeba i na canisterapii. Může běhat agility, a u nás je dokonce bulteriér znám jako pes záchranář – pomocník při záchranářských pracích. Zároveň je výborným stopařem. Má výborný čich a zvládne mnoho různých her a cviků, u kterých je nutné zapojit především nos. Pro bulteriéra není vhodný výcvik k obranám. Je to dáno hlavně proto, aby se při nevhodném výcviku nepodněcovala útočnost na lidi a aby u veřejnosti zbytečně nenarůstal pocit, že obrana (byť sportovní = hra) nepatří do mysli a tlamy bulteriéra.

Bulteriér však dokáže být i velký lenoch. Ovšem krátkodobě nebo ve stáří. Rád se válí po sedačce a lenošení si opravdu umí doslova užívat. A třeba i několik dní. Ale alespoň o víkendu nebo jiné dva dny v týdnu se potřebuje pořádně fyzicky i psychicky vyřádit.

Jaký je bulteriér hlídač?

Asi mnohé lidi překvapí, že neplatí za výborného hlídače. Jeho láska k lidem je zpravidla větší než teritoriální pud, a proto cizí lidi na svém pozemku ohlásí štěkotem, ale u toho zůstane. Lidi má rád a nemá tendence někoho napadat, ani pokud se jedná o jeho území. Avšak nemusí být agresivní, aby si každý poberta při pohledu na bulteriéra svůj záměr krádeže nebo násilí rozmyslel. Jeho vzhled zastraší snad každého. Ovšem dojde-li ke konfrontaci cizího člověka s majitelem, jistě ho bude bránit.

Problém může nastat, když se u bulteriéra třeba i nevědomě vypěstuje závislost na nějakém předmětu, místu, zvířeti apod. Možná by se dalo říci, když má pocit, že něco je jen jeho a jen jemu to patří. Pak tato stvoření nebo věci urputně a tvrdě brání před kýmkoliv i tehdy, kdy to není vůbec zapotřebí.

Bulteriér a ostatní zvířata

Přestože je to teriér, soužití s domácími zvířaty, ani s kočkami, mu zpravidla nečiní problémy. Ale samozřejmě s nimi musí být dobře seznámen již ve štěněcím věku. Nejlepší je, pokud spolu vyrůstají. Pak se určitě nestane jejich hrozbou.

Něco jiného je soužití s jiným psem. Přímo se nedoporučuje soužití bulteriéra, především psa (samce), s jiným psem. Je zde velká pravděpodobnost, že dříve nebo později zde dojde ke konfliktům.

Venku, v běžném životě, při procházkách může, ale nemusí mít problémy s jinými psy. Je proto velmi důležité věnovat velkou pozornost kontaktu s dalšími psy během socializace a učit psa ovladatelnosti a správnému chování v jejich přítomnosti.

K cizím psům se zpravidla přibližuje radostně, ale sebevědomě. Nejde s nejmenším náznakem podřízenosti, ale ani nadřazenosti. Jde nespoutaně, bez předsudků. Pak ale záleží na tom, jaký pes je na druhé straně.

Zdraví bulteriérů

Zejména v mladém věku však pozor na přetěžování. Když si člověk všimne, že jeho bulteriéří mládě je unavené, už je zpravidla pozdě. V mladém věku mají velké „sklony“ ke kulhání. Náhlé změny pohybu jim nedělají dobře. Vše se zpravidla urovná po jednom roku věku. Protože tělo bulteriérů má výrazně vyvinuté svaly, mají vrozenou náchylnost k různým výronům a zhmožděninám nebo také k natržení šlach či vazů. U bulteriérů se může objevit i nemoc vcelku „běžná“ pro malá plemena, a to vykloubení čéšky. Jedná se o dědičné onemocnění.

Bulteriér je znám svými sklony ke kožním nemocem a alergiím, přičemž častěji jsou tyto problémy pozorovány u bíle zbarvených jedinců. Bíle zbarvení bulteriéři kdysi často, dnes spíše ojediněle mohou mít problémy s jednostrannou nebo oboustrannou hluchotou. Hluchota je nezřídka spojena se slepotou nebo určitými poruchami vidění. To je poměrně běžné u extrémních strakáčů a blue merle psů a postihuje to různá plemena, nikoli jen bulteriéra. U bulteriérů byl velkým problémem chov v čistě bílých liniích. Chov bulteriérů je dědičně zatížen také onemocněním ledvin.

Některé chovné páry si nesednou a je pak lepší od vybraného spojení upustit a najít jinou dvojici (jiného partnera). Některé feny mohou být problémovými matkami. Chybí jim dostatečně vyvinutý mateřský pud a někdy mají snahu svá štěňata zabít. Připisuje se to dávnému používání bulteriérů v boji v arénách. Takové feny, resp. vrhy, pak chovatel musí hlídat doslova 24 hodin denně.

Chov a péče o bulteriéra

Je považováno za chybu, když bílý bulteriér má ve své srsti jakékoliv barevné skvrny po těle. Ovšem někdy se může jednat jen o skvrnitou kůži, nikoli srst, což je nutné nezaměňovat.

Na bílé barvě mohou být znaky jen na hlavě. Bílé znaky na barevném těle by měly být co nejvíce symetrické.

Pro bulteriéra je specifický „římský nos“, „klabonos“, „downface“ nebo také jinak řečeno „roman finish“. Také takový specifický trojúhelníkový tvar a umístnění očí u jiného plemene nenajdeme. Dodnes mohou některým jedincům dělat problémy ušní boltce. Jsou-li spíše větší, nezřídka je nutné mladým psům uši „podlepovat“ – tvarovat, aby v dospělosti správně stály a nepadaly dolů. Další zajímavostí tohoto plemene je, že standard říká poměrně uváženě, že: „Nejsou stanoveny výškové ani váhové limity, ale pes musí působit dojmem maximální substance pro psa dané velikosti v odpovídající kvalitě a pohlaví. Pes musí vždy působit vyváženým dojmem.“ Přesto chovatelé dodržují nějakou průměrnou velikost, nepřesahující do extrémů. Ale nutno dodat, že existují také „miniaturní bulteriéři“. Ti sice velikostně miniaturní nejsou, jsou poměrně velcí – jejich velikost dosahuje do 35,5 cm kohoutkové výšky, ale je zřejmé, že tvůrci standardu mysleli skoro na všechno.

Obecná péče o bulteriéra je snadná. Srst stačí čas od času překartáčovat, ale platí, že čím častěji, tím méně je chlupů v bytě. Nutno mít na paměti, že časté koupání se šamponem je velmi problematické s ohledem na zdravotní rizika kůže. Dále je zapotřebí kontrolovat čistotu uší, očí a kvalitu kůže, samozřejmě je nutné dle potřeby zastřihnout drápy.

Jak by měl vypadat typický představitel plemene

Bulteriér je pes silné konstituce, svalnatý a aktivní. Pohyb je pevně svázaný, plynulý a pokrývající půdu volnými, lehkými dlouhými kroky. Působí elegantně a čile. V klusu je pohyb vpředu i vzadu rovnoběžný, ke středové linii směřuje jen ve vyšších rychlostech.

Typická bulteriéří hlava je dlouhá a mohutná. Při pohledu zepředu má hlava vejčitý tvar a je zcela vyplněna. Na jejím povrchu nejsou žádné prohlubně ani prolákliny. Profil je od vrcholu mozkovny ke špičce nosu mírně zakřivený dolů. Temeno mezi ušima je téměř ploché. Nosní houba by měla být černá. Špička nosu je zahnutá dolů. Pysky jsou suché a přiléhající. Skus je pravidelný nůžkový. Oči se zdají se být úzké a trojúhelníkové, šikmo posazené, co nejtmavěji hnědé, takže působí téměř černě. Mají pronikavý lesk. Vzdálenost od špičky čenichu k očím je poněkud větší než od očí k vrcholu mozkovny. Modré nebo částečně modré oko je nežádoucí. Uši jsou malé, tenké a nasazené blízko sebe. Pes by měl být schopen uši udržet toporně vzpřímené. V takovém případě uši směřují přímo vzhůru. Krk bulteriéra je velmi svalnatý, dlouhý, klenutý, od plecí se zužuje k hlavě a nemá volnou kůži. Trup je dobře zaoblený, se znatelným klenutím žeber a velkou hloubkou od kohoutku k hrudní kosti, takže hrudní kost je blíže zemi než břicho. Hřbet je krátký a pevný, hřbetní linie probíhá za kohoutkem vodorovně, bedra jsou mírně klenutá. Hrudník je při pohledu zepředu široký. Ocas je krátký, nízko nasazený a vodorovně nesený. U kořene je silný a zužuje se do jemné špičky. Končetiny jsou postaveny dokonale rovnoběžně. U dospělých psů délka hrudních končetin přibližně odpovídá hloubce hrudníku. Hrudní končetiny mají velmi silné kosti s kruhovým průřezem. Přední i zadní tlapy jsou kulaté a kompaktní, s dobře klenutými prsty. Pánevní končetiny jsou svalnaté a při pohledu zezadu rovnoběžné. Kůže není nikde na těle volná. Srst je krátká, hladce přiléhající, rovná a na omak drsná s jemným leskem. V zimě se může vyskytovat jemná podsada.

Zbarvení bílých bulteriérů má být čistě bílé. Pigmentace kůže a znaky na hlavě se nepenalizují. Tečkování v bílé srsti je nežádoucí. U barevných jedinců barva oproti bílým znakům zřetelně převládá. Všechny odstíny jsou považovány za rovnocenné, ale běžně se žíhané dává přednost. Černá, žíhaná, červená, žlutá a tříbarevná jsou považovány za přijatelné barvy srsti. Modrá a játrová jsou vysoce nežádoucí.

Nejsou stanoveny výškové ani váhové limity.