Australský ovčák

Obsah
  1. Historie ničím nepodložená
  2. Chovatelství na vzestupu
  3. Australský ovčák v České republice
  4. Co od něj můžeme čekat
  5. Výchova a výcvik
  6. Šťastný ausík
  7. Srst, chlupy, zbarvení
  8. Zvláštnost exteriéru
  9. Zdraví ausíků
  10. Zkrácený standard plemene

I když bychom si u tohoto roztomilého plemene asi přáli dlouhou, zvláštní a legendami opředenou historii, není ji možné nabídnout. Jistěže, předci australského ovčáka pásli ovce a pomáhali s dobytkem již kolem 16. století, ale rozhodně se nedá říci, že by tak dlouhá byla pravá historie tohoto plemene. Dokonce ani není možné přesně definovat, díky kterým plemenům australský ovčák na svět přišel. Teorií ve všech ohledech existuje několik a nelze určit, kde je skutečná pravda.

Historie ničím nepodložená

Drobné střípky o historii tohoto psa se zachovaly pouze v ústním podání, a nejsou tedy dostatečně podloženy. Údajně se o australských ovčácích mluvilo jako o „malých modrých psech Basků“. Baskové pocházeli z míst mezi Francií a Španělskem a migrovali po celém světě. Vozili s sebou společně s ovcemi medrino psy, kteří s největší pravděpodobností vzešli z předků katalánských, skotských a pyrenejských ovčáků. Rozhodně ale není vyloučeno, že jim koluje v žilách i krev jiných evropských ovčáků. Zda však bylo plemeno psem Basků migrujících Evropa – Austrálie – Amerika, jak zní asi nejpravděpodobnější teorie, nebo zda se jedná o křížence britských a španělských ovčáckých psů, kteří se do Ameriky dostali s evropskými emigranty, již nezjistíme. Jak zamotaná historie plemene může být, zjistíme, když se různě dočítáme o možnosti dávného přikřížení bulteriérů, dalmatinů, kelpií nebo divokých psů dingo.

Kde přesně plemeno vzniklo, je také nemožné zjistit. Nejvíce se sice hovoří o USA, přesněji Kalifornii, ovšem sem měli být údajně první jedinci dovezeni v 19. století z Austrálie a Nového Zélandu pastevci „dobyvateli“, kteří společně s ovcemi přiváželi i své psy. V Americe je pak dále křížili, ale základem zůstali australští. Odtud také název „Australský ovčák“, i když mnohem výstižnější by bylo „americký ovčák“. Od počátku byli australští ovčáci oblíbenci indiánů a ti o nich hovořili jako o „psech s očima duchů“. A toto výstižné přirovnání jim zůstalo dodnes.

Ujednocení typu plemene je přisuzováno J. Sislerovi, který jezdil po Americe a vystupoval v rodeových programech se svými psy. Ti byli tak úžasní a lehce zapamatovatelní, že s nimi chtěl kdekdo krýt své feny. Sám Sisler odchoval několik vrhů a svými psy často nechal připustit ovčácké psy farmářů. Tím se psí odchovy ujednotily a dalo se hovořit o stejném typu, o plemeni „australský ovčák“.

Chovatelství na vzestupu

O rozvoj australského ovčáka se ponejvíce zasloužila organizace nesoucí název Australian Shepherd Club of America se zkratkou ASCA. Ta vznikla v roce 1957 a byla, dalo by se říci, že je, stále velice aktivní. Počet členů tohoto klubu pro jedno plemeno je jedním z největších v celé Americe. Nesnaží se jít jen jedním směrem, ale zabývá se jak obediencí, pasením, tak i agility. Snaží se pomoci každému majiteli tohoto plemene, který projeví zájem a velmi důkladně monitoruje zdraví australských ovčáků. Pro zdárný rozvoj plemene a zkvalitnění jeho chovu se nejen tento klub snaží udělat opravdové maximum. Američtí chovatelé se dlouho bránili registraci v AKC, protože se báli rozdělení linií na výstavní a pracovní. Nutno konstatovat, že obavy byly na místě...

V roce 1972 byly založeny nezávisle na sobě dva spolky sdružující majitele a chovatele tohoto psa, vznikajícího plemene. Každý spolek měl vlastní plemennou knihu a o pět let později existovalo na šest tisíc jedinců hlásících se k australskému ovčákovi. V roce 1976 byl vytvořen první standard, následující rok schválen a v roce 1980 se oba kluby spojily. To již počet australských ovčáků zapsaných v těchto dvou knihách došplhal k číslu 20 000. Dalších několik let od vydání prvního standardu trvalo, přesněji 16 let, než došlo k platnému uznání od AKC (American kennel club). Následně FCI z AKC převzalo standard a prozatímně byl australský ovčák uznán i v FCI. Pak už chyběl jen malý krůček, který trval přes 10 let, aby toto plemeno FCI v roce 2007 uznala bez výhrad.

Jedná se o poměrně mladé plemeno psů, jehož obliba prudce stoupá od poloviny 20. století společně s rozmachem westernového ježdění. Do Evropy se australský ovčák dostal právě s westernovými koňmi. Uznáním FCI získal ještě více na atraktivitě a začal se objevovat ve výstavních kruzích. Na straně jedné zpráva úžasná, na straně druhé se jedná o určitou hrozbu, která by snadno mohla posunout povahové přednosti tohoto plemene do ústraní. Jejich barevné variace a mnohostranně využitelná vyrovnaná povaha typického rodinného psa od počátku upoutají snad každého.

Toto plemeno je momentálně rozšířeno skoro v celé Evropě. Největší pozornosti se mu dostává v Německu a ve Francii. Ovšem ani Itálie, Rakousko, Španělsko, či dokonce Finsko rozhodně neusínají na vavřínech.

Australský ovčák v České republice

Přestože s námi sousedící Slovensko má jen několik málo jedinců tohoto plemene, v České republice počet ausíků roste neskutečným způsobem a momentálně se blížíme k počtu 1 000 zapsaných psů a fen. Prvního jedince do naší země importovala z USA v roce 1995 paní Martina Hodková (majitelka chovatelské stanice Diandra). Jednalo se o fenu Vore's Crazy Cassandra. Bohužel měla vysoký stupeň dysplazie kyčelních kloubů, a tak nebyla nikdy použita v chovu. Přesto jezdila na výstavy, a mohla tak pomoci ve zviditelnění v tu dobu u nás zcela neznámého plemene. O čtyři roky později importovala paní Hodková druhého australského ovčáka, rovněž z USA. Tento pes se jmenoval Imageneer Now or Never a postupem času se stal šampiónem pěti zemí. Třetím importovaným psem byla fena Billie, pocházející z italské chovatelské stanice. Tu k nám přivezla Petra Varhanová (ch. st. of Secret Key) v roce 2002. Následoval do páru pes Chief Of the Broadleafs. A konečně se postupně dostáváme k feně Beckie Puella Fera, která v chovatelské stanici Bohunky Huňkové „Puella Fera“ přivedla na svět první česká štěňata tohoto plemene. To se psalo datum 5. 11. 2002. Právě nekonečné čekání na první vrh štěňat a bleskově stoupající počet border kolií v ČR zapříčinily, že se o ausících ještě několik let moc nevědělo, a tedy o ně veřejnost nejevila zájem.

Co od něj můžeme čekat

Hledat problémové vlastnosti u tohoto plemene není zrovna jednoduché. Je to milý a typický rodinný pes s nadšením pro jakoukoliv aktivitu. Hodí se pro majitele každého věku, je výborným psem i do rodin s dětmi a rozhodně ani nestrádá, když si jej pořídí samotář. K dětem jsou hodní a výrazně trpěliví. Ausíky si zamiluje každý. Lehce zapadne do jakékoliv společnosti, ovšem nesnese věčné nicnedělání. Potřebuje zábavu, činnost, pohyb. Není to sice žádné hyperaktivní stvoření, které by nedokázalo v klidu v domě či na zahradě odpočívat a užívat si pohody, ale rozhodně by si ho neměl pořizovat ten, kdo je celé dny v práci a ve volném čase chce odpočívat u televize nebo počítače.

Rozhodně není vhodný do každé rodiny. Lze ho doporučit jen do takové, která je schopná se postarat o jeho zábavu, pohyb a smysl života – práci libovolného zaměření. Nemají tendence ničit zařízení bytu a dospělí jedinci vydrží i pár dní nicnedělání. Nebývají hysteričtí a nesnaží si za každou cenu prosazovat jen to své. Ovšem když mu neposkytnete dostatečné zaměstnání, zábavu si vyhledá sám. A dost pravděpodobně takovou, jaká se vám nebude líbit.

Ausík si libuje v zážitcích a velice rád cestuje. Má rád, když se kolem něj něco děje, a přitom nedělá ostudu. Přizpůsobí se snadno nastalé situaci a nebývá na obtíž. U tohoto plemene bezezbytku platí, že jak si ho majitel vychová, takového bude mít.

Snad vždy je pozitivně naladěný a neustále veselý. Rozhodně to není pes, který by mohl být celé dny sám na zahradě nebo v domě. Lidskou společnost ke svému životu opravdu potřebuje a vyžaduje. Ve společné domácnosti uvítá i druhého chlupatého kamaráda, se kterým vyplní chvilky, kdy jeho pán nemá čas. Některé hry se vám mohou zdát až tvrdé, protože jejich pošťuchování je spojeno s velkým rozpětím hlasových projevů.

Mimika australského ovčáka je neuvěřitelná. Podle výrazu ihned poznáte, co si myslí. Má-li velkou radost, rozpohybuje svou zadní partii tak, že by mu mohla leckterá břišní tanečnice závidět. Navíc má velkou škálu hlasových projevů od brblání, mumlání, hučení až skoro povídání.

Výchova a výcvik

Australský ovčák se vychovává snadno, ale stejně jako všechna plemena i on má své pubertální období, kdy si myslí, že si může dělat, co ho napadne. Štěňata jsou zpravidla vnímavá a zvědavá, nebojí se cokoliv prozkoumávat a s radostí následují svého pána. Proto je velmi vhodné nechávat hned od štěněčího věku psíka často na volno a s kapsou plnou pamlsků jej utvrzovat, jak vypadá správné přivolání. Štěňata ausíků nemají tendence se příliš vzdalovat ani lovit, cokoliv se kolem šustne. Na druhou stranu jejich zvědavost a touha si hrát často u štěňat vyvolává chuť se běžet skamarádit s každým kolemjdoucím člověkem, psem, nebo i jiným zvířetem. A zde je potřeba dávat velký pozor. V první řadě je nutné se vyhýbat místům, která mohou být pro rozverná malá štěňata nebezpečná (např. blízko silnice), a další problém číhá ve špatně vychovaných psech či nebezpečně se chovajících zvířatech (hovězí dobytek apod.).

Ve štěněčím věku se australští ovčáci velmi dobře učí poslušnosti i pachovým pracím. Je škoda toho nevyužít, protože období puberty na čas vnímavost při výcviku zastaví či vrátí o několik kroků zpět. Štěně můžete učit základům chůze na vodítku, sedni a lehni, samozřejmě i přivolání a pochopení výrazu „fuj“, ale také další cviky, jako je například „na místo“, „zůstaň“ či „štěkej“. Rozhodně lze doporučit snažit se hned od počátku u štěněte rozvíjet hravou formou chuť do aportování, protože to je věc, ve které ne každý ausík vyniká. Když na rozvíjení chuti k aportování ve štěněčím věku zapomeneme, v dospělosti se to už velmi těžko dohání.

Stopování či jiné pachové práce má většina australských ovčáků velice ráda. Je škoda, že tato činnost neláká pro svůj zdlouhavý postup a časovou i prostorovou náročnost mnoho majitelů psů, protože v této činnosti může australský ovčák opravdu vynikat. Proto se většina jedinců tohoto plemene hodí i k záchranářskému výcviku a bez větších problémů se může dostat i na nejvyšší úroveň. Několik australských ovčáků pracovalo i v troskách po teroristickém útoku 11. září 2001 v New Yorku, a protože záběry z této hrůzné události oběhly celý svět, i mnozí nezasvěcení si povšimli tohoto zajímavého psa.

Co se týče poslušnosti, je to plemeno chápavé, vnímavé a dostatečně chytré na to, aby se naučilo mnohým cvikům poslušnosti. Ovšem na vrcholové výkony typu IPO3, myšlen soubor několika precizně až strojově provedených cviků v nějakém časovém intervalu (jako je např. u všestranných zkoušek), není většina ausíků stavěna. U složitějších cviků s potřebou dlouhodobějšího maximálního soustředění nepodává stabilně stejné výkony, někdy má své dny a hlavně způsob výcviku musí psovi tzv. sednout. Australan nesnese dril, ostré povely či nějaké tvrdší vysvětlování cviků. Pak se uzavře do sebe, ztrácí radost z takové činnosti a pohled na smutného psa je stejně smutný. Naladění psovoda a psa na stejnou notu při výcviku na cvičáku je opravdu často velmi složité. To se ale bavíme o přípravě na zkoušky typu IPO nebo ZVV apod. Jednodušší zkoušky, jako např. ZOP, ZPU či BH, australský ovčák při troše snahy majitele bez problémů zvládne. Stačí výcvik chytit za správný konec, na psa nespěchat a najít dobré cvičiště psů. Pak jde všechno skoro samo a spokojenost je na všech stranách.

Zabrousíme-li do výcviku obran, je nutné konstatovat, že to není silná stránka australských ovčáků. Někteří jedinci se do tohoto aktu vůbec nechtějí zapojit, jako by si s tím nevědí rady, jiní sice po systematickém výcviku se dostanou do určitého stupně, kdy jsou schopni i složit nějakou zkoušku lehčího stupně, ale velké razance při zákusech se u tohoto plemene nedočkáte. Jistě, najdou se i výjimky, ale nelze na to spoléhat a ani u mladého psa vhodnost jedince na výcvik obran nepoznáme.

Tedy v souhrnu sice není možné s čistým svědomím tohoto psa doporučit k vrcholovému výcviku všestrannosti, ale rozhodně ho lze doporučit ke všem základním zkouškám, zejména těm, které obsahují základní poslušnost a vyrovnanost povahy a nebo se zaměřují na pachové práce plus základní poslušnost.

Mnozí jedinci se postupem času, s ohledem na individualitu v dospělosti, mohou uplatnit i na vyšší úrovni např. ve frisbee či agility. Několik jedinců se s úspěchem realizuje v canisterapii. Mnozí se uplatní jako pomocníci u stád ovcí či hovězího dobytka. Pak záleží jen na majiteli, jestli vlohy psa ke konkrétní činnosti rozpozná a jestli je bude chtít včlenit do jeho dalšího života. Přesto platí, že všechny pohybové aktivity, sporty a hry ausík dělá rád a snaží se vyhovět, i když to třeba na první místa na závodech nebude.

Je to vyrovnaný, ve své podstatě klidný pes. Hodí se pro toho, kdo se rád často vydává do přírody na procházky nebo sportovat. Může běžet i vedle kola nebo koloběžky či bruslí, přičemž zůstane dobře ovladatelný. Můžete se zaměřit jen na jedinou činnost, nebo jich dělat i více. Vhodné jsou všechny, které vás baví a ke kterým máte přístup. Samozřejmě, ve všech nebude váš pes vynikat, ale všechny bude dělat s nadšením sobě vlastním.

Australský ovčák je i pro začátečníka, který ví, co obnáší mít psa, který nesnáší nudu. Australánek je průměrně aktivním psem pro průměrně aktivního člověka.

Šťastný ausík

Co australani bezesporu milují, tak procházky. Ty mohou být libovolně dlouhé a kdekoliv. Procházky, možnost volného pohybu, poznávání dosud nevídaného, to australské ovčáky opravdu naplňuje. Rádi se svým pánem budou trávit volný čas za každého počasí a v každé roční době. Nedělá mu problémy ani horko, ani mrazy. Jsou výbornými partnery pro turisty a není nutné se bát ho pustit z vodítka. Při troše dobré výchovy v mládí se nebude vzdalovat, běhat za zvěří, ani obtěžovat kolemjdoucí. Přivolat ho lze snadno a stejně tak bez problémů chodí na vodítku, pokud to majitel vyžaduje. Je to zpravidla bezproblémový a poddajný pes, což z něj činí výborného partnera na cestách. Většina ausíků ráda plave a ve vodě skotačí.

K lidem bývají kamarádští, jen někteří jedinci mohou být trochu nedůvěřiví nebo ostražití. Agresivita k lidem v pravém slova smyslu se u tohoto plemene nevyskytuje. To však neznamená, že není dobrým hlídačem. Snad každý australský ovčák ohlásí návštěvu, která se přiblíží k brance. Z některých ausíků jde díky hlubokému hlasu při štěkání opravdu až strach. Ovšem mít strach, že by někoho škaredě pokousali, není na místě. Známé osoby nebo osoby v přítomnosti jeho pána a v přátelské atmosféře bez obav pustí dál. Avšak na podezřelé osoby je schopný upozorňovat i delší dobu. Rozhodně však nepatří k uštěkaným plemenům. Kromě štěkání při hlídání, výjimečně při bouřlivé hře, nemá potřebu dalšího hlasitého projevu. Nevole sousedů spojené s držením psa na zahradě či v domě se tedy není třeba příliš obávat. Doma chápe hranice pozemku, který má hlídat, a nemá snahu ze zahrady utíkat a toulat se.

Co se týče jeho chování k ostatním zvířatům, tak je většinou bezproblémové. Může žít ve společné domácnosti s jinými zvířaty, a to včetně koček, králíků a dalších hlodavců. Snese se doma i s jinými psy všech velikostí, jen u psů samců může být někdy problém s ujasňováním pozic v hierarchii smečky.

Pro svou poměrně dobrou ovladatelnost, vytrvalost, nadšení z pohybu a kamarádskost je výborným doprovodným psem ke koním. Je skoro neodmyslitelným psem u westernových koní, a tak právě zde se s nimi momentálně potkáváme asi nejčastěji. Od koní se nevzdalují, ale zpravidla se ani nemotají pod kopyty. Na závodech se drží v blízkosti svého auta a úplně splynou s davem, aniž by nějak škodili a museli být pod neustálým drobnohledem.

Jsou však známí svým apetitem. Rádi ukradnou odložený rohlík nebo klobásku přímo z grilu. V tomto ohledu je zapotřebí jisté ostražitosti a důslednosti při výchově a i tak nelze předpokládat, že by je to věkem přešlo. Celkově jsou to dobří jedlíci a jen opravdové výjimky jsou v podávaném typu krmení vybíravé. Rozhodně však s ohledem na jejich zdraví, srst, dobrou barvu i dobrý metabolismus je zapotřebí podávat jen kvalitní krmivo, nikoli jakékoli nejlevnější.

Někdo si ho plete s border kolií, která je mnohem známější, jiní s bernským salašnickým psem, někteří je mají za křížence kolie apod. Není to ještě pes příliš známý široké veřejnosti, ovšem jeho vzhled je tak mimořádný a povaha nekomplikovaná, že jistě jeho čas brzy přijde.

Je to velice atraktivní, přítulný pes, který nepřekáží. Je to stále se usmívající pes střední velikosti. Jeho milá a nekomplikovaná povaha poměrně rychle vchází do povědomí i lidem v kynologii nezasvěceným. Má blízko k tomu stát se módním plemenem. Tento „titul“ nese spoustu pozitivního, ale bohužel i negativního. Tedy nezbývá než tomuto báječnému plemeni přát, aby bylo vždy odchováváno s láskou, bez vidiny výdělku a se zaměřením nejen na vzhled, ale i kvalitu povahy a zdraví.

Srst, chlupy, zbarvení

Srst australského ovčáka psa nijak neomezuje místo ubytování. Může tedy být celoročně ubytovaný jak venku, tak uvnitř v domě či v bytě. Pokud by si ausík mohl vybrat, byl by vždy rád tam, kde je jeho majitel. Když je doma, tak s ním doma. Když je na zahradě, tak venku na zahradě. Ovšem pokud mu bude věnovaná celoročně dostatečná pozornost, může majitel bez obav určit sám, kde psa ubytuje. I když je mnohem radši venku než v domě, může být při dostatečném fyzickém zaneprázdnění psem z městského bytu.

Bílé znaky jsou krásné, mohou být a nemusejí, ale pokud jsou, mohou být jen na určitých místech. Délka srsti se u jednotlivců může lišit. Merle zbarvení, v překladu „grošování“, je vlastně ve své podstatě dědičný defekt, který vznikl díky poškozenému genu, jenž ovlivňuje pigmentaci. A zde také najdeme důvod, proč nemohou být oba rodiče merle a klade se důraz na to, aby merle zbarvený jedinec byl při páření spojen zásadně s trikolorním black nebo red tri. Spojením dvou merle jedinců velmi hrozí velké zdravotní komplikace potomků, včetně výrazného procenta vyskytující se hluchoty.

Péče o srst je postačující jednou za 2 až 3 týdny, kdy je ho zapotřebí celého pročesat. Největší pozornost přitom potřebuje srst za ušima.

Zvláštnost exteriéru

I když australský ovčák má čtyři základní barvy srsti, je mnoho odstínů, rozložení melírování i velikosti bílých znaků apod., což vede k tomu, že každý jedinec je ve své podstatě barevný unikát. Ovšem není povoleno všechno, a i když je červený či modrý melír – merle základním zbarvením, může v některých provedeních být nestandardní. Proto chcete-li psa i na výstavy, nebo jej uchovnit a odchovávat štěňata, je nutné dobře vybírat i s ohledem na kvalitu a rozvržení zbarvení srsti.

Aby toho nebylo málo, merle jedinci bojují s nedostatečným zbarvením nosní houby. Většině jedinců se tmavé skvrny na čenichu během štěněčího a pubertálního věku sice zvětšují, ale u štěňat, která mají větší polovinu nosní houby světlou, není dlouho jasné, zda skvrny v dospělosti pokryjí dostatečnou plochu, která by dovolila dále daného jedince využívat v chovu.

Prazvláštností tohoto plemeno jsou i oči, respektive jejich zbarvení. To u merle zbarvení může být nejen jakékoliv, tedy i modré, šedozelené, světlé či tmavé, ale také může být každé oko jinak zbarvené, či dokonce může být duhovka jednoho oka do půlky modrá a druhá půlka hnědá či šedozelená. Rozdílnou barvu očí způsobuje nesouměrně chybějící pigment eumelanin. Zbarvení očí nejsou u ausíků problém, zato uši … Ty jsou asi největším problémem, který se naštěstí pomalu daří z chovu odstranit. Konkrétněji jde o nesprávný tvar ucha. Ten má být za všech okolností klopený. Vylepování do správného tvaru, zatěžování špičky ucha a podobné mechanické snahy pomáhající upravit tvar ucha, aby byl pes uchován, v některých případech provést sice můžeme, ale pes dál bude tuto vadu přenášet. Přesto by neměla být věnovaná taková přehnaná pozornost jen tvaru ucha, jaká je některými rozhodčími, a tedy i chovateli věnována. Správný tvar ucha je jen zlomkem toho, jak má ausík vypadat. Představu ideálního představitele australského ovčáka mají rozhodčí momentálně různou, a proto není vzácné, že stejný jedinec v jeden den obdrží titul a druhý den se stejnou povahou, postavou, srstí apod. získá známku „velmi dobrá bez pořadí“. Je to dáno krátkou výstavní kariérou tohoto plemene a také přílivem nejrůznějších málopočetných plemen do ČR. Australský ovčák by měl být na první pohled snadno rozeznatelný od Border kolie, ale neměl by ani připomínat mladého Bernského salašnického psa. Nic by na tomto psovi nemělo být extrémního. Ani mohutnost, ani velikost, ani délka srsti, ani přehnaný temperament. Vyváženost vzhledu i povahy z něj činí tak úžasného psa, tak proč to měnit. Rozhodně by se neměl stát psem ryze výstavním, když jeho pracovní schopnosti také nejsou k zahození. Proč přehnaně upravovat srst, jejíž délka je po celém jeho těle optimální. Zkrácení srsti kolem uší je pro výraz psa přijatelné, ale střih srsti po celém těle (s odůvodněním, aby vynikla postava a chody psa) již přesouvají australského ovčáka z cvičišť psů do psích salónů. A teď bude jen otázkou času, k čemu se chovatelé, rozhodčí a majitelé těchto psů s atraktivní krásou i bez úprav přikloní.

Rozhodně stojí za opětovné připomenutí, že velmi dlouhou dobu se přímo Amerika (ACK) bránila zoficiálnění tohoto plemene. Nebylo to snad tím, že by se jednalo o špatné plemeno, naopak – patří k nejoblíbenějším v celé Americe, ale byl to jakýsi krunýř proti tomu, aby se stal z australského ovčáka jen pes na výstavy.

Australského ovčáka můžeme vidět s různou délkou ocasu. Někteří se rodí bez ocasu, jiní s krátkým a někteří s dlouhým ocasem, vše je povoleno. Je to jen otázkou vkusu chovatele a také žádosti nových majitelů, zda nechá štěňatům ocásky v délkách, se kterými se narodila, nebo je kupíruje na krátko.

Zdraví ausíků

V USA velmi dbají na zdravý chov. Psi určení k chovu jsou podrobeni mnoha testům na dědičné onemocnění, orientačně deseti. Koupí psa s PP, který má rodiče a třeba i několik předešlých generací zdravotně prověřené a s výbornými výsledky, zmenšíte riziko, že koupíte nemocného jedince.

Jednou nejčastější nemocí je katarakta. Ovšem ne každá katarakta je dědičná. Některé chovy bojují s šedým zákalem, colobomou, jiné s některou z forem PRA či CEA, nebo s epilepsií. Může mít také problémy autoimunní nebo choroby srdeční. Dnes je do chovu nutný snímek kyčlí a doporučen i RTG loktů.

Ještě před třiceti pěti lety nebyl uniformní, jeho exteriér byl variabilní a neustálený. Psa si považovali za jeho fantastické chování a věděli, že se na něj mohou spolehnout. Jeho zdraví bylo pevné, dědičných onemocnění jen opravdové náhodné minimum.

Jsou citliví k lékům na bázi ivermectinu, za což může gen zvaný MDR1. Jestliže je psovi tato látka podána, může to vést až k úhynu daného jedince. Mezi podobně nebezpečné patří i další látky vyskytující se ve veterinární medicíně: Ondansetron, Domperidone, Paclitaxel, Mitoxantrone, Etoposide, Rifampicin a Morphine. Těmto všem lékům je potřeba se vyhnout, i když ne pro každého jedince může mít jejich přijmutí fatální následky.

Pro vyloučení onemocnění PRA, CEA i MDR1 existuje test DNA, který nejenže zjistí, zda je či není pes některým z těchto onemocnění postižen, ale také prokáže, zda daný pes není „pouze“ přenašečem.

Zkrácený standard plemene

Celkový vzhled: australský ovčák je dobře vyvážený, o něco delší než vyšší, střední velikosti a síly kostí, se zbarvením, které nabízí rozmanitost a osobitost. Je pozorný a živý, mrštný a čilý, pevně stavěný a osvalený bez neohrabanosti. Srst je přiměřené délky a hrubosti. Ocas je kupírovaný nebo přirozený.

Důležité proporce: délka od hrudní kosti k zadní straně stehna by měla být větší než výška v kohoutku, australský ovčák má obdélníkový rámec, je lehce delší než vyšší. Pevně stavěný s přiměřenou sílou kostí. Stavba psa (samce) odráží pohlavní ráz bez hrubosti. Feny vypadají jemněji bez toho, že by měly slabší kosti.

Povaha a temperament: australský ovčák je inteligentní pracovní pes se silnými pasteveckými a hlídacími instinkty. Je to oddaný společník a vydrží pracovat celý den. S takovými vlastnostmi má dobrou povahu, zřídka je svárlivý. Při prvním setkání může být poněkud zdrženlivý.

Hlava: čistá, silná a suchá. Celková velikost by měla odpovídat velikosti těla.

Lebka: plochá až mírně vyklenutá. Týlní hrbol může být lehce vyznačený. Její délka je stejná jako šířka.

Stop: dobře vyjádřený, přiměřený.

Nos: jedinci zbarvení blue merle a černí mají černou nosní houbu (a pysky). Jedinci zbarvení red merle a červení mají játrový (hnědý) nos (a pysky). U jedinců zbarvených merle jsou na nosní houbě povoleny malé růžové skvrny, které ovšem u psů starších jednoho roku nesmí přesahovat 25 % plochy nosní houby, to je vážná vada.

Tlama: stejně dlouhá nebo mírně kratší než mozkovna. Při pohledu ze strany jsou horní plocha mozkovny a čenichové partie souběžné, oddělené přiměřeným, dobře vyjádřeným stopem. Tlama se směrem k nosu poněkud zužuje a je zaoblená.

Zuby a čelisti: úplný chrup se silnými bílými zuby by měl tvořit nůžkový, případně klešťový skus.

Oči: hnědé, modré, jantarové nebo kombinace těchto barev, včetně skvrn a mramorování. Mandlový tvar, ani zapadlé, ani vypoulené. Jedinci zbarvení blue merle a černí mají černé okraje očních víček, red merle a červení mají okraje očních víček játrové (hnědé). Výraz: vyjadřuje pozornost a inteligenci, ostražitost a dychtivost. Pohled by měl být ostražitý, ale přátelský.

Uši: zavěšené, trojúhelníkové, přiměřeně velikosti, vysoko nasazené. V afektu se uši natáčejí dopředu a nahoru, nebo do strany (jako ucho tvaru růžového lístku).

Krk: silný, středně dlouhý, horní linie krku je lehce klenutá, dobře zasazený do plecí.

Horní linie: hřbet je pevný a silný, rovný od kohoutku ke kyčelním kloubům.

Záď: mírně spadající.

Hrudník: nepříliš široký, ale hluboký, dosahuje až k loktům.

Žebra: dobře klenutá a dlouhá. Hrudník není ani sudovitý ani protáhlý.

Spodní linie a břicho: přiměřeně vtažené.

Ocas: rovný, přirozeně dlouhý nebo zkrácený. Je-li kupírovaný (v zemích, kde tento zvyk není zakázaný), nebo přirozeně krátký, nepřesahuje 10 cm.

Plece: lopatky jsou dlouhé, ploché, poměrně blízko kohoutku a jsou dobře uložené.

Končetiny: rovné a silné. Kosti silné, v průřezu spíše oválné než kulaté.

Nadprstí: středně dlouhé a velmi mírně skloněné. Přední paspárky mohou být odstraněné.

Tlapy: oválné, kompaktní, se sevřenými, dobře klenutými prsty. Nášlapné polštářky jsou silné a pružné.

Celkový vzhled: pánevní končetiny jsou od sebe vzdálené přibližně stejně jako hrudní končetiny v plecích. Zaúhlení mezi pánví a stehenní kostí odpovídá úhlu mezi lopatkou a ramenní kostí, tvoří přibližně pravý úhel.

Koleno: čistě vyjádřené.

Hlezenní kloub: přiměřeně zaúhlený.

Hlezna: krátká, kolmá k zemi a při pohledu zezadu souběžná. Zadní paspárky musí být odstraněné.

Tlapy: oválné, kompaktní, se sevřenými, dobře klenutými prsty. Nášlapné polštářky jsou silné a pružné.

Chody: australský ovčák má hladký, nenucený krok. Vykazuje velkou čilost pohybu s vyrovnaným dlouhým krokem. Hrudní a pánevní končetiny se pohybují přímo a souběžně s podélnou osou těla. Při rychlejším pohybu se tlapky obou párů končetin stáčejí směrem k této ose, přičemž hřbet zůstává pevný a rovný. Australský ovčák musí být hbitý a schopný okamžitě změnit směr nebo typ pohybu.

Osrstění: středně hrubé, rovné až zvlněné, odolné vůči počasí a středně dlouhé. Množství a kvalita podsady se liší v závislosti na klimatu. Srst je kratší a hladší na hlavě, uších, přední straně hrudních končetin a na hleznech. Na zadní straně hrudních končetin a stehnech je srst přiměřeně delší. Hříva a náprsenka je výraznější u psů než u fen.

Zbarvení: blue merle, černá, red merle, červená – všechny barvy s i bez bílých odznaků, a s nebo bez tříslových odznaků, žádný typ zbarvení nemá přednost. Linie růstu bílých chlupů límce nesmí přesáhnout kohoutek. Bílá barva je přípustná na krku (jak na části, tak celý límec), na hrudi, na končetinách, na spodní straně tlamy, tvoří lysinku na hlavě. Bílá na spodní části těla smí zasahovat 10 cm (4 palce) od vodorovné linie měřené od lokte. Na hlavě by bílá barva neměla převažovat, oči musí být úplně obklopené barevnou srstí s dostatkem pigmentu. Zbarvení merle věkem psa tmavne.

Výška: výška v kohoutku: U psů se upřednostňuje výška 51 až 58 cm (20 až 23 palců), u fen 46 až 53 cm (18 až 21 palců). Kvalita nesmí být obětovaná ve prospěch velikosti.

Vady: jakákoliv odchylka od výše uvedených bodů má být považována za vadu a vážnost, s níž je vada posuzována, má být v přímém poměru k jejímu stupni a jeho účinku na zdraví a prospěch psa.

Vážné vady:
• Vztyčené a visící uši.
• Netypické osrstění.

Vylučující vady:
• Útočnost nebo přílišná plachost.
• Podkus. Předkus větší než 3 mm (1/8 palce). Ztráta kontaktu způsobená tím, že prostřední řezáky (středáky) jsou menší, by u jinak korektního skusu neměla být považována za předkus. Zlomené zuby, nebo zuby, které chybí po úraze, by neměly být penalizované.
• U všech zbarvení bílé skvrny na těle, což znamená bílá na těle mezi kohoutkem a ocasem, na bocích mezi lokty a zadní stranou pánevních končetin.
Všichni jedinci vykazující fyzickou vadu nebo poruchu chování budou vyloučeni z posuzování.

Poznámka: psi musí mít dvě zjevně normálně vyvinutá varlata, plně sestouplá v šourku.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (12x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře