Rotvajler


Obsah
  1. Než se stal rotvajler rotvajlerem
  2. Dvě historky k dobru
  3. Jak se málem vytratil
  4. Uznávaný policejní pes
  5. Rozvoj chovu psa uznávaného po celém světě
  6. Hlídač, jak se patří
  7. Práce a zase práce
  8. Musí se k sobě hodit
  9. Péče o rotvajlera a jeho chov
  10. Správné krmení a zdraví rotvajlera
  11. Ideální vzhled rotvajlera

Většina kynologů se drží verze, že přímí předci rotvajlera existovali již v 1. století, v době vpádu Římanů do Germánie. Samozřejmě, nejednalo se o jednotnou rasu, jakou známe dnes. Víme jen, že to byli dogovití psi, mohutní, silní, pracovití a v různých barvách srsti. Římané své psy ale nepoužívali jen na hnaní válečné kořisti – dobytka (zejména ovcí a skotu). Využívali je také ke střežení, tedy své ochraně, jako psy válečné a v neposlední řadě je posílali do arén k zápasům s nejrůznějšími zvířaty.

Než se stal rotvajler rotvajlerem

Jak putovala vojska krajem, ze všemožných důvodů sem tam někteří jejich psi zůstali v okolních vesnicích. Vesničané si je nechali, křížili se svými místními psy a dál je a jejich potomky využívali na hnaní svého dobytka. Časem zjistili, že je možné je využít i jinak, neboť se jednalo o poměrně všestranné psy. Ke všemu byli velice houževnatí, nenároční a značně přizpůsobiví. Je důležité podotknout, že z honáckých psů používaných římskými legiemi se vyvinulo mnoho různých plemen.

Když však byly nedávno podrobně prostudovány cesty římských legií, ukázalo se, že až tak velký vliv na vytvoření rotvajlera tito jejich psi neměli, protože jejich cesty vedly jinak, než se kdysi usuzovalo. Dá se tedy předpokládat, že rotvajler je sice ovlivněn cizí krví, ale z větší části je „původním domácím německým psem“, nikoli přistěhovalcem.

Ve Württemberku leží město Rottweil. Vzniklo v 8. století a bylo vystavěno z převážně červených cihel. Nacházelo se u řeky Neckar a bylo dobře známé svými pravidelnými velkými trhy dobytka. Práce s dobytkem nebyla pro člověka na manipulaci zrovna snadná. Proto když se rozneslo, že zdejší psi mají úžasné vlohy k zvládnutí a ovládání i problematických kusů dobytka, stali se velmi žádanými široko daleko. To však nebyla jejich jediná obdivuhodná vlastnost. Ukázali se i jako výborní ochránci a hlídači. Jen velmi málokdo si troufl majitele tohoto psa okrást nebo na něj vztáhnout ruku.

Kde je velké množství dobytka, musí být i řezník. A protože řezníci viděli rotvajlera při práci s dobytkem, zanedlouho poznali jeho úctyhodnou sílu a věrnost. Společně s pracovitostí a všestranností to byly ty nejlepší vlastnosti, které si majitel–řezník u svého psa mohl přát. Nejenže jejich psi pomáhali s usměrněním dobytka při porážce, ale i hlídali majitele i jeho majetek, a také byli zapřaháni do vozíků a tahali zboží. Tím si vysloužili po určitý čas označení „řeznický pes“. Avšak tito psi nesloužili jen k dobrým účelům. Lidé té doby se chtěli bavit po svém a nezřídka je pro jejich sebevědomost a odhodlání používali na psí zápasy. Psi s jizvami pak museli nosit náhubek, čímž bylo mimo jiné na první pohled zřejmé, o jakého psa se jedná.

V 19. století existoval rotvajler ve dvou typech – lehký a těžký. Navíc se objevoval i v jiných barvách, než jakou (coby jedinou) známe dnes. Dokonce kdysi rotvajleři mohli mít různě velké bílé znaky. Je více než pravděpodobné, lépe řečeno je jisté, že mají nemálo společného se švýcarskými salašnickými psy.

