Bígl

Bígl je obecně považován za nejstarší plemeno honičů, nelze to však nijak s jistotou dokázat, neboť psi se nedělili na plemena, ale podle způsobu využívání. Rychlí psi v typu honiče s poměrně dlouhýma svěšenýma ušima se používali na lov králíků již několik staletí před naším letopočtem. K nim patřili i předchůdci dnešních bíglů. Zmiňoval se o nich řecký historik Xenofon. Pohyb těchto psů zaznamenal na jihu Evropy. Římané si však své psi nenechávali jen sami pro sebe a cestovali s nimi i na značné vzdálenosti. Tím se tento typ psů rozšířil do mnoha míst světa a v Anglii mohl dát základ celé skupině anglických barvářů, mezi které řadíme i bígla.

Byl to Bígl, nebo nebyl?

Další verzí o dávné historii bígla je, že jeho původ začíná ve Skandinávii, odkud byl Normany v 1.–2. století přemístěn na britské ostrovy, kde se postupně vytvořilo několik různých plemen, mezi nimiž byl i bígl.

Která z hypotéz má blíže k pravdě, o tom si musí momentálně každý rozhodnout sám, neboť neexistují žádné tak staré a jednoznačné písemné důkazy o existenci a vývoji přímo se týkající bíglů. Situaci totiž komplikuje fakt, že za bígla byl označován každý malý lovecký pes řadící se k honičům. Obdobné slovo ke slovu „beagle“ bychom našli ve staroangličtině, starofrancouzštině i keltštině. Pokaždé znázorňuje slovo „malý“. Takové označení se vyskytovalo v písemnostech již od 3. století našeho letopočtu, častěji pak od 15. století. Za první obsáhlejší písemnou zmínku o bíglech je považován část textu v anglickém spisu Squire of Low Degree z roku 1475. Slovo beagle najdeme i v Shakespearových textech.

Za prapředka bígla je některými historiky považován southernhound a talbot, oba z Francie. Ale daleko známější a zřejmě i výraznější prapředek bígla je harrier. Jedná se o plemeno bíglovi velmi podobné, využitím, velikostí i zbarvením. Prakticky se jedná o zmenšeninu Foxhounda. Velké lovecké smečky honičů často obsahovaly všechna jmenovaná plemena anebo alespoň harriery a foxhoundy, již se mohli i vzájemně křížit.

Členění těchto loveckých psů na jednotlivá plemena do 19. století bylo poměrně složité, a proto vyznat se v jejich historii, když je od sebe nejde prakticky jednoznačně oddělovat, je nadlidský výkon. Vždyť se občas setkáme s názorem, že harrier je Kříženec bíglů a francouzských barvářů, či dokonce opět přímo foxhoundů nebo že bígl je přímým potomkem harrierů a dalších staroanglických honičů. V 18. století se někteří autoři zmiňovali o „křížencích“ bíglů a foxhoundů. Velmi těžko se pak určuje, které plemeno je vyobrazeno na daném díle, a plemenná příslušnost se určuje jen podle odhadované velikosti. Je pak běžné, že ke stejnému psu se hlásí více plemen.

Bíglové se dělili na severní a jižní, často se jim říkalo severní a jižní honiči. Existovaly i samostatné a rozdílné popisy těchto psů. Severní bíglové byli často hrubosrstí a byli považováni za mnohem odolnější než jižní. Zajímavostí bíglů s drsnou a hrubou srstí je, že se nevylučuje, že v jednu dobu odcházelo ke křížení bíglů s foxteriéry. Při této příležitosti je třeba se zmínit o kerrybíglech. Ti se vyskytovali v jednotné tmavé barvě, byli poměrně velcí a podobali se spíše bladhaundům než bíglům, jaké známe dnes. Přesto k bíglům měli blíž, než by se nám mohlo na první pohled zdát.

Po boku koní a pěších lovců

Po několik staletí byly v Anglii velmi oblíbené hony na koních, ale i bez nich, za doprovodu štěkajících, především tříbarevných psů různých velikostí. Tyto štvanice pořádal a účastnil se jich každý, kdo něco v tu dobu znamenal. Každý zámožný člověk měl svou smečku psů honičů, která byla specifická pro určité panství. Poznali se podle sladěné velikosti nebo zbarvení. Například panovnice Alžběta I., dcera Jindřicha VIII., se proslavila smečkou „Alžbětiných bíglů“, kteří byli tak malí, až trpasličí, že se vešli do brašen na koních, a svou velikostí by se dnes řadili mezi trpasličí plemena. Takové malé „rukavicové bígly“, „kapesní či brašnové bígly“ vlastnilo více panovníků, ale drobnosti bíglů Alžběty I. nikdo nedosáhl. Možná z praktických důvodů ani nechtěli, ale přesto určitý kolorit – nosit bígly namísto honu v koších – to mělo. V Anglii na přelomu 19. a 20. století byla jednou z nejznámějších smeček bíglů a foxhoundů smečka nesoucí označení Belvoir, která díky dědictví existovala několik desetiletí, vlastně skoro staletí.

Bíglové, ale i velcí honiči byli velmi oblíbení po celou dobu parforsních honů. Slovo „parforsní“ je odvozeno z francouzštiny od „par force“, což znamená „lov silou“. Mělo to vystihovat skutečnost, že lovená zvěř byla smečkou psů prakticky uštvána.

Velké honiče (především foxhoundy, ale i harriery) používala zpravidla nejvyšší šlechta na lov jelení a černé zvěře. Smečky bíglů (malých honičů) byly ve velké oblibě především u venkovské šlechty. Jejich hony byly provázeny hlasitým libozvučným štěkotem, tím byly charakteristické, a také proto oblíbené. Bíglové se od počátku používali především na lov zajíců a králíků, méně pak lišek.

Štvanice byly velmi oblíbenou společenskou událostí. Staly se tak mezinárodními a nezřídka se při štvanicích setkávali panovníci angličtí s francouzskými, ale i jinými. Tím se i smečky různě krevně promísily, a tudíž dnes zřetelná podobnost určitých plemen je snadno vysvětlitelná.

V 18. a ještě v 19. století se jednalo o poměrně velkého nebo spíše středního psa, ale trend směřoval ke snížení kohoutkové výšky, při zachování povahy a temperamentu. V 19. století byl dnešní bígl označován jako „malý zaječí pes“.

I dnes bychom především v Anglii a Irsku našli společnosti, které se věnují parforsním lovům s bígly. Lov zajíců s bígly má svůj specifický název „Beaglings“. Na většině míst vyspělého kynologického světa jsou parforsní hony se psy na živá zvířata dnes již zakázány.

Organizovaný moderní chov

Do Ameriky se první bíglové – malí zaječí psi – dostali v polovině 17. století. Od té doby byli do Ameriky dováženi vcelku pravidelně další a další jedinci, zejména z Velké Británie. I v Americe se vyskytovali v nejrůznějších velikostech a používali se na štvaní různých zvířat. Tlaky na zmenšování velikosti však nebyly, a tak se tam dodnes bíglové chovají ve dvou velikostních rázech. Jedinci do 33 cm a od 33 do 38 cm. Na konci 19. století byly dovezeny do Ameriky i celé velké smečky bíglů, které pak následně nejvíce ovlivnily moderní chov bíglů.

Na výstavě se první bígl představil v roce 1860 v Birminghamu. První registrace bíglů se uskutečnily v roce 1885. V roce 1890 byl založen první Beagle Club ve Velké Británii. Již v prvním roce působnosti klubu byl vydán první poměrně přesný standard a velikost i vzhled bíglů se poměrně brzy začaly ustalovat. Vznikaly další různé kluby, kde se soustřeďovali majitelé a chovatelé bíglů a dalších obdobných plemen. V roce 1888 byl v Americe založen Begle klub. Mezi světově nejznámější chovatelské stanice jistě patří „Royal Touch“. Asi za nejslavnějšího bígla je považován Champion Ringwood.

Bígl se rychle rozšířil do celého světa. V Austrálii byl běžným loveckým psem při invazi králíků. V první polovině 20. století celosvětově zájem o bígly ustával a i s tímto plemenem dvě světové války pořádně zacloumaly. V roce 1945 byl v plemenné knize Kennel Clubu zaregistrován pouze jediný bígl. Avšak koncem 20. století zájem o bígly začal opět prudce stoupat a i dnes na mnohých místech světa stále patří mezi desítku nejoblíbenějších plemen. Velmi oblíbený je například v USA. Chová se především jako pes společenský, vidět je ho však i v lese po boku lovce.

Bíglové v České republice

U nás byl vydán zákaz parforsních honů v druhé polovině 19. století. To znamenalo velký úpadek všech honičů. Poslední parforsní hony pořádal v 70. letech 19. století Egon Thurn–Taxis.

Jako první bíglové byli na naše tehdejší území (do Československa) přivezeni dva bíglové v šedesátých létech 20. století. Bohužel ani tento pár, ani pár bíglů následující nebyl uchovněn a chov bíglů na našem území začal až o dvacet let později. V roce 1985 byla z Maďarska importována fena Foltos Bogárfülü, která se společně se dvěma importy z Německa – fenou Oriette von Grünen Meer a bikolorní fenou jménem True Line`s Esteemed Rothbury – stala zakladatelkou českého chovu.

V roce 1990 byl založen Beagle Club ČR. Spolupráce s německými chovateli dala základ velmi kvalitním odchovům za poměrně krátkou dobu. Toto plemeno mělo od počátku štěstí na dobré a zodpovědné chovatele. Doposud nejznámějšími chovatelskými stanicemi bíglů u nás, s ohromnými výsledky, jsou chovatelská stanice Blýskavica a chovatelská stanice Tergy. Obě stály u zrodu chovu bíglů v České republice.

U nás se stal brzy velmi módním a mnohočetným plemenem. Na špičce oblíbenosti se udržel přes 20 let. Přestože se jedná o krásné lovecké plemeno, drtivá většina bíglů nikdy nebyla a není lovecky vedena. Zároveň pro svou nekonfliktní povahu byl ve velkém počtu používán k laboratorním pokusům, proti čemuž vždy bojovali jak ochránci zvířat, tak Beagle Club ČR.

Rodina a domov

Je to pes, který se hodí do mnohých podmínek, a to nejen ubytovacích, ale i co do povahy rodiny či jednotlivce. Je nenáročný na ubytování, ale na kontakt s rodinou náročný je. Chce být se svou rodinu a má ji velmi rád. Rád se nechá hladit i rozmazlovat, rád s vámi bude koukat na televizi, ale bude i dobrým doprovodem při kondičním běhu. Velice rád cestuje a má rád dlouhé procházky a túry po horách.

Jeho velikost a výborné chování k lidem i psům z něj dělají vyhledávaného společníka. V kotci bude nešťastný, protože je nerad sám. Avšak rád bude běhat dlouhé hodiny po zahradě, a když rodina večer půjde domů, rád se přidá k večernímu programu. Uvítá i psího kamaráda nebo klidně více psích kamarádů, se kterými se bude dělit o lásku lidí. Je to výrazně smečkový pes a mezi skupinou psů se cítí velmi dobře. Rád si s nimi hraje a běhá. Ke psům ve vlastní smečce, ale i k cizím se chová hezky, neprovokuje ani se nepřidává ke sporům. Zcela respektuje hierarchii psí i rodinné smečky a nemá potřebu se prosazovat a dostat se na vyšší příčku žebříčku. Je to plemeno, které potřebuje mít někoho vedle sebe. Být sám je pro ně naprosto skličující.

I když je to plemeno vhodné do bytu, nehodí se pro méně pohyblivé seniory či lidi, kteří nejsou schopni z časových nebo i jiných důvodů věnovat svému psovi několik hodin aktivního pohybu týdně. Naproti tomu bígl patří mezi plemena, která si ráda pohoví na polštáři nebo i v posteli, pokud mu to je dovoleno. Samozřejmě nebude-li tento čas na úkor procházek.

Brečící dítě ani přílišný ruch bígla nerozhodí. Je stále nad věcí a zcela vyrovnaný. Pro svou celkovou neagresivitu, toleranci a určitý nadhled je výborným psem k dětem. Rád se nechá mazlit a hladit, ale když je toho moc, může se začít stranit. Další plus je jeho ideální velikost. Není ani velký, ani příliš malý. Respektuje hierarchii v rodině i neomylně ji pozná. Po staletí žil ve smečce, a proto se v ní umí chovat. Může žít v početné smečce i početné rodině. Je dobrosrdečný a neublíží.

I když je výborným psem do bytu, vhodným téměř do každé rodiny a téměř pro všechny věkové kategorie, musí na něj mít člověk čas. Bígl má tendence být přehnaně smutný, když je doma dlouho sám. Nezřídka pak ze stesku vyje nebo ničí věci. Na to je třeba myslet již u štěněte a cíleně ho zvykat na osamocení. Pokud víte, že pes bude často sám doma ještě před jeho koupí, je lepší si bígla ani nekupovat.

I některé monografie přímo zdůrazňují, že by samozřejmou výbavou majitele bígla měla být klec. Pokud do ní bude pes zavírán, jen když to bude nutné, a bude mít uvnitř svůj pelíšek, bude do klece chodit rád, když si bude chtít odpočinout. Naučí se, že je to jen jeho místo, a bude ho mít rád. Navíc většina bíglů má problémy s naučením se čistoty v bytě. Nejde jim to na rozum hned a nějaký ten měsíc se tu a tam nemilá příhoda v podobě třeba loužičky přihodí. Chce to jen trpělivost a neustálé vysvětlování. I v tomto může být klec ve vaší krátké nepřítomnosti nápomocna.

Jaký je bígl?

Jako štěně je velice roztomilý a získá si srdce snad každého. Je dekorativní, atraktivní a ve štěněčím věku je těžké mu na cokoliv říci ne. Většina bíglů má tendence poštěkávat, stěžovat si, výt nebo jinak se hlasově projevovat. Je laskavý, přátelský a stále oplývá dobrou náladou. Je také veselý, rád vymýšlí lumpárny, a tak rozhodně potřebuje majitele se smyslem pro legraci. Vážnost a přílišnou přísnost bígl nenese moc dobře.

Jídlo může být silnou i slabou stránkou jeho povahy. Výborně se cvičí na jídlo, protože bígl má pocit, že je stále hladový. Je nadměrně žravý a pohledem umí loudit. Venku pozře vše, co alespoň trochu voní nebo by snad mohlo být k jídlu. Rozhodně tloustne poměrně snadno.

Bígl je velmi živý a středně temperamentní, kdykoliv připraven jít na dlouhou procházku či se zapojit do nejrůznějších dětských her. Potřebuje zábavu, nicnedělání je mu cizí. Rozhodně se jedná o plemeno, které potřebuje hodně pohybu a pro svou duševní pohodu hodně pozornosti.

Nestal se ani tak populárním v řadách myslivců jako u široké veřejnosti. Většinou je však pro lovecký pud odsuzován majiteli, kteří chtějí bígla pouze jako psa společenského. Přestože je dnes držen především jako pes společenský, k chovu je zapotřebí složení loveckých zkoušek. Avšak pro jeho velmi vyvinutý lovecký pud není velkým problémem tyto zkoušky udělat.

Pokud se s ním člověk vydá na procházku do lesa, luk a polí, je opravdu namístě celou tuto trasu absolvovat s bíglem na vodítku. Dostane-li se totiž na čerstvou stopu, i u sebelepší poslušnosti s největší pravděpodobností zvítězí lovecký pud a zaslepeně vyrazí po stopě. Bíglové mají vynikající orientační smysl, proto zůstanete-li na stejném místě, po čase se vrátí sám zpět, ale volně pobíhajícího psa po revíru myslivci jistě nadšeně neuvítají. I když se jedná o plemeno lovecké.

Díky svému výraznému pudu se nehodí do společné domácnosti s hlodavci. Na kočku si zvykne poměrně snadno, ale není rozhodně samozřejmostí, že tu cizí venku nechá na pokoji. Morčata, králíci, činčily a podobná domácí zvířátka však v jeho přítomnosti nemusejí být zrovna v bezpečí.

S nepřesnostmi se musí počítat

Bohužel je nutné stále připomínat, že patří k plemenům hůře ovladatelným, které si rádo občas rozhoduje po svém. Bígl má potřebu uvažovat a vyhodnocovat situace samostatně. Svoji činnost běžně považuje za důležitější než přání od svého pána. Rozdělanou práci chce alespoň dokončit, než uposlechne. Třebaže je svému pánovi plně oddán, síla ovlivňovat svůj život je větší.

Sice chce, aby měl jeho pán radost, ale má-li pocit, že splněním cviku mu dostatečnou radost neudělá, neobtěžuje se. Každopádně má při poslouchání na všechno spoustu času. Najít správnou míru při výchově bígla s tolerancí a důsledností je velmi těžké. Potřebuje laskavého a zároveň pevného (přísného) pána a člověka, kterého jen tak něco nerozhodí. Jako u každého plemene se i u bíglů může najít výjimka nevhodného chování, ale většinou je to z důvodu velkých mezer ve výchově.

V chovu převládají vyrovnaní a bezproblémoví jedinci, což o mnoha plemenech říci nelze. Přesto výchova i tohoto roztomilého psíka je nutná a důslednost musí být na prvním místě. Bíglové jsou poměrně učenliví, ale jejich paličatost a silný lovecký pud mnoho majitelů odradí od učení nových cviků. Přesto je možné bígla naučit nejen nejrůznější cviky poslušnosti – odložení, přivolání, aportování, chůzi u nohy bez vodítka, překonávání nejrůznějších překážek (což mimochodem dělají s velkou radostí) – ale při notné dávce trpělivosti a procvičování sledování pachu člověka i stopování. Zřejmě nikdo, kdo se rozhodne pro bígla, nepočítá s tím, že by se věnoval vrcholovému sportu jakéhokoliv zaměření. Každopádně dobrá výchova a naučení základních povelů, ke kterým patří především přivolání a chůze na vodítku bez tahání, musí být i u bígla samozřejmostí. Jen tak bude spokojen majitel, pes i široké okolí. Ovšem bíglové s nadšením uvítají i běhání po agility parkúru, flyball či frisbee, ale i jinou zajímavou hru. Určitě zvládnou složit základní zkoušky poslušnosti. Výcvik k dobré ovladatelnosti bígla je však zdlouhavý a celkem časově náročný.

I když je možné bígla dobře vycvičit, nemusí být nikdy stoprocentní při přivolávání. A to nejen v přírodě, ale ani v parku při hrách s jinými psy. Ve chvílích hry nemá cenu bígla přivolávat. S největší pravděpodobností nepřijde. Je potřeba počkat, až bude přivolán druhý pes, a pak je teprve na řadě přivolání bíglíka.

Má cit pro to být poslušný jen natolik, abyste se příliš a dlouhodobě nezlobili. I když se umí naučit spoustě cviků a poslušnosti, rád znovu a znovu bude zkoušet, jestli se předtím nedá stihnout ještě něco jiného. Jeho poslušnost neoplývá přesností, přesto úkol splnit dokáže. Aby bylo možné bígla alespoň v některých situacích pouštět z vodítka, je nutné ho vést k poslušnosti hned od štěněčího věku. Dalo by se říci, že poslušnost není zrovna jeho silnou stránkou.

Jak ho zabavit

Je výborným loveckým psem stejně jako rodinným. A i když je dnes chován především jako pes společenský, tedy rodinný, nikdy nesmíme zapomenout, že se jedná o plemeno lovecké. A ne ledajaké. Bezesporu je nejpočetnějším plemenem na celém světě z řady honičů a barvářů. Bígl nějakou náplň volného času rozhodně potřebuje. Je skvělé zabavit bígla loveckým výcvikem, třeba i „jen“ umělou stopou, tzn. nechat ho pracovat na vlečce.

Patří mezi nejmenší smečkové honiče, ale i přes značný temperament není schopen zajíce chytit. Jeho lovecký pud je však natolik velký, že vytrvale stopu sleduje a neúnavně jde za svým cílem. Pokud je lovecky využíván, lovec si jej jistě nebude moci vynachválit. Má výborný hlasový projev a na stopě zajíce či králíka pracuje opravdu spolehlivě. Není pro něj problém vypracovat několik hodin starou stopu, a to s obrovským nadšením. V lovecké praxi je používán k nahánění a dohledávce. Dobře zastane práci barváře jak na pobarvené, tak na nepobarvené stopě. Občas se využívá i jako výborný pomocník při lovu černé zvěře. Mnozí jedinci jsou velmi všestranní.

Miluje pohyb, a co mnohé možná překvapí, je považován za vcelku pomalého honiče. Snad i proto byl tak oblíbený mezi pěšími lovci, dámami a staršími pány, kteří na koních nevyhledávali rychlé ježdění.

Bíglíci mají radost z pohybu, a pokud člověk nechce trhat rekordy, je výborným parťákem při joggingu, jízdě na kolečkových bruslích nebo rádi poběží na kratší vzdálenosti vedle kola. I přes svou velikost jsou velmi vytrvalý.

V jednu dobu byli vidět na letištích a hranicích při vyhledávání výbušnin a omamných látek. Jejich čich je výborný.

Je nebojácný, sebevědomý, ostražitý, a třebaže nikdy není agresivní ani za žádných okolností nemá snahu člověka kousnout, oznámí vše, co je podezřelé. Jeho hlas je příjemný a hluboký. Po tmě nic nenasvědčuje tomu, že se jedná o poměrně malého psa. Nemá sklony k opravdovému hlídání, ale jakoukoliv návštěvu (zvanou i nezvanou) ohlásí štěkotem.

Péče a chov

Srst je krátká, hladká, nikdy ne jemná a velmi dobře se udržuje. Postačí jednou za čas překartáčovat. Je odolná vůči vodě a její předností také je, že i bez koupání jsou bíglové neustále čistí.

Trikolorní psi se rodí na první pohled pouze černí s bílými znaky. Zbarvení vysvětlává do hnědé i několik týdnů. Variabilita tohoto zbarvení je obrovská. Najít totožně zbarvené jedince je velmi těžké, v některých případech až nemožné. Stříkance – rozmazané tečky objevující se v bílých znacích, které mají výrazně pigmentovaní jedinci – se jmenují „mottles“. Věkem se zbarvení srsti mění, vysvětlává a často se černá barva srsti časem změní v hnědou různých odstínů. Způsobuje to jak věk, tak používané krmivo. Podstatně méně k vidění je tzv. bikolor neboli dvojbarevné zbarvení. U tohoto zbarvení se často rodí štěňata na první pohled zcela bílá. U bíglů se vyskytuje také melírované zbarvení neboli lemon pied (světlé barvy), zaječí melír se nazývá hare pied a jezevčí zbarvené chlupy badger pied. Prakticky je u bíglů povolené jakékoliv zbarvení (běžné u honičů), jen vždy musí být bílá špička ocasu. Alespoň několik bílých chlupů. Jediné nepovolené zbarvení, které bylo zakázáno z důvodu většího výskytu dědičných onemocnění, je zbarvení játrové neboli liver. Americký standard rozlišuje dvě velikostní varianty bíglů: do 33 cm a od 33 cm do 40 cm.

Zdraví bíglů

Průměrný počet štěňat ve vrhu je 5–6, což je u psa této velikosti vysoké číslo. Bíglové se dožívají 13–15 let a i při své početnosti nemají sáhodlouhý seznam genetických onemocnění. Asi nejčastějším onemocněním jsou různá onemocnění očí. K těm patří zejména zelený zákal a juvenilní katarakta (šedý zákal). Postihuje jedince mladší šesti let, zpravidla se objevuje během raného štěněčího věku do věku 4 měsíců. Bígl patří mezi plemena, která k tomuto onemocnění mají plemennou predispozici. Dalším očním onemocněním může být dysplazie sítnice, což je onemocnění neléčitelné, nebo mohou trpět na onemocnění mízních uzlíčků třetího víčka.

Bíglové mohou mít také problémy se štítnou žlázou (hypotyreóza), s poškozením (výhřezem) meziobratlových plotének, objevuje se u nich epilepsie, nevyhýbají se jim ani kožní alergie a žaludeční a střevní potíže, způsobené často pojídáním všeho, co kde najdou.

A jak by měl vypadat ideální představitel plemene?

Hlava je střední délky, silná, aniž by byla hrubá, u fenky jemnější, bez vrásek nebo záhybů na hlavě. Stop je zřetelný a půlí délku hlavy mezi týlním hrbolem a špičkou čenichu tak přesně, jak je to jen možné. Týlní hrbol je jen lehce naznačen. Nosní houba je široká, přednostně černá, ale u psů se světlejším zbarvením je přípustná i slabší pigmentace. Tlama není špičatá a pysky jsou přiměřeně převislé. Skus je pravidelný a kompletní, oči tmavě hnědé nebo oříškové, poměrně velké, ne hluboko posazené nebo vystouplé, poměrně daleko od sebe posazené a s milým prosebným výrazem. Uši jsou poměrně dlouhé, na špičkách zaoblené. Natažené dopředu sahají téměř ke konci čenichu. Jsou nízko nasazené, jemné, visící ladně a přiléhající k lícím.

Krk je lehce klenutý, s volnější kůží na hrdle. Horní linie trupu je rovná, hrudník dosahuje až dolů k loktům. Výška k lokti je přibližně polovinou kohoutkové výšky. Břicho není přehnaně vtažené. Ocas je silný, střední délky, vysoko nasazený, nesený vesele, nikoli však stočený nad hřbet ani od kořene nesměřuje kupředu. Dobře osrstěný zejména na spodní straně.

Dlouhý krok je volný, dosahuje rovně daleko dopředu bez nadměrně vysoké akce. Hnací impulz vychází z pánevních končetin. Pohyb pánevních končetin by neměl být úzký. Hrudní končetiny rovné, umístěné správně pod psem, dobré substance, s kulatými kostmi, směrem k tlapám se nezužují. Tlapy jsou dobře uzavřené, prsty klenuté a opatřené silnými polštářky. Srst je krátká, hustá a odolná proti počasí. Může být tříbarevná (černá, hnědá a bílá), modrá, bílá a hnědá, badger pied (jezevčí melír), hare pied (zaječí melír), lemon pied (citronově žlutý melír), citronová a bílá, červená a bílá, hnědá a bílá, černá a bílá, bílá (jednobarevné). S výjimkou bílé (jednobarevné) se všechna výše jmenovaná zbarvení mohou vyskytovat jako mottle (s tečkováním). Žádné jiné zbarvení není přípustné. Špička ocasu má být vždy bílá.

Žádoucí minimální kohoutková výška je 33 cm a maximální 40 cm.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (2x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře