Rotvajler

Rotvajler je mohutný, pevně stavěný silák, na rozdíl od poněkud těžkopádných molossů ale také rychlý, hbitý a pohotový pes. Černé zbarvení s pálenými znaky podtrhuje jeho respekt vzbuzující zevnějšek, majestátně zní i dunivý štěkot. Rotvajler se neozývá příliš často, ale když zaštěká, je tón jeho hlasu nezaměnitelný. 

Zařazení FCI: Skupina 2 - pinčové a knírači, molosové, švýcarští salašničtí psi, Sekce 2.1 - molossoidní plemena typu mastifa, číslo standardu: 147

Chovatelské kluby

V České republice zastřešuje čistokrevný chov rotvajlera Rottweiler Klub České republiky. 

Přednosti a nevýhody

Rotvajler je velmi silný pes a svoji sílu si uvědomuje. Je na pováženou, podporuje-li (nebo přehlíží) psovod agresivitu rotvajlera k lidem nebo ostatním psům. Rotvajler je psem, který si uvědomuje svou sílu. Není-li podporován v agresivitě k lidem a psům, sám dobře rozliší, která situace je pro něho a jeho pána nebezpečná. V takovém případě nesmlouvavě zakročí. Správný rotvajler opravdu musí být vyrovnané povahy. Má velmi rád sníh, většina jedinců miluje i vodu, nepronásleduje lesní zvěř a nemá sklony k běhání za auty či cyklisty. Rádi cestují. Dobře se snáší s domácími zvířaty, dokonce i s kočkami či drůbeží, je-li k tomuto samozřejmě veden.

Je ideálním ochráncem člověka i jeho majetku. Rozhodně nepatří k uštěkaným plemenům. A když rotvajler vrčí, je opravdu hodně zle. Rotvajleři totiž příliš mnoho varovných náznaků před útokem nevydávají. Je to pes působivého vzezření a jen blázen by chtěl vykrást dům, kde bydlí rotvajler.

Většina kynologů se drží verze, že přímí předci rotvajlera existovali již v 1. století, v době vpádu Římanů do Germánie. Samozřejmě, nejednalo se o jednotnou rasu, jakou známe dnes. Víme jen, že to byli dogovití psi, mohutní, silní, pracovití a v různých barvách srsti. Římané své psy ale nepoužívali jen na hnaní válečné kořisti – dobytka (zejména ovcí a skotu). Využívali je také ke střežení, tedy své ochraně, jako psy válečné a v neposlední řadě je posílali do arén k zápasům s nejrůznějšími zvířaty.

Než se stal rotvajler rotvajlerem

Jak putovala vojska krajem, ze všemožných důvodů sem tam někteří jejich psi zůstali v okolních vesnicích. Vesničané si je nechali, křížili se svými místními psy a dál je a jejich potomky využívali na hnaní svého dobytka. Časem zjistili, že je možné je využít i jinak, neboť se jednalo o poměrně všestranné psy. Ke všemu byli velice houževnatí, nenároční a značně přizpůsobiví. Je důležité podotknout, že z honáckých psů používaných římskými legiemi se vyvinulo mnoho různých plemen. Když však byly nedávno podrobně prostudovány cesty římských legií, ukázalo se, že až tak velký vliv na vytvoření rotvajlera tito jejich psi neměli, protože jejich cesty vedly jinak, než se kdysi usuzovalo. Dá se tedy předpokládat, že rotvajler je sice ovlivněn cizí krví, ale z větší části je „původním domácím německým psem“, nikoli přistěhovalcem.

Ve Württemberku leží město Rottweil. Vzniklo v 8. století a bylo vystavěno z převážně červených cihel. Nacházelo se u řeky Neckar a bylo dobře známé svými pravidelnými velkými trhy dobytka. Práce s dobytkem nebyla pro člověka na manipulaci zrovna snadná. Proto když se rozneslo, že zdejší psi mají úžasné vlohy k zvládnutí a ovládání i problematických kusů dobytka, stali se velmi žádanými široko daleko. To však nebyla jejich jediná obdivuhodná vlastnost. Ukázali se i jako výborní ochránci a hlídači. Jen velmi málokdo si troufl majitele tohoto psa okrást nebo na něj vztáhnout ruku.

Kde je velké množství dobytka, musí být i řezník. A protože řezníci viděli rotvajlera při práci s dobytkem, zanedlouho poznali jeho úctyhodnou sílu a věrnost. Společně s pracovitostí a všestranností to byly ty nejlepší vlastnosti, které si majitel–řezník u svého psa mohl přát. Nejenže jejich psi pomáhali s usměrněním dobytka při porážce, ale i hlídali majitele i jeho majetek, a také byli zapřaháni do vozíků a tahali zboží. Tím si vysloužili po určitý čas označení „řeznický pes“. Avšak tito psi nesloužili jen k dobrým účelům. Lidé té doby se chtěli bavit po svém a nezřídka je pro jejich sebevědomí a odhodlání používali na psí zápasy. Psi s jizvami pak museli nosit náhubek, čímž bylo mimo jiné na první pohled zřejmé, o jakého psa se jedná.

V 19. století existoval rotvajler ve dvou typech – lehký a těžký. Navíc se objevoval i v jiných barvách, než jakou (coby jedinou) známe dnes. Dokonce kdysi rotvajleři mohli mít různě velké bílé znaky. Je více než pravděpodobné, lépe řečeno je jisté, že mají nemálo společného se švýcarskými salašnickými psy. Ve své dávné historii byl rotvajler používán různě. Například šlechtou na lov divočáků, v severských zemích sloužil v saních jako pes tažný, v Norsku byl například hojně využíván coby lavinový pes–záchranář. Údajně byl v jednu dobu používán i v Rusku k lovu šelem. A v Austrálii sloužil ještě dlouho ve 20. století coby pastevecký a honácký pes u stád s ovcemi.

Jak se málem vytratil

I když se nám to dnes nebude chtít věřit, i rotvajler na přelomu 19. a 20. století stál před vlastním zánikem. Téměř jako by se proti němu spikl svět. Postupně o téměř veškerou práci, kterou zastával, přišel. Zřejmě největší podíl na jeho prudce se zmenšující populaci měla železnice, respektive jeden vydaný zákon podporující železnici. Došlo k zákazu hnaní dobytka po cestách, s odůvodněním možnosti velkého šíření nakažlivých nemocí dobytka. Na jeho transport se tedy ze zákona musely využívat zásadně vlaky. Navíc se na začátku 20. století vyvíjelo mnoho dalších plemen, která rotvajlera z obliby veřejnosti vytlačila například pro líbivější exteriér. V první polovině 20. století byl pro rotvajlera opravdu velkým konkurentem zejména dobrman.

Mnoho kynologických odborníků vidělo na konci 19. století zánik rotvajlera jako jistotu. Bohužel přesto, že o jeho existenci i historii mnohé věděli, již se o rotvajlerovi v publikacích nezmiňovali, neboť to viděli za již zcela zbytečné.

Poprvé se tento pes objevil na výstavě v roce 1882 v Heilbronu. Nebyl to však ještě zdaleka typický rotvajler, jakého známe dnes, i když se majitel k označení „rotvajler“ hlásil. Podíváme-li se na kresby z přelomu 19. a 20. století, zjistíme, že se od švýcarského salašnického psa někteří jedinci tehdejších rotvajlerů příliš nelišili. První chovatelský klub, který sdružoval milovníky rotvajlerů, byl společný i pro majitele a chovatele leonbergerů. Byl založen v roce 1899. Možná proto nikoho moc nepřekvapí informace, že první standard sepsaný v roce 1901 Albertem Kullem byl společný pro tato dvě plemena. 

Od počátku se v čistokrevném chovu vyžadoval nůžkový skus. V prvním standardu je uváděno mnoho barev srsti a různých barevných kombinací. Kromě nám známé černé s tříslovou je zde uváděno, a tedy i povoleno: tmavě vlkošedá s černě zbarvenou hlavou a sedlem na hřbetě, popelavě šedá s černým žíháním, či červená. Vždy však se žlutými nebo rezavými znaky, vyjma jednobarevné červené srsti. O bílých znacích se standard také zmiňuje jako o něčem poměrně běžném, co lze, je-li to v malém rozsahu, tolerovat. Již od začátku 20. století byly vedeny nejrůznější plemenné knihy, které se postupem času zdokonalovaly, a zvyšovaly se nároky na předky a pojmenování jednotlivých psů. Přesto je známo, že v roce 1905 byla přímo v Rottweilu už pouze jediná fena tohoto plemene.

Uznávaný policejní pes

Největší zásluhy na počátečním rozvoji plemene rotvajler jsou přisuzovány Albertu Grafovi z Heidelbergu. Alberta Grafa přesvědčil o kvalitách rotvajlerů přímo jeho vlastní pes jménem Russ, který je zároveň považován za zakladatele „čisté linie“ rotvajlerů. Nejstarší klub rotvajlerů byl založen 13. 1. 1907, tento klub se však po pár týdnech pro velké neshody členů rozpadl a již 26. 4. 1907 vznikl klub nový. Ovšem ani potom k rozumné domluvě mezi chovateli příliš nedocházelo a existovaly velké spory. Tato situace trvala poměrně dlouho, až do vzniku nového „Všeobecného klubu německých rotvajlerů“. Ten byl založen v roce 1921. V tomto roce se rotvajler také dočkal zmodernizovaného standardu, který byl pak přepracován až v roce 1960.

Mezitím se rotvajlerovi, respektive funkcionářům, podařil velký přínosný počin a tento pes se po boku erdelteriéra a německého ovčáka zapsal v roce 1910 mezi oficiální služební/policejní plemena. V mnoha zemích se tak od první třetiny 20. století začal používat u policie, v armádě a u pohraniční stráže. Tento krok velmi dopomohl k rychle stoupajícímu zájmu o rotvajlery.

Tak jak měl rotvajler po roce 1910 našlápnuto k lepším zítřkům, tak jeho stoupající hvězdu opět zbrzdily dvě světové války. Přesto chov stále pokračoval a např. ve 30. letech 20. století byl vytvořen seznam psů, kteří se nehodili do chovu. V roce 1935 bylo na Mezinárodním kongresu ochránců zvířat v Bruselu schváleno, že se zakazuje využívat psy v tahu. Rotvajleři se však velmi dobře uplatnili v hlídkové službě. Zpravidla totiž zbytečně neštěkají a práci strážce a ochránce provádí téměř nehlučně. Ovšem problém se ukázal v tom, že je to pes jednoho pána. Tedy brzy ozbrojené složky zjistily, že psa si nemohou policisté ani vojáci na službách střídat – „půjčovat“.

Rozvoj chovu psa uznávaného po celém světě

Protože byli využíváni i pro vojenské účely, 2. světovou válku jich přežilo jen pár. Přesto díky početným vrhům a dobrým rozmnožovacím schopnostem bylo plemeno opět poměrně rychle v dostačujícím počtu, aby se mohlo opět zdárně rozvíjet. Po 2. světové válce se v chovu rotvajlerů začala věnovat zvýšená pozornost správnosti chrupu psa a vylučovali se psi s bílými znaky. Již od roku 1944 se po rotvajlerech chtěla bonitace a povahová zkouška. Od roku 1959 se začali z chovu vyřazovat psi s entropiem.

Podíváme-li se dnes na fotografie bezmála 100 let staré, zjistíme, že např. šampióni z 30. let 20. století by měli velké šance ve výstavních kruzích i dnes. Je chován na celém světě ve velkém počtu a ve většině zemí je natolik oblíben, že spadá mezi 10 nejžádanějších plemen. Za první země, kde se chov stal ustáleným s kvalitními jedinci, je považováno samozřejmě Německo a dále Švédsko a Nizozemsko. Do USA se první rotvajleři dostali na začátku 30. let 20. století.

Chov v České republice

Na našem území se rotvajleři objevovali už minimálně v době první světové války a již ve dvacátých létech byli využíváni u policie – u českých četníků. Ovšem co je zajímavé, tak že první chovatelské stanice rotvajlerů se u nás objevily až ve 40. letech 20. století. Za zakladatelku moderního chovu u nás je považována fena Betty vom Birkenhain, která byla povahově i exteriérově na velmi vysoké úrovni. Bohužel je dohledáno a zpřístupněno velice málo informací, kdy a kde se u nás narodila první štěňata rotvajlerů, protože i štěňata u nás narozená byla dlouho zapisována do německých plemenných knih. 

Délka trupu měřená od vrcholu hrudní kosti až k výběžku sedací kosti by měla přesahovat kohoutkovou výšku nejvýš o 15 %. Rotvajler by tedy neměl působit příliš kvadraticky, ale ani ne dlouze. Je to klusák. Jeho pohyb je harmonický a plný síly.

Jeho hlava je výrazná, široká, s výrazným čelním sklonem a týlním hrbolem. Čenich je spíše širší než kulatý a vždy černé barvy. Pysky jsou také černé, důležité upozornění – pevně přiléhající, koutky pysků uzavřené a dásně co nejtmavší. Kůže na hlavě tedy nikde nevisí. Je vyžadována plnochrupost a nůžkový skus. Oči jsou středně velké, mandlového tvaru, temně hnědé barvy (co nejtmavší) a víčka dobře přiléhají. Uši jsou středně velké, visící, trojúhelníkového tvaru, daleko od sebe postavené a vysoko nasazené. Dále jsou otočené dopředu a přiléhající a zdánlivě rozšiřující temeno.

Krk zvýrazňuje sílu psa a je silný, přiměřeně dlouhý, s lehce klenutou šíjí, suchý, bez laloků a volné kůže na hrdle. Trup rotvajlera by měl být pevný, rovný, silný, s prostornou a širokou hrudí a vyvinutým předhrudím. Slabiny nejsou vtažené. Ocas je ponechán v přirozené délce, v klidu svěšený dolů, jinak je nesen vodorovně v prodloužení hřbetu. Např. přetočení nad hřbet je výraznou chybou. Končetiny jsou rovné a nejsou úzce postavené. Dále jsou dobře zaúhlené, stehna svalnatá, tlapy kulaté, prsty dobře uzavřené a klenuté.

Kůže je všude na hlavě napjatá. Je-li silně vzbuzena pozornost psa, může tvořit lehké vrásky na čele. Srst se skládá z krycí srsti a podsady. Jde o tzv. patrovou srst. Krycí srst je středně dlouhá, drsná, hustá a pevně přiléhající. Podsada nesmí přerůstat krycí srst. Na pánevních končetinách je osrstění poněkud delší. Zbarvení srsti je černé s dobře ohraničenými znaky (pálením), syté červenohnědé barvy na lících, tlamě, spodní straně krku, hrudi a končetinách, stejně jako nad očima a pod kořenem ocasu.

Kohoutková výška se ještě podrobněji rozděluje na: psi 61 až 62 = malí, 63 až 64 = střední, 65 až 66 = velcí (ideální výška) a 67 až 68 = zvlášť velcí. Hmotnost psů má být přibližně 50 kg. A u fen je kohoutková výška dělena na: 56 až 57 = malé, 58 až 59 = střední, 60 až 61 = velké (ideální výška) a 62 až 63 = zvlášť velké. Hmotnost fen má být přibližně 42 kg.

Diskvalifikující vady (na výstavě i v chovu) jsou např.: žluté a různobarevné oči, psi s barvou neodpovídající standardu rotvajlera – černá s hnědými znaky; bílé skvrny, zalomený, zatočený, nesený silně ke straně, nebo ke hřbetní linii nesený ocas, předkus, podkus, zkřížený skus, psi s chybějícími řezáky, špičáky, premoláry nebo moláry. Co se týče povahy, tak jsou diskvalifikována bázlivá, plachá, zbabělá, bojící se výstřelu, zlostná, přehnaně nedůvěřivá a nervózní zvířata.

Kolem věku dospívání zejména samci mají snahu zkoušet, zda by on neměl být tím, kdo povede celou svou rodinu. O co víc je to dominantnější jedinec, tím je jeho myšlení v tomto směru výraznější a je nutné na to pamatovat. Není radno podceňovat roztomilost hrátek mladého rotvajlera, i když rozhodně ne všichni se na prahu dospívání a dospělosti do konfrontace se svým majitelem pustí. Určitě je ale vhodné výchovu v upevňování vztahu a místa v hierarchii nepodceňovat a často svému psovi připomínat, kde je jeho místo v lidské smečce. Pokud pes bude mít jasno, kde jeho místo, a lepší že už to nebude, spokojí se s ním a nebude mít tendence se dál šplhat po žebříčku hierarchie nahoru. Pokud však v mladém věku, kdy ještě nemá zcela o všem jasno, má pocit, že ani jeho pán neví, kdo je jak „vážený a ctěný“ v rodině, bude mít tendence to zkoušet a zjišťovat. Rozhodně je nutné si po celý život psa udržet autoritu v dostatečné síle.

Agresivní a dominantní chování nesmí být posilováno. Snadno se totiž vymkne z kontroly a i kvůli velikosti tohoto psa se může stát nebezpečím nejen pro kolemjdoucí, ale i pro majitele a jeho rodinu. Ukázalo se, že přílišná dominance je také částečně věc dědičná. I přesto, jaký je rotvajler nezřídka dominátor, je citlivý na intonaci hlasu. U rotvajlerů je většinou rozdíl mezi fenou a psem značný. Feny nejsou zpravidla tak mohutné a ani tak dominantní jako psi. Feny jsou celkově mírnější, poddajnější, jemnější, a tedy i snazší na výchovu a klidné soužití.

Je to sebevědomý pes pevných nervů, rozhodný a poměrně samostatný v uvažování. Kontrola a převaha nad instinkty a vlastní uvažování psa, jsou pro majitele důležité. Rotvajler opravdu potřebuje důslednou výchovu. Proto zvažte, zda je tento pes vhodný pro vás. Pokud ano, rozhodně nebudete zklamáni. Rotvajler je velice sebevědomý hlídač. Chce ochraňovat a je v tom dobrý. Snadno se povznese nad cizí lidi a žije rád jen pro svou rodinu a pro sebe. Je odvážný a vědom si své síly. Někteří jedinci si mohou hlučné uvítání návštěvy nebo zbrklé objetí s kamarádem vyložit jinak, než je původně od druhého člověka myšleno. Někteří jedinci, pokud mají pocit, že jejich pán nebo on sám jsou napadeni, jednají hned obrannou reakcí.

Rotvajleři jsou velmi oddaní, sebevědomí, věrní, rádi pracují, většinou jsou velmi klidní, mají pevný charakter a jsou citliví na nespravedlivé zacházení. Měli by být vedeni k přátelskému chování. Výhodou i nevýhodou rotvajlera je výborná paměť. Pamatuje si nejen všechny naučené cviky, ale i křivdy, tresty, psy a lidi, co mu kdy ublížili. To má v sobě „zakódováno" po celý svůj život. Toto je třeba mít neustále na paměti. I naučené zlozvyky a nevhodné chování se velmi špatně odnaučují.

Ve výcviku zejména v počátcích potřebuje víc času než většina ovčáckých plemen. Také nezřídka reaguje na všechno trochu opožděně, ale i toto se dá napravit. Vše je zapotřebí vhodně motivovat a dávat základ již ve štěněčím věku. Poměrně pozdě dospívá, jak fyzicky, tak psychicky. Štěně a mladý pes se však nesmí příliš vyčerpat a unavit. To ovlivní a zároveň musí hlídat jeho majitel, nikoli pes. Ten toho schopen není. Lehne si, až když je to opravdu neúnosné. A to už je špatně.

Výchovu rotvajlera může zvládnout i méně zkušený chovatel, avšak pouze za předpokladu výborné znalosti teorie a maximální důslednosti. Nemůže si jej pořídit člověk, kterému malá fyzická síla nedovolí udržet až šedesátikilového psa v krizových situacích a člověk, který mu nemůže poskytnout nějaké zaměstnání (sport, časté procházky, cestování...). Dále je krajně nevhodný pro člověka, který chce pouze vlastnit „velkého, zlého psa" a léčit si něm své komplexy. Rotvajler také nepatří do rukou typu lidí, kteří mají v oblibě u tříměsíčního štěněte říkat: „Nesahat, kouše!" Ten, kdo nedokáže zvládnout jeho sebevědomí, může v horším případě očekávat, že se z jeho psa stane nesnesitelný tyran celé rodiny a postrach okolí. Končí to většinou špatně pro rodinu, nebo utracením psa, který by mohl být v rukou jiných majitelů vyrovnaným a milým společníkem.

Nepotřebuje celoživotní výcvik, pokud se nechcete věnovat výcviku nemusíte, ale bez dobré výchovy a základního výcviku poslušnosti se majitel rotvajlera neobejde. Jestli je rotvajler nebezpečný, tak tehdy, když je nevhodně vychováván (nebo vůbec) a nebo pokud se nudí!

Nelze nechat rotvajlera po dobu štěněcího věku a dospívání „růst jako dříví v lese". Upevnit si místo v hierarchii smečky - rodiny se rotvajler (jako většina plemen) snaží okolo věku 5, 6 měsíců a nelze tuto skutečnost podceňovat. Výcvik poslušnosti drilem do stáří jednoho roku nepřipadá v úvahu. Dril nelze doporučit ani v dospělém věku rotvajlera. Na poslušnost má pes dost času, ale základ je zapotřebí položit již v raném štěněcím věku. Je nutné si uvědomit, že nutit padesátikilového psa ulehnout je velmi problematické i pro silného muže. Proto první rok života rotvajlera by se měl skládat z velkého množství her, vedoucích k plnění cviků jakými jsou např. přivolání, přinášení věcí, zaujímání různých poloh apod. Bude-li pes vhodně motivován, upevní se spolupráce, porozumění a kamarádský vztah mezi psovodem a psem. Se stopami, stejně jako u všech plemen, je nejvhodnější začít v nejranějším věku (okolo 2-3 měsíců věku psa). Nejčastěji používanou, osvědčenou metodou u RTW je stopa s pamlsky nebo potravou na konci stopy. Někteří rotvajleři jsou i vášnivými aportéry. S obranou nemají zástupci tohoto plemen většinou žádné větší problémy. Jeho zákrok je tvrdý a nekompromisní. 

Dobře socializovaný rotvajler mívá děti docela rád a navzdory své velikosti umí být velmi jemný a opatrný. Je však nutné, aby se děti naučily respektovat jeho osobnost a nerušily ho v době odpočinku. Není-li však pes na přítomnost dětí od mládí zvyklý, je na místě maximální opatrnost. Vzhledem k velikosti rotvajlerů je ostatně vždy lepší být obezřetný více než méně. 

K nejčastějším zdravotním problémům rotvajlera patří dysplazie kyčelních a loketních kloubů. Dysplazie je prověřována u každého jedince, který má jít dál do chovu. Jedinci s výraznou dysplazií nejsou do chovu připuštěni. Tedy se procento postižených psů tímto defektem (platí pro psy s průkazem původu) pomalu snižuje. Výskyt dysplazie je u mnohých plemen pozorován a sledován od 70. let 20. století. Statistiky ukazují, že dysplazií kyčelních kloubů trpí ve 21. století přibližně 20 % rotvajlerů. Na počátku sledování to bylo kolem 30 %. Ovšem situace s loketními klouby je horší. Zde statistika upozorňuje na současných (přibližných) 40 % postižení. Tato statistika však již neuvádí, o jak vysoký stupeň dysplazie se jedná. S ohledem na poměrně vysoké procento dysplazie loketního kloubu se předpokládá, že jsou zde zahrnuti jedinci již s dysplazií 1/0 nebo 0/1. Výzkum prokázal, že méně často jsou postiženy feny. Dysplazii pravděpodobně může negativně ovlivnit kluzký povrch podlahy již u chovatele, případně i dále u majitele, vhodná není ani nadměrná pohybová aktivita v období růstu.

U rotvajlerů se může objevit také entropium či ektropium a osteochondritida. Spíše výjimečně rakovina, problémy se štítnou žlázou, zúžená aorta – postižení srdce, von Willebrandova nemoc (onemocnění krve) a progresivní atrofie sítnice. I když se výčet onemocnění může zdát velký, rozhodně není rotvajler zdravotně problematické plemeno. 

Povinná vyšetření

Rottweiler Klub České republiky, který zastřešuje čistokrevný chov rotvajlerů u nás, požaduje k uchovnění vyšetření na dysplazie kyčelních (DKK) a loketních (DLK) kloubů, s výsledkem nejhůře (2/2) včetně. 

Pro účely chovnosti se akceptují rentgenové snímky kyčlí zhotovené po 12. měsíci věku. Je-li dysplazie zjištěna v tomto či pozdějším věku, jsou již možnosti léčby značně omezené. Z hlediska zdraví a kvality života psa je proto vhodné provést časné vyšetření kyčlí. Dokud pes roste, je totiž možnost korekce dysplazie mnohem vyšší. Pes po některém z chirurgických zákroků řešících dysplazii kyčelních kloubů sice nadále není vhodný do chovu, může však vést aktivní život bez bolesti kloubů. 

Doporučená vyšetření

Renomovaná laboratoř Genomia nabízí pro rotvajlery ještě několik dalších nepovinných genetických vyšetření.

Vhodné je testování chovných psů na neurodegenerativní onemocnění - degenerativní myelopatie (DM). Choroba se projevuje postupným slábnutím nejprve zadních končetin, ataxií, poruchami koordinace pohybů a sérií dalších neurologických příznaků. Onemocnění je progresivní a zpravidla vede do dvou let od prvních příznaků k euthanasii, aby se zabránilo utrpení zvířete. 

Druhým závažným neurologickým onemocněním, na které Genomia doporučuje testovat je juvenilní laryngeální paralýza a polyneuropatie (JLPP). Na rozdíl od všeobecně rozšířené DM je tato choroba specifická pro rotvajlery a černé ruské teriéry. Postižení jedinci trpí dýchacími potížemi a souborem neurologických příznaků podobných jako u DM (ataxie, poruchy hybnosti). U některých psů byly pozorovatelné abnormálně zmenšené oči a katarakta. Onemocnění se projevuje již ve štěněcím věku a vzhledem k závažnosti a progresi obtíží vede také k brzké euthanasii. 

Obě výše popsané choroby jsou zákeřné v tom, že se dědí autozomálně recesivně, tedy existují klinicky naprosto zdraví přenašeči. Nemocné bývá pouze zvíře, které zdědí vlohy pro DM/JLPP od obou svých rodičů. Narození nemocných štěňat tak zabrání pouze genetický test potenciálních rodičů. Přenašeč navíc nemusí být ani vyřazen z chovu, pouze je zapotřebí krýt ho vždy se zcela zdravým (tzv. clear) jedincem. 

Genetickým vyšetřením chovných zvířat je také možné eliminovat z chovu von Willebrandovu chorobu (porucha krevní srážlivosti). 

Posledním doporučovaným testem je vyšetření na maligní hypertermii. Tato farmakogenetická choroba kosterního svalstva není vázána na konkrétní plemeno. Projevuje se přecitlivělou reakcí na běžně užívaná anestetika. Typicky dojde krátce po uvedení do celkové narkózy k prudkému zvýšení tělesné teploty a sérii dalších příznaků, které mohou psa i ohrozit na životě. Dokud pes nemusí podstoupit celkovou anestezii (obvykle kvůli operačnímu zákroku), nemoc se nijak neprojevuje, proto bývá často diagnostikována až v pozdějším věku, nebo také vůbec.

Běžná péče o zevnějšek rotvajlera není nijak náročná ani vám nezabere mnoho času. Především je nutné udržovat krátkou délku drápů a dbát na čistotu ušních zvukovodů. 

Rotvajleři mohou být náchylnější k přeplnění či ucpání análních žlázek. Jde o drobné váčky produkující páchnoucí sekret, který se normálně uvolňuje při stolici. Někteří psi však tvoří sekretu příliš mnoho nebo má tužší strukturu, takže se žlázky přeplní a/nebo ucpou. Pes pak věnuje zvýšenou pozornost své zádi, drbe se po celém těle či projevuje celkový neklid. Typické je tzv. sáňkování - pes se šoupe po zadní části těla, čímž si drbe konečník. Zanedbané žlázky mohou vést až k zánětu a tvorbě abscesu, což již vyžaduje chirurgický zákrok. Při prvních projevech obtíží přitom stačí žlázky jednoduše vymáčknout prsty. Je to sice jednoduchý úkon, ale i ten se musí umět, je třeba mít patřičný grif. Většinou ho proto provádí veterinář či veterinární technik, i když majitelé chronických „žlázkařů“ se od nich často naučí uvolňovat obsah žlázek sami. 

I když se na první pohled může zdát, že jeho srst je do zimního období krátká, není tomu tak. Jedná se o velmi houževnaté plemeno s kvalitou srsti jak do zimních, letních či deštivých podmínek. Jeho srst je kratší než u německého ovčáka, ale delší než u dobrmana. Kdysi se sem tam ve vrhu objevil zvrat na dlouhou srst. Dnes je to zcela výjimečně.

Srst rotvajlera potřebuje minimální péči. Občasné překartáčování zcela postačí. Samozřejmě, je-li pes v bytě, tak je možné častým kartáčováním eliminovat množství uvolněných chlupů na podlaze a nábytku. Také se častějším kartáčováním (ve spojitosti s vhodnou stravou) stává srst kvalitnější a lesklejší. Koupání se šamponováním rotvajler téměř nepotřebuje, neboť špína na něm téměř neulpívá. Naopak, časté koupání se šamponováním kůži a srsti příliš nesvědčí.

Velkou výhodou tohoto psa je jeho cvičitelnost. Co se týče temperamentu, je opravdu jedinec od jedince různý. Každopádně je i přes svou postavu atleta těžké kategorie obratný a poměrně vytrvalý. Někdy mu při práci může snížit výkon a přesnost velké vedro. Přesto jsou schopni pracovat při dostatku tekutin, stínu a odpočinku i za parných letních dní. Zima či déšť pro něj nejsou žádným problémem.

Rotvajler tedy může dělat téměř cokoliv. Ale asi nejvhodnější pro něj je všestranný výcvik. To znamená výcvik nejen poslušnosti, ale také sledování stopy člověka (stopování) a obrany. Dnes existuje opravdu velké množství nejrůznějších zkoušek. Lehké i těžké, všestranné i speciálně zaměřené např. jen na stopování. Při stopování pracuje zpravidla klidně, nebývá roztěkaný. V obranách vyniká a při dobrém vedení a za pomocí dobré motivace zvládne i veškeré cviky poslušnosti. Tedy se může účastnit např. obedience (závody poslušnosti).

Stačí si vybrat a začít. Cokoliv kdy dělal, dělal rád a s co největším nasazením. Pokud měl a má dobrého psovoda, který ví, jakou zvolit metodu, aby jeho přání pes pochopil, velice rád a svědomitě spolupracuje. Od svého psovoda vyžaduje poměrně hodně píle a kreativnosti, času a zmíněné hledání vhodné motivace. Pokud se vše podaří dobře skloubit, pak jeho výkon je obdivuhodný až překvapující. Je to pracant tělem i duší.

Nechápe neustálé procvičování jednoho cviku, a pokud se tak děje, rychle je znechucen. Monotónní výcvik tedy u něj nebude to pravé. Také myslete na to, že je nutné mít dost fyzické síly na udržení rotvajlera. I když zvládá dobře chůzi u nohy, je potřeba počítat s různými situacemi, kdy bude nutné udržet jeho těžké tělo s velkou tažnou silou. Tedy je to pes, který potřebuje nějaké vyžití, nějakou práci, jakoukoliv. Určitě se rád zapojí do čehokoliv. Nuda ho jen ničí. Nudící se rotvajler snadno propadne do negativního myšlení, splínu a zkazí si pohled na celý svět. Pak život s ním nemusí být nic snadného.

I když rotvajler není nijak náročný strávník, z nekvalitního krmení může mít kožní či zažívací problémy. Poměrně často mají rotvajleři problémy s obezitou. Často za to může majitel, a to proto, že chce „mohutného psa“. Ovšem tato touha se pak snadno zvrhne k obezitě. Rotvajleři jsou většinou dobří jedlíci, ale jsou i tací, kteří jsou vybíraví a jedí pomalu a ne zcela všechno. Málokdy každé krmení vyloženě zhltnou. Krmivo, kde je hlavní složkou sója, hodně psa nadýmá. Může být tak i jedním z důvodů torze žaludku.

S ohledem na velikost rotvajlera a riziko torze žaludku (tak jako u všech jiných velkých a mohutných plemen) je velmi vhodné denní dávku rozdělit do dvou či tří porcí a krmit tak vícekrát denně. I s vodou by se mělo opatrně – v menších dávkách. Proto se ani v létě nedoporučuje mít v kotci kýbl vody, ale misku vody. Prevence je důležitá, neboť při torzi žaludku je jedinou šancí na záchranu okamžitá operace.

Někdo má tendence podávat velké množství vitamínů a minerálů, aby byl pes mohutný, velký a zdravý. Ovšem předávkování je bohužel poměrně snadné a špatným dávkováním u psa se pak docílí pravého opaku. Některé nevhodně podávané preparáty pak dokonce mohou pro psa znamenat trvalé zdravotní problémy. Proto je potřeba se poradit s veterinářem a rozhodně doporučované dávky nepřekračovat.

Chov rotvajlera patří mezi finančně náročnější. Pravidelné očkování vychází na 500-1500 Kč, podle toho, zda očkujete pouze základ nebo přidáváte i nějaké další vakcíny. Například psi pohybující se u koní nebo na statku by měli být očkováni proti tetanu, který není součástí základní vakcinace. 

Počítejte také s pravidelným poplatkem obci. Ten se pohybuje od symbolických 100 Kč ročně až po 1000 Kč. Vyšší poplatky bývají ve velkých městech a také pro majitele více psů. Tyto náklady jsou shodné pro všechna plemena. 

Nejvýznamnějším pravidelným výdajem jsou bezesporu náklady na krmení. Rotvajler je velké až obří plemeno, jeho adekvátní výživa proto něco stojí. Spotřeba krmiva se odvíjí od konkrétního produktu, celkového stavu a míry fyzické aktivity, nicméně pro hrubou orientaci - 15 kg pytel slušných granulí (nikoliv těch nejlepších) začíná asi na 900 Kč a dospělému rotvajlerovi vydrží zhruba na 5-6 týdnů. Na trhu jsou i levnější granule, jejich složení je však žalostné a do psí misky nepatří. Při krmení domácí stravou se dostanete na podobnou částku, budete-li kupovat suroviny přiměřené kvality.

V sezóně klíšťat také počítejte s antiparazitárními přípravky (obojky, pipety). Výrobků je mnoho a je třeba vyzkoušet, co bude vašemu psovi vyhovovat. Cena za měsíc trvající ochranu vychází na 200 - 500 Kč, podle zvoleného přípravku.

Ujasněte si, co od psa očekáváte a podle toho volte konkrétní chovatelskou stanici. Mezi liniemi pracovních a výstavních psů jsou značné rozdíly v exteriéru i v povaze. O radu se můžete obrátit na chovatelský klub, který bude mít i přehled o plánovaných vrzích a štěňatech. 

Texty: Eva Nohelová, Šárka Štíchová

Časté dotazy

Na co se ptají zájemci o rotvajlera

Kolik stojí štěně?

Štěně s průkazem původu obvykle pořídíte  v rozmezí 18-40 tisíc korun. Cena se odvíjí například od pracovních či výstavních předpokladů štěňat, roli hraje i pohlaví (fenky bývají dražší, zejména mají-li chovatelský potenciál). 
Chcete-li ušetřit a nemáte výstavní a chovatelské ambice, poptejte se po štěněti třeba s nestandardním zbarvením, zálomkem na ocase či jinou drobnou exteriérovou vadou, která však nemá vliv na povahu a zdraví zvířete. 

Pro koho se hodí?

Rozhodně to není pes vhodný pro každého, přestože jeho pracovní potenciál je veliký. Majitel musí dobře znát povahu a úskalí i některého možného negativního chování rotvajlera jako celku. Není to pes doporučovaný pro začátečníka. Někdy je dominantní a potřebuje pevnou ruku s jasným vedením. Většinou je to pes jednoho pána, a to celoživotně. Jeho pán musí být přirozená autorita, výrazná osobnost, klidný, důvěryhodný, vyrovnaný a srdnatý. A takový je i rotvajler. Je to zdatný, oddaný, ale i přítulný tvor. Tento pes potřebuje sebejistého pána, který zná jeho potřeby a je schopen mu i sobě zajistit na všechny strany spokojený život.

Kde bude spokojený?

Rotvajleři mají rádi kontakt s rodinou a zejména se svým pánem. Sice může být celoročně ubytován venku, ale platí neustále omílaná skutečnost: musí mít práci. Jen pobyt na zahradě a hlídání pro něj není práce, ale jen jakási samozřejmá součást života. Může žít i v domě či v panelákovém bytě. A opět se předpokládá, že pohybu mu majitel zajistí dostatek. Tedy na prostředí, kde spí, není náročný. Někteří jedinci žijící v bytě se svým pánem se mohou stát na něm až závislí a chodí za ním, kamkoliv se hne.
Má poměrně silné teritoriální cítění a téměř postrádá skony k toulání a utíkání ze zahrady. Nedělá a nevyhledává skulinky v plotě, dokonce mnozí ani nepřekročí pomyslný práh branky, zůstane-li otevřena. Ovšem na to nelze nikdy spoléhat. Člověk musí být zodpovědný, uvědomovat si důraznost chování tohoto psa a musí zabezpečit zahradu před jeho případným opuštěním pozemku.

Jak  se snáší s ostatními zvířaty?

S domácími zvířaty zpravidla nemá problém, ale musí být k bezproblémovému soužití vedený od štěněčího věku. Někteří dospělí rotvajleři mohou mít konflikty s jinými psy (zejména samci), s dobytkem či kočkami. Případně se u nich může probudit lovecký pud a budou se rádi vzdalovat v lese a stopovat, případně i lovit divokou zvěř. Tomu se dá předejít jedině dobrou a včasnou výchovou a samozřejmě následným správným vedením.

Jak vychází s jinými psy?

Někteří samci mohou mít sklony k nadměrné dominanci, což může vést k vyvolávání potyček. I když feny bývají mírnější, také ony občas nemají příliš v lásce „konkurenci“ stejného pohlaví. 
Tyto tendence však lze do značné míry korigovat pečlivou socializací štěňat a také důslednou výchovou. Je-li pes spolehlivě ovladatelný, dokážete naprosté většině konfliktů zabránit. 

Jaké jsou vhodné aktivity pro rotvajlera?

Po celou dobu své existence byl pracovitým a pracovním plemenem. Všestranným, a tedy i značně vnímavým k okolí a okolnostem. Proto najít pro něj vhodné uplatnění či odpovídající sport rozhodně nebude příliš těžké. V dnešní době je mnoho možností a všeobecně pro všechny zájmy velké zázemí. Jak psa i sebe vhodně zabavit, jistě není tak složité. Je činorodý a potřebuje velkou pozornost.
Tito psi se můžou dobře uplatnit i jako záchranáři. Mají dobrý čich a jsou vytrvalí ve smysluplné práci. Většina rotvajlerů ráda plave i ráda aportuje. Můžou běhat také agility, avšak to s ohledem na jeho těžkou konstituci spíše jen pro zábavu než pro výhru na závodech.
Rád běhá i vedle kola a ocení jakkoliv dlouhé procházky. Ovšem všechny sporty vyžadující skákání a vytrvalostní běhání je nutné začít provozovat až v úplné fyzické dospělosti psa, nikdy ne před dovršením alespoň jednoho roku života. Rád tahá věci, tedy i např. boby či sáně s dítětem. Také většina rotvajlerů má ráda přetahovanou a hry s míčkem, jsou-li k tomu od štěněčího věku vedeni.

Má pracovní využití?

V minulosti byl rotvajler oblíbeným služebním plemenem, avšak v dnešní době  v armádě i u policie kralují ovčáci (němečtí a belgičtí). Vyplývá to mimo jiné i ze změny nároků kladených na služební psy a z celkových podmínek v ozbrojených složkách. 
V čem však rotvajler stále kraluje, je hlídání a ostraha objektů, případně osob. Lehčím ovčákům sice nemůže konkurovat hbitostí, za to disponuje obrovskou silou a vytrvalostí. 
Jak bylo zmíněno výše, může se uplatnit také jako záchranář, a to jak  při vyhledávání pohřešovaných osob, tak i při záchraně tonoucích. Pouze práci v ruinách a sutinách může komplikovat jeho mohutnost - kam se protáhne 25kg belgický ovčák, tam se 50kg rotvajler dost možná nedostane. 

Jak sehnat štěně?

Základem je správný výběr chovatelské stanice, odkud si člověk chce pořídit štěně. Je velký rozdíl, zda hledá aktivního společníka, výstavního šampiona anebo psa vhodného k pokročilému výcviku - zaměření chovatelských stanic je různé. 
Nespěchejte. Zajeďte se podívat na nějakou klubovou výstavu, kde můžete poznat chovné psy a feny i potomky z různých chovatelských stanic. Užitečné mohou být i sociální sítě, kde se v různých zájmových skupinách sdružují chovatelé a milovníci jednotlivých plemen.

Proč je lepší koupit štěně s PP?

- Máte maximální jistotu, že váš rotvajler bude vypadat opravdu jako rotvajler a bude mít i povahové rysy typické pro příslušníky tohoto plemene. I když i v nejlepším chovu se tu a tam může vyskytnout „nepovedené“ štěně, riziko je neporovnatelně menší než při pořízení psa bez průkazu původu.
- Nepodporujete množitele, jejichž hlavním cílem je zisk. Chovají proto větší množství zvířat bez ohledu na jejich čistokrevnost, zdraví a celkové kvality, navíc velmi často v nevyhovujících podmínkách. 
- Chovatel není anonymní - musí být registrován chovatelským klubem a jeho zvířata musí mít průkaz původu. Chovní jedinci navíc musejí být tzv. uchovněni, tedy projít posouzením exteriéru i pracovní zkouškou. Mají také za sebou povinná a někdy i doporučená vyšetření, která výrazně snižují riziko zdravotních komplikací u štěňat.
Případné problémy je možné řešit s pomocí chovatelského klubu, je také možné vyhledat si na zvolenou chovatelskou stanici recenze a zkušenosti ostatních majitelů jejich odchovů. 

Druhy/varianty 

Rotvajler je co do exteriéru velmi vyrovnané plemeno. Jediným povoleným zbarvením je černý základ s červenohnědým pálením (znaky). 
Kohoutková výška se  rozděluje na: psi 61 až 62 = malí, 63 až 64 = střední, 65 až 66 = velcí (ideální výška) a 67 až 68 = zvlášť velcí. Feny: 56 až 57 = malé, 58 až 59 = střední, 60 až 61 = velké (ideální výška) a 62 až 63 = zvlášť velké. Nejde však o rozdělení do velikostních rázů.

Na co si dát při pořízení štěněte pozor?

Při čtení inzerátu nabízejícího štěňata zbystřete pokud: 
 - není uveden název chovatelské stanice (ideálně i odkaz na web)
 - cena štěněte je podezřele nízká
 - štěně je nabízeno k odběru ve věku mladším než 7 týdnů
 - absence PP je zdůvodněna „přespočetností“ štěněte  či jeho nestandardním exteriérem. Každé štěně po uchovněných rodičích dostává PP,  i kdyby jich bylo ve vrhu dvacet a bylo jakkoliv nestandardní.
- Většina chovatelů uvítá, když se za fenou se štěňaty přijedete předem nezávazně podívat a podá vám veškeré informace. Také nemá problém představit vám své psy či nechat vás nahlédnout do průkazu původu a dalších dokumentů.

- Máte-li jakékoliv pochybnosti, obracejte se na příslušný chovatelský klub.

Vhodné jméno 

Jméno zapsané v průkazu původu samozřejmě nemusíte používat. Někteří chovatelé navíc při včasné rezervaci umožňují, aby si nastávající majitel štěně pojmenoval po svém. Musí být ale dodrženo počáteční písmeno dle pořadí vrhu v dané chovatelské stanici (vrh A, vrh B atd.). 
Obecně by psí jméno by nemělo být příliš dlouhé (optimálně 1-2 slabiky), za to znělé a srozumitelné (srovnejte „Brok“ a „Filípek“). Také by se nemělo zvukově podobat některému z běžně používaných povelů (Sandy x sedni).
Rotvajlerovi sluší jména podtrhující jeho impozantní zjev - Goliáš, Hera nebo třeba Argo.

Jaké jsou vhodné doplňky ?
Rotvajler nepotřebuje žádné speciální doplňky ani vychytávky. Pokud se psem jezdíte autem, myslete na jeho i vaši bezpečnost. Optimální je umístění psa v kufru auta, nejlépe odděleného od prostoru pro lidskou posádku pevnou mříží. V kufru může být pes volně nebo v přepravní schránce/boxu. Kufr auta i případný přepravní box musí být dostatečně prostorný a dostatečně větraný. 
Pokud chcete vozit psa v kabině auta, nezapomeňte na vhodný postroj. U takto velkého plemene opravdu dbejte, aby měl patřičný atest (tj. aby psa v případě nárazu skutečně udržel). Speciální postroj do auta se připevňuje buď přímo do klipsu pro bezpečnostní pás, nebo s pomocí bezpečnostního pásu. 

Na některých místech se neobejdete bez náhubku. Ten by měl být dostatečně prostorný, aby v něm pes mohl zívat, dýchat s otevřenou tlamou a olizovat si pysky. Ideálním materiálem je pevný plast, špatné nejsou ani tradiční kovové košíky. Lehké kožené nebo nylonové náhubky se hodí, používáte-li košík pouze výjimečně nebo ho potřebujete složit do kapsy. Stále však musí jít o náhubek typu košík, tedy platí výše uvedené (musí umožňovat otevření tlamy). 
Tzv. fixační náhubky, založené na sevření tlamy psa a znemožnění jejího otevření, se absolutně nehodí pro využití místo košíku, jejich smyslem není nahradit klasický náhubek, ačkoliv je někteří lidé takto používají. Byly vytvořeny pro opravdu krátkodobou fixaci zvířete, typicky při veterinárním ošetření či odchytu. Jejich použití v letních měsících může psa ohrozit na životě. Pes se nepotí, jeho jedinou šancí na ochlazení tak zůstává funění s vyplazeným jazykem. Pokud tuto možnost nemá, může se velmi rychle přehřát, což je velmi nebezpečný stav, někdy končící i úhynem.

Zajímavosti o plemeni

O rotvajlerech koluje několik historek dokazujících jeho mimořádnou povahu. Jedna se datuje na období vlády císaře Viléma II. Vypráví o policistovi z Keilu a jeho rotvajlerovi. Ti jednoho dne dostali příkaz zjednat pořádek v hospodě s několika opilými námořníky. Na velkou přesilu stačil jeden policista a jeho pes, přičemž nejenže zjednali pořádek, ale i několik námořníků odvedli do cely. O tomto husarském kousku se dozvěděl císař a nechal policistu a jeho rotvajlera pozvat na návštěvu. Policista se však před podáním ruky císaře na pozdrav omluvil a nejdříve sundal čepici. Teprve poté si potřásl rukou s císařem s vysvětlením, že pro jeho psa je sejmutí čepice signálem, že má být mírným a neútočit. Když totiž má služební čepici na hlavě, pes nikomu nedovolí se jeho pána ani dotknout. Některé zdroje sice mluví o bratru císaře, tedy o princi Jindřichu Pruském, ale myslím, že zde jde více o samotný čin psa, nikoli o osobnosti, které v příběhu vystupují.
Z konce 19. století se zachovala i historka, jak sedlák, který utržil na trhu hodně peněz, chtěl tuto událost řádně oslavit. Jenže se bál o peníze, které měl, a proto peněženku přivázal na krk svému rotvajlerovi. Jemu se nikdo neopovážil peníze ukrást. 

Odlišnosti od podobných plemen

Rotvajler je obvykle dobře identifikovatelný. Zbarvením se mu podobá jiné německé plemeno - dobrman. Ten však je oproti rotvajlerovi znatelně lehčí konstituce a celkově odlišných proporcí i tvaru hlavy.