Dobrman

Dobrman patři do rodiny velkých pinčů, nezapře ani určitou příbuznost s ohaři nebo s ovčáckými plemeny. 

I když v dnešní době kralují v ozbrojených složkách spíše němečtí a belgičtí ovčáci, dříve byli dobrmani vyhledávaným služebním plemenem jak policie, tak i armády. 

Je to dobře známé a těžko zaměnitelné plemeno, na pohled vzbuzující respekt. Má všestranné vlohy a hodí se pro sport i pokročilý výcvik. Patří ale pouze do zkušených rukou. 

Chovatelské kluby

V České republice zastřešují čistokrevný chov dobrmanů dva kluby:

Moravskoslezský dobrman klub

Dobrman klub České republiky

Přednosti a nevýhody

Silnou stránkou dobrmanů je inteligence, vnímavost a pracovitost. Své rodině jsou velice oddaní a neváhají při její obraně nasadit život. Jsou všestranně nadaní, hodí se pro sportovní i služební výcvik, někteří se věnují i záchranářským pracem. 

Slabší stránkou, která vyžaduje zvýšenou pozornost při výchově, bývá nadměrná dráždivost, roztěkanost nebo snaha zaujmout v rodině dominantní postavení.

Krátká srst také neposkytuje dostatečnou ochranu před rozmary počasí, dobrmani se proto nehodí k celoročnímu pobytu venku ani k práci v klimaticky náročných podmínkách. 

Původ plemene

Dobrman patří společně například s knírači do vývojové skupiny pinčů. Jejich původ je s největší pravděpodobností evropský. Každý z pinčů má zřejmě základ v německém nebo anglickém chovu. Který z pinčů však byl první nebo které plemeno stálo u zrodu jiného plemene pinčů, to se opravdu zatím neví. 

Německo společně s Anglií má zřejmě nejvíce mezinárodně uznaných a celosvětově známých plemen. Německo je také zvláštní tím, že všechna jeho plemena jsou či měla být pracovně využívána. Nejinak je tomu u dobrmana. 

Dobrman je plemeno uměle vytvořené, tedy účelně a s jasným cílem. Každopádně se jedná ve srovnání s mnohými jinými plemeny o poměrně mladou rasu psa.

U zrodu dobrmanů stál Karl Friedrich Louis Dobermann (1834–1894) z durynského města Apolda. Jeho hlavním zaměstnáním bylo vybírat daně, respektive byl zaměstnancem daňového úřadu v Apoldě, ale je známo i mnoho dalších profesí, které během svého života vystřídal nebo prováděl souběžně. Prý byl i nočním hlídačem, obecním strážným, exekutorem, prodavačem vyčiněných kůží a údajně také odchytával toulavé psy. Tím se vysvětluje, na co potřeboval ostrého psa i kde hledal vhodné jedince k chovu. 

Že se jeho práce mísila a točila kolem chovu psů, je zřejmé, a všemu ještě napomáhaly věhlasné trhy v Apoldě, kterým se také říkalo „psí trhy“. Bylo zde předváděno a zároveň ke koupi nabízeno velké množství psů, a tak K. Dobermann nejen psy choval, ale také prodával a s jinými trhovci vyměňoval i odkupoval. 

Jeho rukama tak prošlo mnoho psů ze širokého okolí, ať už řazených k některému z již existujících plemen, nebo psů tuláků neznámého původu. Na jeho dvoře se však vyskytovali i jeho oblíbení psi, mezi nimiž měl být tmavě zbarvený řeznický pes (zařazením předchůdce rotvajlera), stájový pinč, či durynský ovčák.

K. Dobermann se chovu ponejvíce věnoval v letech 1865–1870. A právě v tuto dobu údajně vznikl nám dnes dobře známý dobrman. Bohužel K. Dobermann nevedl žádné záznamy o svém chovu, a tak neexistují žádné důkazy, jaká plemena, nebo dokonce konkrétní psi stáli u zrodu dnešního dobrmana. 

Nám tedy dnes nezbývá než jen spekulovat, zda jeho oblíbení psi byli zakladateli plemene, nebo k vytvoření dobrmana byli použiti zejména cizí psi. A vůbec o jaká plemena se jednalo, pokud se vůbec jednalo o nějaká konkrétní plemena. 

Můžeme se tak setkat s názorem, že vedle hladkosrstých stájových pinčů a řeznických psů typu rotvajlera, zasáhli určitým dílem do chovu i krátkosrstí ovčáčtí psi a ohaři. Někteří kynologové se nezdráhají být ještě konkrétnější, a tak bývá uváděno, že na jeho vzniku se podíleli pointři, němečtí krátkosrstí ohaři, výmarští ohaři, beauceroni, němečtí pinčové, manchester teriéři, německé dogy, rotvajleři a v neposlední řadě greyhoundi. 

Některá z těchto plemen však ještě v polovině 19. století neměla čistou plemennou příslušnost a je také málo pravděpodobné, že by se v tu dobu, ve středu Německa, běžně objevovali čistokrevní angličtí psi. I když se později Otto Göller zmiňuje o křížení s krátkosrstými loveckými psy, ještě to nutně nemusí znamenat některé z plemen ohařů. 

Na druhou stranu poměrně výrazný lovecký pud dobrmana, jeho zvednutá přední noha a napjaté celé tělo při extrémní pozornosti, u ohařů označované jako „vystavování“, teoreticky svědčí o blízké příbuznosti s některým z ohařů. Nejpravděpodobnější se zdá být výmarský ohař, neboť svým temperamentem i chováním, zbarvením i místem svého vzniku je dobrmanovi nejblíže.

Podobnost dobrmanů 19. století s beaucerony je vskutku neuvěřitelná, ale také může být náhodná. A přisuzovat spojitost s některými plemeny jen proto, že mohli plemeni dodat zbarvení, je tak trochu pošetilé. Zbarvení opravdu nemůže být směrodatné pro určení možnosti přikřížení jednotlivých plemen.

A tak možná byl začátek daleko prostší, než jak je nám dnes předkládáno, a pan Dobermann pouze vybíral nejostřejší, nejagresivnější a nejstrašidelněji vypadající jedince bez potřeby hledět na exteriér či zbarvení. A protože v tu dobu dobrman rozhodně nebyl ještě ani tak hladce krátkosrstý, ani jeho stvořitel neměl potřebu vyhledávat typy psů, které by upevňovaly nějaký exteriérový znak.

Pro svou práci, mezi lidmi samozřejmě velmi neoblíbenou a mezi zloději velmi přitažlivou, K. Dobermann potřeboval co největší ochranu. A tu mu nezajišťovala ani sebelepší střelná zbraň, pokud byl přepaden znenadání. Ale dobrý ostražitý pes, přímo vynikající obranářský pes, s výbornými reflexy a čichem, neměl problém udržet svého pána v bezpečí na několik metrů kolem. Dobermannovi psi začali být proslulí a říkalo se o nich, že se nebojí ani samého čerta. A protože tehdy bylo běžné, že někteří lidé věřili na zlo v podobě čertů, museli mít velkou víru v ochranitelské a hlídací schopnosti dobrmanů. Větší pocty se hlídací pes snad ani dočkat nemůže.

Dobermannovi psi byli považováni za nadmíru agresivní, nezvladatelné, strach nahánějící a velice ostražité. K. Dobermann pro zdůraznění ostrosti exteriérových rysů svým psům krátce kupíroval ocasy a uši. Tato tradice se udržela více než 100 let, třebaže konečná upravovaná velikost ušních boltců se postupně zvětšovala.

Protože přelom 19. a 20. století byl plný zlodějíčků, zlodějů a vrahů a život se s lidmi příliš nemazlil, mnozí lidé obdivující Dobermannovy ostré psy je chtěli vlastnit také. Tím byl zajištěn pro nově vznikající obranářské plemeno rozvoj. 

Nebyl to však ještě zdaleka takový dobrman, jakého známe dnes. Byl ještě poměrně hrubého typu bez elegance, s delší, někdy i lehce vlnitou srstí s podsadou a většinou se světlým okem. Povahově byl až neuvěřitelně zlý, výbušný a ostrý na vše kolem sebe.

Prvním známým psem K. Dobermanna v typu dobrmanského pinče byl Schnuppe. Protože není známo, že by měl nějaké potomky, spekuluje se o tom, že se jednalo o vykastrovaného psa. Další, koho po Schnuppem K. Dobermann používal na svou ochranu, byla fena Bisart (někdy uváděna jako Bismarck). U této feny bylo zaznamenáno, že hned v prvním vrhu dala štěňata i modré barvy. První zápis dobrmana do plemenné knihy se uskutečnil již v roce 1893.

O systematicky vedený čistokrevný chov se založil až Dobermannův nástupce, Oto Göller, který založil klub nazvaný Národní klub dobrmanských pinčů. 

Také to byl zřejmě on, kdo do chovu v roce 1908 přidal greyhounda. Představou Göllera totiž bylo získat elegantního, ušlechtilého a méně agresivního a naopak více ovladatelného psa.

V době vzniku prvního klubu pro dobrmany dostalo toto plemeno svůj do té doby neujednocený název: Dobermann Pinscher. Následovalo uspořádání první výstavy psů zaměřené právě na dobrmany. Standard plemene byl schválen v roce 1910.

Otto Göller měl jako prvního psa Prinze Matzi v. Grönland, který se narodil v roce 1895. Vynikal temperamentem, pracovitostí a odvahou, měl však velmi světlé oči. Tento pes postupně vystřídal tři jména. Je znám i pod jmény Prinz Ilm–Athen a Prinz Humburger. Avšak ani Göller nezanechal téměř žádné záznamy o zušlechťování dobrmanů svého chovu.

Dalšími typickými představiteli, podle nichž byl veden chov, byli Graf Belling, Greif v. Gröland, Junker Slenz v. Thüringen, Hellegrav v. Thüringen, nebo i první odchov O. Göllera Alarich v. Thüringen a další.

Moderní historie

Během 1. světové války bylo hodně dobrých dobrmanů odvezeno do Ameriky a pro velkou bídu psů v Evropě neustále ubývalo. Po skončení války bylo všude v Evropě jen poskrovnu dobrých dobrmanů. Přesto se mnozí chovatelé snažili o rychlý vzestup jejich chovatelské kvality. 

Dobrmani byli velmi oblíbení, patřili k nejpočetnějším plemenům v Německu a v České republice, i na výstavách se objevovali v hojném počtu a zájemců o ně stále přibývalo. Jakmile začaly mít zájem o psy i nejrůznější ozbrojené složky, mezi prvními adepty na takový druh práce byli dobrmani, němečtí ovčáci a erdelteriérové. Ti také byli jako první zařazeni mezi tzv. služební plemena. 

Dobrman byl znám dobrými výsledky v poslušnosti, obratnosti, stopách a samozřejmě v obranách. Třebaže se začátkem 20. století snad ve všech zemích kladl důraz na zjemňování postavy i hlavy dobrmana, později Němcům začala taková jemnost vadit a začali zpět vyžadovat mohutnost. 

V tu dobu se upevňovalo vedle černého zbarvení s pálením i zbarvení hnědé, modré a izabel, opět vše s pálením.

Bohužel mezitím přišla 2. světová válka. Protože dobrmani byli velmi často, společně s německými ovčáky, používáni nacisty v koncentračních táborech, při zatýkání, obsazování území apod., sympatie k tomuto plemeni se změnily v odpor. 

Němci u nich rozvíjeli nejhrůznějšími metodami agresivitu vůči člověku a dobrman tak získal přívlastek „ďábelský pes“. Pracoval s plným nasazením a byla mu lhostejná strana hranice, barva pleti i politická příslušnost. On chtěl jen dělat radost a pomáhat svému pánovi. 

V obou světových válkách byl běžným „válečným psem“ a uplatnění našel v mnoha směrech. Byl využíván, zneužíván, ale také hrál důležitou roli v citových vazbách a podpoře vojáků. Poměrně dlouhou dobu po skončení války trvalo, než dobrman opět našel větší množství příznivců a přestalo se na něj hledět jako na tyrana.

Dlouho byli hodně ostří, někteří kousaví, agresivní a nedůtkliví, a ne každý majitel, který si tohoto psa přál a pořídil si ho, si s ním věděl rady. 

Dlouho trvalo, než se lidé s jeho povahou naučili zacházet a dobrmana chápat. S přemírou agrese se u dobrmanů potýkali chovatelé na všech kontinentech, ale bylo období, kdy nezvladatelnost dobrmanů díky několika lidem vygradovala a dobrman se objevoval stále častěji v novinách, kde jej vylíčili jako největšího agresora. Je pravdou, že nebyly ojedinělé případy, kdy byli lidé dobrmany pokousáni. A novináři se nadšeně chytali každého případu, kde se dobrman objevil.

Vše se uklidnilo až koncem 70. let, v některých státech až v 80. letech 20. století, potom co se většina chovatelů snažila špatně ovladatelné a výrazně dominantní jedince vyřazovat z chovu. Zajímavostí je, že v Německu, vlastně v celé Evropě velmi dlouho dobrmany chovali a posuzovali jen (či převážně) muži, v Americe to byly naopak ženy.

Chov v České republice

Že byli dobrmani na našem území známi už na konci 19. století, dokládá fakt, že v roce 1903 byla vydána kniha Václava Fuchse, ve které autor upozorňuje na „psa budoucnosti“, dobrmana. První chovatelský klub pro toto plemeno byl založen na jižní Moravě v roce 1931. V tu dobu byl stále znám jako dobrmanský pinč, ale údajně se mu mělo říkat i „barbuch“. 

Chov českých dobrmanů měl dobrou pověst, neboť se jednalo o zdravé plemeno s tehdy žádanou povahou. Dobrmani byli často vidět u ozbrojených složek a opravdu svou funkci zastávali na výbornou.

V roce 1952 byl zařazen mezi plemena Svazarmu, ale v roce 1966 převeden do Československého svazu chovatelů drobného zvířectva. Časem opět hrál jednu z hlavních rolí v seznamu pracovně–služebně využitelných plemen Svazarmu a figuroval na seznamu několika málo plemen, která by měla v případě potřeby sloužit pro účely armády.

Čeští chovatelé poměrně brzy začali chovat plemeno liniově nebo alespoň po tom toužili a snažili se, přestože to v druhé polovině 20. století nebylo vůbec jednoduché. Byl velký problém sehnat nějaké zahraniční krytí nebo přímo štěně ze zahraničí. V úvahu, a to jen v omezeném množství přicházelo Rakousko a chovatelské stanice na území tehdejší NDR. 

Dalším problémem byl v jednu dobu přístup klubu dobrmanů, resp. představitelů klubu, kteří chovatelům prakticky nedávali na výběr a sami určovali podle svého momentálního přesvědčení, kterým psem bude která fena nakryta. Navíc přibylo nařízení, kolikrát ročně může pes nakrýt fenu, což opět brzdilo dobrý rozvoj chovu, neboť ani ti nejkvalitnější jedinci nemohli dostatečně předávat svůj genetický potenciál.

Koncem 20. století byla preferována příbuzenská plemenitba, a to poměrně dlouhou dobu. Přinesla sice krásné a typově velmi vyrovnané dobrmany, ale přinesla i několik negativních následků. Dobrmany však v chovu zasahovala jedna rána za druhou. Když už se dobrman alespoň trochu vymanil z pověsti zlého psa a začala se o něj zajímat i širší veřejnost, byl v 80. letech 20. století zakázán chov modře zbarvených jedinců. 

Nato v roce 1993 přišel na řadu zákaz kupírování uší. To bylo období, kdy dobrman zřejmě nadobro ztratil největší množství obdivovatelů i chovatelů. Zákaz kupírování uší po vzoru několika okolních států zvedl velkou vlnu nevole. Nakonec přibylo i doporučení ponechávat dlouhé ocasy a počet zájemců o plemeno se dostal asi na stoleté minimum.

Protože se do té doby tyto části těla upravovaly, nedbalo se na jejich tvar ani velikost. Proto je dnes pro mnohé překvapení, že je vcelku běžné, že dobrman mívá uši nestejnoměrně svěšené, někdy třeba jen jedno, jindy obě nepřiléhají k lícím, nebo také různého tvaru. Často tak majitelé dobrmanů musejí v jejich mládí uši různě podlepovat, tvarovat a přechodně slepovat, aby dosáhli stejného tvaru a postavení obou ušních boltců. 

V Německu platí od roku 1998 zákaz kupírace ocasů a po jejich vzoru přestali i mnozí chovatelé v okolních státech ocasy kupírovat. Předseda IDC a německého dobrman klubu H. Wiblishauser na posledním zasedání IDC dne 26. 8. 2011 totiž zcela jednoznačně deklaroval plány na připravovanou změnu standardu dobrmana v zemi původu, že uši a ocas musejí být nekupírované. 

Opět však nastal problém s jeho ne vždy standardním a elegantním nošením, neboť někteří jedinci mají ocas na konci zatočený, nesený a různě stočený nad hřbetem nebo křivý. Nic z toho se nedalo dříve selektivním výběrem upravit, neboť po kupírování ocasu nebylo potřeba tyto problémy řešit.

Dobrman je silný a svalnatý pes téměř kvadratického tělesného rámce. Délka trupu od hrudní kosti po sedací hrbol smí přesahovat kohoutkovou výšku maximálně o 5% u psů a o 10% u fen. Pohlavní výraz (rozdíl ve vzhledu mezi psem a fenou) je u dobrmana velmi dobře vyjádřen, feny bývají také znatelně menší. 

Dobrman vzbuzuje na první pohled respekt, působí hrdě, elegantně, pohybuje se pružně a ostražitě. Hlava musí být v harmonii s tělem, dobře osvalená, při pohledu shora tvarem odpovídá tupému klínu. 

Srst je krátká, hustá a hladce přiléhající, bez podsady. Dobrman se vyskytuje ve dvou barevných variantách, černá nebo hnědá s pálením – rezavými nebo tříslovými znaky na hlavě, krku, končetinách a pod ocasem. Vzácné a diskutované je modré zbarvení. FCI standardem jsou od nedávné doby povoleny pouze barvy hnědá s pálením a černá s pálením, v některých státech světa, především v USA, je i nadále povoleno zbarvení modré s pálením a izabela s pálením, a dokonce i bílá/krémová. 

Jedinci posledně jmenovaného zbarvení jsou považováni v určité míře za albíny a nejčastěji mají modré oči. Nezřídka se u nich objevuje alergická reakce na sluneční záření. 

Má se za to, že modré zbarvení srsti a izabela, bezesporu pak i barva krémová/bílá, jsou původcem snížení imunitní schopnosti organismu, častých zdravotních problémů s kůží, horší kvalitou srsti a při spojení dvou jedinců tohoto zbarvení se pak může objevit v různé míře alopecie. 

Izabela zbarvení má recesivní gen, tedy zředěný, hnědé barvy. S modrou je to obdobné. Ta má recesivní gen (zředěný) černé barvy.

Ještě v první polovině 20. století panoval trend hrůzu nahánějících agresivních hlídačů. Běžně se objevovali velmi ostří, dominantní i agresivní dobrmani, přičemž jejich výchova patřila pouze do rukou zkušených kynologů. Mnozí jedinci byli hůře zvladatelní, čímž se na ně začalo pohlížet s despektem. 

Chovatelé tuto situaci vnímali a snažili se o změnu směru chovu dobrmanů s ohledem na zlepšení jejich povah. Tím chtěli zvrátit rozvíjející se negativní pohled veřejnosti na dobrmana.

Dnes už se každý zodpovědný chovatel snaží vybírat do chovu jen vyrovnané jedince bez zbytečné agresivity a samozřejmě i plachosti. Je potřeba hledat v chovu zlatý střed, a to platí jak pro povahu, tak pro exteriér. Žádné extrémy nejsou dobré. 

Dnešní dobrman je vcelku přátelský a především vyrovnaný pes. Při obraně osob a majetku dokáže být velmi razantní a nekompromisní, není však bezdůvodně agresivní nebo nepřátelský. Samozřejmě, temperament se dobrmanovi nemůže ubírat. Flegmatický dobrman není dobrman. Měl by zůstat plnokrevníkem mezi pracovními psy, vnímavý, bystrý, rychlý, obratný, temperamentní, možná i tak trochu „horká hlava“. To vše je správný dobrman. Je to pes s vlastním názorem, který jedná velmi impulzivně, ale jen z horlivosti do práce, snahou zavděčit se, ale i si zavtipkovat.

Ke své rodině je velmi milý a velmi rád se nechá hladit a mazlit. Přes svou velikost je neuvěřitelně přítulný a rád projevuje svému pánovi náklonnost. Svou rodinu a velmi dobré známé vítá bouřlivým skákáním kolem. Někdy má snahu poštěkávat, brumlat si, usmívat se, často nosí dárky (hračky) a všemi dalšími možnými způsoby vyjadřuje svou radost ze shledání. Svou rodinu bezmezně miluje a zejména svému pánovi je velice oddaný.

K cizím lidem bývá rezervovaný, nikoliv však nepřátelský. Nepodceňujte ale jeho hlídací instinkty - na pozemek střežený dobrmanem opravdu není radno vstupovat bez přítomnosti majitele. 

Inteligence a cvičitelnost

Dobrman je nadprůměrně inteligentní pes s dobrou pamětí. Má velký potenciál, avšak při nesprávném vedení si lehce zafixuje špatné návyky, tzv. se zkazí. 

Vysoká inteligence s sebou může přinášet i komplikace. Dobrman brzy zjistí, že některé povely se dají trochu ošidit, případně se naučí i dovedně maskovat porušování některých pravidel a zákazů. 

Špatně snáší změnu majitele i jejich střídání. Proto jej dnes armáda nepoužívá tam, kde je potřeba psa střídat mezi různými lidmi. Změny ve své smečce snáší opravdu velmi špatně.

Výchova

Kvalitní socializace již od raného věku tvoří základ výchovy, která patří do rukou již zkušenějšího chovatele. Dobrman coby malé štěně dychtí po učení a rád se snaží udělat pro svého pána všechno, čemu rozumí. V tento čas je ideální moment pro socializaci a položení základů cviků poslušnosti. Brzy totiž přijde psí puberta a velký zvrat v chování i poslouchání psa. 

Již kolem 5.–7. měsíce věku dominantnější tvorové vrčením zkoušejí, kde jsou hranice toho, co si mohou ke svému pánovi i třeba celé rodině dovolit. Takové nežádoucí chování musí být potlačeno ihned, bez ohledu na stáří či roztomilost jedince. Nesmí se to podcenit, protože boj o postavení pak může zkoušet téměř po celý svůj život.

Dobrman potřebuje důsledné vedení, aby mohl rozvinout své vlohy a naopak potlačit nevhodné chování. Přílišná tvrdost k výcviku tohoto psa rozhodně nepatří, neboť vyvolá odklon psa od vyrovnané povahy. 

Výjimkou však musejí být situace, kdy se pes snaží už „jen“ naznačit agresivitu nebo hierarchickou dominantní převahu. Pak je výchovný políček nebo jiné tvrdší, ale rozhodně ne sadistické potrestání, které přijde rychle a v pravou chvíli, velkým přínosem. 

Dominantní chování je pravděpodobnější u psů–samců. Ti jsou také na první pohled o poznání větší, těžší a impozantnější. Feny se zpravidla snáze vychovávají a mají menší tendence se prosadit.

Předejít možným sporům o postavení v rodině se alespoň částečně dá vhodnou výchovou a jasně danými a neměnnými pravidly nastolenými od prvního dne, co se malý dobrman objeví v nové rodině. Dobrman potřebuje lásku, ale zároveň přiměřenou přísnost a maximální možnou důslednost, třebaže je někdy velmi těžké toho dosáhnout. Pokud se výchova dobrmana podcení a s výcvikem se začne pozdě, s velkou pravděpodobností nastanou poměrně brzy nemalé těžkosti. Jak se vychová v mládí, takový bude v dospělosti.

Při výchově a výcviku se nesmějí dělat chyby. Jak rychle se umí naučit nové cviky, tak rychle a zpravidla mnohem rychleji se umí naučit i zlozvyky a nevhodné chování, které mu může přinést potěšení. Odstraňování chyb je tak velmi těžké. Člověk cvičící dobrmana musí výborně znát techniku výcviku jednotlivých cviků i konečnou fázi provedení, aby něco psa neučil na začátku chybně. Dobrman potřebuje důslednost a lásku, a to v té největší možné míře. Pak je úžasným a vyrovnaným parťákem v každé situaci.

Výcvik

Protože to není pes na monotónní práci, musí se k výcviku a celkovému zaměstnávání dobrmana přistupovat s rozumem, nápaditostí a otevřeností všemu novému. I z těchto důvodů dobrman rozhodně není psem pro každého. Potřebuje chytrého, vnímavého, vyrovnaného a přirozeně autoritativního majitele, který je často pozitivně naladěn. 

Nemá rád stále se opakující stejné cvičení. Pak snadno sklouzne k tomu, že naučené cviky dělá sám bez povelu, protože ví, co bude následovat. Proto je nutné cvičení stále různě pozměňovat – jak cviky samé, tak intervaly mezi jednotlivými cviky. Jakýkoli stereotyp je pro něj nevhodný.

Dobrman je psí workoholik a jen na člověku záleží, jakou práci a tvůrčí činnost mu poskytne. Potřebuje pohyb a výcvik, ale i sport a hry, aby nepropadal nudě. Při výcviku musí člověk přemýšlet, ale i vymýšlet stále nové věci i metody. 

Dobrman chce potěšit svého pána, ale zároveň k tomu chce i něco přidat. A tak povaha dobrmana nemusí sednout každému výcvikáři, protože i sebelépe vycvičený dobrman chce dát do cvičení kousek sebe. Každý dobrman se i výtečně naučené cviky občas snaží zkreativnit nebo prezentovat nevšedním způsobem. Majitel tak musí být ve střehu, aby na vše správně zareagoval, a zároveň musí být nad věcí a reagovat a myslet rychleji než dobrman. A to je mnohdy opravdu těžké.

Dobrman potřebuje spravedlivý a srozumitelný výcvik a správnou motivaci. Pes musí pracovat s radostí. Z radosti z pohybu, z radosti ze zábavy a z radosti dělat radost svému pánovi. Mladý dobrman často kouká na svého pána zpovzdálí a čeká, co se bude dít. Je velice vnímavý a z jeho pohledu nespravedlivé jednání jeho pána snižuje jeho důvěru v něj. Pro dobrý výcvik je nutné mít dobrý vztah. Dobrman poslouchající ze strachu je velmi nespolehlivý.

K úplně malým dětem se dobrman příliš nehodí, jednak proto, že je velmi temperamentní, ale i z důvodu, že někteří dobrmani jsou zbytečně žárliví. Také není příliš tolerantní a klidnou chůvou, která si nechá všechno líbit. Batoleti ani malým dětem do tří let se prakticky nedá vysvětlit, že za ouška se netahá, do očí se prstíkem nepíchá, a že to není hračka na vození ani sezení. 

Pokud však přijde dobrmaní štěňátko do rodiny s malými dětmi, je třeba učit děti, jak se správně ke psu chovat, a učit štěně, jak se chovat k dětem. Každopádně je u toho nutný soustavný dohled, postřeh a hodně pevné nervy. Toto období, než dítě vyroste a začne chápat souvislosti, je pak hodně náročné pro majitele, dítě, ale i pro psa.

Pokud přijde štěně do rodiny bez dětí, je nutné ho dostatečně a správně socializovat i ve vztahu k různě velkým dětem. Pro dospělého dobrmana, který je odmala připravován na příchod nebo pravidelnější kontakt s dítětem, pak taková změna není psychicky nezvladatelná.

Jestliže děti respektují přirozenosti psa, mohou spolu tvořit výbornou dvojici. Ve společnosti dětí, které zná a s nimiž vyrůstá v harmonii, se cítí dobře. Přesto stále platí, že je nutné mít neustále dobrmana i děti pod dozorem. Není to zlý pes, který kousne jen tak, ale nechce si nechat nic líbit, pokud mu někdo ubližuje.

Zdraví / nemoci

Příbuzenská plemenitba, která byla v minulosti využívána ke sjednocení exteriéru i povahy, má určitý podíl na objevujících se zdravotních problémech dobrmana.

Dobrman, stejně jako několik desítek plemen, může být postižen očním onemocněním PRA (atrofie sítnice), PHPV (malformace zornice), PHTVL (malformace sklivce) nebo entropiem. Avšak problémy s očima jsou u dobrmanů spíše na ústupu. 

Momentálně jsou největším strašákem chovatelů a majitelů dobrmanů srdeční vady (kardiomyopatie) a problémy s páteří (spondylóza – degenerativní onemocnění krční páteře) neboli Wobblerův syndrom. 

Je velmi pravděpodobné, že tomu dopomohla výstavní, a tudíž chovatelská podpora tzv. „labutích krků“, kdy standard uvádí, že krk má být nesen zpříma, elegantně a tělo je kvadratické… To vše svádí k přehnanosti. 

Spondylóza u dobrmanů je o nesprávném utváření krčních obratlů, což se pak odráží na špatném – nekoordinovaném – pohybu pánevních končetin. Krční spondylopatie je způsobena deformací zpravidla sedmi krčních obratlů. Průzkumem bylo prokázáno skoro 80 % postižených jedinců v populaci dobrmanů (týkalo se to však jen omezené územní oblasti), ale to neznamená, že všichni s tímto následně měli nějaké omezující problémy. Na většině z nich po celou dobu jejich života nebylo poznat jakékoli omezení nebo problémy. U dobrmanů se vyskytuje i výhřez meziobratlové ploténky v oblasti beder nebo zmiňovaných krčních obratlů.

Dobrman je nezřídka postižen demodikózou. To je mikroskopický parazit v kůži, který je zřejmě dědičný. U některých jedinců se projeví, u jiných ne, třebaže se v kůži každého psa tento parazit zpravidla vyskytuje. Ani tomuto plemeni se nevyhýbají různá kožní onemocnění. Setkat se můžeme i s tzv. „lízacím syndromem“, často označovaným i jako „syndrom z nudy“. Objevuje se zejména u nudících se psů a způsobuje, že si pes vylíže určitá místa, zejména na dolní části končetin, tlapkách a meziprstí tak silně, že se vytvoří až mokvající boláky. U psů–samců se může objevit na bradě určitý druh akné. To se léčí zpravidla určitým druhem masti, ale není to onemocnění nijak nebezpečné.

Dále se u dobrmanů můžeme setkat s nedostatečnou funkcí štítné žlázy nebo slinivky či s nedostatkem zinku, což způsobuje pokřivení čelisti (na jedné polovině tlamy se vytváří předkus nebo podkus a na druhé je standardní nůžkový skus), s cukrovkou, se selháním ledvin nebo s problémy se srážlivostí krve – Von Willebrandova nemoc. Problémy se štítnou žlázou a Willebrandova nemoc jsou onemocnění vyskytující se u mnohých plemen. 

Stejně jako u jiných velkých plemen, i u dobrmana je potřeba se snažit předcházet možné torzi žaludku. Vyvýšená miska, namočení granulí před podáváním a především klidový režim dvě hodiny po jídle pomohou riziko této akutní příhody břišní snížit. Avšak i přes svou velikost se u tohoto plemene příliš často neobjevuje větší postižení dysplazií. 

Dobrmani mají velmi početné vrhy a zpravidla bezproblémové porody. Průměrný počet štěňat je 10.

Povinná vyšetření

Moravskoslezský dobrmann klub uvádí jako povinná zdravotní vyšetření chovných psů a fen pouze vyšetření DKK (dysplazie kyčelního kloubu) s výsledkem max C (2/2) včetně. 

Vyšetření je založeno především na RTG snímku, který musí provést a zhodnotit veterinární lékař s patřičnou akreditací. Provádí se po ukončení růstu, tedy minimálně v 16 měsících věku. 

Dřívější vyšetření kyčelních kloubů (dokud pes roste) však významně rozšiřuje možnosti léčby případné dysplazie a zvyšuje tak šance na plnohodnotný život. 

Pes po některém z chirurgických zákroků řešících dysplazii kyčelních kloubů však není vhodný do chovu.

Doporučená vyšetření

Vhodné je testování chovných psů na neurodegenerativní onemocnění - degenerativní myelopatie (DM). Choroba je zákeřná v tom, že se dědí autosomálně recesivně, tedy existují klinicky naprosto zdraví přenašeči. Nemocné bývá pouze zvíře, které zdědí vlohy pro DM od obou svých rodičů.

Genetickým vyšetřením chovných zvířat je také možné eliminovat z chovu výše zmíněnou von Willebrandovu chorobu (porucha krevní srážlivosti). 

Běžná péče o zevnějšek dobrmana není nijak náročná ani vám nezabere mnoho času. Především je nutné udržovat krátkou délku drápů, protože i přes neustálý pohyb se většinou nestačí samy obrušovat a je třeba je mechanicky krátit. Zejména psi pohybující se převážně v přírodě mohou potřebovat zastřihnout drápy i každý měsíc. 

Tento úkon vyžaduje speciální kleště a jistou zkušenost a zručnost. Nejste-li si jistí, že to zvládnete, raději se vždy zastavte u veterináře. 

Když už budete v ordinaci, požádejte také o kontrolu. případně vyprázdnění, análních žlázek. Jsou to drobné váčky produkující páchnoucí sekret, který se v ideálním případě průběžně uvolňuje při stolici. Někteří psi však tvoří sekretu příliš mnoho nebo má tužší strukturu, takže se žlázky přeplní a/nebo ucpou. Pes pak věnuje zvýšenou pozornost své zádi, může být celkově neklidný, trpět svědivostí. Zanedbané žlázky mohou vést až k zánětu, stav může v krajním případě vyžadovat i chirurgický zákrok.

Dále je zapotřebí kontrolovat čistotu ušních zvukovodů a předcházet tak možným zánětům. 

V neposlední řadě je potřeba ještě zmínit kartáčování srsti. Přestože je krátká a bez podsady, tak líná. Běžně stačí psa překartáčovat 1× za 14 dní, ale při častějším kartáčování je doma méně chlupů. Koupe se dle potřeby, ale nebývá to častěji než 4–5× za rok.

Pamatujte na to, že hladká srst dobrmana poskytuje jen omezenou ochranu před chladem, větrem nebo vodou. Problém může představovat i nadměrné horko. Vždy myslete na to, aby měl pes přístup do tepla/stínu a také k čerstvé vodě k pití.  

Průměrné náklady na chov

Chov dobrmana patří ke středně finančně náročným. Pravidelné očkování vychází na 500-1500 Kč, podle toho, zda očkujete pouze základ nebo přidáváte i nějaké další vakcíny. Například psi pohybující se u koní nebo na statku by měli být očkováni proti tetanu, který není součástí základní vakcinace. 

Počítejte také s pravidelným poplatkem obci. Ten se pohybuje od symbolických 100 Kč ročně až po 1000 Kč. Vyšší poplatky bývají ve velkých městech a také pro majitele více psů. 

Tyto náklady jsou shodné pro všechna plemena. 

Významnou položkou v rozpočtu je krmení. Dobrman je velké plemeno, jeho adekvátní výživa proto něco stojí. 15 kg pytel slušných granulí (nikoliv těch nejlepších) začíná na 850 Kč a dospělému dobrmanovi ve střední zátěži vystačí na necelé dva měsíce. Na trhu jsou i levnější granule, jejich složení je však žalostné a do psí misky nepatří. 

Při krmení domácí stravou se dostanete na podobnou částku, budete-li kupovat suroviny přiměřené kvality.

V sezóně klíšťat také počítejte s antiparazitárními přípravky (obojky, pipety). Výrobků je mnoho a je třeba vyzkoušet, co bude vašemu psovi vyhovovat. Cena za měsíc trvající ochranu vychází na 200 - 400 Kč, podle zvoleného přípravku. 

Rady pro pořízení

Velmi důležité je požadovat pouze štěně po řádně uchovněných rodičích (tedy s průkazem původu). Rodokmen není jen vstupenka na výstavu či do některých sportovních a pracovních odvětví (jsou zkoušky či soutěže, které lze absolvovat pouze se psem s průkazem původu). 

Zájmem chovatelů i nových majitelů štěňat by mělo být především zdravé štěně, které svou povahou i exteriérem odpovídá standardu plemene.

Absolutní jistotu odpovídající povahy i exteriéru vám samozřejmě nikdo nezaručí, nicméně u psů s průkazem původu je riziko nestandardního či nemocného zvířete mnohem menší. 

Každé plemeno má některá zdravotní vyšetření chovných jedinců povinná, mnoho chovatelů provádí navíc i vyšetření doporučená. 

Plánujete-li psa jako rodinného kamaráda či na sport, lze ušetřit peníze například pořízením zvířete s drobnou vadou exteriéru (nestandardní zbarvení, chybně postavené ucho atd.) nebo jedince, který nemůže být uchovněn z jiného důvodu (kryptorchismus, zdravý přenašeč genetického onemocnění atd.). 

Knihy o plemenu

Oblíbená je kniha české autorky Ivany Lupečkové. 

Ze zahraničních můžete sáhnout například po: 

https://www.databazeknih.cz/knihy/dobrman-67001

https://www.databazeknih.cz/knihy/dobrman-283529

Tento pes si rád hraje, běhá. Coby mladý pes rošťácky skáče po lidech a nadšeně přijímá jakoukoli zábavu, hru a změnu. Nutně potřebuje být zaměstnáván, a to nejen fyzicky, ale i psychicky. Tento pes opravdu klade na svého pána vysoké nároky, ale časem správné vedení a zacházení mnohonásobně oplatí.

Vhodná strava tvoří základ pevného zdraví a správného vývoje, proto se nevyplatí na krmení šetřit. 

Mezi chovateli velkých psů se těší stále větší oblibě krmení BARFem (syrovou stravou), proti čemuž nelze nic namítat, pokud si majitel dokáže nastudovat potřebné informace, aby psovi zajistil správný poměr všech živin. 

Pokud jste založeni spíše tradičně, standardem zůstává kvalitní suché krmivo pro velká plemena nebo pro psy v zátěži.  

Knihy o plemenu

Oblíbená je kniha české autorky Ivany Lupečkové. 

Ze zahraničních můžete sáhnout například po: 

https://www.databazeknih.cz/knihy/dobrman-67001

https://www.databazeknih.cz/knihy/dobrman-283529

Časté dotazy

Jaká je průměrná cena? 

Štěně s průkazem původu obvykle pořídíte  v rozmezí 10-30 tisíc korun. Cena se odvíjí například od výstavních či pracovních předpokladů, případně podle pohlaví a zbarvení štěněte. 
Dražší bývají potomci výstavních šampionů, ze zahraničních spojení nebo po pracovně vynikajících rodičích. 
Většinou také sáhnete hlouběji do peněženky při koupi fenky, dražší mohou být také štěňata vzácnějšího barevného rázu (u dobrmanů je to hnědá s pálením). 
Chcete-li naopak ušetřit a nemáte výstavní a chovatelské ambice, poptejte se po štěněti s nestandardním zbarvením, zálomkem na ocase či jinou drobnou exteriérovou vadou, která však nemá vliv na povahu a zdraví zvířete. 

Pro koho se hodí?

Dobrman potřebuje člověka, jenž se mu bude každý den věnovat. Potřebuje aktivního, rozumného a vyrovnaného majitele, který správně chápe dobrmaní povahu, jeho temperament. Kdo pochopí dobrmaní temperament, pochopí dobrmana. Majitel dobrmana se musí umět ovládat. Pak teprve dokáže ovládat tohoto psa. 
Rozhodně si jej nemůže pořídit člověk, který má velmi málo času nebo jen nerad opouští práh svého domu, dobrman klade velké nároky jak na čas svého pána, tak na jeho pevnou psychiku. 

Není to pes pro snadno vznětlivé lidi. Dobrman patří do rukou výrazné autority, psychicky silného člověka, který však svou sílu neprosazuje fyzickými tresty, násilím či křikem. Potřebuje přiměřeně klidného, trpělivého a ohleduplného majitele, který má cit pro situaci, dobré pozorovatelské schopnosti a v myšlení je rychlejší než sám dobrman. Majitel dobrmana musí mít pevné nervy a určitý smysl pro humor. Tento pes dokáže téměř celý svůj život udržovat svého pána ve střehu. Dobrmana je potřeba mít stále pod kontrolou, neboť jeho kreativita myšlení je zřejmě na nejvyšší možné úrovni psího myšlení.

Kde bude spokojený?

Dobrman sice miluje pohyb, ale ocení i pohodlí měkkých pelíšků, křesel a postelí. Není snad dobrmana, který by neměl nějaké oblíbené křeslo. Komfort v podobě měkkého místa na odpočinek by mu měl být dopřán i jako prevence proti otlakům. Zřejmě proto, že jeho srst je krátká a zpravidla bez podsady, nemá rád déšť a bláto a ani ze sněhu není nadšený, pokud si do něj má sednout či lehnout.  
Nesvědčí mu tedy celoroční ubytování venku, nemá-li přístup do vytápěného zázemí. 
Je dobré, když má skoro denně k dispozici velký oplocený výběh nebo zahradu, kde se může do sytosti vyběhat. Z toho vyplývá, že nejlepším ubytováním pro dobrmana je dům s kombinací se zahradou anebo alespoň byt s možností se vyběhat třeba v psí škole nebo v oploceném parku.
Dobrman může žít na venkově i ve městě, ale podmínkou je aktivní život. Unuděný dobrman se nerozpakuje cokoli, co má v dosahu, zničit, rozcupovat na nejmenší možné kousky a okousat na nejužší nudličku. 
Snadno se také jeho povaha zvrhne na stranu, kde si to člověk nejméně přeje, a vytvoří si spoustu zlozvyků. Jeho majitel se musí naučit předcházet všemu, čím by mohl dobrman nadělat škodu, ale být i kreativní, aby dobrmanovi poskytl takový život, jaký potřebuje.

Jak se snáší s ostatními zvířaty?

Ve vztahu k jiným zvířatům mohou být dobrmani komplikovanější. Hodně záleží, v jakém prostředí vyrůstají a jaká je v tomto ohledu socializace. Rádi proženou každou cizí kočku, ale pokud od štěněte vyrůstají v domě s kočkou, velmi si ji oblíbí a mohou se z nich stát nerozluční kamarádi. Při vhodné výchově vše, co je doma, toleruje, ale cizí zvířata bude mít tendenci lovit nebo alespoň na ně štěkat. Máloco zůstane bez povšimnutí.

Dobrman má vyvinutý výrazný lovecký pud. A není se čemu divit. Vždyť k tomuto býval ještě na začátku 20. století v některých zemích veden. Na jeho lovecký pud je zapotřebí myslet hned od štěněcího věku a nikdy psovi nedovolit sledovat stopu divoké zvěře. Také se musí naučit příliš se nevzdalovat od svého pána, protože má poměrně velký rádius a snadno se tak dostane mimo kontrolu. Rozhodně je důležité, aby se dobrman každého věku mohl pohybovat i bez vodítka, na volno, ale musí se naučit poslouchat a samostatně se příliš nevzdalovat. Toto plemeno může mít sklony k toulání, pokud se dlouhodobě nudí. Je schopný velice rychle pochopit, že volný pohyb po okolí je zábavný a vzrušující i bez člověka. A člověk se musí postarat o to, aby to jeho dobrman nezjistil.

Jak se snáší s jinými psy?

Především psi–samci mají tendenci si na ostatních psech dokazovat, že mají navrch. Nerozpakují se kdykoli pustit do rvačky. Stačí jen jedno nepříjemné gesto jiného psa a dobrman si to chce hned vyřídit. Ovšem i nemálo fen nemá rádo psí konkurenci. Samozřejmě se to dá vhodnou výchovou částečně utlumit, ale vždy se najde nějaký pes, se kterým si dobrman nebude rozumět a nebude chtít jeho názory tolerovat. Zde nepomůže nic jiného než perfektní ovladatelnost a poslušnost.

Jaké jsou vhodné aktivity pro dobrmana?

Pracovní či sportovní vyžití dobrmana je velmi pestré. Může být výborným všestranně pracovním psem, kdy bude cvičit a skládat všestranné zkoušky zahrnující pachové práce, poslušnost a obranu. Vynikat může také v obedience (druh výcviku poslušnosti), frisbee, flyballu, dogdance, canicrossu či v agility. 

Sportovat však může i mimo kynologické sporty. Rád bude běhat vedle kola, bruslaře nebo běžkaře. Zde však platí, že bez výborně zvládnuté ovladatelnosti to nepůjde. Také je potřeba myslet na možnost úpalu či úžehu během horkých letních dní a včas tomuto předcházet. Bohužel při jeho překotnosti a plném nasazení do každé činnosti může být těžké spatřit první příznaky včas.

Je horlivý a nadšený snad do čehokoli. Je velice všestranný, ale ne každý to s ním umí. Potřebuje zaměstnání, jinak se snadno stane neurotikem nebo psem se spoustou zlozvyků. Je snadno vydrážditelný, impulzivní, má rád obranu a má radost z práce.

Protože však ne v každé zemi je veden k všestrannému výcviku, obecně platí, že dodnes mají zpravidla evropští dobrmani razantnější a tvrdší povahu nežli ti američtí a angličtí. Při stopování bývají největší problémy s přemírou temperamentu, který snadno ničí přesnost. 
Každopádně většina dobrmanů velmi ráda aportuje, ale s jejich složitější povahou v mládí můžou toto nadšení (špatným výcvikem) brzy ztratit. Pokud jsou správně vedeni od štěněte, bývají náruživými aportéry. Dobrmani rádi nosí různé předměty a mají snahu „nosit“ – brát do tlamy – i ruku svého pána. Při procházkách nosí nalezené klacíky a kamínky i je vytahují z potoků a řek. 
Někteří jedinci mají problémy s plaváním, nejsou dobrými plavci, ale to nevylučuje skutečnost, že si rádi hrají v mělké vodě.

Má dobrman pracovní využití?

Ačkoliv dnes kralují v ozbrojených složkách především ovčáci (němečtí, belgičtí), stále se najdou i psovodi, kteří na dobrmany nedají dopustit. Již více než sto let je využíván jeho dobrý čich, obranné reakce i lovecký instinkt. Stále jsou dobrmani především z pracovních chovů schopni bravurně používat své smysly a spolupracovat s člověkem. Zachovávají si vlastnosti tradičního služebního plemene. 
Vedle využití armádou či policií se dobrman může uplatnit také jako 
záchranář. Díky vynikajícímu čichu se osvědčuje zejména při plošném vyhledávání, při vyhledávání v sutinách apod. 
Ačkoliv někteří jedinci jeví vlohy i pro práci asistenčních psů, v praxi se dává přednost plemenům, která působí mírně a přátelsky a  nevzbuzují tak obavy u veřejnosti. 

Jak sehnat štěně?

Základem je správný výběr chovatelské stanice, odkud si člověk chce pořídit štěně. Je velký rozdíl, zda hledá dobrmana jako aktivního rodinného společníka, anebo psa vhodného k výcviku vyšší úrovně s prakticky jakýmkoli zaměřením. Zaměření jednotlivých chovatelských stanic je různé. 

Člověk by tak měl pečlivě vybírat, aby koupil štěně s geny, jaké opravdu ve svém dobrmanovi chce mít. Je to pracovní plemeno a měl by jím zůstat. To však rozhodně nepopírá možnost být zároveň výborným rodinným psem.

Proč chtít dobrmana s PP?

- Máte maximální jistotu, že váš dobrman bude vypadat opravdu jako dobrman a bude mít i povahové rysy typické pro příslušníky tohoto plemene. I když i v nejlepším chovu se tu a tam může vyskytnout „nepovedené“ štěně, riziko je neporovnatelně menší než při pořízení psa bez dokladů o původu.
- Nepodporujete množitele, jejichž hlavním cílem je zisk. Chovají proto větší množství zvířat bez ohledu na jejich čistokrevnost, zdraví a celkové kvality, navíc velmi často v nevyhovujících podmínkách. 
- Chovatel musí být registrován chovatelským klubem a jeho zvířata musí mít průkaz původu. Chovní jedinci navíc musejí být tzv. uchovněni, tedy projít posouzením exteriéru i pracovní zkouškou. Mají také za sebou povinná a někdy i doporučená vyšetření, která výrazně snižují riziko zdravotních komplikací u štěňat

Druhy/varianty? 

Dobrman se vyskytuje v jediném velikostním rázu, feny však mohou být o dost menší než psi. 
Všichni dobrmani jsou hladkosrstí, standard FCI povoluje dvě barevné varianty - černá s pálením a hnědá s pálením. Některé chovatelské organizace (zejména v USA) povolují i zbarvení modré s pálením nebo tzv. izabelu. 

Na co si dát při pořízení štěněte pozor?

Již při prohlížení nabídek štěňat můžete rozpoznat několik varovných signálů, že s chovem nemusí být všechno zcela v pořádku. Například:
 - inzerát uvádí "s PP", ale nejmenuje chovatelskou stanici (PP tak může být od nějakého více či méně pofidérního klubu a jde v podstatě jen o cár papíru).
 - cena štěněte je podezřele nízká
 - štěně je nabízeno k odběru ve věku mladším než 7 týdnů (odebrat od feny štěně mladší 50 dnů je dokonce nezákonné!)
 - absence PP je zdůvodněna „přespočetností“ štěněte  či jeho  nestandardním exteriérem. Každé štěně po uchovněných rodičích dostává PP, i kdyby jich bylo ve vrhu dvacet a bylo jakkoliv nestandardní.
Další tipy pro správný výběr chovatele naleznete v tomto článku. 

Vhodné jméno pro dobrmana?

Jménem zapsaným v průkazu původu samozřejmě nemusíte na psa volat. Někteří chovatelé navíc při včasné rezervaci umožňují, aby si nastávající majitel štěně pojmenoval po svém. Musí být ale dodrženo počáteční písmeno dle pořadí vrhu (vrh A, vrh B atd.). 
Psí jméno by nemělo být příliš dlouhé, ideální jsou 2-3 slabiky. Oblíbená jsou třeba jména po literárních a filmových postavách - Athos, Hektor, Ambra atd. Někdy vznikne z ušlechtilého jména z rodokmenu zajímavá přezdívka nebo je štěně překřtěno na základě nějaké své vlastnosti. Záleží na vkusu každého chovatele i na jeho smyslu pro humor. 

Jaké jsou vhodné doplňky pro dobrmana?

Jak jste se dočetli výše, dobrman je náchylnější k onemocněním krční páteře. Je proto velmi vhodné nahradit tradiční obojek hrudním postrojem, který rozloží tah mimo oblast krku. 
Je-li velmi tuhá zima, není žádná ostuda, když i velkému plemeni dopřejete vhodný kabát/oblek. Zejména kombinace vlhka, zimy a ostrého větru může snadno vést k prochladnutí a následným zdravotním potížím. Mnoho majitelů sportovních psů svá zvířata obléká například po tréninku či po závodu.

Zajímavosti o plemeni 

- Dobrman má svou hvězdu. Zdeňka Vávrová, která v roce 1980 objevila novou, neznámou planetku, ji pojmenovala právě po zakládajícím tvůrci dobrmanů K. F. L. Dobermannovi.
- Pracovití dobrmani se s armádou dostali snad všude. Třeba na ostrově Guam stojí pomník se sochou ležícího dobrmana i se jmény dobrmanů, kteří zde padli při své službě pro námořní pěchotu v boji za osvobození Guamu v roce 1944.

Odlišnosti dobrmana od podobných plemen

Dobrman je obvykle dobře identifikovatelný. Zejména zbarvením (u dobrmanů je nejčastější černé s pálením), se mu podobá rotvajler, ten je však mnohem statnější a lymfatičtější konstituce. Naopak manchester teriéři nebo němečtí pinčové jsou už na první pohled menší. 
Starší typ dobrmana se podobal francouzskému beauceronovi, v dnešní době jsou však obě plemena dobře rozlišitelná (delší srst, dvojité paspárky u beaucerona).