Velký švýcarský salašnický pes

O plemenu

Největší ze čtyř plemen švýcarských salašnických psů je po svatobernardském psu (bernardýnovi) největším švýcarským horským psem.

Od bernského salašnického psa se na první pohled liší krátkou srstí, appenzellského i entlebušského zase výrazně převyšuje co do velikosti. Navzdory své statné, mohutně osvalené postavě je velmi pohyblivý a vytrvalý, má mírnou povahu bez sklonu k agresivitě.  

Feny jsou nápadně menší a jemněji stavěné než psi, rozdíl v hmotnosti bývá přes 10 kg. 

Zařazení FCI: Skupina 2 - Pinčové a knírači, molosové, švýcarští salašničtí psi, Sekce 3 - Švýcarští salašničtí psi, číslo standardu: 58

Historie

Předkové všech čtyř salašnických plemen přišli do Švýcarska pravděpodobně již ve starověku spolu s římskými vojáky, i když existuje i alternativní teorie, která jejich příchod do západní Evropy spojuje s cestami Féničanů do Španělska. Ačkoliv je velký švýcarský salašnický pes považován za nejstarší typ švýcarského horského psa, během 19. století téměř upadl v zapomnění a roku 1908 byli dva jedinci předvedeni na výstavě k 25. výročí založení Švýcarské kynologické společnosti coby krátkosrstí bernští salašničtí psi.

Profesor Albert Heim, vůdčí osobnost chovu švýcarských salašnických psů, je však určil jako původní typ salašnických a řeznických psů, kteří se již považovali za zaniklou rasu. Následně se rozhodl toto plemeno vzkřísit a započal s výběrem a rozmnožováním vhodných jedinců. 

Díky práci profesora Heima uznala Švýcarská kynologická společnost velkého švýcarského salašnického psa jako samostatné plemeno již o rok později a další tři roky na to, roku 1912, vznikl i Klub pro velké švýcarské salašnické psy. FCI plemeno uznala až těsně před druhou světovou válkou. 

Povaha

Velký švýcarský salašnický pes má vyrovnanou a laskavou povahu, vyniká věrností a oddaností ke své lidské smečce a lze ho doporučit i do rodiny s malými dětmi.  Ani soužití více psů pohromadě nebo se zvířaty jiného druhu zpravidla nepřináší větší potíže, tento mírný obr dobře toleruje dokonce i kočky.

Švýcar sice vyhledává lidskou společnost, není však vtíravý a dokáže se zabavit sám, třeba pozorováním okolí. Má vyvinutý hlídací pud a i když není agresivní, nově příchozího obvykle ohlásí.  Rozhodně se nehodí pro chov venku v kotci, bez blízkosti svých lidí trpí.  

Výcvik

Původně pracovně zaměřený švýcar potřebuje práci a pohyb. Dodnes rád tahá náklad, čehož využívají zejména rodiny s dětmi, které vozí na saních či ve vozíku. 

Vhodný je také pro záchranářský výcvik a pachové práce. Pozor na pohybově náročné sporty typu agility, u takto velkého a těžkého psa může docházet k nadměrnému zatížení kloubů. Baví-li vás a vašeho psa tento typ sportu, bude lepší věnovat se mu spíše rekreačně. Nedospělí psi mohou být roztěkaní a hůře zvladatelní, proto je vhodné, aby majitel švýcara měl za sebou aspoň základní zkušenost s výcvikem psa. 

Krmení

Výběr potravy má obrovský vliv na zdraví a správný vývoj psa již od nejútlejšího věku. Sázkou na jistotu jsou kvalitní granule pro velké psy (alespoň v období růstu superprémiové), pokud máte potřebné znalosti, místo v mrazáku a každý den trochu času k přípravě, lze podávat i domácí stravu. 

Ať už se chystáte vařit nebo BARFovat, snažte se kriticky zhodnotit vaše možnosti, zda dokážete vašemu zvířeti zajistit každodenní vyváženou a hodnotnou krmnou dávku. 

Srst a péče

Jako všichni švýcarští salašničtí psi, také velký švýcar se vyznačuje typickým trikolorním zbarvením (černá-hnědá(tříslová)-bílá). Jeho srst má být kratší střední délky, rovná, patrová s hustou podsadou. Vysloveně krátká krycí srst je povolena pouze při zachování husté podsady.

Péče o švýcara není zvýšeně náročná, vedle kartáčování je vhodná pravidelná kontrola čistoty uší a délky drápů. I když si drápy velká plemena obvykle obrušují dostatečně, může přerůstat dráp na pátém prstu předních nohou, protože není v kontaktu se zemí. 

Zdraví / nemoci

Mohutný a těžký švýcarský salašnický pes je predisponován k dysplazii kyčelních a loketních kloubů a k degenerativním onemocněním chrupavky.

Vysoký vzrůst také zvyšuje riziko torze žaludku, proto dodržujte preventivní opatření - podávání namočených granulí, umístění misek do vyvýšené polohy a především dvouhodinový klid po jídle, kdy by pes neměl zejména běhat, skákat nebo se válet po zádech.