Mops


Obsah
  1. Kudy vedla jeho cesta
  2. Spousta názvů pro jedno plemeno
  3. Mops coby hrdina
  4. 19. století plné zvratů a otazníků
  5. Mops na českém území
  6. Bez člověka ani ránu
  7. Mops, děti a zvířata
  8. Vychovávat, nebo i cvičit?
  9. Chov a odchov
  10. Je péče o mopse složitá?
  11. Vědět co nejvíce o zdraví je důležité
  12. A jak by měl správný mops vypadat?

Existuje mnoho teorií, kde se mops zrodil a jak se dostal do Evropy. Jedna mluví o tom, že se jedná o potomky buldoků, pravděpodobně buldoků křížených s malými dánskými psy. Mluví se také o tom, že se jedná o krátkosrstou formu pekingského palácového psíka. Jiná teorie říká, že se jedná o samostatný molossoidní typ. Jednou z možností, kde vznikl, je uváděno Rusko. Existují i názory, že jeho původ je třeba hledat přímo v Evropě, nebo třeba na Dálném východě. Ale jako nejpravděpodobnější se jeví přímo Čína. A ta je také ve standardu plemene uváděna coby země původu. Ovšem kde jsou doopravdy kořeny původu mopse, je zatím těžké zjistit, protože mops, respektive psi typu mopse, existoval několik staletí, ne-li přímo tisíciletí.

Kudy vedla jeho cesta

Vznik krátkolebých psů v Číně se datuje na období přibližně 550 až 480 let př. n. l. Ovšem coby pes společenský se začal tento typ objevovat až kolem roku 730 n. l. Už od počátku mu byly kupírovány uši až přímo u hlavy a byl chován v mnohapočetných skupinách.

Každopádně v Číně se vyskytovali různí psi. V tu dobu dalo by se říci i krátkosrstá forma dnešního pekingského palácového psíka, kterému se říkalo „hapa“. Tento pes byl velmi populární zejména mezi 8. a 12. stoletím. Zda je hapa přímým předkem mopse, však nevíme.

V Číně byli krátkosrstí psi s velmi krátkým nosem a poměrně malé postavy vyhledávanými společníky vysoce postavených lidí. Po 12. století však zájem o ně postupně utuchal a začali je nahrazovat dlouhosrstí psi podobného typu. Až zase kolem 16. století se zájem o ně zvýšil a začali se dostávat téměř do celého světa. Tito psi cestovali za hranice své země jako „poplatek za mír“ a stejně jako samotný pes, tak i jeho název se dál vyvíjeli. Do Evropy se dostal pravděpodobně kolem 16. století, a to nejdříve na území Nizozemska díky obchodníkům. Hned se stal velmi oblíbeným.

Spousta názvů pro jedno plemeno

Po celá staletí byli známí pod názvem „lo-še“ nebo v jednu dobu také „bajami“ či „paj“. Ono je to kolem jeho názvu celkově dost složité …

Ve většině evropských zemí je tento pes označován slovem „Mops“. A na našem území to není jinak. Toto slovo ve staroangličtině znamená „dělat obličeje“. Překladů slova mops je však mnoho a těžko dnes zjistit, co bylo opravdovým základem jeho vzniku. Mohlo to být také odvozením od holandského slova „mopperen“, tedy brumlání, chrápání či mručení, z kterého následně vzniklo „mopshond“. Právě v Holandsku byl z celé Evropy asi nejoblíbenější. Zde se mu také nějaký čas říkalo „holandský mastif“, a proto se mimo jiné někdy uvádělo, že jeho původ je v Holandsku.

Ovšem ve Francii se můžeme setkat s jiným označením mopse. Zde se mu totiž dodnes říká „carlin“. Je to pojmenování, které nese divadelní podtext a je převzato po slavném herci, který ztvárnil neméně slavnou postavu harlekýna. Ten měl, stejně jako mops, na obličeji černou masku.

V mnoha státech světa zní však jeho název „pug“. I k tomuto slovu existují minimálně dvě dedukce. Jedna se přiklání k odvození od latinského slova „pugnus“, což označovalo sevřenou lidskou pěst. Jiní vidí spojitost se zvířetem – opicí, které se také říkalo pug a mopsík ji měl v některých případech zastupovat. Navíc v 19. století byly jako mazlíčci velmi oblíbené opice druhu tamarin, které tak trochu mopse připomínají. Další verzí vzniku označení mopse názvem „pug“ je odvození od slova „Puck“, což je postava s čertíkovským obličejem.

Mops coby hrdina

Mopsík má jednu pěknou, údajně zaručeně pravdivou pověst. Vztahuje se k Holandsku, přesněji k území dnešního Nizozemska a Belgie, zvanému tehdy španělské Flandry. Pověst spadá do roku 1572. V tento rok vedl princ Vilém I. Oranžský povstání proti španělským Habsburkům. Jednoho večera, když spal, začal jeho mopsík štěkat a běhat kolem jeho lůžka. Když se jeho pán ne a ne vzbudit, vyskočil k němu a skákal po něm tak dlouho, až jej přiměl vstát. Vtom princ zjistil, že se k němu vkrádají najatí vrazi španělských Habsburků. Ovšem díky svému mopsovi, který jej na nebezpečí upozorňoval, stihl vůdce povstání utéci. Od té doby svého věrného psíka vozil všude s sebou, všichni jeho (a nejen jeho) mopsové nosili na krku oranžovou stuhu a stal se slavným v širokém okolí. Oblíbenost mopsů v rodu Oranžských pak neznala konce. I vnuk Viléma I., tedy Vilém III., který měl za manželku Marii II. Stuartovnu, měl také mnoho mopsů a každý z nich nosil kolem krku oranžový obojek – stuhu. Díky věhlasu u této královské rodiny se časem stal známým a oblíbeným také po celé Anglii. Říkalo se mu „holandský pug“, později i „pug-dog“.

Zajímavostí u tohoto plemene a pravděpodobně u žádného jiného je, že se stal řádovým symbolem. Jeden ze šlechtických spolků, kam byly přijímány také ženy, se nazýval „Mopsí řád“. Dalo by se říci, že se jednalo o rebelskou skupinu, avšak díky které zůstal mops v povědomí široké veřejnosti. Zároveň tak existuje z těchto časů mnoho důvěryhodných a podložených informací i vyobrazení mopse.

19. století plné zvratů a otazníků

V oblibě je měla jak královna Viktorie, tak královna Alexandra, manželka prince z Walesu. Nutno připomenout krutý fakt, že od samotného počátku existence psů typu mopse – jeho přímého předchůdce – až do doby vlády královny Viktorie bylo u těchto psíků již zmiňované běžné kupírování ušních boltců. Proč se tak dělo? To je dodnes velkou záhadou bez jakékoliv možnosti odpovědi. Každopádně byla to právě královna Viktorie, která společně se svým synem Edwardem prosadila zákaz kupírování uší.

V 19. století se mopsům nelichotivě říkalo „pes starých dam“ a celkově o něm většina kynologů neměla dobré mínění. Na rozdíl od dnešního mopse měl zpravidla delší nohy, méně zavalité tělo, delší nos a byl téměř bez vrásek. Mluvili o něm jako o obézním, líném, rozmazleném a hloupém plemeni, které se k ničemu nehodí. Jeho obliba upadala, ale přesto se našli tací, kteří se snažili špatnou a nezaslouženou pověst mopse vymýtit. Bezpochyby však nejméně mopsů v jeho dlouhé historii bylo v druhé polovině 19. století a na začátku 20. století. To se o něm dalo hovořit i jako o málopočetném plemeni.

Za jednoho z nejvýznamnějších plemeníků v počátcích moderního chovu je považován pes Click, který koluje mimo jiné i v krvi většiny mopsů v USA. Jeho rodiče se jmenovali Lamb a Moss.

V roce 1883 oficiálně vznikl Britský klub chovatelů mopsů a zajímavostí je, že o pár let později zde byl sekretářem Charles Cruft. Mopsové se výstav účastnili od samotného počátku jejich vzniku.

V USA byl první mops zapsán americkým Kennel Clubem již v roce 1885, i když se do USA dostali první mopsové už v 60. letech 19. století. První klub pro toto plemeno zde vznikl až v roce 1931. Ovšem nutno podotknout, že tento klub o šest let později zanikl a až do roku 1950 se muselo čekat, než vznikl klub nový, který funguje dodnes. Chov je zde postaven zejména na anglických odchovech.

Zajímavostí je, že holandský klub pro příznivce mopsů se jmenuje „Commedia“ a byl pojmenován podle lidového divadla, kde mopsové vystupovali. V tu dobu byly v módě opice a některá divadla je do své hry potřebovala. Ovšem sehnat malou opičku bylo často skoro nemožné. Musela tedy hledat náhradu. Tu našla v mopsících. Dostávali plisované límečky, na krk zvonečky a museli předvádět různé cirkusové kousky.

I když se černí jedinci minim. od začátku 18. století vyskytovali, bylo to spíše ojediněle a nikdo jim nevěnoval pozornost. Údajně byli zpravidla utráceni hned po narození a jen výjimečně byla některému udělena milost. O to větším překvapením bylo zvednutí vlny zájmu, když v roce 1878 dovezla Lady Brassey několik černě zbarvených mopsů z Číny. Zpočátku se často u černých mopsů objevovaly bílé znaky na hrudi a na končetinách. Těmto znakům se říkalo „čínské znaky“.

Mops na českém území

Mops je jedno z mála plemen, která se na našem území nacházela minimálně od 18. století. To je doba, ze které pocházejí obrazy českých autorů, dodnes existující a vystavující se na některých zámcích v různých koutech České republiky, na kterých jsou vyobrazeni právě mopsové. I když se mopsové chovali na našem území asi po tři staletí, mezi rokem 1880 až téměř 1970 není o nich nikde skoro ani zmínka. Až v sedmdesátých létech 20. století se sem šťastnou náhodou dostala anglická fenka Daffodil a paní Barhoňová na ní v roce 1979 odchovala pod svou chovatelskou stanicí s názvem „Pipi Shah“ první oficiální vrh mopsů na našem území. Jedna fena z tohoto vrhu jménem Agata Pipi Shah, kterou zakoupila paní Hrabětínková, se stala zakladatelkou velmi významné chovatelské stanice mopsů s názvem „Černý paprsek“. Zajímavostí je, že sestru zmiňované feny dostala kosmonautka Těreškovová jako dar.

Ve stejnou dobu začal chovat mopsy i MUDr. Emler ve své chovatelské stanici „Poem“. MUDr. Emler importoval z Německa mimo jiné i psa jménem Mikado v. d. Faltenmaske. Tento pes a chovatelské stanice Černý paprsek a Poem se stali hlavními pilíři v chovu mopsů na území České republiky.

Zmiňované chovatelské stanice se zároveň jako první zapříčinily o existenci i černých mopsů na našem území. Největší popularity se u nás mops dočkal v 90. letech 20. století a ani dnes není jeho obliba zanedbatelná. Česká republika patří co do jejich počtu k nejvýraznějším v celé Evropě a celkově jsou zde mopsíci odchováváni na velmi dobré úrovni. Za nejlepšího psa snad všech dob je vedle Mikada v. d. Faltenmaske považován pes Cyryl Bendogi. Samostatný klub pro příznivce a chovatele mopsů vznikl v roce 1992.

Bez člověka ani ránu

Mops je tu od toho, aby dělal radost. A to není zas tak málo. Je to práce často nevděčná a přitom těžká. Jedná se o vyrovnaného psa, a i přes svůj možná zamračený pohled je to velice veselý, věčně spokojený tvor. Je to pohodář a požitkář. Trochu pohodlný a ležérní, zároveň milý a přítulný. Nepotřebuje autoritativního páníčka, spíš naopak. Nezneužívá dobroty svého pána a nikdy nepřijde na chuť striktním příkazům. Doma je klidný, pozorný a vnímavý. Drží ho silné pouto k jeho pánovi. Je to příjemný domácí společník, který zbytečně neštěká, i když je ostražitý. Jeho hlas je silný a hluboký. Mops má pozitivní pohled na svět, a i když nikdy není agresivní, většinou mu sebevědomí nechybí. Rozdílnost v chování feny a psa není prakticky žádná.

Je závislý na člověku a potřebuje ho ke svému životu. Nejde mu rozhodně jen o krmení. Má potřebu se k někomu tulit. A pokud to nemůže být zrovna k člověku, rád se přitulí k jinému členu v domácnosti, třeba k druhému mopsovi nebo ke kočce. Vůbec mu nevadí, že se nacpe do pelíšku velikostí pro jednoho.

Je potřeba se hlídat, abyste mopsíka samou láskou příliš nerozmazlili a nepřekrmili. Někteří jedinci jsou tak fixováni na svého majitele, že s jinými lidmi se kamarádit ani nechtějí. Většinou jsou však přátelští, šarmantní a bezkonfliktní.

Nespokojí se s tím, že bude ležet pánovi u nohou. Potřebuje se ho dotýkat, spát v jeho klíně a mačkat se vedle něj na sedačce nebo v křesle. Nebývají s ním žádné výchovné problémy. Zvuky, které vydává, jsou zpravidla znakem spokojenosti, nikoli zlověstné vrčení. Je bezelstný a hravý, i když se tak možná netváří. Zbožňuje vítání, a to kohokoliv z rodiny, často nadšeně a dlouho vítá i cizí návštěvy. Víc než štěkání, vrčení a kňučení od něj uslyšíme funění, vzdychání a frkání. To je jeho hlasový repertoár. Když k tomu ještě přidáme výrazné chrápání, které je s přibývajícím věkem výraznější, je to pes asi s nejrozmanitějším hlasovým projevem. Rozhodně tyto zvuky nejsou známkou onemocnění, ale jsou typickým znakem plemene.

Mops se chová jako stín svého pána. Někdy se umí i hezky motat pod nohama. Všude se snaží s ním být. Vyžaduje každodenní přímý kontakt a bezostyšně si to vynucuje. Zkrátka to ke svému životu nutně potřebuje.

Rozhodně to není pes na zahradu nebo do kotce. Tyto dvě varianty jsou nemyslitelné a rozhodně k mopsovi nepatří. Ke šťastnému životu potřebují častý kontakt s člověkem, se svým pánem. Chce s člověkem dělat všechno, být s ním všude, všude ho doprovázet. Je to pes, kterému by mělo být dovoleno ležet na sedačce a koukat s vámi na televizi, protože on se cítí jako součást rodiny a nechápe, proč by mu mělo být mnohé upíráno. Odvděčí se přítulností a způsobným chováním. Nesetkáte se u něj s vrčením, že by vás nechtěl pustit sednout do křesla nebo na sedačku vedle sebe.

Pokud člověk toto všechno nechce, nebo chce svému budoucímu psovi zakázat pobyt po větší části domu nebo nechce, aby si hověl na sedačce či v křesle, je potřeba se při výběru plemene poohlédnout po jiném psovi. To je prostě mops a chtít po něm něco, co je opakem toho, pro co žije, bylo by jen jedno velké utrpení.

Mops, děti a zvířata

Má rád děti, rád si s nimi hraje, ale ty ho samozřejmě nesmí považovat za hračku. Menší děti by si s ním měly hrát pouze pod dohledem dospělého člověka, aby nedošlo k újmě na zdraví. Tím ale není myšleno jen zdraví človíčka, protože mops je opravdu mírumilovné stvoření, u kterého se nikdy neočekává kousání nebo jiné nepřiměřené chování. Snese i hlučnou domácnost, třeba i s velkým počtem členů, stejně tak bude rád dělat společnost osamělému seniorovi.

Vždy byl pouze společenským plemenem, které nebylo používáno ani na lov, ani na hlídání. Tedy jeho rodinná povaha byla podporována a lovecké pudy mu zcela chybí. Právě i proto se většinou velmi dobře snese s dalšími domácími mazlíčky, ať už jde o kočku, papouška nebo morče. Zároveň nemá žádné sklony k toulání ani během procházky, ani nezneužívá zapomnětlivosti svého pána, aby utekl nezavřenou brankou. Ani ho nenapadne hledat díry v plotě, nebo se snažit plot podhrabat. Když jeho pán pracuje na zahrádce, ulehne na trávník vedle něj a je rád, že mu může být nablízku.

Nemají potřebu se prosazovat ve smečce, a tedy ani nepatří k plemenům, která mají problémy s jinými psy. Nebývají dominantní ani k lidem ani ke psům. Samozřejmě, může dojít na nějakou slovní potyčku s jiným chlupatým kamarádem, ale u té to zpravidla zůstane.

Je rád, když má doma psího parťáka. S radostí jej přijme už po prvních několika minutách seznamování. Má výraznou sociální snášenlivost, chce být s každým psem kamarád, ať už má s ním sdílet jeden byt, nebo si mají spolu hrát v parku. Přestože je z psího kamaráda nadšen, vždy upřednostní kontakt se svým člověkem. Dokonce i hárající fena nebo naopak pes v přítomnosti hárající feny často bez problémů reagují na svého pána, protože ten je pro něj pokaždé na prvním místě.
Dokážou být také neskutečně žárliví a někdy, byť spíše výjimečně, může tato žárlivost vyústit k zavrčení na ostatní psí kamarády. Můžou i naznačit ochotu jít do souboje, ale tady to vždy končí. Mopsi si nikdy nezačínají rvačky s jinými psy, a to snad za žádných okolností. Jsou to veskrze mírumilovní tvorové. S jinými mopsíky a psy podobného ražení vycházejí neskutečně dobře a nikdy ve smečce neexistuje dlouhodobá nevraživost, ať jde o jakékoliv pohlaví.

Vychovávat, nebo i cvičit?

Štěňata mopsů jsou zpravidla velice čiperná, dovádivá a klaunská. Ráda vizuálně lumpačí, ale nemají tendence něco ničit. I když jeho výchova není zpočátku vždy snadná, v dospělosti je výborným rodinným psem, který nedělá ostudu. Mops nemívá pro člověka nepříjemné zlozvyky, pokud je mu věnován dostatečný kontakt. Má poddajnou povahu a může jej vychovávat i úplný začátečník. Rozhodně není zapotřebí tvrdých trestů, naopak, pes s tvrdou výchovou duševně trpí.

Mopsík je učenlivý a poslouchá rád. Nebývá příliš paličatý. Je obratný, a pokud to baví psa i pána, mohou cvičit různé cviky, obratnost a tzv. obedienci (poslušnost). Je schopen se naučit nejrůznějším psím kouskům. A co se týče cvičení, je to chytrý a vnímavý pes, který se může v lehkém, pozvolném a nenásilném tempu vypracovat nejen k dobré základní poslušnosti, ale i splnit nějakou základní zkoušku poslušnosti, jako např. ZOP, BH, ZZO apod. Je dobře pohyblivý, tak proč to u něj tlumit, pokud po pohybu touží? Je to vnímavý a poslušný pes a i přes svou zavalitost by neměl být obézní.

Z důvodu širokého krku je vhodnější používat raději postroj než obojek, ze kterého se snadno může vyvléct nebo jej ztratit.
Na agility se moc nehodí, ale jsou jedinci, kteří takovou zábavu rádi uvítají. Samozřejmě ne na závodní úrovni, ale jen tak pro radost, když zrovna počasí a venkovní teploty přejí krátkým čumáčkům. Rozhodně není možné si pořizovat mopse s tím, že s ním chcete cvičit nebo provozovat nějaký aktivnější sport. Jakýkoliv běh, nejen u kola, ale i jogging apod. u mopsíků nepřipadá v úvahu. Není to sportovní plemeno, je to rodinný pes, společník pro běžnou neakční rodinu.

Má malé nároky na pohyb. Nebývá zbrklý, ale ani nemotorný. Není to však pes pro aktivní sportovce. Procházky má rád, rád si hraje i si zaběhá, ale všeho s mírou. Nic takového nemusí trvat dlouho. Má rád poklidný život, i když rozhodně rodinnými výlety nikdy pohrdne.

Není to pes vhodný pro pěší turistiku, a ani procházky nemusejí být příliš dlouhé či časté. Především je nutné se vyhnout dlouhodobějšímu pobytu na slunci, nebo zvýšenému pohybu při vysokých teplotách. Na to musí myslet hlavně jeho pán. Pes se nehlídá a klidně bude v horku skotačit s jinými psy, dokud nebude mít zdravotní obtíže. A to už může být pozdě.

Tento pes je nenáročný na vymýšlení zaměstnávání. Nepotřebuje ani dlouhé procházky, ani hry, ani sportování, ani hry s jinými psy. Potřebuje jen být po boku svého člověka, dotýkat se ho, opírat se o něj, tisknout se k němu bez ohledu na pohodlí.

Přesto i mezi mopsíky jsou různé povahy, různě akční a naopak pohodlnější typy. Tedy některý nějaké to proběhnutí uvítá, jiný velmi rád upřednostní sledování seriálu. S tím je třeba počítat a tak trochu s kompromisem se i přizpůsobit povaze psa, kterého jste si vybrali.

Chov a odchov

Nepatří ani k módním, ani vzácným plemenům. Ovšem není ani obyčejný, ani se nevyskytuje v příliš velkém množství. Není okoukaný, ale ani nepůsobí voříškovatě. Asi nejvíc populární byl v 90. letech 20. století. I když, stejně jako u všech plemen v jednu dobu, byla úzká příbuzenská plemenitba „in“, naštěstí toto plemeno příliš nepoznamenala.

Mopsové se předvádějí na výstavě v postoji na stole. Je nutné jej k tomu navykat již od štěněčího věku.

Zpravidla jsou vrhy na tak malé plemeno početné. Pět až šest štěňat není výjimkou. Přesto se může stát, že se narodí i jen jedno štěně. Štěňata se rodí tmavá a postupem času vysvětlávají. Krytí může být někdy trochu složitější, ale porody jsou většinou bez komplikací. Přesto se stává, že některé prvorodičky nevědí, co si se štěňaty počít, a často se o ně nechtějí starat. Dalšími vrhy se zpravidla vše srovná a jsou nakonec výbornými matkami.

Štěňata pár týdnů stará sice nemají ještě ocásek předpisově stočený, ale pokud chceme s pejskem chodit na výstavy, nebo jej i uchovnit, měli bychom se držet (kromě všeobecných) alespoň několika exteriérových zásad. Ocásek, byť ještě nebude zřejmě stočený, měl by být obloukovitý a sahat minimálně ke hřbetu. Štěně v době odběru již musí mít jasně ohraničenou celočernou masku od okolní světlejší barvy. Každopádně časem každý jedinec ještě změní svou barvu – zesvětlá, ale rozhodně by neměl mít bílé znaky na hrudi či tlapkách. Nesmí mu přes zavřenou tlamu vyčnívat zuby ani jazyk. Černé zbarvení u štěňat musí být opravdu černé, bez náznaku hnědé.

Černá barva srsti je nad béžovou dominantní. Přesto se může stát, že ve vrhu černých štěňat se objeví i béžové nebo naopak ve vrhu světlých jedno černé.

Rozdíl mezi béžovým (světlým) a černým mopsem nejen v barvě existuje, ať chceme nebo ne. Už jen vnímání barvy lidským okem psa ukazuje v jiném světle, než kdyby jeho srst měla světlou barvu. Černě zbarvení mopsové jsou v nevýhodě. Nejenže jejich vrásky musí být výraznější a hlubší, aby působily podobně jako u psa světlé barvy, ale černá barva „zužuje“, a když budou stát vedle sebe parametrově stejně robustní béžový a černý mops, černý bude působit drobněji a s delším formátem. Také je pravdou, že béžově zbarvení jedinci jsou líbivější, a tedy i žádanější. Říká se, že černě zbarvení jedinci bývají občas dominantnější a nekamarádí se tolik s jinými psy než béžově zbarvení mopsové. I je údajně patrný rozdíl v temperamentu, zejména v mládí jsou černouškové výrazněji živější. V dospělosti se však uklidní.

Někdy nemá černá barva srsti kvalitní černou. V tomto případě lze doporučit vyzkoušet přípravek „mořské řasy“, případně změnit značku krmiva.

Je péče o mopse složitá?

Jeho srst má trochu netypickou strukturu a nevadí většině alergiků na psí srst. Dalo by se říci, že mops postrádá specifický psí zápach, což každou ženu jistě potěší. Méně potěšitelný fakt je, že i přes krátkou srst línají, a to dvakrát ročně výrazněji. Údržba srsti je snadná, ale krátké chlupy se rády zapichují do domácích textilií. Tedy domácnost vyžaduje více péče, než kdyby tam pes nebyl. Zejména v období línání se v domácnosti nacházejí až celé chuchvalce krátké srsti. Především světlá varianta má velmi hustou podsadu a chlupů je pak doma o poznání více než v domácnosti s černě zbarveným mopsem.

Je to pes s vysokým rizikem nadváhy. Ta potom může násobit problémy s dýcháním a o to více v horkém počasí. Přesto je citlivost na teplo velmi individuální. Někteří jedinci mají s horkem jen minimální problémy a jiní funí, jakmile se jen sluníčko objeví a teplota ještě nedosahuje 20 °C. Vše hodně ovlivňuje nejen obezita, ale také věk a celkový zdravotní stav. K tomu samozřejmě také patří fyzička a pohyblivost. Ze sychravého počasí není nadšen každý, ale zima a teploty pod nulou jim nevadí. Naopak, někteří si rádi ve sněhu hrají. Přesto pozor na podchlazení.

Je potřeba věnovat zvýšenou pozornost čistotě ušních boltců. Mopsové někdy trpí na záněty zvukovodu, které při žádném nebo nevhodném ošetřování se snadno mohou stát chronickými. Také je potřeba dohlédnout na včasné krácení drápků, neboť se nepředpokládá, že by si je pohybem přirozeně venku obrušovali.

Obličej plný vrásek nepotřebuje každodenní péči, jen přibližně jednou za týden všechny záhyby vyčistíme suchým a jemným hadříkem. Ovšem jeden záhyb, a to ten nad čumákem, potřebuje zvýšenou a častější péči. Ten může při malé pozornosti činit problémy.

Asi největší péči potřebují oči. Jsou veliké, kulaté, ničím nechráněné. Velmi snadno se do nich dostanou nečistoty a stejně snadno může dojít k jejich poškrábání či jinému povrchovému poranění. Na to je si potřeba opravdu dát velký pozor a rozhodně to nepodceňovat, neboť na první pohled „obyčejné“ poškrábání povrchu oka může vést k jeho nenávratnému poškození a k vleklým očním problémům. Jakmile oko (nebo obě oči) začne slzet, není něco v pořádku.

Vědět co nejvíce o zdraví je důležité

Stejně jako mnohé feny zejména malých plemen i mops je ohrožen při kojení štěňat takzvanou poporodní eklampsií. Tento závažný problém způsobuje akutní nedostatek vápníku. Je to velice nebezpečný stav, který bezodkladně potřebuje veterinární péči a nitrožilně podanou kalciovou injekci. U štěňat mopsů se poměrně často vyskytuje pupeční kýla. Občas se může objevit i rozštěp patra. Někdy mají štěňata problémy, když jim rostou druhé zuby, neboť první mléčné se urputně drží dásně a nechtějí novým zubům udělat místo. Některé chovy jsou postiženy demodikózou. Je to kožní onemocnění, kterého se chovy těžko zbavují, a je zřejmé, že se jedná o věc dědičnou.

Mezi zdravotní problémy musíme na první místo zařadit onemocnění očí, ke kterým patří i úrazy oka. Sem se mezi častější řadí: šedý zákal, rohovkový vřed (často způsobený neléčeným poškrábáním oka) a záněty rohovky. Z některých těchto onemocnění může mops dříve či později oslepnout.

Na druhé místo se řadí vše spojené s dýcháním. Každé plemeno s výrazně zkráceným nosem může postihnout brachycephalický syndrom (brachys = krátký, cephalos = hlava). Ten zahrnuje kombinaci zúžení nosních otvorů, zbytnění nosní sliznice a prodloužení a zbytnění měkkého patra. Vzduch se tak špatně dostává do plic a psovi doslova chybí kyslík. Čím víc a rychleji dýchá, tím se situace zhoršuje a může dopadnout i tragicky.

Každý mops velmi špatně snáší velké vedro. Dlouhé výlety autem, ale ani pěšky v horkých letních měsících, ani rozpálené pláže, byť ve stínu pod slunečníkem, rozhodně nejsou pro něj vhodné.

Snad u každého mopse, ale i u každého psa s krátkým nosem, a často ani to ne (vyskytuje se např. i u šeltií, kavalír king charles španělů apod.), se čas od času můžeme setkat s tzv. reverse sneezing (český překlad není znám). Naštěstí není pro psa nebezpečný a nemá zhola nic společného s brachycephalickým syndromem. Jedná se o nepříjemné intenzivní zvuky připomínající zajíkavé chrčení při nasávání vzduchu, přičemž pes má skloněnou hlavu dolů a stojí nebo pomalinku jde kupředu. Většinou tento řekněme záchvat trvá několik, zpravidla 10 až 20 vteřin. Je to způsobeno nějakým intenzivním čichovým vjemem, který většinou nejsme schopni ani zaznamenat, společně s křečí měkkého patra.

U mopse se také můžeme setkat s vrozenou luxací pately. Klub se jistým způsobem snaží postižení v českém chovu mopsů sledovat a vyvozovat závěry.

Další závažnou nemocí vyskytující se prakticky jen u mopsů je tzv. zánět mozku mopsů. Jedná se o virové onemocnění, které se však v Evropě objevuje velice zřídka.

Někteří jedinci mohou být choulostivější na bleší kousnutí, nebo celkově mít citlivější kůži, trpět na kožní choroby, které mohou být zapříčiněny i nevhodnou stravou. Nejedná se však o častý problém.

Mopsové špatně snáší anestezii, proto je potřeba každý závažnější chirurgický zákrok dobře zvážit.

V neposlední řadě je nutné znovu upozornit na snadno získanou obezitu, která zvyšuje problémy s dýcháním, zvyšuje riziko vzniku cukrovky a srdečních chorob.

A jak by měl správný mops vypadat?

Mops je čtvercového formátu v harmonickém celku všech částí těla. Tedy jeho tělo nemůže být nikterak dlouhé a i přes svou podsaditost by měl být dobře pohyblivý, plný energie a síly. V originálu standardu narazíme na slovo „cobby“, což znamená malý silný poník. Ano, vlastně v tomto duchu by se stavba těla mopse měla nést.

Každá hlava mopse je jiná. Díky vráskám a záhybům různé tloušťky a dalším detailům se říká, že neexistují na světě dva mopsové, kteří by měli stejnou hlavu. Tedy, hlava mopse je z pohledu ze všech stran kulatá, ale ne ve tvaru jablka, tedy prostor mezi ušima je široký, plochý a rozhodně bez čelní rýhy. K mopsovi patří vrásky. Ty mají být výrazné, protože dělají mopse mopsem. Jsou hluboké, symetrické a uprostřed čela mají světle zbarvení mopsové skvrnu tmavší srsti. Spodní čelist nikdy nevystupuje. Čelisti nesmí být křivé, a jazyk a zuby při zavřené tlamě nesmí být viditelné. Přesto se lehký předkus toleruje. Oči správné velikosti, tvaru a jasu jsou pro mopse velice důležitým exteriérovým prvkem a propůjčují mu osobitý a neopakovatelný vzhled. Jsou opravdu kulaté, velmi tmavé a neměly by být vyloženě vypouklé. Při pohledu vpřed by nemělo být vidět bělmo a v chovu je nepřípustné i jakékoliv šilhání. Uši mohou být dvojího typu. Tzv. knoflíkové nebo růžovité. Upřednostňuje se ucho knoflíkové. Tak či tak jsou malé a dobře pohyblivé.

Zvláštní je i tvar ocasu. Vysoce žádoucí je co nejtěsnější dvojité zatočení v kyčelní oblasti. Ovšem ne každý mops má ideální délku ocasu, o ideálním stočení i nesení nemluvě.

Netřeba připomínat, že tento pes musí mít všechny končetiny rovné, a ideální je, má-li černě pigmentované drápy.

Srst je krátká a hladká, v barvě nejčastěji béžové, méně často pak v barvě aprikot, stříbrné nebo černé. I když standard uvádí úhoří černý pruh u světle zbarvených jedinců, dnes už se u psů prakticky nenachází. Co je však bezpodmínečně nutné, tak celočerná maska v obličejové části. Co se týče srsti, tak ještě jedna zajímavost. Světlá srst se skládá z nepromokavých pesíků a izolující podsady, kdežto černě zbarveným jedincům podsada chybí.

Velikost mopse se uvádí v kilogramech. Ideálně by měl podle standardu vážit 6,3 až 8,1 kg, přičemž by neměl být obézní, ani vyhublý se vtaženým břichem. Ovšem skutečnost je dnes jiná. Hmotnost dnešních šampiónů se pohybuje kolem 10 kg. Mops má v kohoutku přibližně 25 až 28 cm.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (16x):

1
2
3
4
5


Autor textu a fotografií Eva Nohelová

Ve velmi mladém dětském věku jsem tajně chodila v dírou v plotě na cvičiště psů a cvičila tam maltézského psíka mých rodičů. Domů jsem vodila toulavé psy a přesvědčovala rodiče, jak by i tito psi potřebovali domov. Rodiče vždy dovolili jednu noc. A tím to všechno začalo…

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře