Sibiřský husky

O plemenu

Husky je střední až velký pracovní pes mírně kompaktního těla, menších vztyčených uší a mandlových, lehce sešikmených očí. Bohatě osrstěný ocas zřetelně připomíná jeho příslušnost k původním severským plemenům.  

Svou postavou představuje dokonalé vyvážení rychlosti a vytrvalosti, jeho specialitou je přeprava lehčích nákladů na velké vzdálenosti. Pohlavní výraz bývá zřetelně vyjádřen, feny jsou drobnější a jemnější konstituce, ale nikdy ne slabé nebo příliš subtilní.

Zařazení FCI: Skupina 5 - špicové a primitivní plemena,  Sekce 1 - severští saňoví psi, číslo standardu: 270

Historie

Ačkoliv se husky řadí mezi americká plemena, jeho pravlast leží na Sibiři, pravděpodobně v okolí řeky Kolymy. Zdejší domorodý národ, Čukčové, již od pradávna využíval velmi podobné psy jako tažná zvířata a pomocníky při lovu zvěře. Jedna z teorií předpokládá jeho společný původ s lajkou, tehdy v severských oblastech velmi rozšířenou.

19. století bylo ve znamení dalekých výprav  a obchodních cest. Huskyho tak pro civilizovanou část světa objevili obchodníci s kožešinami a počátkem 20. století se první z nich dostali do Ameriky.

Huskyové se zde proslavili v zimě 1925, kdy psi Balto a Togo vedli hlavní spřežení psů ve „štafetě“, která měla za cíl dopravit sérum proti záškrtu z města Anchorage do více než 1000 km vzdálené osady Nome, kde vypukla epidemie. Jako připomínka této události je dodnes částí trasy veden náročný závod psích spřežení, Iditarod.

První oficiální standard plemene byl vytvořen roku 1930 americkým chovatelským klubem, ve stejném roce byl poslední původní husky vyvezen ze Sibiře, než sovětský vládnoucí režim uzavřel hranice. Další vývoj plemene pak probíhal zejména v USA a později i v Evropě. 

Povaha

Podobně jako ostatní severská plemena, i huskyho povaha se utvářela těsným soužitím s lidmi. Je tedy mírumilovný a přátelský do té míry, že se nehodí pro úlohu hlídače, zato se s úspěchem používá při záchranářských pracích v horách a těžkém terénu.  

Jeho slabou stránkou je častý a hlasitý štěkot a vytí. Potřebuje mnoho pohybu a rád je ve společnosti ostatních psů, je velmi sociálně založený. 

Výcvik

Navzdory mírné povaze se nehodí pro úplné začátečníky. Vyžaduje od začátku pečlivou socializaci a úzké navázání na člověka, stejně jako pevné určení jeho místa v hierarchii rodiny.  

Obtížné může být zvládnutí přivolání, husky má toulavé boty a rád se vydává na samostatný průzkum terénu.

Nejspokojenější je, když může tahat saně nebo vozíky, vezme za vděk i canicrossem nebo bikejöringem, ovšem nesmí panovat příliš horké počasí. Ze zimních sportů je ideálním vyžitím pro huskyho také skijöring. 

Krmení

Huskyho lze krmit jak granulemi (alespoň u zvířat v růstu se vyplatí investovat do superprémiových), tak i BARFem nebo doma vařenou stravou. Za předpokladu, že si majitel nastuduje dostatek informací a věnuje přípravě krmení denně náležitou péči, lze BARF pro toto staré a odolné plemeno doporučit.  

Pokud máte více psů, třeba celé spřežení, je zapotřebí dohlédnout, aby každý pes snědl adekvátní porci a nedocházelo k tomu, že nejvíce dominantní a/nebo hbitý jedinec se bude přecpávat a nejslabší pes bude takřka o hladu. 

Srst a péče

Sibiřského huskyho chrání hustá podsada a středně dlouhá bohatá krycí srst. Dvakrát ročně silně líná, obměňuje se mu celá podsada.  

Z barev jsou povoleny všechny od černé k sněhobílé, obvyklé jsou různé znaky a vzory, některé z nich se vyskytují výlučně u huskyů.    

Na péči není husky náročný, postačí pravidelné kartáčování, u výstavních psů je povoleno vytrimování vousů a srsti mezi prsty a v okolí tlapek, na jiných partiích těla je zakázáno. Jinou zvláštní péči o svůj zevnějšek toto plemeno nevyžaduje. 

Zdraví / nemoci

Husky je odolné a zdravé plemeno, přesto i v jeho chovu se sledují dědičná onemocnění očí jako katarakta (šedý zákal) nebo progresivní retinální atrofie (PRA). Typické neduhy větších psů, dysplazie kyčlí a loktů se vyskytují, ne však příliš často a zřídkakdy v těch nejzávažnějších formách.