Ve své dávné historii byl rotvajler používán různě. Například šlechtou na lov divočáků, v severských zemích sloužil v saních jako pes tažný, v Norsku byl například hojně využíván coby lavinový pes–záchranář. Údajně byl v jednu dobu používán i v Rusku k lovu šelem. A v Austrálii sloužil ještě dlouho ve 20. století coby pastevecký a honácký pes u stád s ovcemi.

Dvě historky k dobru

Rotvajler má několik historek dokazujících jeho mimořádnou povahu. Jedna se datuje na období vlády císaře Viléma II. Vypráví o policistovi z Keilu a jeho rotvajlerovi. Ti jednoho dne dostali příkaz zjednat pořádek v hospodě s několika opilými námořníky. Na velkou přesilu stačil jeden policista a jeho pes, přičemž nejenže zjednali pořádek, ale i několik námořníků odvedli do cely. O tomto husarském kousku se dozvěděl císař a nechal policistu a jeho rotvajlera pozvat na návštěvu. Policista se však před podáním ruky císaře na pozdrav omluvil a nejdříve sundal čepici. Teprve poté si potřásl rukou s císařem s vysvětlením, že pro jeho psa je sejmutí čepice signálem, že má být mírným a neútočit. Když totiž má služební čepici na hlavě, pes nikomu nedovolí se jeho pána ani dotknout. Některé zdroje sice mluví o bratru císaře, tedy o princi Jindřichu Pruském, ale myslím, že zde jde více o samotný čin psa, nikoli o osobnosti, které v příběhu vystupují.

Z konce 19. století se zachovala i historka, jak sedlák, který utržil na trhu hodně peněz, chtěl tuto událost řádně oslavit. Jenže se bál o peníze, které měl, a proto peněženku přivázal na krk svému rotvajlerovi. Jemu si nikdo neopovážil peníze ukrást …

Jak se málem vytratil

I když se nám to dnes nebude chtít věřit, i rotvajler na přelomu 19. a 20. století stál před vlastním zánikem. Téměř jako by se proti němu spikl svět. Postupně o téměř veškerou práci, kterou zastával, přišel. Zřejmě největší podíl na jeho prudce se zmenšující populaci měla železnice, respektive jeden vydaný zákon podporující železnici. Došlo k zákazu hnaní dobytka po cestách, s odůvodněním možnosti velkého šíření nakažlivých nemocí dobytka. Na jeho transport se tedy ze zákona musely využívat zásadně vlaky. Navíc se na začátku 20. století vyvíjelo mnoho dalších plemen, která rotvajlera z obliby veřejnosti vytlačila například pro líbivější exteriér. V první polovině 20. století byl pro rotvajlera opravdu velkým konkurentem zejména dobrman.

Mnoho kynologických odborníků vidělo na konci 19. století zánik rotvajlera jako jistotu. Bohužel přesto, že o jeho existenci i historii mnohé věděli, již se o rotvajlerovi v publikacích nezmiňovali, neboť to viděli za již zcela zbytečné.

Poprvé se tento pes objevil na výstavě v roce 1882 v Heilbronu. Nebyl to však ještě zdaleka typický rotvajler, jakého známe dnes, i když se majitel k označení „rotvajler“ hlásil. Podíváme-li se na kresby z přelomu 19. a 20. století, zjistíme, že se od švýcarského salašnického psa někteří jedinci tehdejších rotvajlerů příliš nelišili.

První chovatelský klub, který sdružoval milovníky rotvajlerů, byl společný i pro majitele a chovatele leonbergerů. Byl založen v roce 1899. Možná proto nikoho moc nepřekvapí informace, že první standard sepsaný v roce 1901 Albertem Kullem byl společný pro tato dvě plemena.

Od počátku se v čistokrevném chovu vyžadoval nůžkový skus. V prvním standardu je uváděno mnoho barev srsti a různých barevných kombinací. Kromě nám známé černé s tříslovou je zde uváděno, a tedy i povoleno: tmavě vlkošedá s černě zbarvenou hlavou a sedlem na hřbetě, popelavě šedá s černým žíháním, či červená. Vždy však se žlutými nebo rezavými znaky, vyjma jednobarevné červené srsti. O bílých znacích se standard také zmiňuje jako o něčem poměrně běžném, co lze, je-li to v malém rozsahu, tolerovat.

Již od začátku 20. století byly vedeny nejrůznější plemenné knihy, které se postupem času zdokonalovaly, a zvyšovaly se nároky na předky a pojmenování jednotlivých psů. Přesto je známo, že v roce 1905 byla přímo v Rottweilu už pouze jediná fena tohoto plemene.

Uznávaný policejní pes

Největší zásluhy na počátečním rozvoji plemene rotvajler jsou přisuzovány Albertu Grafovi z Heidelbergu. Alberta Grafa přesvědčil o kvalitách rotvajlerů přímo jeho vlastní pes jménem Russ, který je zároveň považován za zakladatele „čisté linie“ rotvajlerů.

První nejstarší klub rotvajlerů byl založen 13. 1. 1907, tento klub se však po pár týdnech pro velké neshody členů rozpadl a již 26. 4. 1907 vznikl klub nový. Ovšem ani potom k rozumné domluvě mezi chovateli příliš nedocházelo a existovaly velké spory. Tato situace trvala poměrně dlouho, až do vzniku nového „Všeobecného klubu německých rotvajlerů“. Ten byl založen v roce 1921. V tomto roce se rotvajler také dočkal zmodernizovaného standardu, který byl pak přepracován až v roce 1960.

Mezitím se rotvajlerovi, respektive funkcionářům, podařil velký přínosný počin a tento pes se po boku erdelteriéra a německého ovčáka zapsal v roce 1910 mezi oficiální služební/policejní plemena. V mnoha zemích se tak od první třetiny 20. století začal používat u policie, v armádě a u pohraniční stráže. Tento krok velmi dopomohl k rychle stoupajícímu zájmu o rotvajlery.

Tak jak měl rotvajler po roce 1910 našlápnuto k lepším zítřkům, tak jeho stoupající hvězdu opět zbrzdily dvě světové války. Přesto chov stále pokračoval a např. ve 30. letech 20. století byl vytvořen seznam psů, kteří se nehodili do chovu. V roce 1935 bylo na Mezinárodním kongresu ochránců zvířat v Bruselu schváleno, že se zakazuje využívat psy v tahu.

Rotvajleři se však velmi dobře uplatnili v hlídkové službě. Zpravidla totiž zbytečně neštěkají a práci strážce a ochránce provádí téměř nehlučně. Ovšem problém se ukázal v tom, že je to pes jednoho pána. Tedy brzy ozbrojené složky zjistily, že psa si nemohou policisté ani vojáci na službách střídat – „půjčovat“.

Rozvoj chovu psa uznávaného po celém světě

Protože byli využíváni i pro vojenské účely, 2. světovou válku jich přežilo jen pár. Přesto díky početným vrhům a dobrým rozmnožovacím schopnostem bylo plemeno opět poměrně rychle v dostačujícím počtu, aby se mohlo opět zdárně rozvíjet. Po 2. světové válce se v chovu rotvajlerů začala věnovat zvýšená pozornost správnosti chrupu psa a vylučovali se psi s bílými znaky. Již od roku 1944 se po rotvajlerech chtěla bonitace a povahová zkouška. Od roku 1959 se začali z chovu vyřazovat psi s entropiem.

Podíváme-li se dnes na fotografie bezmála 100 let staré, zjistíme, že např. šampióni z 30. let 20. století by měli velké šance ve výstavních kruzích i dnes.

Je chován na celém světě ve velkém počtu a ve většině zemí je natolik oblíben, že spadá mezi 10 nejžádanějších plemen.

Za první země, kde se chov stal ustáleným s kvalitními jedinci, je považováno samozřejmě Německo a dále Švédsko a Nizozemsko. Do USA se první rotvajleři dostali na začátku 30. let 20. století.

Na našem území se rotvajleři objevovali už minimálně v době první světové války a již ve dvacátých létech byli využíváni u policie – u českých četníků. Ovšem co je zajímavé, tak že první chovatelské stanice rotvajlerů se u nás objevily až ve 40. letech 20. století. Za zakladatelku moderního chovu u nás je považována fena Betty vom Birkenhain, která byla povahově i exteriérově na velmi vysoké úrovni. Bohužel je dohledáno a zpřístupněno velice málo informací, kdy a kde se u nás narodila první štěňata rotvajlerů, protože i štěňata u nás narozená byla dlouho zapisována do německých plemenných knih.

Hlídač, jak se patří

Rotvajleři mají rádi kontakt s rodinou a zejména se svým pánem. Sice může být celoročně ubytován venku, ale platí neustále omílaná skutečnost: musí mít práci. Jen pobyt na zahradě a hlídání pro něj není práce, ale jen jakási samozřejmá součást života. Může žít i v domě či v panelákovém bytě. A opět se předpokládá, že pohybu mu majitel zajistí dostatek. Tedy na prostředí, kde spí, není náročný. Někteří jedinci žijící v bytě se svým pánem se mohou stát na něm až závislí a chodí za ním, kamkoliv se hne.

Má poměrně silné teritoriální cítění a téměř postrádá skony k toulání a utíkání ze zahrady. Nedělá a nevyhledává skulinky v plotě, dokonce mnozí ani nepřekročí pomyslný práh branky, zůstane-li otevřena. Ovšem na to nelze nikdy spoléhat. Člověk musí být zodpovědný, uvědomovat si důraznost chování tohoto psa a musí zabezpečit zahradu před jeho případným opuštěním pozemku.

Rotvajler je velice sebevědomý hlídač. Chce ochraňovat a je v tom dobrý. Snadno se povznese nad cizí lidi a žije rád jen pro svou rodinu a pro sebe. Je odvážný a vědom si své síly. Někteří jedinci si mohou hlučné uvítání návštěvy nebo zbrklé objetí s kamarádem vyložit jinak, než je původně od druhého člověka myšleno. Někteří jedinci, pokud mají pocit, že jejich pán nebo on sám jsou napadeni, jednají hned obrannou reakcí.

Je ideálním ochráncem člověka i jeho majetku. Rozhodně nepatří k uštěkaným plemenům. A když rotvajler vrčí, je opravdu hodně zle. Rotvajleři totiž příliš mnoho varovných náznaků před útokem nevydávají. Je to pes působivého vzezření a jen blázen by chtěl vykrást dům, kde bydlí rotvajler.

Avšak potřebuje nějakou smysluplnou činnost, nejen hlídání, aby byl pohodovým a bezproblémovým psem. Rozhodně není radno jej kupovat jen z důvodu zastrašení zlodějů a násilníků!

Práce a zase práce

Po celou dobu své existence byl pracovitým a pracovním plemenem. Všestranným, a tedy i značně vnímavým k okolí a okolnostem. Proto najít pro něj vhodné uplatnění či odpovídající sport rozhodně nebude příliš těžké. V dnešní době je mnoho možností a všeobecně pro všechny zájmy velké zázemí. Jak psa i sebe vhodně zabavit, jistě není tak složité. Je činorodý a potřebuje velkou pozornost.

Tito psi se můžou dobře uplatnit i jako záchranáři. Mají dobrý čich a jsou vytrvalí ve smysluplné práci. Většina rotvajlerů ráda plave i ráda aportuje. Můžou běhat také agility, avšak to s ohledem na jeho těžkou konstituci spíše jen pro zábavu než pro výhru na závodech.

Rád běhá i vedle kola a ocení jakkoliv dlouhé procházky. Ovšem všechny sporty vyžadující skákání a vytrvalostní běhání je nutné začít provozovat až v úplné fyzické dospělosti psa, nikdy ne před dovršením alespoň jednoho roku života. Rád tahá věci, tedy i např. boby či sáně s dítětem. Také většina rotvajlerů má ráda přetahovanou a hry s míčkem, jsou-li k tomu od štěněčího věku vedeni.

Rotvajler tedy může dělat téměř cokoliv. Ale asi nejvhodnější pro něj je všestranný výcvik. To znamená výcvik nejen poslušnosti, ale také sledování stopy člověka (stopování) a obrany. Dnes existuje opravdu velké množství nejrůznějších zkoušek. Lehké i těžké, všestranné i speciálně zaměřené např. jen na stopování. Při stopování pracuje zpravidla klidně, nebývá roztěkaný. V obranách vyniká a při dobrém vedení a za pomocí dobré motivace zvládne i veškeré cviky poslušnosti. Tedy se může účastnit např. obedience (závody poslušnosti).

Stačí si vybrat a začít. Cokoliv kdy dělal, dělal rád a s co největším nasazením. Pokud měl a má dobrého psovoda, který ví, jakou zvolit metodu, aby jeho přání pes pochopil, velice rád a svědomitě spolupracuje. Od svého psovoda vyžaduje poměrně hodně píle a kreativnosti, času a zmíněné hledání vhodné motivace. Pokud se vše podaří dobře skloubit, pak jeho výkon je obdivuhodný až překvapující. Je to pracant tělem i duší.

Nechápe neustálé procvičování jednoho cviku, a pokud se tak děje, rychle je znechucen. Monotónní výcvik tedy u něj nebude to pravé. Také myslete na to, že je nutné mít dost fyzické síly na udržení rotvajlera. I když zvládá dobře chůzi u nohy, je potřeba počítat s různými situacemi, kdy bude nutné udržet jeho těžké tělo s velkou tažnou silou.

Tedy je to pes, který potřebuje nějaké vyžití, nějakou práci, jakoukoliv. Určitě se rád zapojí do čehokoliv. Nuda ho jen ničí. Nudící se rotvajler snadno propadne do negativního myšlení, splínu a zkazí si pohled na celý svět. Pak život s ním nemusí být nic snadného.

Rotvajler potřebuje vyrovnanou a důslednou výchovu. Ve výcviku zejména v počátcích potřebuje víc času než většina ovčáckých plemen. Také nezřídka reaguje na všechno trochu opožděně, ale i toto se dá napravit. Vše je zapotřebí vhodně motivovat a dávat základ již ve štěněčím věku. Poměrně pozdě dospívá, jak fyzicky, tak psychicky. Štěně a mladý pes se však nesmí příliš vyčerpat a unavit. To ovlivní a zároveň musí hlídat jeho majitel, nikoli pes. Ten toho schopen není. Lehne si, až když je to opravdu neúnosné. A to už je špatně.

Velkou výhodou tohoto psa je jeho cvičitelnost. Co se týče temperamentu, je opravdu jedinec od jedince různý. Každopádně je i přes svou postavu atleta těžké kategorie obratný a poměrně vytrvalý.

Někdy mu při práci může snížit výkon a přesnost velké vedro. Přesto jsou schopni pracovat při dostatku tekutin, stínu a odpočinku i za parných letních dní. Zima či déšť pro něj nejsou žádným problémem.

S domácími zvířaty zpravidla nemá problém, ale musí být k bezproblémovému soužití vedený od štěněčího věku. Někteří dospělí rotvajleři mohou mít konflikty s jinými psy (zejména samci), s dobytkem či kočkami. Případně se u nich může probudit lovecký pud a budou se rádi vzdalovat v lese a stopovat, případně i lovit divokou zvěř. Tomu se dá předejít jedině dobrou a včasnou výchovou a samozřejmě následným správným vedením.

Musí se k sobě hodit

Rozhodně to není pes vhodný pro každého, přestože jeho pracovní potenciál je veliký. Majitel musí dobře znát povahu a úskalí i některého možného negativního chování rotvajlera jako celku. Není to pes doporučovaný pro začátečníka. Někdy je dominantní a potřebuje pevnou ruku s jasným vedením. Většinou je to pes jednoho pána, a to celoživotně. Jeho pán musí být přirozená autorita, výrazná osobnost, klidný, důvěryhodný, vyrovnaný a srdnatý. A takový je i rotvajler. Je to zdatný, oddaný, ale i přítulný tvor. Tento pes potřebuje sebejistého pána, který zná jeho potřeby a je schopen mu i sobě zajistit na všechny strany spokojený život.

Kolem věku dospívání zejména samci mají snahu zkoušet, zda by jeho osobnost nebyla ta správnější, kdo povede celou svou rodinu. O co víc je to dominantnější jedinec, tím je jeho myšlení v tomto směru výraznější a je nutné na to pamatovat. Není radno podceňovat roztomilost hrátek mladého rotvajlera, i když rozhodně ne všichni se na prahu dospívání a dospělosti do konfrontace se svým majitelem pustí. Určitě je ale vhodné výchovu v upevňování vztahu a místa v hierarchii nepodceňovat a často svému psovi připomínat, kde je jeho místo v lidské smečce. Pokud pes bude mít jasno, kde jeho místo, a lepší že už to nebude, spokojí se s ním a nebude mít tendence se dál šplhat po žebříčku hierarchie nahoru. Pokud však v mladém věku, kdy ještě nemá zcela o všem jasno, má pocit, že ani jeho pán neví, kdo je jak „vážený a ctěný“ v rodině, bude mít tendence to zkoušet a zjišťovat. Rozhodně je nutné si po celý život psa udržet autoritu v dostatečné síle.

Agresivní a dominantní chování nesmí být posilováno. Snadno se totiž vymkne z kontroly a i díky velikosti tohoto psa se může stát nebezpečím nejen pro kolemjdoucí, ale i pro majitele a jeho rodinu. Ukázalo se, že přílišná dominance je také částečně věc dědičná.

I přesto, jaký je rotvajler nezřídka dominátor, je citlivý na intonaci hlasu. U rotvajlerů je většinou rozdíl mezi fenou a psem značný. Feny nejsou zpravidla tak mohutné a ani tak dominantní jako psi. Feny jsou celkově mírnější, poddajnější, jemnější, a tedy i snazší na výchovu a klidné soužití.

Je to sebevědomý pes pevných nervů, rozhodný a poměrně samostatný v uvažování. Kontrola a převaha nad instinkty a vlastní uvažování psa, jsou pro majitele důležité. Rotvajler opravdu potřebuje důslednou výchovu. Proto zvažte, zda je tento pes vhodný pro vás. Pokud ano, rozhodně nebudete zklamáni.

Péče o rotvajlera a jeho chov

I když se může zdát, že jeho srst je do zimního období krátká, není tomu tak. Jedná se o velmi houževnaté plemeno s kvalitou srsti jak do zimních, letních či deštivých podmínek. Jeho srst je kratší než u německého ovčáka, ale delší než u dobrmana. Kdysi se sem tam ve vrhu objevil zvrat na dlouhou srst. Dnes je to zcela výjimečně.

Jeho srst potřebuje minimální péči. Občasné překartáčování zcela postačí. Samozřejmě, je-li pes v bytě, tak je možné častým kartáčováním eliminovat množství uvolněných chlupů na podlaze a nábytku. Také se častějším kartáčováním ve spojitosti s vhodnou stravou srst stává kvalitnější a lesklejší. Koupání se šamponováním téměř nepotřebuje, neboť špína na něm téměř neulpívá. Naopak, časté koupání se šamponováním kůži a srsti příliš nesvědčí.

Chovatelé rotvajlerů sdružovaní v klubu chovatelů tohoto plemene se snaží o co nejkvalitnější jedince. Není hlídán jen exteriér a zdraví, ale také povaha. Všichni psi a feny musí mimo jiné projít a splnit i svod dorostu a bonitaci. Bonitace je velmi podrobná a zahrnuje i test povahy. Pevnost nervů je prozkoušena a obodována tříčlennou komisí.

Pokud se narodí štěně s paspárky, pak je nutné tyto nadbytečné prsty na zadních končetinách co nejdříve odstranit.

Ještě donedávna se hned po narození kupírovaly rotvajlerům ocásky. Dnes už je situace jiná, standard je pozměněn a vyžaduje se ponechání ocasu v přirozené délce. Tím vznikly určité problémy a rozladěnost některých zastánců rotvajlerů. Oběžník FCI vztahující se k posuzování rotvajlerů na výstavách (zasláno dne 11. 12. 2000 faxem jako odpověď na oficiální dotaz ČMKU) uvádí: „FCI upozorňuje všechny své členské země, že na mezinárodních výstavách se zadáváním titulu CACIB FCI musí být povolena účast bez ohledu na to, zda mají či nemají kupírované uši a zda byl ocas ponechán v původní přirozené délce v souladu se zákony své země, odkud pocházejí“ (informace ze stránek www.cmku.cz).

Správné krmení a zdraví rotvajlera

Z opravdu nekvalitního krmení mohou mít kožní či zažívací problémy. Poměrně často mají rotvajleři problémy s obezitou. Často za to může majitel, a to proto, že chce „mohutného psa“. Ovšem tato touha se pak snadno zvrhne k obezitě. Rotvajleři jsou většinou dobří jedlíci, ale jsou i tací, kteří jsou vybíraví a jedí pomalu a ne zcela všechno. Málokdy každé krmení vyloženě zhltnou. Krmivo, kde je hlavní složkou sója, hodně psa nadýmá. Může být tak i jedním z důvodů torze žaludku.

S ohledem na velikost rotvajlera a riziko torze žaludku (tak jako u všech jiných velkých a mohutných plemen) je velmi vhodné denní dávku rozdělit do dvou či tří porcí a krmit tak vícekrát denně. I s vodou by se mělo opatrně – v menších dávkách. Proto se ani v létě nedoporučuje mít v kotci kýbl vody, ale misku vody. Prevence je důležitá, neboť při torzi žaludku se podaří psa zachránit jen výjimečně.

Někdo má tendence podávat velké množství vitamínů a minerálů, aby byl pes mohutný, velký a zdravý. Ovšem předávkování je bohužel poměrně snadné a špatným dávkováním u psa se pak docílí pravého opaku. Některé nevhodně podávané preparáty pak dokonce mohou pro psa znamenat trvalé zdravotní problémy. Proto je potřeba se poradit s veterinářem a rozhodně doporučované dávky nepřekračovat.

K nejčastějším zdravotním problémům rotvajlera patří dysplazie kyčelních a loketních kloubů. Dysplazie je prověřována u každého jedince, který má jít dál do chovu. Jedinci s výraznou dysplazií nejsou do chovu připuštěni. Tedy se procento postižených psů tímto defektem (platí pro psy s průkazem původu) pomalu snižuje. Výskyt dysplazie je u mnohých plemen pozorován a sledován od 70. let 20. století. Statistiky ukazují, že dysplazií kyčelních kloubů trpí ve 21. století přibližně 20 % rotvajlerů. Na počátku sledování to bylo kolem 30 %. Ovšem situace s loketními klouby je horší. Zde statistika upozorňuje na současných (přibližných) 40 % postižení. Tato statistika však již neuvádí, o jak vysoký stupeň dysplazie se jedná. S ohledem na poměrně vysoké procento dysplazie loketního kloubu se předpokládá, že jsou zde zahrnuti jedinci již s dysplazií 1/0 nebo 0/1. Výzkum prokázal, že méně často jsou postiženy feny. Dysplazii pravděpodobně může negativně ovlivnit kluzký povrch podlahy již u chovatele, případně i dále u majitele.

U rotvajlerů se může objevit také entropium či ektropium a osteochondritida. Spíše výjimečně rakovina, problémy se štítnou žlázou, zúžená aorta – postižení srdce, von Willebrandova nemoc (onemocnění krve) a progresivní atropie sítnice. I když se výčet onemocnění může zdát velký, rozhodně není rotvajler zdravotně problematické plemeno. Je to dáno jen početností plemene.

Ideální vzhled rotvajlera

Délka trupu měřená od vrcholu hrudní kosti až k výběžku sedací kosti by měla přesahovat kohoutkovou výšku nejvýš o 15 %. Rotvajler by tedy neměl působit příliš kvadraticky, ale ani ne dlouze. Je to klusák. Jeho pohyb je harmonický a plný síly.

Jeho hlava je výrazná, široká, s výrazným čelním sklonem a týlním hrbolem. Čenich je spíše širší než kulatý a vždy černé barvy. Pysky jsou také černé, důležité upozornění – pevně přiléhající, koutky pysků uzavřené a dásně co nejtmavší. Kůže na hlavě tedy nikde nevisí. Je vyžadována plnochrupost a nůžkový skus. Oči jsou středně velké, mandlového tvaru, temně hnědé barvy (co nejtmavší) a víčka dobře přiléhají. Uši jsou středně velké, visící, trojúhelníkového tvaru, daleko od sebe postavené a vysoko nasazené. Dále jsou otočené dopředu a přiléhající a zdánlivě rozšiřující temeno.

Krk zvýrazňuje sílu psa a je silný, přiměřeně dlouhý, s lehce klenutou šíjí, suchý, bez laloků a volné kůže na hrdle. Trup rotvajlera by měl být pevný, rovný, silný, s prostornou a širokou hrudí a vyvinutým předhrudím. Slabiny nejsou vtažené. Ocas je ponechán v přirozené délce, v klidu svěšený dolů, jinak je nesen vodorovně v prodloužení hřbetu. Např. přetočení nad hřbet je výraznou chybou. Končetiny jsou rovné a nejsou úzce postavené. Dále jsou dobře zaúhlené, stehna svalnatá, tlapy kulaté, prsty dobře uzavřené a klenuté.

Kůže je všude na hlavě napjatá. Je-li silně vzbuzena pozornost psa, může tvořit lehké vrásky na čele. Srst se skládá z krycí srsti a podsady. Jde o tzv. patrovou srst. Krycí srst je středně dlouhá, drsná, hustá a pevně přiléhající. Podsada nesmí přerůstat krycí srst. Na pánevních končetinách je osrstění poněkud delší. Zbarvení srsti je černé s dobře ohraničenými znaky (pálením), syté červenohnědé barvy na lících, tlamě, spodní straně krku, hrudi a končetinách, stejně jako nad očima a pod kořenem ocasu.

Kohoutková výška se ještě podrobněji rozděluje na: psi 61 až 62 = malí, 63 až 64 = střední, 65 až 66 = velcí (ideální výška) a 67 až 68 = zvlášť velcí. Hmotnost psů má být přibližně 50 kg. A u fen je kohoutková výška dělena na: 56 až 57 = malé, 58 až 59 = střední, 60 až 61 = velké (ideální výška) a 62 až 63 = zvlášť velké. Hmotnost fen má být přibližně 42 kg.

Diskvalifikující vady (na výstavě i v chovu) jsou např.: žluté a různobarevné oči, psi s barvou neodpovídající standardu rotvajlera – černá s hnědými znaky; bílé skvrny, zalomený, zatočený, nesený silně ke straně, nebo ke hřbetní linii nesený ocas, předkus, podkus, zkřížený skus, psi s chybějícími řezáky, špičáky, premoláry nebo moláry. Co se týče povahy, tak jsou diskvalifikována bázlivá, plachá, zbabělá, bojící se výstřelu, zlostná, přehnaně nedůvěřivá a nervózní zvířata …

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (4x):

1
2
3
4
5


Autor textu a fotografií Eva Nohelová

Ve velmi mladém dětském věku jsem tajně chodila v dírou v plotě na cvičiště psů a cvičila tam maltézského psíka mých rodičů. Domů jsem vodila toulavé psy a přesvědčovala rodiče, jak by i tito psi potřebovali domov. Rodiče vždy dovolili jednu noc. A tím to všechno začalo…

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře